Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 26

Kapitola 26: Upřímnost 

„Každý by měl mít někoho, s kým by si mohl upřímně promluvit, protože někdy se člověk cítí hrozně sám, ať je sebestatečnější.“ (Ernest Hemingway americký spisovatel a novinář 1899–1961)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Zvuk praskajícího ohně z krbu dokresloval atmosféru v místnosti. Jiné místo, jiné téma, dokonce i jiné okolnosti. Přesto to Severusovi připomnělo ten den, kdy vyprávěl o svém otci. Tentokrát ovšem nepotřeboval ohnivou whisky, aby se rozmluvil. Věděl přesně, co chce říct.

„Marylin, předně mi dovol, abych se ti omluvil. Udělal jsem chybu, vím, že jsem ti o tom měl říct. Myslel jsem jen na to jak tě ochránit, chtěl jsem tě udržet stranou a to jak si se zranila při tréninku, mě v tom jen utvrdilo. Nechráním tě jen před kletbou, ale také sám před sebou.“

„Teda tu kletbu dokážu pochopit, je to asi přirozené, ale před sebou? Ty přece nejsi zlý člověk Severusi, neublížil bys mi,“ divila se Marylin.

„Tím si právě nejsem jistý. Dnes se stalo něco, kvůli čemu mám v hlavě zmatek. Netuším, co si o tom myslet.“

Severus upínal svůj pohled do plamenů, jakoby v nich mohl najít odpověď. Nebo snad odpuštění? Sám nevěděl, co vlastně hledá. Stisk ruky ho přiměl zrak odvrátit. Marylin seděla vedle něj na pohovce, předchozí zloba byla pryč, v očích jen nekonečná laskavost.

„Už se nezlobím Severusi, chápu to. Každý muž má potřebu chránit svou ženu, jen si musí uvědomit, že tajnosti nikdy nejsou řešením. Neznalost nebezpečí zvyšuje riziko. Věřím ale, že jednou se naučíš jak se mnou mluvit. Stačí, když se přestaneš bát. Můžeš začít třeba tím, že mi řekneš, co se ti dnes přihodilo.“

A tak se Severus bez váhání pustil do vyprávění. Říkal to, co mu právě přišlo na mysl, jelikož proto byl tady. Nezáleželo na tom, že se včera pohádali, ani na tom, že upřímnost se ve Zmijozelu nikdy moc nenosila. Teď mu šlo jen o to, aby pochopil a konečně se zbavil toho zmateného víření, nebo mu alespoň dal konkrétní podobu.

„Učil jsem třetí ročníky kouzlo Riddikulus a jako vždy bylo potřeba, abych zasáhl. Už od dětství na sebe bubák bral podobu mého otce. Zvykl jsem si, takže jsem to čekal. Dnes najednou to bylo jinak, můj strach se změnil a já nevím, jestli z toho mám mít radost. Na jednu stranu by to mohlo znamenat, že jsem se přes to konečně dostal, jen díky tobě samozřejmě. Vždyť ani představa vlastního dítěte mě zdaleka neděsí tolik jako dřív, což jsem ti mimochodem taky neřekl. Zlomilo se to tehdy, když jsme hlídali Ignotuse. Tohle všechno je dobré, pokud v to mohu skutečně doufat, ale to nic nemění na tom, že mě ta změna poněkud znepokojuje, nerozumím jí.“

„Čeho se bojíš teď?“ zeptala se věcně Marylin. Bez výčitek, bez naléhání, jen ho vedla. A Severus se nechal.

„To je právě to, sám sebe, přesněji své temné stránky, která mě donutila přidat se ke smrtijedům. Nikdy jsem si nemyslel, že bych to mohl nějak odčinit, nebo že bych mohl vzbudit všechny ty mrtvé, vrátit ztracená léta. Nejsem pošetilý, koneckonců smrt pro mě tehdy byla jen smrt. Bezvýznamná, bezejmenná. Dokud jsem neztratil Lili. Nenáviděl jsem za to sebe i Temného pána, ale nikdy jsem se nebál. Stíny v mé mysli mě neděsily, vítal jsem je, rozuměl jim stejně jako černé magii, ani ta mě nikdy neděsila. Jenomže teď, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou se bojím, že se ta temná část vrátí, zase převezme kontrolu a já ti ublížím stejně, jako jsem ublížil Lili. Dokážu tě ochránit před konkrétním nebezpečím. Před démony i temnými kouzelníky, ale jak tě mám pro Merlina ochránit sám před sebou? Tuhle otázku si kladu od chvíle, co ses kvůli mně zranila. Jednou bych tě mohl ztratit vlastní vinou. To je to, čeho se skutečně bojím a co jsem ti nikdy neřekl, ani jsem si to neuvědomil. Až do dneška.“

Po jeho slovech v místnosti zavládlo dlouhé mlčení. Oba to potřebovali vstřebat. Severus proto, že pro něj bylo nové být takhle upřímný. Své pocity často skrýval i sám před sebou, natož před ostatními. A Marylin nejspíš zvažovala vhodnou odpověď, která by ho neodradila. Oba věděli, že rozhovor ještě neskončil. To, že se Marylin nakonec zvedla a oběma připravila šálek čaje, než vůbec odpověděla, Severus uvítal.

„Děkuji za upřímnost Severusi. Myslím, že nyní ti rozumím o něco líp a to je přesně důvod, proč jsem chtěla, abys se mnou mluvil. Nebudu ti říkat, že tvůj strach je hloupý, to se nedělá a já nechci, abys své upřímnosti litoval. Řeknu ti ale tohle. Já vím, kdo jsi, a vím, kdo jsi byl. Nemám strach ani z jedné tvé stránky, protože obě k tobě patří a takového tě miluju. Bez nich bys to nebyl ty.  Bát, se že ztratíš někoho, koho máš rád je přirozené, dělá to z tebe člověka. Dokud si ten strach uchováš, neublížíš mi.“

Opět bylo chvíli ticho. Severus upil ze svého šálku. Pak se k ní naklonil a vtiskl krátký pevný polibek na rty. „Děkuji, že ses mi nevysmála. Stále je tu ovšem jedna věc, která mě znepokojuje.“

„Povídej.“

„Telepatie. Nevšimla sis, že naše spojení nefunguje?“

„Oh jistě promiň, hned to napravím,“ usmála se omluvně Marylin a zavřela oči v krátkém soustředění.

Netrvalo dlouho a jejich propojení bylo zpět. Severus si oddechl. „Udělalas to schválně co? Nebyl jsem si jist, zda hádka nějak narušila kompatibilitu naší magie.“

„Zlobíš se?“

Její opatrný provinilý pohled jasně dokazoval, že se ve své teorii nezmýlil. Zachovala se jako pravý Zmijozel, přesně tak bych to udělal já. Pomyslel si obdivně a pokrčil rameny.

„Ne. Měl jsem si uvědomit, že jsi chytrá. Se mnou je to totiž těžké, jsem tvrdohlavý. Jinak bys mě nepřesvědčila, abych s tebou mluvil. Chtěl jsem zbaběle využít telepatii, abych se ti omluvil.“

„Myslela jsem si to,“ přitakala Marylin s úsměvem, zatímco si v klidu vychutnávala meduňkový čaj.

Teď teprve byl rozhovor u konce a Severus musel přiznat, že se mu ulevilo. Vlastně nebylo tak špatné mít někoho, komu mohl svěřit své obavy. Vždy to všechno zamykal v sobě, ostatní tím neobtěžoval nejen proto, že nikomu příliš nevěřil. Během své role špeha byl zvyklý hovořit pouze s Brumbálem. Většinou se to ale týkalo buď Pána zla, práce, nebo Harryho. Důvěrné rozhovory mezi nimi probíhaly jen zcela výjimečně a to vždy výhradně na Albusův popud. Severus si v takových chvílích dával pozor, aby neprozradil příliš mnoho maje na paměti skutečnost, že by to ředitel mohl zmanipulovat pro „větší dobro“. Jeho přesvědčení, že Albus Brumbál byl zařazen do špatné koleje, bylo rok od roku větší.

Marylin byla jiná. Ačkoli i ona už pochytila některé Zmijozelské vzorce, s ní poprvé měl pocit, že jí může opravdu věřit. A po dnešku, kdy po velmi dlouhé době pocítil onen osvobozující pocit, si přísahal, že už se nebude rozhovorům tolik vyhýbat. Mluvit o otci nebylo příjemné, to vyvolávalo vzpomínky. Dnešní rozhovor naopak působil spíše jako nervy uklidňující balzám.

*****

Marylin tomu nemohla uvěřit. Když Severus odešel do sprchy, málem začala radostí skákat po místnosti. Vážně řekl, že už ho představa vlastního dítěte tolik neděsí? Ano nejspíš slyšela dobře, přesto se prozatím rozhodla o lektvaru pomlčet. Nechtěla na to tlačit, tu chybu už jednou udělala. Kromě toho, Severus teď bojoval se strachem. Kdyby se vytasila ještě s tímhle, mohl by se začít bát, že jeho temná stránka ublíží dítěti, nebo že ji zdědí.  A to nechtěla. Takže ano, naprosto definitivně bude lepší ještě počkat.

Najednou ji z úvah vyrušilo tiché zaklepání. Marylin se neochotně zvedla od svého šálku a šla otevřít. Byla to Hermiona, která měla obavu, že jim svými neopatrnými slovy způsobila nějaké problémy.

„Všechno je v pořádku Hermiono. Vlastně více než v pořádku mám-li být upřímná. Nebýt našeho rozhovoru u Tří košťat, nedozvěděla bych se určité věci, takže vám vlastně dlužíme poděkování. Dáte si čaj?“

„Jen jestli neruším. Kde je vlastně Severus?“

„Nerušíte,“ řekla stále ještě rozradostnělá Marylin, ukázala rukou ke koupelně a jala se připravovat třetí šálek čaje.

„Takže… nedošlo u vás, ehm…k nějakým problémům s kompatibilitou nebo tak?“ zeptala se Hermiona, na které bylo jasně vidět, že se stále ještě cítí nepříjemně kvůli svému podřeknutí.

„Tedy kouzla jsme zatím ještě nezkoušeli, ale myslím, že můžeme být v klidu. Promluvili jsme si a vše je v nejlepším pořádku,“ ujistila ji honem Marylin.

„To jsem ráda. Totiž opravdu jsem nechtěla…já nevěděla…“

„Nechte to být Hermiono opravdu. Nemohla jste to vědět.“

„Vždy jste měla zvláštní talent plést se do věcí, které se vás netýkají,“ poznamenal Severus kousavě. Zrovna vyšel z ložnice převlečený do černého saténového pyžama, vlhké vlasy mu neuspořádaně padaly na ramena.

„To je povahová vada,“ pokrčila rameny Hermiona a raději se zdvořilým rozloučením opustila bojiště, aniž by dopila svůj čaj. Marylin se poté se zdviženým obočím podívala na svého snoubence.

„Víš, že si ji právě vyhnal?“

„Jistě,“ odpověděl nevzrušeně Severus. „Tenhle večer je náš.“

Marylin nemohla jinak, než se usmát. Měla ráda, když si ji takhle nárokoval, cítila se…chtěná a v takových chvílích byla více než ochotná mu tu drobnou nezdvořilost odpustit. Přitáhla si ho tedy k sobě na pohovku a věnovala mu dlouhý žádostivý polibek. Oběma přitom bylo jasné, že zdaleka nezůstane jen u toho.