Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 32

Kapitola 32: Ten nejlepší dárek

 

„A já vám říkám, že hlavně záleží na dárku samém. Vlastně spíš, lidé, kteří mají ty správné pohnutky, dávají správné dárky. Mělo by to být takové pravidlo.“ (Robert Fulghum americký spisovatel, pastor a učitel 1937)

 

Dům Kelleyových, Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

 

Jelikož Austrálie byla dřív Anglickou kolonií, některé Vánoční tradice se trochu podobají těm Anglickým. Například ranní předávání dárků.

Navzdory znepokojujícím informacím ze včerejška vstala Marylin s dobrou náladou. Chápala Severusovi výhrady k tomu plánu. Také nebyla nadšená z představy, že kvůli tomu možná bude muset zemřít člověk. Přesto však byla odhodlaná ho plně podpořit, aniž by mu něco z toho později vyčítala. Úplně jí stačilo, že věděla, jak ho nevyhnutelnost takového činu ve skutečnosti ničí. Nebyl jako Voldemort, nikdy se nevyžíval v ubližování druhým, takže v  jejích očích tím zkrátka nemohl klesnout, ať už by se vám to mohlo zdát jakkoli podivné.

Zdálo se, že i Severus se z té melancholie přes noc dostal. Staronový sarkastický Snape, který se dokázal i usmívat byl zase zpátky, skoro jakoby ho Marylin svým odhodláním nakazila.

„Máme zde takovou tradici, že s rozbalováním dárků začínají hosté, takže Severusi prosím,“ prohlásil po snídani Robert a rychlým mávnutím hůlky před něj přemístil větší krabici ve stříbrném papíře, ovázanou zelenou mašlí.

Severus se na dárek nejprve zamračil a se zdviženým obočím okomentoval způsob, jakým byl zabalen.

„Mám rád i jiné barvy.“ Ve skutečnosti všechny balíčky, kromě těch od něj nesly barvy příslušné koleje.

Uvnitř bylo několik lahví vína bez etikety. Šlo, jak záhy vysvětlil Robert o letošní novinku, u které ještě nebyla stanovena prodejní cena. Severus se potěšeně usmál a zaměřil svou pozornost na mnohem menší avšak úhledněji zabalený balíček od Marylin. Ta na něj hleděla s očekáváním. Nebyla si úplně jistá, zda bude něco takového nosit. V sametově černé krabičce se totiž skrýval vzácný kámen tmavé barvy kapkovitého tvaru na koženém řemínku, jež měl schopnost varovat svého nositele před nebezpečím.

„To je Granátický pyroxenit. (1) Dost vzácný a hlavně drahý kámen,“ poznal správně Severus.

„Ano,“ přisvědčila Marylin „měl by se chvět pokaždé, když ti bude hrozit nebezpečí a čím blíž budeš k jeho zdroji, tím silnější chvění bude. Víš, Fawkes je sice fajn, ale jeho varování nebývají moc konkrétní. Oba víme, že kletba přitvrzuje a … prostě budeš ho nosit, že ano? Prosím.“

Severus se mírně usmál, vyndal kámen z krabičky a pověsil si ho kolem krku. „To víš, že budu. Když tě to uklidní.“

Marylin si oddechla. Bylo to jednodušší, než myslela. Tak trochu čekala, že to Severuse naštve, ale musela to risknout. Kvůli sobě. To, co se stalo ve sklepení, se prostě nesmělo opakovat, málem ho to stálo život.

Její rodiče na celou tu hru emocí hleděli se značným znepokojením. Neznali podrobnosti o kletbě a tak to mělo zůstat. Kdyby o všech těch útocích věděli, chtěli by znát i detaily jejich plánu, což nemohla dopustit. Nikdy by nesouhlasili, aby se toho zúčastnila, jenomže ona musela. Brala to jako svou povinnost vůči budoucímu manželovi. 

Robert jako první pochopil, že se nic nedozví a vybídl svou dceru k rozbalování. Byla na řadě. Od matky dostala nějaké doplňky, jež se jí mohly hodit ke svatebnímu outfitu. Něco takového čekala. Ellen byla tou svatbou přímo posedlá.

Nejvíc jí ale zajímal obsah malé zlaté obálky. Nedočkavě ji rozlepila a vytáhla klíč převázaný červenou mašličkou.

„Severusi co je to?“ zeptala se, jelikož nepochybovala, že je od něj.

„To je klíč od našeho nového domu. Vezmu tě tam hned, jak budeme zpátky v Anglii.“

Zatímco Kelleyovi celý výjev sledovali s potutelnými úsměvy, ona na něj zůstala zírat s otevřenou pusou. „Tys koupil dům? Ale to je… moc peněz.“

„Je to můj důkaz, že jsem připravený. Chci s tebou žít Marylin, bylo hloupé se toho bát. Pokud ti to připadá neúměrné, můžeš zaplatit celou svatbu a já neřeknu ani slovo,“ zarazil Severus její chabý pokus o protest. A nebyl v tom sám. Ellen jeho slova podpořila.

„To je dobrý návrh Marylin. A kromě toho, už jsi někdy od muže dostala lepší dárek?“

K tomu nebylo co říct, protože její matka měla samozřejmě pravdu. Žádný muž dosud s ničím takovým nepřišel, žádný totiž nebyl připravený. Tak jen konsternovaně zavrtěla hlavou a vrhla se Severusovi kolem krku.

Její nadšení však brzy zkrotila Ellen, aby jim připomněla, že si ještě nerozbalili společný dárek. Byly jím knihy o interiérovém i exteriérovém designu, což dalo Marylin jasně najevo, že se na ní museli domluvit.

Severus, který si nejspíš všiml jejího pohledu, situaci rychle vysvětlil: „Tvá matka se se mnou spojila s dotazem, co plánuji, aby náhodou nedošlo k trapné shodě. Díky tomu jsem také získal její podporu.“

Marylin se s jeho vysvětlením spokojila a nechala to být. Rozbalování ještě chvíli pokračovalo, jen se nyní přesunulo ke Kelleyovým. Ti dostali kromě běžných drobností do domácnosti nové kouzelnické šachy a speciální rukavice z dračí kůže pro práci s nebezpečnými zvířaty. Tím se Severus docela vyznamenal, Robert byl nadšený.

Ve zbytku dopoledne, zatímco dámy vařily, Severus vyzval Roberta na partii šachu. Marylin svého otce odrazovala, jelikož věděla, že nemá šanci. Ne proti nejlepšímu šachistovi z Bradavic. Ten se však nenechal zastrašit a vzal to jako výzvu. A tak oba pánové rozehráli první ze svých mnoha budoucích duelů.

 

*****

 

 

Mindil Beach, Darwin, Austrálie…

 

Písečná pláž v Darwinu byla během festivalu na počest Otce Vánoc plná lidí. Někteří se v moři věnovali surfingu, či jízdě na vodních lyžích, což byl přesně ten druh mudlovské zábavy, který Severus nikdy nepochopil. Jiní se na pláži vlnili do rytmu taneční hudby, jež se linula z reproduktorů, nebo postávali u stánků s občerstvením a povídali si. Ve všem tom zmatku pobíhaly děti různého věku, přičemž nemohlo být poznat, ke komu vlastně patří.

Severus, Marylin a její matka Ellen se zastavili u stánku, kde byla nejmenší fronta, aby si objednali studený koktejl. Robert, který na podobné davové akce nebyl, zůstal doma, aby dohlédl na zvířata. Teploty v tuto odpolední hodinu šplhaly vysoko nad 30 stupňů, což Severuse donutilo vzít si krátké kalhoty a tílko, ačkoli se v tom necítil zrovna nejpohodlněji. Znamení zla na levém předloktí měl začarované tak, že ho mohli vidět jen oni tři, ostatním bylo skryté. Bylo to užitečné kouzlo. Severus už jako student uměl vymýšlet vlastní kouzla a tohle fungovalo na podobném principu jako maskování domu na Grimmauldově náměstí. Viděli ho jen ti, co o něm věděli.

„Nepřemýšleli jste už o založení rodiny?“ zeptala se najednou Ellen zasněně pozorujíc skupinku dětí pobíhajících kolem stánku se zmrzlinou.

„Mami…“ ozvala se nespokojeně Marylin, avšak Severuse ta otázka nechala v klidu.

„Co je? Je to úplně normální otázka.“

Zjevně jak pro koho. Pomyslel si Severus s částečným pobavením. On sám byl sice vychován k zachovávání dekóra a jistých společenských pravidel konverzace, ale pokud jde o Ellen, na její přímost si již zvykl. Ona na rozdíl od Roberta příliš nedbala na to, zda určité téma je či není vhodné. Asi ani nepomýšlela na možnost, že by se mohla někoho dotknout, či ho urazit.

„Řekněme, že kdyby se to povedlo, bránit se tomu nebudeme, když už to nutně musíte vědět Ellen,“ odpověděl Severus naprosto klidně, ale přesto dost chladně. Stejný tón používal vždy, když chtěl dotyčného odradit od pokračování v rozhovoru. I tentokrát to fungovalo skvěle.

Možná tomu ovšem napomohla také skutečnost, že Ellen byla vyrušena nějakou černoškou, kterou Severus nikdy neviděl. Představila ji jako svou přítelkyni Grace a poté s ní poodešla stranou, aby si mohli promluvit.

Marylin využila toho, že zůstali u stánku sami. „Přesně toho jsem se bála. Ona je někdy tak… neskutečně vlezlá.“

„Je to tvá matka. Myslím…je pochopitelné, že se o tebe zajímá,“ odpověděl nevzrušeně Severus a objal Marylin kolem ramen. Ta na něj vděčně pohlédla.

„Díky, že z toho neděláš drama. A taky žes mě v tom nenechal. Nevěděla jsem co odpovědět, aby už se dál neptala.“

„Možná bychom měli poděkovat té dámě, co ji vyrušila. Mimochodem nevíš kdo to je?“ Severus kývl hlavou směrem k oběma starším ženám. Právě se něčemu smály a nevěnovaly jim pozornost. Přesto se Marylin rozešla pryč od nich podél pláže, čímž se zároveň dostali dál od vyhrávajících reproduktorů.

„Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že majitel té vinice, co se s ním rodiče znají má ženu jménem Grace. Párkrát o ní mluvili, i když já ji osobně neznám. Vím jen, že nejsou kouzelníci.“

Severus odpověděl mlčením a rozhlédl se kolem sebe. Slunečná pláž, slavící lidé a krásná žena v dlouhých letních šatech, jež ho držela za ruku. To všechno bylo tak… normální. Stále měl občas problémy uvěřit, že se to vůbec děje.

„Na co myslíš?“ zeptala se zvědavě Marylin. Zřejmě poznala, že kamsi odplul.

„Myslím na to, že tomu stále nevěřím. Vždycky jsem si říkal, že když se rozdávalo štěstí, na mě zapomněli. A přesto teď mám tohle všechno.“ 

Marylin jeho ruku stiskla pevněji. „Věř tomu Severusi, protože já jsem tady a nikam neodcházím.“

 

Poznámka autorky: (1) Jedná se o velmi silný minerál tmavé barvy, který poskytuje velké množství energie. V některých kulturách se říká, že dokáže nositele varovat před nebezpečím, naplňuje život radostí a ukáže světlo tam, kde dříve byla jen temnota. Někdy se mu proto také říká kámen lepších zítřků.