Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 34

Kapitola 34: Víc informací

 

„Teorie zůstane pouhou teorií, pokud nepřikročíme k činu.“ (Jan Amos Komenský český barokní spisovatel, filozof, náboženský spisovatel, pedagog, politický a vědecký spisovatel 1592–1670)

 

Newgrange, Brú na Bóinne, Irsko…

           

Severus si vážně nedokázal představit lepší způsob jak trávit poslední volný den, než studiem pokročilé černé magie. Pokud vám to zní jako ironie, nespletli jste se.  Zatímco Marylin se podle všeho vypravila na Příčnou ulici doplnit zásoby lektvarových ingrediencí, on opět navštívil to jediné, co ještě zbylo z Voldemortova sídla. Jeho soukromou knihovnu.

Naposledy tu byl, když pro Harryho sháněl informace o démonech. Tentokrát ho zajímal rituál na změnu magické podstaty. Nikdo jiný sem nechodil, takže všechno bylo přesně stejné, jak to tu zanechal. Se zamračeným výrazem vybral požadované knihy, posadil se s nimi ke stolku, rozsvítil hůlku a dal se do čtení.

Potvrdilo se mu, že změna magické podstaty je v podstatě jediný způsob jak zlomit tzv. krvavou kletbu. Přeskočil kapitolu zabývající se změnou lidské magie. To bylo daleko jednodušší, než rituál, který potřeboval udělat on. Jeho provedení totiž mělo tři části. Něco z toho již věděl, jiné věci však byly nové. Severus si tedy připravil čistý pergamen a začal si z knihy dělat poznámky:

1. Oběť- Ideální je obětovat magii někoho, kdo se na seslání kletby nějak podílel.
2. Lektvar obětování magie- musí obsahovat krev oběti získanou pomocí rituální dýky. Dojde ke smísení obou magických kódů.
3. Opakované pronášení zaklínadla završí oběť, magické jádro oběti se roztrhne. („Krví byl poskvrněn, krví bude očištěn.“)- Doušek živé smrti?

 

Když dopsal, krátce se nad celým postupem zamyslel. První bod ho asi nejvíc překvapil. Zároveň však představoval největší problém, jelikož Severus nevěděl, kdo se na seslání kletby tenkrát podílel, ani zda vůbec ještě žije. Naštěstí existoval způsob jak to zjistit, jen potřeboval mluvit s Luciusem.

Pokud jde o druhou část, ta byla pro Severuse opravdu snadná. Takový lektvar už pro Pána zla vařil. Znal postup i ingredience. Dokonce měl ještě stále v živé paměti, kde najít dýku- v až příliš živé. Potřásl hlavou, aby zaplašil nepříjemné vzpomínky. Potřeboval se soustředit.

Ve třetím a posledním kroku vlije hotový lektvar do studnice magie, čímž se oba magické kódy spojí. Aby však byl rituál úspěšný, musí za současného zaklínání nejprve dojít k završení oběti. A to bylo přesně to, co Severus potřeboval oblafnout. Neznal nikoho, kdo by roztržení magického jádra přežil, ne bez pomoci. Doušek živé smrti by ale teoreticky mohl tělo ochránit. Lékouzelníci ho používali pro udržení pacienta ve stázi, když bylo zapotřebí získat čas, než se najde vhodná léčba. Severus ve skutečnosti nemohl vědět, jestli to bude fungovat i v tomto případě. Stejně tak bylo možné, že dotyčný stejně po skončení účinku lektvaru zemře. Byla to pouhá teorie, něco však zkusit musel.

S tímto rozhodnutím vstal, uklidil knihy a na jistotu zamířil do zadní části knihovny, kde byly v tajných schránkách schované různé rituální předměty. Ochranná kouzla kolem knihovny způsobila, že všechno tady odolalo zubu času a zůstávalo v bezpečí po dlouhá léta.

Severus poklepal hůlkou na jednu ze schránek. "Odhal svá tajemství," zašeptal a ona se vysunula. Opatrně sebral dýku zabalenou do černé látky, schoval ji do hábitu a po opětovném uzavření schránky knihovnu opustil. Nemělo smysl tu déle zůstávat, měl vše, co potřeboval.      

 

 

Ministerstvo kouzel, ústředí bystrozorů, Londýn, Anglie…

 

Dostat se k Harrymu na ústředí bystrozorů nepředstavovalo žádný problém. Musel samozřejmě jako každý předložit hůlku ke kontrole, než ho vpustili, ale to byla jen formalita.

Zastihl ho, jak mluví s nějakým tmavovlasým mladíkem. Podle odznaku na hábitu šlo zřejmě o bystrozora v zácviku. Možná místo Rona Weasleyho, který jak Severus věděl, se nechal přeložit. Trpělivě počkal, až to Harry dořeší, než ho požádal o krátký rozhovor.

„Co pro tebe můžu udělat Severusi?“ zeptal se Harry, jakmile se ocitli v jeho kanceláři.

„Zařídit návštěvu jednoho vězně. Pátral jsem na New Grange po informacích o rituálu na obětování magie a potřebuji někoho, kdo se tenkrát s Voldemortem podílel na té kletbě. Lucius by mi mohl pomoci.“

Harry na Severuse vrhl oceňující pohled. Nejspíš proto, že použil Voldemortovo pravé jméno namísto svého obvyklého smrtijedského označení Pán zla. Vzápětí se ale zamračil.

„Rituál obětování magie? Co chceš kruci dělat, obětovat Malfoye?“

„Prozatím pouze zjistit, kdo se tenkrát podílel na seslání kletby. Lucius byl jedním z prvních věrných. Pokud to někdo bude vědět, pak on…“ Severus na chvíli zaváhal. Nakonec se ale rozhodl a vypověděl Harrymu celý svůj plán. Stejně se obával, že nakonec bude žádat o mnohem víc než jen návštěvu vězně. A v takovém případě si Harry zasloužil znát pravdu.

Když domluvil, zavládlo v kanceláři napjaté ticho. Harry si to potřeboval dobře rozmyslet, to bylo pochopitelné. Severus si mezitím ze své židle prohlížel nástěnku s hledanými. Bylo jich překvapivě hodně na to, že válka dávno skončila.

„Návštěvu ti zařídím. Kdybys ale později potřeboval dostat někoho ven, měl bys vědět, že to nebude snadné. Nedokážu si představit, jak bychom to udělali,“ řekl o chvíli později Harry a nebylo tam ani slovo o odmítnutí. Zdálo se, že Nebelvír je ochotný mu pomoci v každém případě. Byl to už takový jeho zlozvyk, něco co bylo pro jeho kolej typické. Pomáhat přátelům a neřešit následky. Ještě že se u Bystrozorů alespoň trochu odnaučil té své zbrklosti. Nebo ho částečně poučila už smrt Blacka? Dumal.

Severus se zvedl. „Já vím a děkuji. To mi prozatím stačí. Dej mi vědět až bude možné Luciuse navštívit.“

Následovalo vzájemné potřesení rukou a Severus ústředí bystrozorů opustil. Už tak mu celá ta věc zabrala dost dlouho. Mezitím totiž padl večer.

 

*****

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

Jakmile Marylin pochopila, že Severus nestihne večeři, požádala skřítky, aby mu připravily nějaké sendviče. Ačkoli byl pryč již docela dlouho, neměla strach, jelikož ho mohla cítit. Vzdálenost, na kterou byli schopni vnímat jeden druhého, se neustále zvětšovala.         

Když přišel, Marylin zrovna studovala nějaké svatební katalogy, aby mohla s Minervou domluvit výzdobu a další podrobnosti. Také si vybírala styl svatebních šatů, které si chtěla nechat ušít na míru.

"Myslím, že přesně tohle je tvůj styl. Budeš nádherná," okomentoval jeden z odvážnějších modelů s velkým rozparkem.

Marylin ho místo odpovědi políbila na přivítanou. S otázkami se rozhodla počkat, než si odloží hábit a uvaří bylinkový čaj. Nebylo to však třeba. Severus jí vše řekl sám, zatímco se věnoval sendvičům.

„… takže jsem se nakonec stavil ještě na ústředí bystrozorů, proto mi to trvalo tak dlouho. Harry se sice nezdál příliš nadšený tím, co se chystám udělat, přesto je zřejmě připravený pomoci," zakončil po chvíli své vyprávění a položil na stůl jakýsi předmět zabalený do černé látky.

„To je ono? Můžu?“

Marylin počkala na Severusovo souhlasné přikývnutí, pak si teprve dýku prohlédla. Měla podivně zahnutou čepel a nějaké rytiny na rukojeti. Nikdy nic takového neviděla.

„Víš co je tam vyryté?“

„Pokud si dobře vzpomínám, ta slova znamenají: Krví byl poskvrněn, krví bude očištěn. Je to ovšem v hadím jazyce a ten neovládám, takže se mohu mýlit. Harry, nebo Salazarův portrét by ti to řekli s jistotou. Přeci jen je to už dlouho, co jsem ten rituál viděl.“

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se Marylin mírně. Nenaléhala. Bylo jí jasné, že se nejedná o příliš dobré vzpomínky.

Severus pokrčil rameny. „Byl jsem tehdy ještě mladý a tohle byla jedna z prvních akcí, kdy jsem měl možnost vidět, jaký Pán zla doopravdy je. Jeho krutost už tenkrát neznala mezí. Sledovat jak někdo přichází o rozum, protože se jeho magické jádro tříští není nic pěkného. Obvykle to dojde tak daleko, že to tělo prostě nevydrží, začne selhávat srdce. Bylo mi špatně, když jsem to viděl. V tu dobu jsem ale měl příliš velký strach na to, abych vycouval. Tak jsem se postupně naučil všechny pocity zamykat. Až dokud… myslím, že to už víš.“

Celou dobu mluvil tiše, pohled upřený do plamenů. Jistě že Marylin znala konec toho příběhu. Bylo příjemné vědět, že na tom jaké byly věci nyní, má určitý podíl také ona. Nechtěla si ani představovat kde by Severus teď byl, kdyby mu ona a Harry nepomohli začít znovu.

„A myslíš, že Doušek živé smrti tomu dokáže zabránit?“

„To nevím Marylin. Je to jen teorie založená na principu fungování toho lektvaru. Je to jak víš tak silný uspávací prostředek, že člověk po jeho požití nevykazuje žádné životní funkce, přesto mrtvý není. Tak možná, když jeho tělo nebude vědět co se s ním děje, mohl by to vydržet. Nemám ale jak to ověřit, takže to budu muset prostě risknout.“

Marylin přikyvovala. To co Severus říkal, určitým způsobem dávalo smysl. Ani ona se svou zkušeností z výzkumu však nebyla schopná odhadnout, jestli to opravdu zabere. Lektvary byly občas velmi nejistým oborem, vždy závislé na reakci konkrétního jedince.

„Chápu. Ale Severusi, chci, abys věděl, že ať už to dopadne jakkoli, já budu s tebou,“ ujistila ho Marylin pevně.

„To po tobě nemůžu chtít, vážně to není pěkný pohled,“ vrtěl rázně hlavou Severus.

„Já to zvládnu Severusi, neboj se o mě. Prostě budeme spolu dobře?“

A Severus jednoduše přikývl. Vypadal unaveně, možná ani neměl sílu odporovat. Po chvíli se oba v tichém porozumění zvedli a ruku v ruce zamířili do ložnice. Zítra začínalo vyučování, byl čas jít si lehnout.