Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 27

Kapitola 27: Volná ruka

 

„Někdy neexistuje bezpečná stezka, rozhodnutí, ze kterého člověk vyjde nezraněný.“ (Christopher Golden americký spisovatel 1967)

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

Severus chvátal chodbami, aby se dostal včas na schůzku s Minervou, kterou si na tento víkend sám vyžádal. Chtěl s ní mluvit o kletbě, jenomže se zdržel na Pearl Reef Manor při čekání na starého pána Corvingtona, jež mu měl po zaplacení domu předat klíče. Jak vidno, starším lidem už zřejmě dochvilnost nic neříká. Nakonec to jen tak tak stihl i s předáním instrukcí Corrie, aby dům pořádně uklidila před příchodem Marylin. Domácí skřítka se zdála být tím úkolem nadšena, na novou paní domu už se moc těšila.

„Předpokládám, že zprávy o našem neúspěchu se vám již donesli,“ začal, když se o chvíli později ocitl v ředitelně. Pohodlně se usadil do křesla naproti Minervě. Na koleni si přitom přidržoval šálek horkého čaje, který tu na něj již čekal.

„Ovšem. Napadá vás něco?“

„Nic konkrétního. Docházejí nám možnosti, tedy alespoň ty legální.“

„A po mě nejspíš chcete povolení použít na hradě černou magii že?“ Minerva uhodila hřebíček na hlavičku. Přesně proto byl tady.

„Ano, pravděpodobně to bude nutné,“ přisvědčil Severus, ačkoli zatím neměl žádný konkrétní plán. Potřeboval jen získat požehnání ředitelky. Vlastně se ani moc nebál, že by to svolení nedostal, alespoň pokud do toho nebudou příliš zasahovat portréty. Minerva zastávala zcela jiný přístup, než její předchůdce, jak už měl to potěšení zjistit.

„Dám vám svolení Severusi, nechám vám ohledně kletby volnou ruku. Udělejte, co bude potřeba, jen mne o vašem plánu prosím včas informujte, abych v případě problémů věděla, že vás mám krýt.“

Severus už se chystal poděkovat, jenomže se stalo přesně to, čeho se obával. Vložily se do toho portréty. A problémy chtěl dělat hlavně jeden.

„Nemyslím, že je to rozumné. Černá magie je nevypočitatelná. Mohlo by to být nebezpečné pro studenty,“ mínil Brumbál.

Severus se na jeho portrét nesouhlasně zamračil, ačkoli jej jeho přístup nepřekvapil. „Vše bude samozřejmě probíhat v síni zakladatelů jako do teď a tam studenti přístup nemají. Ani nepředpokládám, že by to jakkoli narušilo výuku. Kromě toho, skutečně nemyslím, že máme jinou možnost.“

„Já souhlasím. Někdy prostě musíme trochu riskovat, abychom dosáhli svého cíle, zvláště pak když všechny ostatní metody selžou. Je potřeba to konečně zlomit, a pokud nám v tom má pomoci černá magie tak ať. Nedokážu si představit nikoho vhodnějšího komu takový úkol svěřit, než je profesor Snape. Věřím, že dokáže riziko minimalizovat,“ prohlásil pro změnu Armando Dippet, Brumbálův předchůdce. (1)

Minerva zcela ignorovala další Brumbálovi protesty a přikývla na souhlas. Koneckonců portréty zde fungovaly jen jako poradní hlas, konečné rozhodnutí vždy nakonec náleželo současnému řediteli.

Severus, jelikož nikdy nebyl na zbytečné řeči okolo, se tedy začal zvedat k odchodu. Byl však zadržen.

„Ještě moment Severusi. Blíží se vánoční prázdniny a já dávám dohromady seznam profesorů, kteří zde budou zůstávat jako dozor. Jako každý rok se několik studentů rozhodlo neodjet na Vánoce domů. Jen jsem chtěla vědět, jaké plány máte vy?“

„Lituji Minervo, ale letos tu nezůstanu, nebo minimálně ne celé prázdniny. Použijeme přenášedlo do Austrálie,“ odpověděl Severus s podivným pocitem jakési vnitřní radosti. V minulých letech to totiž obvykle býval on, kdo jako jeden z mála zůstával jako dozor na hradě, jelikož neměl žádné soukromé plány. Nyní je měl a sdělit Minervě, že na jejím seznamu nebude, mu činilo zvláštní potěšení.

„Myslela jsem si to. Marylin tam má rodiče že?“

Severus přisvědčil lehkým přikývnutím. Nic víc nebylo třeba. Minerva si jeho jméno s úsměvem přeškrtla a vzápětí to samé udělala u Marylin. Nepřemlouvala ho, zřejmě byla sama ráda, že bude mít nějaké osobní volno. Po celá léta co tu učil, zůstával dobrovolně, nyní byla konečně řada na někom jiném.

 

*****

 

Bylo skutečným štěstím, že na poradenství neexistoval žádný učební plán. Kdyby ano, Hermiona by ho dozajista nedodržela. I když se snažila procházet všechny tematické okruhy postupně, přesně tak jak si stanovila před začátkem roku, velmi často je diskuze zavedla někam úplně jinam. Jelikož se blížily vánoční prázdniny, scházela se zájemci i o víkendu. Požádali ji o to tři studenti, které během volna čekala návštěva v bohaté čistokrevné rodině, a chtěli se na ni připravit. Proto se tedy začali věnovat kouzelnickým pravidlům stolování a svátečním tradicím.

 „Vánoční svátky se u čistokrevných movitějších kouzelníků většinou skládají z povinných návštěv, přičemž konverzace i chování během takových setkání má svá pravidla. Předně musí být domluvené na konkrétní den i hodinu. Přijít neohlášeně je považováno za krajně nezdvořilý zásah do soukromí. Mluví se většinou o neutrálních tématech, aby se snížilo riziko, že někdo někoho urazí a sváteční večeře se zvrhne v rodinnou hádku. Také je potřeba počítat s tím, že jejich chování bude odměřené a velmi neosobní. Nemusí to být nutně hned projev nadřazenosti, či povýšenosti. Zvlášť v některých rodinách, jsou děti už od mala vedeni k tomu, že se musí za každou cenu ovládat. Dokonce i fyzický kontakt je mezi nimi minimální. Všimněte si někdy ve Velké síni, jak se k sobě chovají Zmijozelové, kde je zastoupení takových rodin největší. V porovnání s ostatními kolejemi je to rozdíl.“

„Ano to je pravda. Také jsem si všimla, že zásadně nejedí rukama, dokonce ani kuře,“ vzpomněla si Fiona sedící napravo od Hermiony. Během těchto schůzek se vždycky odklidili lavice a studenti seděli v kruhu, aby na sebe viděli. Poradenství totiž probíhalo často formou diskuze a sdělování vlastních postřehů. To Hermioně dávalo možnost měnit témata podle potřeby.

„Dobrý postřeh. Pravidla stolování ve většině kouzelnických rodin stále vycházejí z minulosti, i když jsou poněkud upravená. Jíst cokoli rukama je pro ně nechutné a nekultivované. Znám jednoho, co si dokonce i ovoce musí vždy napíchnout na vidličku. Na páteční setkání přinesu knihu a něco si o tom přečteme, abyste se nedopustili nějakého trapasu,“ slíbila Hermiona.

Debata pokračovala ve stejném duchu ještě asi půl hodiny. Pak už to Hermiona byla nucená rozpustit, jelikož jí čekalo rande s Justinem. Byla vážně zvědavá, jestli se konečně pokusí o něco víc, než jen cudný polibek na rozloučenou. Ze začátku byla sice ráda, že na ni nespěchá, ale pomalu už jí to začínalo nudit. Předtím za ní pořád běhal a teď když konečně řekla ano, se nemohl k ničemu rozhoupat. Hermiona si nemohla pomoct, ale trochu tím připomínal Rona. Budu to tedy muset vzít do vlastních rukou. Rozhodla se.

Začala s tím hned poté, co se vrátili z čajovny, kterou jí doporučila Marylin. Justin jí jako vždy doprovodil do komnat. Následoval obvyklý polibek na rozloučenou, ale tentokrát ho prohloubila tím, že použila jazyk. To, že jí vyšel vstříc a ještě jí vjel rukou do vlasů, vzala jako dobré znamení.

„Nechceš jít na chvíli dál?“ zeptala se proto. Jak se říká, musela kout železo, dokud je žhavé.

Justin přikývl a tak se spolu usadili v obývacím pokoji. Hermiona aniž by se zeptala, začala nalévat bílé víno. Několikrát si totiž všimla, že si ho dává ve Velké síni. Justin to nekomentoval, jen její výběr schválil uznalým přikývnutím.

„Děkuji ti, i když by to mělo být asi obráceně.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Hermiona zmateně.

„No, měl bych to být já, kdo ti nabídne pití,“ řekl a jeho hlas zněl najednou nervózně a nejistě, jakoby si nebyl jistý, co by měl udělat dál. Bylo to trochu divné, protože pokud Hermiona věděla, tohle nebylo jeho první rande. Nakonec nad tím jen mávla rukou a uvelebila se těsně vedle něj, až se koleny pokrčenými na pohovce dotýkala jeho stehen. Bylo to rafinované, protože i kdyby se Justin chtěl odsunout, seděl tak na kraji, že to nešlo. On ale neudělal nic.

Chvíli jen tak mluvili o všem možném. Nejvíc však vzpomínali na svá studentská léta, vyprávěli si veselé historky o profesorech a spolužácích. Docela se u toho nasmáli, díky čemuž se Justin trochu uvolnil a přestal projevovat nejistotu. Tedy alespoň do chvíle, než ho Hermiona zase políbila, protože tentokrát mu u toho vjela rukou pod košili. Úplně znehybněl, zatímco mu dlaní lehce hladila břicho a hrudník.

„Klidně mě můžeš taky hladit,“ pobídla jej, přičemž pomalu vzala jeho ruku a položila si jí na ňadra. Vzdychla, když jí přes látku růžového svetru konečně pohladil. Chtěla víc, samozřejmě že chtěla. Justin voněl peprmintem (2) a to ji v tu chvíli připravilo o veškeré sebeovládání. Když ale zamířila rukou k poklopci, lekl se a důrazně ji od sebe odstrčil.

„Promiň Hermiono, já…“ Víc ze sebe nedostal, tak jen zavrtěl hlavou, zvedl se a celý rudý rychle vyběhl z jejích komnat.

Hermiona zůstala sedět na pohovce neschopná ho zastavit. Cítila se zmatená a zklamaná. Nechápala, co se to právě stalo, proč od ní takhle utekl. Od začátku roku vysílal signály, naznačoval, zval jí na rande a teď tohle? Nemohla si pomoct, ale rozzlobilo ji to. Copak ho nepřitahuju, že mě takhle odstrčil? Proč ale ty náznaky? To mě jen vodil za nos, nebo zjistil, že to není takové, jaké doufal? Tyhle otázky se jí honily hlavou, ještě když ten večer usínala.

 

Poznámka autorky: (1) Armando Dippet byl ředitelem školy ve 40-60 letech před Brumbálem. Během jeho funkčního období byla např. poprvé otevřena Tajemná komnata, zasloužil se o vyloučení Rubeuse Hagrida ze školy a odmítl Toma Raddlea (Voldemort) když chtěl zůstat v Bradavicích jako profesor. (Albus Brumbál v té době učil přeměňování.)

(2) V šestém díle během hodiny lektvarů s Horaciem Křiklanem se objevil lektvar zvaný Amorův šíp, který je známý tím, že každému voní jinak, podle toho, co jej přitahuje. Hermiona tehdy cítila čerstvě posečenou trávu, nový pergamen a peprmintovou zubní pastu.