Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 44

Anotace: Přípravy na rituál v plném proudu

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 44: Důležitá návštěva

„To nejcennější, co může jeden člověk druhému dát, jsou dobré vzpomínky.“  (Torey L. Hayden dětská psycholožka, pedagožka, lektorka a autorka literatury faktu 1951)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

O víkendu se oba snoubenci vrhli do společné práce v laboratoři. Lektvar obětování magie byl na přípravu nesmírně náročný. Severus zjistil, že za ta léta zapomněl přesné množství jednotlivých ingrediencí a byl tak nucený sáhnout po knize Lektvary černé magie. Nechal ji levitovat tak, aby oba pohodlně viděli na postup.

Zatímco Severus v kotlíku připravoval základ, Marylin soustředěně krájela a drtila. I když tenhle konkrétní lektvar dělala poprvé, nebylo třeba jí nic říkat.

Opět jim to spolu šlo skvěle. Byla to ta samá symfonie a souhra jakou Severus už zažil. Tehdy měl problém se v její společnosti soustředit. Myšlenky mu neustále utíkaly nevhodným směrem. Kontrast hořčicově žlutého svetru a zrzavých vlasů, melodický smích, citrusová vůně, způsob jakým se ho dotkla na rameni, aby upoutala jeho pozornost. (1) To všechno si nyní vybavoval s neuvěřitelnou ostrostí, patřilo to k tomu málu krásných vzpomínek, které měl a které teď byly denní realitou. O to víc si jich vážil. Severus neodolal a zastrčil jí za ucho neposlušný pramen vlasů.

„Já ti nevím, ale vaříme lektvar černé magie. To není moc romantické,“ okomentovala Marylin se smíchem jeho počínání.

„Nejde o tenhle lektvar.“ Víc říkat nemusel. Marylin totiž pochopila, kam tím míří.

„Příjemné vzpomínky?“

Oba zároveň na sebe pohlédli. Severus souhlasně přikývl. „Nikdy předtím jsem si nemyslel, že by vaření lektvarů mohlo být tak…romantické.“ Schválně použil stejné slovo jako před chvílí Marylin. Hodilo se to.

„Budeme mít ještě spoustu podobně příjemných vzpomínek,“ ujistila ho a dál pokračovala v krájení Požíračky magické. Tahle mimořádně nebezpečná houba měla schopnost doslova nasát něčí magii. Jen bylo potřeba zařídit, aby nasála tu správnou. K tomu měla sloužit rituální dýka a Malfoyova krev, která se do lektvaru přidá na poslední chvíli. Následně se hotový lektvar vlije do studnice magie v Síni zakladatelů a zaříkací formule dílo dokoná. A pak… děj se vůle Merlinova.         

Marylin samozřejmě znala podrobnosti plánu. Musela, když s ním měla Severusovi pomoct. Dalo se dokonce předpokládat, že je to nevyhnutelné. Co když k dokončení rituálu bude zapotřebí větší síly, například jejich sdílené magie? Severus ten rituál viděl, dokáže ho tedy zopakovat, ale hlavním aktérem byl tehdy Voldemort a ten byl určitě magicky silnější. V tomhle ohledu nemělo smysl si cokoli nalhávat.

Zrovna se nadechoval, že se o té myšlence zmíní, aby ji připravil, když se z obývacího pokoje ozvalo zahučení letaxu.

„Jdu tam,“ oznámil místo toho a opustil laboratoř. Marylin ihned převzala jeho místo u kotlíku. A udělala dobře. Ukázalo se totiž, že Severusova přítomnost je žádána jinde.

„Myslíš, že můžeš pokračovat sama? Nevím sice, o co jde, ale v ředitelně na mě čeká Harry,“ zeptal se trochu nejistě, přešlapujíc mezi dveřmi.

„Samozřejmě, klidně běž. Ten návod je poměrně jasný.“

„Děkuji Mar,“ řekl ještě, ale ona mu už nevěnovala příliš pozornost. Jen kývla a soustředila se na svou práci.

*****

 Pokud by se snad čtenáři zdálo, že Severus o schopnostech své snoubenky pochybuje, byl by vyveden z omylu. Ve skutečnosti ho stále trochu udivovalo, jak snadno akceptovala jeho plán, přestože šlo o mezi lidmi tak neoblíbenou a odsuzovanou černou magii. Proti její touze mu pomoci už ani neprotestoval. Bylo příjemné vědět, že je tu někdo, kdo mu nejen kryje záda, ale také poskytuje psychickou podporu. V minulosti byl přesvědčený, že nic takového nepotřebuje, že mu samota vyhovuje. Jak velice se mýlil.

V ředitelně ke svému překvapení nalezl Harryho v družném rozhovoru s Minervou. Severus nevěděl, kdy se jejich vzájemný vztah změnil a rozhodl se to nijak nekomentovat. Zdálo se, že mladý muž nebyl ve službě. Neměl totiž na sobě bystrozorský hábit, nýbrž volnou šedou mikinu s kapucí. Absolutní vrchol nevkusu mimochodem.

„Harry, čemu vděčím za tvou osobní návštěvu? Máš pro mne nějaké zprávy?“ zeptal se místo pozdravu, zatímco usedal vedle něj naproti Minervě.

„Ano a dobré řekl bych. Dostali jsme zelenou. Přišel jsem, protože Diggory potřebuje co nejdříve znát termín, na kdy má Malfoyovi vystavit propustku. A taky jsem dlouho nemluvil s Minervou,“ dodal podle Severuse zcela nepodstatnou informaci.

„Navrhuji hned příští sobotu. To bude většina studentů v Prasinkách. Není takové riziko, že zde Malfoye někdo uvidí. S Marylin již pracujeme na potřebném lektvaru, takže pokud je to všechno, rád bych se tam vrátil.“

„Příští sobota se hodí. Ještě jedna věc. Doprovod Malfoyovi budu dělat já a Kingsley, velitel s tím souhlasil. Přesnou hodinu, kdy ho přivedeme, ti ještě dám vědět. Budeš od nás během rituálu potřebovat ještě něco kromě dozoru?“

Severus se krátce zamyslel, prošel v duchu celý proces. „Lucius bude během kritické fáze pod vlivem Doušku živé smrti, takže v tomto směru problémy neočekávám. Přesto by bylo vhodné, abyste zůstali přítomni pro případ nutnosti. Navíc když vše uvidíte, budete moci později podat ministrovi i veliteli podrobnou zprávu. Předpokládám, že to budou vyžadovat.“

Harry dal Severusovi nepříliš nadšeně za pravdu. Ani on zjevně ministerské byrokracii příliš neholdoval. Bohužel pro něj, oddělení bystrozorů vždy spadalo pod působnost Ministerstva kouzel.

Severus mu tedy věnoval něco, o čem si myslel, že by mohlo být soucitným pohledem, pokývl Minervě a hotovil se k odchodu. Byl rád, že se to konečně pohnulo. Ještě týden a skončí to. Tentokrát si tím byl jistý, neexistovala jiná možnost. Ještě týden a jeho život bude normální a všední tak jako životy těch, které denně potkáváte na ulici. Pracují, baví se, mají manželku, děti. Ano přesně takový život by si Severus přál. Už byl starý na války, neustálé nebezpečí a nejistotu dalšího dne. Přišel čas přenechat to jiným a soustředit se pro změnu na rodinu.

*****

Situace, do které se Hermiona dostala, byla všechno možné, jen ne dobrá. Justin na ni byl ještě stále naštvaný. Její opakované pokusy o omluvu sice akceptoval, ale nic to pro něj neřešilo. A aby toho náhodou nebylo málo, čekala je v dohledné době návštěva u jejích rodičů. Stačila malá zmínka, že s někým chodí a bylo to, neměla jak z toho vycouvat.

Za normálních okolností by šlo jen o to přesvědčit Justina, že se není čeho bát. Vždyť manželé Grangerovi byli ti nejlaskavější a nejpřátelštější lidé jaké znala, když nepočítala Ronovu matku. Jenomže tohle normální okolnosti nebyly a ona v tu chvíli prostě nedokázala říct rodičům, jak se věci mají. Byli tak nadšení, když zjistili, že se jejich dcera zamilovala. Pokud šlo o Rona, považovali to jen za školní pobláznění, nic trvalého. Teď už však byla Hermiona ve věku, kdy byl podle nich čas na vážnou známost a proto chtěli Justina poznat co nejdříve. Co tedy měla dělat?

Zdálo, se že jedinou možností je, prostě to Justinovi říct, co možná nejklidněji. Netěšila se na to. Naštěstí zrovna když k němu mířila, potkala na chodbě Harryho.

„Ahoj Harry, co ty tady?“ zeptala se poté, co mu věnovala jedno přátelské obětí.

„Byl jsem za Severusem domluvit se, kdy do toho půjdeme. Konečně jsme dostali zelenou. Chceme to provést už příští sobotu, kdy bude většina studentů v Prasinkách.“

Výborně, třeba se pak Justin přestane zlobit a půjde se mnou k rodičům. Byla její první myšlenka. Ale počkat, co přesně s tím má společného Harry a proč chtějí, aby bylo na hradě co nejméně lidí? To byla její druhá myšlenka.

„Harry, proč se mi to nelíbí? Co přesně chcete dělat?“

„Severus chce provést nějaký rituál černé magie a má u toho být Lucius Malfoy. Bude lepší, když ho tu uvidí co nejméně lidí.“

„Jaký rituál?“ nehodlala se vzdát Hermiona.

Harry viditelně zaváhal. Nakonec se ale zřejmě rozhodl, že Hermioně může věřit. Opatrně se rozhlédl, seslal na diskrétní kouzlo a řekl jí vše, co o rituálu věděl.

Hermiona dokázala jen kroutit hlavou. Moc se jí to nelíbilo, ale pokud to byla opravdu jediná možnost… „A Minerva s tím souhlasila?“ zeptala se pochybovačně.

„Ano i ministr. Nakonec. I když jsme ho trochu zmanipulovali.“

„Harry proč tohle děláš? Copak jsi nějaký Zmijozel?“

„Pomáhám příteli,“ odpověděl krátce Harry a pokrčil rameny.

Na to už Hermiona neměla co říct. Vždycky byl takový a ona vlastně ani nechtěla, aby byl jiný. I když mu to občas působilo problémy. V rychlosti se s ním tedy rozloučila a zamířila za Justinem.

Přesně jak očekávala, z její zprávy neměl radost. Jen nebylo jasné, jestli proto, že se na ni stále zlobí, nebo měl prostě strach. Rozhodla se předpokládat to první.

„Justine, já chápu, že se zlobíš. Už jsem se omluvila, ale tohle s tím nemá nic společného, takže nemůžeme se prostě chovat jako dospělý a sejít se s mými rodiči? Jde jen o jeden večer a stačí, když budeš zdvořilý. Nic víc od tebe nechci.“

„Co mám čekat? Tím neříkám, že souhlasím. Chci jen vědět, co by mě teoreticky čekalo.“

„Nic čeho by ses měl bát. Má matka je jako Molly Weasleyová v mudlovském podání. Táta ze všeho nejraději mluví o své práci, sportu a aktuálním dění. Jelikož jsi taky z mudlovské rodiny, nebude to pro tebe úplně cizí. I když proti kouzelníkům nic nemají, tímhle u nich zaboduješ."

„To zní jako idylická rodina,“ poznamenal Justin, uklízeje do šuplíku oznámkované písemné práce. Do teď se během rozhovoru věnoval opravování a teprve teď na ni pohlédl.

„Vlastně ano, nemůžu si stěžovat. Pokud na tu večeři půjdeš, uvidíš sám.“

„Dobře, přesvědčila jsi mě.“

Hermiona potlačila úlevný povzdech, jen se děkovně usmála. „Mimochodem, příští sobotu bude po všem, Severus zlomí kletbu,“ řekla mu ještě, protože věděla, že ho to bude zajímat. Nemýlila se. Jeho nálada se ještě o stupeň zvedla.

Poznámka autorky: (1) Viz. První díl, Kapitola 16