Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 37

Kapitola 37: Návštěva Azkabanu

„Vězení je instituce, která požírá lidi, kteří se stali součástí nadbytečné populace.“  (Angela Davisová americká politická aktivistka, vědkyně a autorka 1944)

Kouzelnické vězení Azkaban, někde v Severním moři…

Byla to stará vysoká budova trojúhelníkového tvaru stojící doslova uprostřed ničeho. Všude kam oko dohlédlo jen ledová voda, jež by velmi rychle zahubila každého vězně, který by se snad nějakým zázrakem dokázal dostat přes silná ochranná kouzla a vysoký počet strážných. Moře kolem navíc jako by bylo neustále rozbouřené, což z Azkabanu činilo takřka nedobytnou pevnost.

Uvnitř se pořád držel lezavý chlad. Ve zdech byla cítit bolest, bída a zoufalství až měl Severus pocit, kdyby to bývalo bylo možné, že na něj každou chvíli odněkud vyletí mozkomor. Čím hlouběji do budovy postupovali, tím horší a tísnivější ten pocit byl.

„Hrozné místo co?“ promluvil Harry a celý se při tom otřásl.

Severus neodpověděl, jen se ještě víc zachumlal do svého teplého hábitu. Ne že by to pomohlo. Bez ohřívacího kouzla, které na sebe prozíravě seslal již u vstupu, by mu nyní dávno drkotaly zuby zimou. Nepochyboval o tom, že je celé tohle místo skrz na skrz prosáklé černou magií.

Zastavili se před jednou z cel. Strážný ji odemkl, vpustil oba návštěvníky dovnitř a zase ji zamkl.

„Máte půl hodiny, budu na dohled. Kdyby dělal problémy, zavolejte,“ řekl stroze, načež se pár kroků vzdálil, aby jim poskytl alespoň zdánlivý dojem soukromí. Ve skutečnosti nemohl být pochyb o tom, že vyslechne každé slovo.

Lucius Malfoy seděl na tvrdém prostém lůžku, rukama si objímal kolena. Jindy lesklé blond vlasy měl nyní špinavé, zplihlé a mastné. Pruhovaný vězeňský oděv na něm doslova visel, jak byl hubený. Na bosých nohou byly jasně vidět již zanícené kousance od krys. Přestože na pohled vypadal zuboženě, myslelo mu to dosud jasně.

„Můj starý přítel. Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu Severusi?“ zeptal se posměšně, aniž by byť jen na okamžik věnoval pozornost mračícímu se Harrymu.

Severus si jeho tónu nevšímal. „Pán zla před lety proklel místo učitele Obrany proti černé magii a udělal to velmi chytře. Aby působila i po jeho pádu, svázal kletbu s hradem. Vím, jak ji zlomit, ale zdá se, že potřebuji tvou pomoc.“

„A jak si tu pomoc představuješ? Pokud sis toho nevšiml, sedím zavřený ve špinavé díře s krysami,“ zasmál se Malfoy hystericky. V kombinaci s vězeňskou atmosférou to znělo až děsivě.

„Za to si můžeš sám. Mně bude pro začátek stačit informace. Potřebuji vědět, kdo ještě se na seslání té kletby podílel. Byl jsi s ním od samého počátku, jistě o tom něco víš.“

„I kdybych věděl, proč myslíš, že ti to řeknu? Co z toho budu mít?“

Severus neodpověděl. Jistě, Lucius Malfoy byl Zmijozel, mohl tu otázku čekat, ovšem pravda byla, že mu stejně neměl co nabídnout. Zmírnění trestu? Lepší podmínky? Obojí bylo v jeho případě nereálné.

Do debaty se nyní zapojil Harry se svými bystrozorskými výslechovými metodami. Ty Severus příliš neposlouchal. Raději využil Luciusovo rozptýlení k nitrozpytu. Co si pamatoval, jeho nitrobrana byla vždy ucházející. Teď z ní nejspíš vlivem pobytu v Azkabanu zbyly jen trosky.

 Vzpomínky na dětství, školu, Pána zla chaoticky vířily myslí, stačilo do nich nahlédnout. Severus se soustředil jen na ty podstatné. Pokaždé když zjistil, že mu jejich obsah nepomůže, odsunul je stranou a soustředil se na další. Rychle a systematicky. Konečně narazil na to, co hledal.

Mladý Lucius horečně vyhledávající informace v oddělení s omezeným přístupem. Lucius podávající roztřesenou rukou Pánovi zla poznámky o trvalých kletbách. „Děkuji, vidím, že přijmout tě do svých služeb byl dobrý tah. Když jsem nemohl já, nebude moci nikdo, ještě budou litovat, že mě znovu odmítli…“ (1)

Pán zla sice pokračoval, ale Severus vzpomínku opustil. Bylo to jasné. Zášť, že Toma Raddlea už po druhé odmítli zaměstnat jako profesora, byla příliš velká, tak to místo proklel právě na základě informací od Luciuse.

Ten se stále pokoušel přesvědčit Harryho, že nemá tušení, kdo se na tom tehdy podílel. Mladý bystrozor mu to ani za mák nevěřil a tak jim Severus do toho skočil.

„Lžeš Luciusi, ale to není podstatné. Počítej s tím, že se ještě uvidíme.“ Pak opustil celu, pokynul Harrymu a ten ho celý zmatený následoval.

Ven se naštěstí dostali rychle. Severus stanul na útesech a s úlevou se nadechl chladného mořského vzduchu. Tam uvnitř měl pocit, jakoby na něj všechno, celá jeho minulost doslova padala a doléhala tisíckrát víc. Tady mohl opět volně dýchat. Počkal, než se vzpamatuje také Harry a poté mu v krátkosti sdělil, co zjistil.

„Tedy ne že bych měl nějaký problém s tím zase Malfoyovi vzít magii, stejně jí nikdy neměl získat zpátky. Nechápu, ale jak ho odsud dostaneme, pokud ho tedy nechceš dočasně vyměnit za někoho pod mnoholičným lektvarem.“

Severus se zamyšleně podrbal na bradě. Harry měl v jedné věci pravdu. Jelikož démoni už neměli možnost vzít si svůj dar zpět, poté co jim Lucius nezaplatil, bylo jedině spravedlivé, aby o něj zase přišel a tentokrát nenávratně. (2) Jeho nápad s mnoholičným lektvarem měl ovšem velkou vadu. I kdyby nějak vyřešili jeho časovou omezenost, nemohli případnému dobrovolníkovi zaručit, že se Malfoy do své cely zase vrátí. Ani získat jeho krev tady a rituál provést bez jeho přítomnosti nepřicházelo v úvahu, jak se Severus dnes přesvědčil. Neměl šanci sem cokoli propašovat.

„To by bylo příliš riskantní. Raději bych na to šel oficiální cestou. Zkus přesvědčit ministra Diggoryho, aby zařídil propustku. Pokud vím, Amos Diggory, vždy podporoval tebe i Bradavice, tak mu celou situaci s kletbou zkus vysvětlit. Když bude třeba, půjdu za ním samozřejmě s tebou.“

„Dobře Severusi, zkusím to a dám vědět. Promluvím si o tom také s Kingsleym, byl přece členem řádu, třeba nám pomůže,“ rozhodl se Harry, načež chytil Severuse za předloktí, aby se s ním přenesl pryč z tohohle strašidelného místa. Ani jeden tam nechtěli zůstávat déle, než bylo nutné.

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Marylin se zrovna vracela z poslední hodiny do svých komnat, když v chodbě spatřila vracejícího se Severuse. Vypadal snad ještě bledší, než obvykle a ona byla najednou ráda, že tam nemusela s ním. Bohatě jí stačilo, co o tom místě slyšela. Dokonce i jeho podivné jednání naznačovalo, že ani pro něj to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Popadl ji totiž za ruku, vtáhl do společných komnat a naléhavě políbil. To bylo neobvyklé, ale alespoň se mu potom do tváří vrátilo trochu barvy. Jakoby prostě potřeboval cítit něčí fyzickou blízkost, načerpat lidské teplo.

„Neviděla jsi Minervu? Chtěl jsem jí sdělit, co jsem zjistil, ale v ředitelně jsem ji nezastihl,“ zeptal se potom jakoby nic.

„Suplovala za tebe Obranu, prý tě bude čekat po večeři. Já už jsem stejně domluvená s Hermionou. Mohl bys to ale říct nejdřív mě, třeba pak pochopím to tvé podivné chování.“

Severus se nenechal pobízet a pohodlně usazený na pohovce jí nad sklenkou ohnivé whisky řekl všechno od tíživých pocitů, jež z Azkabanu měl až po průběh rozhovoru s Luciusem. Vyslechla si to tiše bez přerušování, ačkoli jí z jeho slov naskakovala husí kůže.

Když skončil, Marylin se otřásla. „Je těžké si představit, že i bez mozkomorů je tam pořád tolik bolesti a utrpení. Já vím, že to má být trest, ale stejně…děsí mě to.“

„Nedivím se ti. Celou dobu jsem myslel na to, jak snadno jsem tam mohl skončit taky. Na patře s největší ostrahou tak jako všichni smrtijedi. Víš, je to směšné, ale Lucius kdysi býval můj přítel.“

„Musí být pro tebe těžké vědět, že ho možná budeš muset zabít.“

„O to nejde,“ nesouhlasil Severus. „Ty časy jsou dávno pryč, nemluvě o tom, že ani on neměl zvlášť velký problém obětovat mě démonům. Daleko víc mi teď dělá starosti, jestli nám vůbec dovolí ho odvést z Azkabanu a pokud ano, co bude říkat ministr, když zemře.“

Marylin se nad tím zamyslela. Neměla v úmyslu nijak hodnotit ani komentovat jeho přátelství s Luciusem, i když jí připadalo zvláštní. Šlo jí pouze o aktuální problém. O politice toho moc nevěděla, jen jí bylo jasné, že se svým obvyklým jednáním tam Severus asi nepochodí.

„Tedy nevím toho moc o tom jak jednat s vysoce postavenými lidmi, ale co jsem četla, tak Amos Diggory je docela rozumný člověk. Prý ze srdce nenáviděl Voldemorta i smrtijedy za to, že mu vzali syna. Jistě najdeš způsob, jak s ním najít společnou řeč,“ řekla diplomaticky.

„Jsem si jistý, že Brumbál mě mile rád poučí. Ten v tom uměl chodit a i po smrti má zvláštní schopnost montovat se do všeho,“ poznamenal Severus s despektem a Marylin si už po několikáté uvědomila, jak zvláštní vztah spolu ti dva zřejmě měli.

Na jednu stranu to vypadalo, že ho Severus upřímně nesnáší. Označoval ho za bláznivého starého manipulátora, jež se velmi rád plete do soukromých věcí ostatních. Jindy se zase zdálo, že toho muže hluboce respektuje a je mu vděčný. Bylo možné, aby se tak protichůdné pocity vzájemně nevylučovaly? Marylin si nebyla jistá. Ještě nikdy se nedostala do situace, kdy by někoho milovala a nesnášela zároveň. V jejím okolí to ale zdá se bylo naprosto běžné.

Poznámka autorky: (1) Tom Raddle (civilní jméno Voldemorta) žádal podle kánonu o místo profesora v Bradavicích celkem dvakrát. Poprvé hned po ukončení studia ho odmítl tehdejší ředitel Armando Dippet kvůli jeho mládí. Tom poté prodával u Borgina a Burkse v Obrtlé ulici, než to o několik let později zkusil znovu u Albuse Brumbála, jenž ho naprosto potopil. Od té doby je místo OPČM prokleté.

(2) viz První díl (Malfoy uzavřel smlouvu s démony, aby získal zpět magii poté, co jí vlastní vinou ztratil. Jako splátku chtěl obětovat Severuse, to mu však nevyšlo. Brána byla uzavřena a Malfoy zatčen.)