Vánek ve větvích vrb - Prolog

Prolog

Pršelo již třetí den, trýznivě a vytrvale. Horizont hor zmizel v mlžném oparu. Lesní podloží se záhy stalo vratkým, půdu podemlela voda a dříve stěží patrné stezky změnila k nerozeznání. Se stěnou deště splynuly siluety porostu a skal; rozhled skrz hustě rostlé platany zkrátka nestál za nic.

Gavryš vedl své muže úmorným tempem. Svůj úkol na nepřátelském území splnili a on nestál o to setrvávat ve zdejších kopcích o nic déle.

Měl pádný důvod spěchat.

Stoupali do svahu, vojenské sandály se smekaly po kluzkém kamení a obnažených kořenech.

„Zpomalme, Gavryši."

Nedal najevo, že slyší.

„Pane, potřebujeme odpočinek."

Hlas vojáka držícího pravidelný rozestup mezi sebou a jím protentokrát zakolísal špatně skrývanou nevolí. Byl rozrušený a této ztrátě disciplinovanosti se nebylo možné podivovat. „Jsou to dva dny, co jsme opustili strategický území, pane, kdyby nás sledovali, dají o sobě už dávno vědět. Takhle nás uštveš. A sebe též."

Neohlédl se, nehodlal nikomu ukazovat vlastní strhanou tvář. „To nejsou pádný důvody k polevení, vojíne," utrousil stroze směrem k stěží patrné zvířecí stezce pod svýma nohama.

„Jaké bys radši?"

„Nezapomínej, Raleji, proti komu stojíme."

Ralej se rozkašlal a dál se nepřel.

Veliteli v představách mimoděk vytanula věrná obdoba jeho úšklebku, jež se mu natolik hnusil a který nyní bezpochyby zkřivil vojínovu sebevědomou tvář. O to větší ho popíchla zášť, neboť měl mladík naprostou pravdu. Alespoň v obzoru, který jim vlastním mlčením omezil.

Klopýtali ve vrstvách tlejícího listí, předloktím si kryli oči, když ztěžka pozvedali hlavy v marné snaze dohlédnout k vrcholku návrší.

Byli mokří až na kůži, lehká výstroj ve vytrvalém dešti promokla již prvního dne. Třebaže přes klenbu listoví stěží zahlédli útržek podmračené oblohy, kapky vody si k zemi cestu našly. V ledových pramíncích stékaly mužům do očí a po rozpálených šíjích pod kyrysy z tvrzené kůže a tuniky z vrstev lisované vlny.

Při posledních krocích dělících jej od vrcholu si Gavryš pomáhal rukama, šátral po kořenech a zachytával se tenkých kmínků náletových keřů. Sápal se za pomoci všech končetin, ve své zarputilosti málo nepodoben zvířeti.

Podobných kopců zdolali snad již stovky. V tom zvláštním světě vody a zemitého pachu nebylo těžké uvěřit, že je čeká ještě neméně tolik.

Neprůhledná hradba, les bez konce.

Gavryš se zapřel o nabobtnalý kmen a napřáhl paži na pomoc Ralejovi, vytrvale šlapajícímu za jeho zády. Vojín se beze slova nechal vytáhnout za ním, i přes promočený oděv byla patrná horkost, která sálala z jeho těla. Poprvé kašlat ho zaslechl ráno. Od té chvíle stěží uplynul půlden a Ralejův pohled nabyl příznačného skelného lesku.

Společně shlédli za posledním mužem oddílu. Třebaže se je snažil přesvědčit o opaku, Tyršena zvrtnutý kotník zpomaloval.

Gavryšovi chvíli trvalo, než si uvědomil váhu dlaně, položené na svém rameni.

„Zapomenout, kdo proti nám stojí," vypravil Ralej mezi nezdravě sípavými výdechy, „nejni zrovna lehký. Zvlášť tady, před frontovou linií."  Setřel si z čela nalepené vlasy a zadíval se před sebe, mezi stromy, do neurčita. „I když uvěřit tomu, šlo možná o to hůř."

„Pakliže jsi někdy nevěřil, byl jsi hlupák. Jdeme dál."

Mladíka do Gavryšovy výzvědné skupiny přidělili krátce před stávající misí. Velitel od té chvíle z jistého důvodu neshledal jedinou jeho vlastnost, která by ho nedráždila a přílišná mluvnost patřila mezi ně. Pro něj nevysvětlitelná potřeba něco neustále sdělovat, bez ohledu na situaci a význam. Záhy ho však umlčovat přestal, zjistilť, že je vojínovo nekonečné povídání jediným, co v těchto lesích jeho samého dělí od nepříčetnosti. A nyní byl za pár slov, vzhledem k vojákově stavu, téměř rád.

Tím více ho dráždilo vědomí, že i v ostatních pádech mu v podstatě zazlívá neprávem. Ralej měl zkrátka smůlu. Že ho, takového, jaký odjakživa byl, zverbovali a přidělili k průzkumným jednotkám.

A přeci zůstávala Gavryšova averze zakořeněná pevně. A záležitost s Věreminem jeho postoj pouze zhoršila.

Velitel věděl, že Ralej je nikdy nespatřil. Ne v přímé steči, tváří v tvář. Nikdy nestál na frontové linii a bude-li mít nadále štěstí, pomodlí se, aby tomu tak zůstalo.

Ani Gavryš je nikdy neviděl.

Ovšem Gavryš měl narozdíl od mladíka zkušenosti. A nyní měl strach.

„Nemyslím, že bych někdy nevěřil," odepřel mu Ralej po nepatřičně dlouhé odmlce a zřejmě mimoděk do rytmu slov pokyvoval odhalenou hlavou, v pohybu neměnném a stále se opakujícím. „Nepochyboval jsem, že jsou. Jen je zatraceně jiný vnímat je jako obludy z příběhů, co mi vyprávěla máma a nepřítele, kterej stojí na druhý straně štítový hradby."

„Jo. Je to jako s.... náboženstvím."

Postupovali pomalu, slézt jeden vršek, vystoupat na stovku dalších.

Tryšen se nesvěřil, čemu věřil a čemu ne. Zamlklý snad více než obvykle pajdal bez zjevného zájmu poslední v řadě. Gavryšovi nebylo třeba připomínat, že jeho přátelství s Věreminem bylo hlubší, než profesionální vztah, jenž k nim oběma jako velitel k dobrým mužům choval on.

„Ne tak docela." Ralej za jeho zády opět zakašlal, aby si pročistil hrdlo. „Bohové jsou jasný. Navíc, ti přece občas dávaj znamení. Náznaky a tak."

Já viděl znamení, pomyslel si Gavryš. A nebylo od bohů.

Ráno po oné noci měli vstoupit na strategické území. Byl to první den, co pršelo.

Gavryš držel hlídku, když se Věremin vzbudil a rozespalý se vzdálil, aby si odskočil.

Velitel si nepřestal vyčítat vlastní vyčerpání a otupění mysli, jež zapříčinily, že na té chvíli tehdy neshledal pranic podivného. S Věreminem přeci sloužil od počátku válečných půtek. Znal ho velmi dobře a mimo jiné věděl, že má nevídaně tvrdé spaní. A potřebu si neměl potíž odbýt klidně před jeho očima.

Když se ho následně vydal hledat, namísto sebe nikoho jiného nevzbudil. Za tuto chybu si ovšem nelál, v jeho následujícím rozhodnutí mu tato nedbalost podala ruku.

Dosud si nedovedl vysvětlit, jak mohl voják dojít tak daleko.

Nalezl ho ve vzpřímené pozici, jakoby vyhlížel do dáli, zády opřeného o strom, ke kterému ho přirazily dva šípy. Jejich délka vypovídala o nadlidské nátahové síle. První protínal hrdlo v bezesporu přesném zásahu, třebaže je potrhal v nevzhledný kráter trubic, svalů a cév a bezmála vycházel ven z druhé strany kmene mladé olše. Druhý nepochybně zasáhl srdce, kožený krunýř prorazil jako slupku citrusu.

Dokonalý střelec.

Gavryš do té chvíle nepocítil tak intenzivní očekávání jisté smrti. Nezemřel ovšem. Jeho následné jednání neovlivnila jediná pohnutka, vše vykonal v nejklidnější rozvaze, chladnokrevném úsudku.

Zlámal šípy, krunýř potřel všudypřítomným bahnem, kamenem přerazil mrtvému vaz a zhmoždil krk, aby hematom v oblasti průstřelu nezůstal tolik jednoznačný. Na zádech odnesl Věreminovo tělo zpět k okraji srázu, na němž se utábořili a mimo dohled spících druhů je svrhl dolů.

Než se sebral k tomu probudit Tryšena s Ralejem, déšť smyl z jeho oděvu i kůže všechnu ulpělou krev.

Neřekl svým mužům pravdu. Netušil, jaký by to mělo dopad.

Když zavelel k okamžitému odchodu, byl Tryšen natolik zdrcen, že ho ani nenapadlo žádat o dovolení vytáhnout přítele, kterému nešťastně sklouzla noha při hlídce, z kamenité strže a provést nad jeho tělem potřebné obřady. Raleje naopak děsila blízkost strategického území natolik, že se bezmála ani neohlédl.

A nyní byli zde, čemuž Gavryš stále nedovedl porozumnět. Skutečnosti, jež byla v naprosté neshodě s léty zkušeností. Že došli až sem a stále ještě byli na živu.

Do dvou dnech zmateného úprku lesy, s naprosto omezeným pojmem o okolí, ohlušeni tlukotem kapek do listoví a oslepeni palisádami pokřivených kmenů, po jasném znamení, že byli prozrazeni.

Proč, pro všechny bohy, je nezastřelil všechny?

Od té noci se nepřestával lekat vlastního stínu. Ve skřípnutí větve o větev slýchat zadrnčení tětivy. V šumění listí a deště vzdálený dusot kopyt. A všechna ta úzkost a neustálé ohlížení se slily v otupující, s nepříčetností hraničící a zdánlivě bezbřehý strach.

Nebyl natolik naivní, aby se domníval, že se jim podařilo střelci ztratit. Jim nebylo možné uniknout. Nemělo smysl se skrývat, dbát na tichost a obezřetnost. Nyní již ne. Nikoli před tím, kdo je mohl pronásledovat; od Věreminovy smrti pozbyli šance.

Ale dokud rána nepřicházela, nezbývalo, než jít dál.

„Na tomhle místě," splynulo Gavryšovi z rtů, „může být znamením každý pohyb větru."

*

Gavryš nebyl holedbavý, avšak vlastní schopnosti nepodceňoval. A dosud nikdy v ně nepřestal věřit.

Kopiníci a hoplíti na ně z ležení častokrát volali: jdete na smrt a on jim dával za pravdu, když se vracel z výprav a spousta dalších průzkumníků ne.

Jedni tvrdili, že ho neopouští štěstí, jiní, že právě svým dovednostem může vděčit za návrat z dosud každé mise. Voják věděl, že pravdu mají první i druzí.

Naučil se číst z krajiny, která ho obklopovala. Naslouchat zvukům, které nezněly, vídat pohyb tam, kde jej očekával nejméně. Skrýt se mezi stromy i uprostřed plání, určit směr bez pohledu na slunce či hvězdy, podle vzhledu koryt řek a zvířecích stezek si vytvořit představu o neznámém terénu. Ovšem bez štěstí, bez té jeho chápání natolik vzdálené zákonitosti kývání božského prstu, by mu proti jejich nepříteli zůstaly veškeré zkušenosti i dovednosti, třebas ještě mnohokrát prohloubené, v pravdě k nepotřebě.

Vypěstoval si taktéž zvláštní cit pro vnímání okolí, nepodporovaný zrakovými ani sluchovými vjemy. Šestý smysl, vedoucí jeho nohy po bezpečných cestách a stáčející pozornost k místům, jež si ji žádala. Intuici, které sám plně nerozuměl. Šeptání bohů. Instinkt průzkumníka. A během svých výprav se naučil věci ještě důležitější; důvěřovat svému instinktu.

Vždy se zařídil podle něj a nikdy se jeho tušení neukázalo jako chybné.

Ovšem nyní, kdy vídal znamení v každém pohybu větru, si nebyl jistý, do jaké míry jeho instinkt pohmoždil strach.

Déšť neustával.

Bylo k poledni, když si přiznal, že se doopravdy ztratil. Svedl svou družinu ze stezky.

Přesto nepolevil. Beze slova vedl své muže vpřed, stále vpřed v neměnném, smrtícím tempu. Bezmyšlenkovité, mechanické pohyby. Zůstával pevně rozhodnut neozveřejnit jim situaci. Nehodlal vzít Ralejovi naději, že obejme dívku, kterou v poblouznění mladí neustával popisovat u večerních ohňů, když se je ještě odvažovali rozdělávat, sebrat Tryšenovi mizivé uspokojení, že bude moci složit oběť na oltář a truchlit za zabitého přítele.

Nehodlal zastavit.

Nevědom si pohybu kladl přes sebe nohy, z nichž dávno vyprchal cit, aby se při každém kroku tázal: kde je? Sám sebe, stromů, deště, bohů, nikoho. Kde je to tiché hvízdnutí dlouhého šípu rozrážejícího vzduch?

Šli v řadě v neměnném pořadí a v listoví tloukl déšť.

„Přísahám před bohy, svými i jinými," mumlal Ralej ve zvláštním zapálení, stěží soudit, jak už dlouho, „že až se vrátíme do ležení, povím jí to. Povím, zapřisáhnu."

K průzkumníkovým uším doléhala jeho slova zastřeně. Ani ne natolik jako déšť a vzdálenost je zastíral Gavryšův vlastní zrychlený dech. A krev nahrnutá ve spáncích.

„Jen až skončí tahle válka, řeknu jí, jen až skončí, koupíme si s bratry mlýn na Lošce. Tak jak jsme vždycky chtěli. A pak si pro ni přijdu, jako svobodník. Tak jí to povím... Gavryši?"

Vítr třel větve o sebe.

Ovšem dokud rána nepřicházela, nezbývalo, než jít dál.

„Gavryši!" protnul plochost vojínova hlasu osten znějištění. „Gavryši, Tryšen už nemůže."

Zastavil se v půli kroku, jakoby mu nohy vypověděli poslušnost. Neohlédl se. Ulpělým pohledem sledoval deštnou mlhu nad vrcholkem kopce.

Tak kde jsi?

Vítr v nekonečných lesích nepřestával sténat.

„Vpřed," zavelel polopřítomně. „Musíme jít dál."

*

Nedošli daleko.

Gavryš si to prve neuvědomil a ostatní možná vůbec a v té chvíli tomu nevěnoval pozornost žádný z nich. Místo, na kterém stanuli, se ovšem nevšedně nápadně odchylovalo od jednotného rázu okolní lesnaté krajiny.

Rozpínala se zde světlina.

Na rozdrásané půdě leželo pár vývratů, patrně důsledkem náhodné polohy kopců zde nabýval proudící vítr na síle. Obnažené kořeny čněly k nízké obloze jako pařáty rozevírající se z bolestného zatětí, mezi některými stále zůstávala zemina, kterou stromy při pádu vyrvaly v kráterech s sebou.

Gavryšova mysl se na okamžik přiblížila k jakési úvaze, podnícené oním výjevem, tu však záhy opět pohltila nicota.

Déšť, kterému nic nebránilo dopadat přímo, rozmáčel polom v stojatý mokřad bláta a tlejících návějí listí.

Také odtud byla patrná poloha slunce, skomírající bledá skvrna za ocelovou hradbou mračen, spíše tušená než viděná. Gavryš usoudil, že mohlo být brzy po poledni, když ho právě zde přinutili zastavit.

Neuhodili na něj, nevzepřeli se, ani neprosili.

Tryšen sám neřekl jediné holé slovo. Pod svahem mu podklesla noha, tiše dosedl na zem a zvednout se už nehodlal. Ralej okamžitě stanul také, s bezmyšlenkovitostí rovnou jezdeckému koni. Jeho párslovné odvolání na druhovo zranění nepodněcovalo víc, než vidina možného odpočinku.

Gavryš si až po pár krocích, po kotníky v bahně, maně uvědomil, že ho vlastní muži nenásledují. Po roce ve válce to bylo vůbec poprvé.

Ohlédnutí mu nabídlo zoufalý výjev. Netušili, v jak krajní situaci mu nedali na výběr.

Gavryš dlouze vzdychl. „Dobře," zahučel pak přes pramínky vody, tekoucí mu po tváři, aniž by tušil, zdali ho vůbec kdo slyší. „Dobře, potřebujeme si chvíli odpočinout."

Vzápětí s pohledem ulpělým na neurčitý bod usedl sám na rozmočenou zem, podobně jako zraněný Tryšen přímo na místo, kde stál. Náhle shledal, jak moc úsilí jej dosud stálo držet se na nohou. Bezmála si od pasu ani neodepnul zbraň, jejíž rukojeť se mu při dosednutí zaryla do břicha, tak lhostejný, k vlastnímu tělu bezohledný pohyb to byl.

Jak usedl, veškeré okolnosti i z nich plynoucí důsledky mu znenadání připadly nad světlo jasné.

Nemělo smysl prchat dál. Z náročné, ovšem ne nezvládnutelné cesty nepřehlednou kopcovitou krajinou se stalo bezhlavé bloudění v neustále proměnném labyrintu kluzké půdy a tušených siluet stromů. Po dva dny byl jako slepý a hluchý, neschopný vnímat i nejpatrnější krajinové body a dobrat se přemýšlením tolik potřebných logických úsudků.

Třebaže se pokoušel zaslechnout nabádání svého instinktu, slyšel jen déšť a šumění větru.

Muži potřebovali odpočinek, na jakékoli následné rozkazy by již stejně stěží dbali.

A Gavryš nenacházel sílu vyvést je z tohoto temného ztraceniště.

Zavřel oči a nečinně seděl v blátě. Clonu otupělosti, tak konejšivě halící vnitřní svět, rozhrnula až mdlá, třebaže v jádru rozhořčená slova.

„Mizerný deště!" Ralej uhodil pěstí do vrstvy padlého listí, když se mu po patrně opakovaném snažení nepodařilo stáhnout z prokřehlých prstů mokrou rukavici. „Zazracený lesy a zima a celá tahle mizerná a zatracená válka za... za co přesně? Máme chcípnout v lesích za větší slávu Tešáje."

Ta přemrštěně vášnivě artikulovaná skupina hlásek zůstala na chvíli viset ve vlhkém oparu, jako by je tam drželo samo zalknutí promlouvajícího za posledním z nepatřičných slov. Zanechaly nelibou ozvěnu v mysli naslouchajících, jež se jen pozvolna vytrácela do dunění deště a praštění větví ve větru.

Tryšen ztěžka naklonil hlavu Ralejovým směrem. „Za krále máš chcípnout," pronesl tichým, nezvykle dutým hlasem. Jako by ho od jeho druhů nedělila pouze vzdálenost.

Seděl mezi polámanými větvemi pod pokrouceným platanem, o jehož kmen se zády opíral, a velmi pomalým, jaksi netečným pohybem si obvazoval hlezno nařezaným pruhem látky z tuniky. Nezaneprazdňoval se zouváním vysokého sandálu, otok na kotníku nabyl natolik, že bez poškození obuvi by tak stěží bylo možné učinit.

Dlouze předtím mlčel, ovšem až svojí přítomností jim jeho důvěrně známý hlas připomněl, jak nezvyklé pro ně bylo, ho v předešlých dnech tak pramálo slýchat.

„Pro krále, kterej nepozná jméno jedinýho z nás. Pro kterýho jsou mrtvý vojáci jenom proviant, kterej nesnědí a zbraně, který neponesou. Pro krále a jeho nevydařenou veselku."

„Spíš jatka než svatbu."

Tryšen pokročil rameny a vrátil se zpátky ke svému kotníku. Narozdíl od většiny taktikou znuděných vojáků ho láriský masakr patrně nezajímal.

Ralej ho ještě chvíli s nejistou sledoval, načež se s pohledem v dlaních začal v sedu kývat tam a zpět.

Byl to jejich velitel, kdo následně promluvil. Hlasem cizince. „Myslíte, že to moc bolí?" Ta slova vyšla z nitra jeho mysli, nedumal nad jejich volbou, možná si ani nebyl zcela jist, zdali je vyslovil nahlas. S osvětlením navázal záhy, aniž by se očima střetl s jejich tázavými pohledy. „Zemřít ránou šípem. Bejt zastřelenej."

„Bejt zastřelenej?" zopakoval potichu Tryšen. „Jako princezna o svý svatbě? Z toho věčnýho šera tě popadají vážně chmurný myšlenky."

„Nežertuju. Myslím to vážně." Gavryš se podivně zašklebil. „Je to vykoupení z tohohle mizernýho života. Nic přece nebejvá zadarmo. Poslední splátka bohům, he?"

Ralej po jeho slovech ustrnul ve svém kývání, skelné oči s jistou tápavostí dopadly na velitele. Při pohledu na Gavryšovu tvář ovšem od případné reakce opustil.

Mladý průzkumník jej neznal natolik dobře, aby dovedl soudit situaci dle jeho chování. Neznal a nechtěl znát. Chtěl se vrátit za bezpečí linie, chtěl se usušit a najíst, stisknout v objetí svou milou, chtěl se stát mlynářem na Lošce. Už mu pranic nesešlo na téhle vyčerpávající misi. Ani významu tak náhlého obratu v Gavryšově vystupování. Ralej chtěl domů.

Odklonil tedy pohled, setřel si rukama vodu z tváře a namísto pochybností se opět předklonil vpřed a vzad.

Tryšen taktéž mlčel. Třebaže jeho pohled zlhostejněl vnitřní bolestí, tentokrát nezůstala tak jako po dva předešlé dny jediným, co se v něm při nalezení velitelových očí zračilo. Stěží však soudit, do jaké míry mu nyní na čem sešlo.

„Já bych řekl," usoudil po chvíli až bolestně nezúčastněně, „že sejde na střelci. Jak bude přesnej, jestli se trefí, kam má; jak bude... milosrdnej."

Bude ten nejlepší, pomyslel si Gavryš. Dokonalý střelec. Ale bude milosrdný? Co vede k milosrdenství či jeho nedostatku zrůdu bez citu? Jak hodně milosrdné je přibodnout někoho za krk ke stromu?

„Oni." vyslovil tiše a znecitlivělými prsty krátce přejel po olejem napuštěné látce, v níž byl v jeho klíně položený pečlivě ošetřovaný krátký jednobřitý meč. Nejdelší zbraň, jakou si mohl jako velitel průzkumného oddílu dovolit nosit. „Proslýchá se, že v plným trysku dovedou strefit zajíce do oka. Ani nemrkne."

Tomu Gavryš věřil. Nepředpokládal, že by mohl pronásledovatel chybit. Krmil se zvrácenou útěchou nepřipouštět si to.

Vždyť lidské smysly byly oproti těm jejich ubohé. Gavryš slyšel a věřil skazkám, že dovedou sledovat pachovou stopu několik dní starou, vnímat okolí prostřednictvím zvuku, mířit, aniž by potřebovali očí. Zrůdy.

Při náhodném střetnutí neměli průzkumníci jedinou šanci.

Takové povahy byla jejich práce. Výborné dovednosti, k nepotřebě bez trochy štěstí.

Zvědové přinášeli zprávy o nepřítomnosti nepřátel podél významných krajinně strategických oblastí. Cílem mise, uváženě zvoleném v dostatečné vzdálenosti od předpokládané pozice oponentů, bylo potvrzení, že na určité strategické území dosud nepronikli. Úspěšný a šťastný zvěd subjekt svého sledování nikdy nespatřil.

Ani ti nejlepší ovšem nebyli s to odhadnout zcela spolehlivě pohyb nepřátelských skupin. V lesích, ve svých lesích, kde mohli útočit ze zálohy, byli neporazitelní. V masových střetech tváří v tvář trpěli kvůli nedostatečné taktice porážkami, ovšem zde zůstávali smrtelnou hrozbou. Na strategickém území záviseli průzkumníci na štěstí. Jejich životy byly hrou bez pravidel v rukou bohů.

Pakliže se výprava nevrátila, přinesla svojí nepřítomností němé svědectví o štěstí, jež její muže opustilo. A také o pozici nepřátel.

Dokud ovšem rána nepřicházela...

Gavryšova slova čpěla naléhavou prosbou, aby někdo vyvrátil jejich pravdivost.

Nikdo nic neřekl.

Vítr šuměl ve zmáčených listech. Větve se s praskotem třely jedna o druhou.

Gavryš netušil, jak dlouho mohli sedět na okraji polomu, máčení deštěm, stékání jehož kapek nevnímaly.

Pak se Ralej zvedl na nejisté nohy, rozkašlal se a s rukama schovanýma v podpaží a shrben před deštěm začal přecházet tam a zpět podél jednoho z vyvrácených kmenů. Vědomí potřeby se zahřát převládlo nad tělesnou slabostí. Jeho vůle Gavryše rozesmutnila.

Byla to ovšem jiná skutečnost, co natolik změnila atmosféru. Nejmladší člen družiny mlčel.

Měl jsem jim to říct, problesklo tehdy Gavryšovi myslí. Měl bych koho prosit o odpuštění. Za to, že jsem nedovedl své průzkumníky zpět za bezpečí linie. Že mé uvažování zatemnil strach a spletl mi stezky před očima. Čas, který tak nevysvětlitelně získali, on ztratil.

Ralejův hlas téměř nezněl ochraptěle, když, stěží soudit po jak dlouhé době, opět promluvil: „Víte, co mi přijde zatraceně podivný?"

Gavryš ho tupě sledoval, jak se zarazil v prostřed délky svého kmene, jako by se zastavil kdykoli jindy během jejich cesty a obrátil se ke svým druhům, s velitelovi tak nepochopitelnou nutkavostí sdělit jim nějaký náhlý pochod svých myšlenek a postřehů. A nebo taky ne. Gavryšovi to ale alespoň tak připadalo.

Jeho pozornost ovšem byla stálá jako větrem vířená mlha a myšlenky se toulaly jinde.

Tak kde jsi?

Musel to být instinkt, který odpoutal jeho pozornost od vojína a dovedl zrak při náhodném vzhlédnutí právě na ty vývraty.

Náhle zde bylo něco, co po celou dobu chybělo.

Nepotřeboval přemýšlet nad tím, že padlé stromy znamenaly změnu v proudění větru. A nabýval-li vítr na síle právě v těchto místech...

„Jak to," vyslovil mladík své podivení kdesi na pozadí jeho vnímání, „že proti nám, po stovkách let, co se schovávají tady v lesích, najednou bojujou?"

Gavryš vstal tak prudce, až se mu bezmála zatočila hlava a obrátil se čelem k příkrému srázu, který měl po celou dobu po pravici. Proudění větru umožňovalo příhodné postavení kopců. S největší pravděpodobností se nemohli nacházet daleko poměrně dlouhé přírodní strže nebo vysoké úžlabiny. Nezaměnitelného krajinného bodu.

„Jak je někoho, kdo postrádá cit," pokračoval v největší zaujatosti Ralej, „možný nasrat až k válce?"

S náhlým rozrušením se Gavryš ohlédl zpátky ke svým mužům, chtěje jim sdělit svojí domněnku, že se patrně nachází na východ od základny předsunutého sapérského oddílu, když to zaslechl.

Šumění větru. Ševelení listí.

Dusot kopyt.

„Gavryši, co se -" Tryšen nedopověděl.

Napůl pozvednut ze sedu, jak sekundoval náhlému velitelovu pohybu, rozevřel doširoka oči i ústa v jakési směsici hrůzy a úžasu, vzbuzené pohledem za Gavryšova záda. Ten výraz z jeho tváře nevymizel, když ho v následné chvíli přímo do otevřených úst zasáhl šíp.

Dlouhá střela vyslaná vpřed nepředstavitelnou nátahovou sílou. Kosý úder mu vzhledem k dutému křupnutí a okamžitému znehybnění patrně přerazil vaz.

Tělo by se zhroutilo zpátky k zemi, kdyby nezůstalo viset na dříku, zaraženém hluboko v platanovém dřevě.

Gavryš se s odskokem obrátil a vzhlédl do svahu.

Třebaže reagoval hbitě, tehdy mu ten pohyb připadl neskutečně pomalý.

Uvědomil si, že Ralejovi lhal. Že přes vše, co se po celý rok odehrávalo kolem něj, nikdy nebyl schopen v ně opravdově uvěřit.

Smyly mu vypověděly. Prvním byl zrak, který ho tak ukrutně klamal.

Pak se mu roztřásla kolena.

Ralej vyjekl, zakopl a převalil se do vrstvy bláta.

Stál nad nimi, na vyvýšené pozici na pokraji svahu, odkud vystřelil. Zhmotnění mlhy, rudý plamen, ztělesnění síly, rychlosti a děsu. Ryšavá srst byla potřísněná pěnou a vlhká deštěm. S dopadem kopyt do vrstvy listí pozvedl ruku pro další šíp. Bytelný luk, zbraň vyšší než Gavryš sám, však zůstal třímán bez pohybu.

Ať se čas jakkoli pokroutil, nastalé ustrnutí nebylo pouze zmatenou lstí velitelova strachem ochromeného vnímání. Zrůda strnula spolu s nimi.

Z nepředstavitelné dálky pak ke Gavryšovým uším dolehla pro danou chvíli tak nepatřičně zřetelná Ralejova slova. „U všech bohů," řekl a znělo to tak obyčejně a zbytečně, že by se byl rozesmál, kdyby mu hrůzou nevynechával dech. „Vždyť je to holka."

A Gavryš si maně uvědomil, že má pravdu.

Že je vlastně dočista nahá a jistým dílem natolik podobná lidské ženě.

Ať ji ochromilo cokoli, v příštím úderu srdce to bylo pryč.

Tiše se vrhla dolů. Šíp úsporným švihem v okamžiku napjal tětivu. Rozpohybovaná hmotnost toho ohromného těla s sebou strhla návěj listí a vlhké zeminy.

Ralej vřeštěl z plna hradla.

Dívej se dolů, nakázal si Gavryš. Bude to, jako by se některému z důstojníků splašil kůň.

Zapraštěly drcené větve a ve víru listí se z valu sesunula zemina, když sklouzla ještě níž a velitel si uvědomil, že mylně došlápla, že ztratila rovnováhu a svah nedovede zdolat jinak než seskokem.

Teprve tehdy v pravici pocítil váhu dosud v látce zavinuté čepele svého krátkého jednosečného meče.

Vykřikla, - a nebyl to nijak nelidský zvuk - když ztratila oporu pod nohama a Gavryš se instinktivně sklonil.

Rozblácenou zem kolem něj zasypala sprška mokrého nažloutlého listí, úlomků větví, kamení a hrud hlíny.

Jako splašený kůň některého z důstojníků.

Vládu nad Gavryšovým tělem přejala intuice. Volnou rukou obnažil čepel. Ukročil ve sklonu a poklekem se obrátil. Byl slepý a hluchý, když nebe nad ním zčernalo a on švihl propnutýma rukama čepelí nad hlavou.

Úder mu malém vyrval paže z ramenou. V příštím okamžiku jím zaseknutá zbraň smýkla ve směru pohybu a jeho síla mu vytrhla rukojeť z dlaní.

Dopadl do vrstvy bahna o několik kroků dál, převalil se a zůstal ležet.

Neslyšel naráz. Ale cítil, jak se pod ním zachvěla země. Postříkalo ho bláto a krev a ještě něco dalšího, když doskočila jen kousek od něj. Podlomily se jí nohy, klopýtla, vlastní rychlost a váha ji strhla dopředu a pod dopadem jejího těla se roztříštil jeden z vývratů.

Za zoufalého hrabání kopyty se obracela v bahně a kolem ní se svíjel vlhký hrozen jejích útrob, vyhřezlé provazce střev, namodralé v místech, kde byly neporušené a ještě je neobalilo bláto a z nichž se v chladném deštivém vzduchu kouřilo.

S navracejícím se sluchem přišel její křik.

Vřeštěla. Řvala natolik bolestně a zoufale a s ušima přitisknutýma k lebce cenila zuby s tváří staženou v nepřirozené grimase.

Kopyta jí několikrát sklouzla, a přeci se snažila pozvednout a zasadit jeden z šípu, které se při pádu vysypaly z toulců a nyní ležely rozházené okolo, zpátky na tětivu jako zázrakem nepoškozeného luku.

Veliteli průzkumného oddílu pomalu přestávalo zvonit v uších.

„Raleji!" zařval a nadále třeštil oči do prázdna, třebaže je upíral přímo na mladíka ochromeně sedícího v blátě.

„Raleji, musíš podat hlášení! Přísahej," pokusil se pohnout a natáhnout paži pro svůj meč, ale ležel příliš daleko, „před bohy svými i jinými, Raleji." Sám si zakryl uši dlaněmi, aby neslyšel ten křik. Její, vojínův, svůj. Rozhlížel se, ale oči ho nepřestávaly klamat. „Předej zprávu. Běž!"

Zadrnčela tětiva. Vzduch rozrazilo tiché hvízdnutí dlouhého šípu.

Gavryš hluše hekl a padl na znak do vysoké vrstvy bahna. Zemřel okamžitě. Šíp ho zasáhl do oka, ani nemrkl.

Ralej si potřísnil kamaše. A znovu. Jen pár dlaní před jeho obličejem rozseklo vzduch kopyto.

Mladý průzkumník valil oči před sebe pohlcen nevyjevitelnou hrůzou. Pohledem plným beznaděje a šíleného zoufalství sledoval zrůdu, svíjející se v břečce vlastní krví a výměšky zbarveného bláta. Nepřestávala křičet a nebyl to zvuk o nic odlišný od jeho vlastního vyděšeného jekotu. Pohnula se a on zaslechl ostré skřípnutí, jak lůžko tětivy vyklouzlo z průřezu špatně založeného šípu.

A jeho oči se střetly s pohledem plným beznaděje a šíleného zoufalství. Pohledem bytosti pohlcené nevyjevitelnou hrůzou.

Před bohy svými i jinými. Podej hlášení. Běž!

Do bláta vedle Raleje se zabodl šíp, delší než jeho paže.

V křečích rozrývala kopyty zem, až sápala vlastní vnitřnosti, po pokřivených špinavých tvářích jí stékaly slzy a po bradě sliny.

Nahmatala další šíp.

Vojín se vyškrábal na všechny čtyři, aniž by cítil končetiny. Před očima se mu tmělo a ze tmy vyvstával obraz velitelova těla.

Zapřel se o pokroucený kořen vyvráceného stromu, o jehož kmen se roztříštil dřík další střely, a po kotníky v bahně se za vypětí všech sil rozběhl vpřed.

Zvuky, barvy, pachy i tvary se slily v bezpředmětnou hmotu okolí.

A Ralej utíkal. Utíkal. A utíkal.