Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 38

 Kapitola 38: Jak přesvědčit ministra?

 

„Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pakliže se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou.“ (Seneca římský filozof - 4–65 př. n. l.)

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

 Všichni politici jsou stejní, to Severus věděl. Květnaté řeči, plané sliby a minimum činů. Jejich doménou obvykle bylo sedět ve své kanceláři, zatímco tam venku bojovali a umírali lidé. O skutečné válce neměli ani tušení. Válčili slovy. Alespoň tak tomu bylo v dobách boje s Voldemortem.

Amos Diggory by ale podle Minervy měl být jiný. On už se s válkou setkal a stejně jako Severus a mnozí další znal její cenu. Po smrti syna se upnul k práci a zřejmě rychle pochopil, že účel někdy světí prostředky.

„Máte štěstí Severusi. Na diplomacii a zdvořilostní pozlátko, které tak nesnášíte, můžete tentokrát rovnou zapomenout. Pan Diggory nerad ztrácí čas, takže nejlepší bude, když mu prostě na rovinu řeknete jak to je,“ prohlásila Minerva hned poté, co vyslechla novinky z Azkabanu. Přestože bylo po večeři, ona ještě pracovala. Na stole měla otevřený jakýsi spis s razítkem ministerstva. Severus se do něj chvilkami pokoušel nenápadně nahlédnout, ale zdálo se, že neobsahuje nic, co by ho mohlo zajímat, tak to vzdal.

„Měl bych ho tedy informovat také o možnosti, že to Malfoy nepřežije?“

„Ano domnívám se, že přesně to bys měl udělat,“ ozval se ze svého portrétu Brumbál a schválně přitom použil důvěrnějšího oslovení, než Minerva.

Severuse to překvapilo. Nedokázal si představit, jak by něco takového mohlo ministra přesvědčit. V podstatě se tím odsoudí k nutnosti vysvětlovat to později kouzelnické veřejnosti. A smrt se jak věděl, vždy velmi těžko vysvětluje, i když jde o smrt někoho takového. Tentokrát se ovšem oba ředitelé shodli.

„Souhlasím s Albusem. Víte Severusi, ten člověk má velmi dobrý důvod nenávidět smrtijedy už jen kvůli tomu, že jejich vůdce mu zabil syna.“

„Marylin říkala něco podobného, ale má to jeden nepatrný háček. Také jsem byl smrtijed,“ připomněl Severus s úšklebkem.

„Ano byl, už nejste. Možná to bude nutné panu Diggorymu připomenout. Doporučila bych vám vzít sebou Harryho. Přinesl mu tenkrát Cedrikovo tělo a později jeho smrt pomstil, takže má jeho vděčnost. Toho byste mohli využít.“ (1)

„Jste si jistá, že vás moudrý klobouk zařadil správně?“ zeptal se Severus, jelikož to, co mu Minerva právě navrhovala, bylo skrz na skrz zmijozelské. Místo ní však odpověděl Brumbál.

„Člověk se musí neustále učit a přizpůsobovat můj drahý Severusi, ale já si dovolím tu radu ještě upřesnit. V žádném případě to nesmí vypadat jako vydírání. Přesvědčte ho, že vám ve skutečnosti chce pomoci.“

„Ale to je manipulace.“  

„Zajisté, takže by ti to mělo jít skvěle, co říkáš?“

Severus považoval za zbytečné odpovídat. Stejně to nebyla otázka a ani to nemohl popřít. Kromě toho nepochyboval, že tahle taktika bude fungovat. Schopnost manipulace sice vyžadovala určitou znalost dotyčného člověka a jeho motivů, ty však byly u všech vesměs podobné. Společenské, či kariérní postavení, reputace, majetek a jako v případě pana Diggoryho, rodina. Zkrátka každý měl něco, co na něj platilo. Severus už to dělal, takže věděl přesně co říkat. Několikrát už zmanipuloval i lidi, kteří sami tyto techniky znali a používali. Teď se jen musel postarat o to, aby Harry na tu schůzku vzal jeho a ne Pastorka. Vlastně to bylo celkem směšné, když vzal v úvahu svůj odpor k politikům, jenomže neměl na výběr.

I pro Minervu bude nakonec rozhodně lepší, že se rozhodl jít oficiální cestou. Nemusela to ani říkat, Severus to stejně věděl. Znamenalo to, že kdyby se něco stalo, bude víceméně z obliga. Jistě jako ředitelka stále zodpovídala za vše, co se stane na pozemcích školy, ale posvěcení ministrem jí mohlo ušetřit spousty problémů. Minimálně se tak mohla vyhnout otázkám a dlouhému vyšetřování, jež by pravděpodobně následovalo. Že šlo beztak o odsouzeného zločince? Na tom nezáleželo. Zvláštní jak spravedlnost někdy nedává smysl.

 

*****

 

Každá žena v životě potřebuje důvěrnici, se kterou by mohla probírat své problémy. Hermiona to v tomto ohledu měla vždy těžké. Když nastoupila do Bradavic, její nejlepší přátelé byli kluci. Ne, že by Ron a Harry nebyli skvělý, ale byli věci, o kterých s nimi mluvit nemohla. A problém byl, že ona nejspíš vlivem své brzké vyzrálosti moc kamarádek ve svém věku neměla.

Ani teď to pro ni nebylo právě snadné. Byla mezi profesory nejmladší, neměla tolik životních zkušeností a řešila jiné věci. Důvěrnější rozhovory vedla akorát s Marylin. I ona byla sice o dost starší, ale dalo se s ní mluvit a Hermiona měla pocit, že jí může věřit. Scházeli se buď v Prasinkách, nebo jako právě nyní v Hermioniných komnatách.

„Nemohla jsem si nevšimnout, že jste s Justinem zase v pohodě,“ nadhodila Marylin s úsměvem upíjejíc ibiškový čaj. Přátelská a soukromá atmosféra dovolovala takové rozhovory a Hermiona si chtěla povídat, proto se nezlobila.

„Už jo, když vím, kde je problém… Zkrátka není nad to, když spolu dva lidé mluví.“

„To mi povídej. Měla jsem se Severusem něco podobného,“ souhlasila se smíchem Marylin, přičemž schválně použila důvěrnější oslovení, než doposud. Hermiona to přijala s radostí. Už nějakou dobu chtěla jejich přátelství takto posunout, ale vzhledem k věku se nehodilo, aby s tím sama začínala. Podle pravidel dekóra to vždy nabízel starší mladšímu. Ony tuhle fázi jak se zdálo, úplně přeskočily.

„Chlapi holt na řeči moc nejsou a Severus asi obzvlášť co?“

„No zpočátku to byl boj, uznávám. Teď už se mnou ale mluví mnohem víc, ani se nemusím ptát. Dokonce a tím mě skutečně překvapil, sám navrhl, abychom si udělali svatební cestu někam k moři. Nemáš třeba nějaké tipy jak a kam bychom mohli jet?“

Snape? A u moře? To znělo tak nepravděpodobně, že se Hermiona na malý okamžik zasekla. Vlastně si to ani moc nedokázala představit. Ovšem na druhou stranu… proč ne že?

Zatímco Marylin trpělivě vyčkávala opírajíc se loktem o područku křesla, Hermiona zvažovala, co by jim tak mohla doporučit. Vyzula si boty a složila na pohovce nohy do tureckého sedu. Takto usazená teprve promluvila.

„Možná by nebylo úplně od věci udělat to po mudlovsku, mají to vymyšlené docela chytře a jednoduše. Existují firmy, říká se jim cestovní kanceláře, kde si objednáš zájezd, který se ti líbí, zaplatíš a letíš. Nemusíš se o nic starat. Ubytování, lékařská péče, doprava na letiště. To všechno za tebe řeší cestovka. Několikrát jsem takhle s rodiči letěla a je to vážně pohodlné. Mohla bych vám s tím pomoct.“      

„To zní dobře. Ještě si o tom promluvím se Severusem, ale asi toho využijeme. Do Austrálie, kde to znám se mi moc nechce, protože ať bychom byli kdekoli, mí rodiče by nám dýchali na záda.“

Hermiona chápavě přikývla. Ona sama si s rodiči skvěle rozuměla, přestože byli oba mudlové a ona se pohybovala v kouzelnickém světě. Ale aby je měla za zadkem i během své svatební cesty? To už by bylo přeci jen trochu moc. Budoucím manželům se tím ta cesta ovšem trochu komplikovala. I kdyby si obstarali přenášedlo, museli by na místě řešit ubytování a kouzelníci bez internetu neměli moc možností, jak si jej zabukovat na dálku. Na sovu to byla moc velká vzdálenost. Celé by to trvalo zbytečně dlouho. Takhle jim to Hermiona celé zařídí během několika minut z pohodlí domova. 

„Ale jinak s nimi máš docela dobré vztahy ne?“ zeptala se. Jediným plynulým pohybem si přitom stáhla gumičku z hustých kudrnatých vlasů a pročísla je rukou.

„Většinou ano, i když nedávno jsem se s matkou trochu neshodla ve výběru svatebních šatů. Tvrdila, že budu vypadat, jako šlapka věřila bys tomu? No každopádně jsme se pohádali a já s ní od té doby nemluvila.“

„To je přece absolutní nesmysl! Copak se hodláš vdávat ve spodním prádle?“ pokusila se Hermiona její slova obrátit v žert. Marylin se však nesmála. Místo toho se prudce zvedla na nohy a zamířila ke krbu.

„Kam jdeš?“

„Hned jsem zpátky. Musím znát tvůj názor Hermiono.“

Netrvalo to dlouho. Během chvíle se zahučení letaxu ozvalo znovu a Marylin byla zpět i se svatebním katalogem. Očividně jí na tom hodně záleží. Pomyslela si Hermiona, když si ho od ní brala.

Šaty byly krásné, jen k její drobné chlapecké postavě by se nehodily. Marylin naproti tomu byla vysoká a smyslně ženská, té budou sedět perfektně.  

„Tvá matka se zbláznila. Ty šaty jsou pro tebe jako dělané,“ prohlásila rozhodně Hermiona.

Na tváři starší ženy se objevilo ulehčení a vděčný úsměv. „Děkuji Hermiono. Severus mi to taky říkal, ale chtěla jsem znát i ženský názor. Tak mě napadlo, pokud to není blbé, nechtěla bys mi jít za svědka?“

Hermionu to upřímně překvapilo. Nevěděla, že jí Marylin považuje za tak dobrou přítelkyni, aby jí požádala o něco takového. Samozřejmě tím, ale byla poctěna. Dokonce ji mimoděk napadlo, že druhým svědkem by mohl být Harry. Stejně už s nimi byl spřízněný. O tom se však zatím raději nezmínila, protože koneckonců, na ní to nezáleželo.  

„Vůbec to není blbé. Ráda budu tvůj svědek.“ 

„Výborně v tom případě mě prosím omluv, půjdu si ještě promluvit se Severusem.“

Rozloučili se srdečným podáním ruky. Hermiona poté zamířila do sprchy, kde nad celým setkáním ještě přemýšlela. Celé se to událo tak rychle. Během jednoho večera se jejich dosavadní kolegiální přátelství proměnilo na zcela novou úroveň. Bylo možné, že k tomu Marylin již nějakou dobu směřovala a jen čekala na vhodnou příležitost? Pokud ano byly jejich myšlenky překvapivě shodné.

 

Poznámka autorky: (1) Viz. Harry Potter a Ohnivý pohár