Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 40

Kapitola 40: Schůzka s ministrem

 

„Manipulace je jako šachová hra. Když se neohlídáte, vaše figurky se stanou obětí protihráče.“ (Jaroslav Seifert, český básník, novinář a překladatel 1901-1986)

 

Ministerstvo kouzel, kancelář ministra, Londýn, Anglie…

 

Byla to v podstatě úplně normální kouzelnická kancelář. Na stole štosy pergamenů s ministerskou pečetí, obyčejné i začarované diktovací brky a různé nástroje pro dálkovou komunikaci. Jedinými osobními předměty v místnosti byly dva plakáty irského národního týmu a fotografie blonďatého chlapce. Ačkoli ta fotka byla hodně stará, šlo bezpochyby o ministrova syna Cedrika.

Severusův vycvičený nos zaznamenal také vůni balzámu z Ginkgo biloby, který je dobrý na prokrvení. Nemusel dlouho přemýšlet, aby poznal, na co jej pan Diggory používá. Ve své kanceláři je totiž vítal starý šedivý muž opírající se o hůl, oblečený do krátkého hnědého hábitu, jenž se mu hodil k očím. Byly to oči bystrého avšak životem unaveného člověka zahánějícího smutek tvrdou prací. Už celá léta a zřejmě bez úspěchu.

Zpočátku to vypadalo, že celý rozhovor vede ministr a má ho pod kontrolou. To však bylo pouze zdánlivé.

„Obdržel jsem vaši žádost o dočasné uvolnění pana Malfoye z Azkabanu a to z důvodu jeho účasti na prolomení jakési kletby. Řekněte mi o tom víc,“ vyzval je.

Harry přesně podle domluvy mlčel. Seděl klidně, nohu přes nohu a tvářil se, jakoby šlo o čistě přátelské setkání. Že by ho život přeci jen něco naučil? Dumal v duchu Severus, zatímco hovořil. Také on dodržel dohodu s Minervou a řekl ministrovi všechno, co věděl. Pouze o návštěvě Azkabanu se zmínil spíše okrajově, čímž však jen vzbudil Diggoryho zájem.

„Samozřejmě mi neuniklo, že si tady Harry žádal návštěvu jistého vězně. Vlastně, abych byl upřímný mě ani nepřekvapilo, co jste se dozvěděl. Všichni smrtijedi jsou stejní a Malfoy byl s Voldemortem skoro od samého začátku. Víme, jaký měl Voldemort motiv k seslání té kletby?“

Severus v sobě potlačil vztek. Co myslel tím, že všichni smrtijedi jsou stejní? Jakou hru se mnou ministr hraje? Z jeho hlasu přímo čišela nenávist. Byla snad jeho zdvořilost od začátku předstíraná, nebo mě zkouší?

„Zášť z odmítnutí. Poté co Toma Albus Brumbál odmítl zaměstnat jako profesora, se v něm hromadila, až se nakonec rozhodl, že když nemůže on, nebude moci nikdo,“ odpověděl, aniž by dal jakkoli najevo, co se mu před chvílí honilo hlavou. Koneckonců tuhle hru můžou hrát dva. Nebo dokonce tři?

„Pane Diggory, řekněte mi, co jste myslel tím, že všichni smrtijedi jsou stejní? Pokud nám chcete něco říct, řekněte to, nenaznačujte,“ vypálil svou otázku napřímo Harry. Severus zatím nechápal, co tím sleduje, ale odpověď ho zajímala. Třeba ho tak dostanou, kam potřebují.

„Byl jste přeci také smrtijed, nebo se pletu, profesore? Proč myslíte, že vám vyhovím, když jste byl stejný jako oni? Proč bych měl pomáhat zrovna vám? Byl jste očištěn to ano, ale pořád je dost lidí, kteří si myslí, že to tak být nemělo. Takže se ptám znovu.  Proč?“

Severus nejprve neodpověděl. Poslouchal jeho salvu otázek se zájmem. Udivilo ho, jak snadno se ministr nechal nachytat. Už by měl tyhle intriky znát. Vlastně to bylo od Harryho velice chytré, přesně sem se totiž potřeboval dostat. Když už se mu chvilka napětí zdála příliš dlouhá, vstal a rozvážným krokem zamířil k prosklené skříni za nimi. Sebral fotografii Cedrika Diggoryho a postavil ji před šokovaného ministra.

„Pro tohle. Nejsem idiot, pane Diggory. Chápu, že stále máte vztek a že nenávidíte smrtijedy. V době kdy se to stalo jsem ovšem již smrtijedem nebyl. Naproti tomu Malfoy ano. Nechcete svůj vztek tedy směřovat na něj?“

„Když vám to povolím, budete potřebovat dva dobrovolníky z řad bystrozorů jako doprovod. Jste schopen to zajistit Harry?“ zeptal se Diggory místo odpovědi na Severusovu otázku. 

„To nebude problém pane. Naše oddělení se potýká s nedostatkem schopných nováčků. Už jsem mluvil s Kingsleym a vidíme v tom naději na zlepšení úrovně výuky toho předmětu, což by nám mohlo do budoucna pomoct.“

Severus souhlasně přikyvoval na Harryho naučenou odpověď, zatímco ministrovi to očividně šrotovalo v hlavě. Donutili ho přemýšlet, to bylo dobré.

„Nebudu zastírat, že to by se nám opravdu hodilo a nejen kvůli bystrozorům. Zaujali jste mě. Na druhou stranu ovšem pokud Lucius Malfoy zemře, budeme mít co vysvětlovat. Není to snadné rozhodnutí, potřebuji to nejprve důkladně zvážit, promluvit si s velitelem Gawainem a také s Bradavickou ředitelkou o současné úrovni výuky pro porovnání. Dám vám vědět.“

Co jsem vlastně čekal? Že nám hned potřese rukama a dá nám požehnání? Jak bláhové, všechno je to byrokracie! Pomyslel si rozmrzele Severus, ale navenek si záměrně zachoval nečitelnou tvář.

„Věřím, že se rozhodnete správně, pane ministře. Už vás nebudeme dále zdržovat, jistě máte spoustu práce.“ A s těmi slovy se i s Harrym odporoučeli, aby upozornili své nadřízené na hrozící návštěvu ministra.

 

*****

           

Dům Grangerových, centrum Londýna, Anglie…

 

V pátek měla Marylin kratší vyučování. Jelikož seznam hostů už měli kompletní, vedla její první cesta do agentury, kde v rekordním čase vyřídila pozvánky. Následně se přesunula za Hermionou do centra Londýna, aby si pomocí jakéhosi mudlovského zařízení, které v Bradavicích nemohlo fungovat, vybrala zájezd. Říkalo se tomu počítač.

Ostatně celý dům Grangerových byl plný nejrůznějších mudlovských vymožeností jako třeba lednice, kávovar, televize či tiskárna. Marylin jich sice většinu uměla pojmenovat, tím však veškerá její znalost končila.

„Když to tady vidím, nechápu, jak jsem mohla dostat ze studia mudlů Nad očekávání,“ poznamenala se smíchem, zatímco přihlížela, jak jim Hermiona vaří čaj.

„Chápu, že to vypadá složitě, ale není. Pojď, půjdeme do obýváku, rodiče dnes mají večerní ordinaci, takže budeme mít klid.“

Marylin ji s lehkým přikývnutím následovala. Věděla, čím se manželé Grangerovi živí. Spravovali lidem zuby. Jen jí připadalo zvláštní, že u nich Hermiona stále žije. Neptala se však a raději přešla k věci.

„Takže, moje matka mi dala pár tipů, z nichž nejvíc mě asi láká Tenerife. Měla by tam v té době být přijatelná teplota i pro Severuse.“

„Tam jsem nikdy nebyla, ale zní to skvěle. Tak se podíváme,“ řekla Hermiona zamyšleně a usedla do kolečkového křesla k počítači. Marylin si k ní přisunula židli.

Přestože se opravdu snažila, nepochopila úplně přesně, co její mladší kolegyně dělá. Podle všeho hledala informace na něčem, čemu říkala internet. Celá ta věc se sítěmi a protokoly Marylin akorát zamotala hlavu. Bylo to něco neuchopitelného, co nemohla vidět.

„To nevadí, ono není potřeba tomu úplně rozumět, abys to mohla používat,“ dostalo se jí uklidnění.

Netrvalo to dlouho. Během chvíle už prohlíželi různé nabídky cestovních kanceláří. Bylo vidět, že Hermiona to nedělá poprvé. Porovnávala služby jednotlivých hotelů a sledovala recenze lidí, kteří už tam byli.

„Co to znamená all inclusive?“ zeptala se Marylin na jednu ze zaškrtnutých priorit.

„To znamená, že v ceně hotelu už je zahrnuté všechno jídlo, nápoje i další služby. Jinak byste si museli jídlo obstarávat sami, takže podle mě nutnost. Na druhou stranu internet zdarma asi úplně nepotřebujete.“

Marylin souhlasně přikývla. „Nechám si poradit.“

Nakonec vybrali menší hotel přímo na pláži, který sliboval dostatek soukromí i pohodlí pro páry. V blízkosti byla možnost nákupů a turistického vyžití, pokud by je povalování u vody omrzelo.

„Tak hotovo,“ prohlásila Hermiona poté, co skončila s rezervací zájezdu. „Teď už stačí jen požádat Gringotovi o úhradu v mudlovské měně. Odletové dokumenty vám potom vytisknu a předám.“

„A jakým způsobem se lítá tím… letadlem?“ zeptala se Marylin na to, co ji i Severuse zajímalo ze všeho nejvíc.

A Hermiona začala vysvětlovat všechno od procesu odbavení po samotný pocit z letu. Nabádala je, aby odolali pokušení zmenšit své kufry do kapsy, což by bylo podezřelé. Nikdo necestuje na dovolenou bez zavazadel.

„Skutečně se není čeho bát. Přemisťování je daleko horší,“ dodala na závěr.

„Když to říkáš. No myslím, že nám chvíle bez kouzel neuškodí.“

Jako čistokrevná čarodějka měla sice Marylin trochu obavy, zda se bez nich dokáže obejít, ale to by zrovna Hermioně nikdy nepřiznala. Kouzla prostě značně zjednodušovala život. Vzdát se jich i třeba jen na týden ji naplňovalo nervozitou. Možná raději nechám hůlku doma, alespoň mě to nebude tolik pokoušet. Říkala si, zatímco v poklidu dopíjela čaj.

„Může to pro vás oba být trochu nezvyk, když jste zvyklý používat je denně, ale věřím, že to zvládnete,“ řekla Hermiona jakoby jí četla myšlenky.

Marylin se na přítelkyni pouze usmála a s poděkováním se začala zvedat k odchodu. Potřebovala se ještě zastavit v bance.