Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 29

Kapitola 29: Neposlušný pacient

„Poznání vlastní nemoci a ochota brát léky předepsané lékařem - to už je začátek uzdravení.“ (Miguel de Cervantes y Saavedra, španělský spisovatel 1547–1616)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Mlha, jež mu zastírala mysl pomalu ustupovala a on si začal nejasně uvědomovat své okolí. Podle řady bíle povlečených lůžek byl na ošetřovně. Také cítil, že ho někdo drží za ruku. Bylo to příjemné.

„Jak ti je?“ zeptala se starostlivě Marylin.

Severus si rozpomněl na ten výbuch a na dusivou sílu, která ho přišpendlila k zemi. Zároveň zaznamenal, že byl kýmsi převléknut do kalhot od pyžama, to však nebylo podstatné.  Hrudník měl pevně stažený obinadlem, dýchalo se těžce.

„Jakoby na mě spadl celý hrad, bolí mě snad i dýchání,“ odpověděl popravdě.

„Podle Poppy máš několik zlomených žeber, měl bys odpočívat. Kdyby nás Fawkes k tobě nedovedl, mohlo být dokonce pozdě.“

Severus si s nelibostí a mírným pocitem viny uvědomil, že měla tehdy při té hádce pravdu. Ještě štěstí, že si nakonec promluvili a přenesli se přes to. Stejně tak trochu čekal, že to Marylin připomene. Ona však k jeho překvapení nic dalšího nedodala.

„Zase jsem slyšel ten jeho zpěv,“ poznamenal dávaje si přitom pozor, aby žádný z pocitů nebyl v jeho hlase slyšet.

„Ano s Minervou si myslíme, že musí být nějak napojený na magii hradu. Nejspíš se tě pokoušel varovat.“

„Zajímavé. To by nám mohlo pomoci, příště budu vědět, na co si dát pozor.“

„Severusi, tohle už není legrace, musíme to zastavit,“ řekla s neskrývaným povzdechem Marylin. Bylo na ní vidět, jak moc si přála, aby žádné příště nebylo.

Severus nikdy nestřežil svůj život nijak úzkostlivě, nikdy se nebál smrti. Přestože byl však na jisté riziko zvyklý, v tomhle měla Marylin pravdu. Tentokrát to zašlo daleko. Jenomže dokud jsem zavřený na té proklaté ošetřovně, nemůžu dělat vůbec nic, ani učit. Pomyslel si zlostně.

„Máš pravdu. To by mě ovšem odsud museli pustit.“

„Nejdřív se musíš uzdravit. Poppy říká, že bys tu měl zůstat alespoň do konce týdne. Teď je pondělí a tvoje hodiny zatím převzala Minerva.“ Trpělivost s jakou to Marylin vysvětlovala, byla téměř mateřská a Severus měl co dělat, aby podrážděně nezavrčel. Jakoby nestačilo, že prospal půlku neděle a ještě část pondělka.

„To jsem byl mimo docela dlouho. Mohla bys mi prosím alespoň zavolat slečnu Lestrangeovou? Potřebuji s ní mluvit,“ požádal nakonec, přičemž nezapomněl vysvětlit také celou tu záležitost se šikanou.

„Saniu ti samozřejmě zavolám. Také bych mohla tvým jménem promluvit se Zmijozely o té šikaně. Heslo si pamatuju a myslím, že za tu dobu co jsme spolu, jsem o tvé koleji ledacos pochopila.“

Její nabídku přijal Severus s vděčností. Sice si nebyl jistý, nakolik jí jeho hadi budou respektovat, ale o tom se nezmínil. Byla profesorkou jako on, nechtěl ji záměrně shazovat, nebo pochybovat o jejích schopnostech. Kromě toho pokud věděl, v hodinách je zvládala, jistě si tedy poradí i v této situaci.

Druhého dne bolest v žebrech ustoupila natolik, že byl Severus schopný se posadit. Také se mu mnohem lépe dýchalo.

Využil mírného zlepšení a jednu ze židlí pro návštěvy přeměnil na malý stolek, který si postavil k lůžku. Také se rozhodl trochu přiodít. Přes obinadlo stále ještě překrývající jeho hrudník navlékl černou košili spacího úboru, aby Saniu uvítal alespoň trochu důstojně. Podařilo se mu při tom syknout bolestí pouze jednou.

Když se zmijozelská studentka objevila na ošetřovně, zrovna u stolku popíjel čaj a pročítal Denního věštce ve snaze se alespoň nějak zabavit.

„Chtěl jste se mnou mluvit pane profesore?“

„Ano, děkuji, že jste přišla. Posaďte se prosím,“ pokynul k židli naproti, jelikož si všiml jejího nejistého postávání v bezpečné vzdálenosti od lůžka. Hovořit se svým profesorem na ošetřovně pro ni zřejmě byla novinka.

„Sanio…“ přešel Severus hned k věci „věřte mi, že velmi dobře chápu vaši snahu získat zpět kolejní respekt. Ovšem způsob, jež jste k tomu zvolila, nebyl právě nejšťastnější. Riskovala jste svou budoucnost.“

„A co byste udělal vy na mém místě?“ zeptala se, aniž by dala najevo jakékoli překvapení, že o tom ví. Nejspíš jí to došlo, pokud s nimi Marylin už mluvila.

„Tak to vám náhodou mohu říct naprosto přesně. Byl jsem v takové situaci. Přijal jsem tehdy Dávicí lektvar jako trest, znamenalo to sice dva dny opravdu úporných střevních potíží, ale všechno ostatní bylo poté zapomenuto. Vezměte si z toho příklad, protože váš trest vám bohužel prominout nemohu.“

„To ani nepředpokládám pane.“

„Dobrá. A pokud jde o tu záležitost se šikanou, informujte mne, kdyby se to opakovalo. Postarám se o to sám.“

„Vaše snoubenka… ehm… profesorka Kelleyová nám už udělala přednášku. Byla dost ohnivá, pokud to tak můžu říct.“

„Oh ano, to ona umí,“ souhlasil Severus potěšeně. Dokázal si to docela dobře představit. Najednou nechápal, proč o ní v duchu pochyboval.

Jakmile Sania Lestrangeová odešla, objevila se madam Poppy s pravidelnou dávkou léčivých lektvarů. Severus je vypil bez řečí.

„Trvám na tom, abyste si zase lehl Severusi. Vaše žebra potřebují absolutní klid,“ napomenula ho poté přísně.

Tentokrát se podřídil o něco méně ochotně a doprovodil to ještě svým typickým snapeovským zamračením, které ovšem postarší přísnou ošetřovatelku dávno nemohlo zastrašit. Znala ho velmi dobře, věděla jaký je.

*****

 Dny ubíhaly až příliš rychle. Marylin i Minerva měly spoustu povinností navíc s vykrýváním Severusových hodin. Obrana proti černé magii byl příliš důležitý předmět nato, aby mohl jen tak odpadnout a těch hodin bylo hodně. Přesto si Marylin našla čas, aby každý den večer alespoň na chvíli zašla na ošetřovnu.

Čím víc se blížil konec týdne, tím nervóznější a mrzutější Severus byl. Podařilo se mu přesvědčit Poppy, aby se mohl od pondělí na poslední týden před vánočními prázdninami vrátit zpět do práce. Dovolila mu to pouze pod podmínkou, že bude každý den docházet na kontrolu a pro léčivý lektvar. Kladla mu při tom na srdce, že i když bolest ustoupila, srůstání zlomených žeber chvíli trvá a stále by se měl šetřit.

V pátek dokonce Severus trval na tom, že se zúčastní pravidelné večeře u Potterových. Ne, že by si je nějak zvlášť oblíbil, jen už prostě potřeboval vypadnout. Poppy byla nejprve důrazně proti a Marylin jí musela slíbit, že dohlédne na to, aby zatím nedělal žádné prudké pohyby.

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

„Ty a Australské pláže? Vůbec si tě nedokážu představit plavat v moři,“ smál se Harry na celé kolo, když při večeři plánovali jejich vánoční setkání. Potterovi se naštěstí ukázali být dostatečně operativními a netrvali na žádném konkrétním dnu. Stačila jim prostě informace, že se po návratu ozvou.

„Pro mne za mne, ať to Mar klidně vyfotí,“ kapituloval zamračeně Severus upíjeje ze svého poháru vína.

Směr, kterým se tento rozhovor ubíral se mu ani trochu nelíbil. Nikdy neměl rád, když se lidé bavili na jeho účet, to Marylin věděla. Jí to ale připadalo vtipné a nemohla jinak, než se smát společně s Harrym.

„Vlastně to není až tak špatný nápad, alespoň budeme konečně mít nějaké společné fotky.“

„Svatební ti nestačí?“ zeptal se stále ještě zamračený Severus. Nikdo si však z jeho výrazu nic nedělal.

Ginny, jež celou dobu seděla u stolu s dítětem v náručí a dělila svou pozornost mezi malého Ignotuse, večeři a probíhající rozhovor, se nyní konečně zapojila do hovoru. „To není ono. Měli byste mít nějaké fotky, které by vám připomínaly společné chvíle. A se sluncem a mořem v pozadí budou opravdu krásné. Skoro bych vám to i záviděla,“ řekla zasněně.

Harry se na ni obrátil s vědoucím úsměvem.  „Až bude Ignotus starší, určitě se někam podíváme, ale teď by z toho ještě nic neměl.“

Chlapec jakoby celý jejich rozhovor slyšel, náhle natáhl ručičky a dožadoval se jiné náruče. Jeho matka ho tedy předala Harrymu.

Po chvíli zatímco společnost začala probírat novinky z Bradavic i ústředí bystrozorů si to Ignotus zase rozmyslel a tentokrát se natahoval po Marylin. I ta si ho ochotně převzala se slovy:

„Vidím, že začíná být velmi společenský.“

„To ano, zvykl si na časté návštěvy. Buď jsou to moji rodiče, spolužáci, stavil se tu dokonce i Hagrid a všichni ho musí nutně pochovat,“ odpověděla Ginny a Marylin s chápavým úsměvem přikývla.

Stále si představovala, jaké by to asi bylo mít jednou se Severusem vlastní dítě. Pokud se to však mělo stát, muselo to být brzy a ona se mu pořád ještě nepřiznala ohledně lektvaru na podporu plodnosti, který užívala. Budu to muset udělat, než na to přijde sám. Pomyslela si odhodlaně a už v duchu plánovala nebližší příležitost. Bylo by vhodné příliš neotálet a promluvit si s ním ještě před jejich návštěvou Austrálie. Co kdyby její matku přepadla jedna z jejích zvědavých netaktních chvilek a zeptala se na to? Pro Severuse by rozhodně nebylo příjemné dozvědět se o tom takto před jejími rodiči.

Svatba a rodina. Marylin se bála, že to bude pro její rodiče hlavní téma Vánoc. Nechtěla Severuse dopředu děsit, ale mohla udělat všechno proto, aby to proběhlo hladce a bez zbytečných konfliktů.