Vánek ve větvích vrb - kapitola 1

Třebaže byl důvod příchodu vitalonů thermentali chmurný - jiný ani být nemohl - nahlížela na něj Laurecia netečně. 

Dříve se setkávala se Stezkou zřídka. Natolik zřídka, že by po ni před několika málo cykly jen stěží pátrala v chodbách své i kolektivní paměti. Ani v minulosti se však její přístup pranic nelišil.

A nyní, když vibrace Spletité stezky lpěla téměř nepřetržitě na pozadí všech jejích smyslů, setrvávala v netečnosti nadále.

Její lid byl tehdy mladý, primitivní ve své krátké existenci, jednoduchý v očích nubelorů, hledících zpět na své předky přes tisíce a tisíce zim. I tito vznešení potomci potomků Laureciných potomků si uchovali příznačnou netečnost. Třebaže dobře znali příběh oněch časů, kdy přítomnost Spletité stezky, nad níž hvězdy nepřestávají zářit, ulpívala na každém z nich a nubelorský lid po ní téměř dospěl k zániku.

Laurecia, jako jedna z nespočtu předků, nespočtu vitalonů saeni v těch dobách, pohlížela s netečností na smrt všude kolem.

Zradilo ji však její tělo. Nebylo to ovšem pro důvod příchodu těch, jež toho šedivostí dešťů nasáklého rána vyčkávala. Léčitelku znepokojoval samotný střet s termentantskou emanací a její fyzické tělo v očekávání jejich příchodu podvědomě reagovalo jako v očekávání každé nepříjemné situace.

Klopila štíhlé, citlivé uši. Tiskla je k lebce, do z únavy zanedbaných vlasů, volně spletených okolo pelyňkové haluzky a stále mokrých od deště. Dýchala pootevřenými ústy, nepřestávala ochutnávat vzduch, třebaže v ležení páchl po dlouhé dny stejně a jinak ani páchnout nebude. V úrovni pasu, v místech, kde její hladká kůže cele přecházela v srst, jí cukal sval. Z dílu i proto, že měla kaštanovou srst na plecích slepenou blátem, to nyní zasychalo a svědilo ji na kůži. Trhavě pošvihávala ocasem. A také situovala většinu váhy na přední končetiny, až se bořila v oraniště bahna, ve které deště a jejich kopyta přeměnily lesní palouk.

Léčitelku nerozrušovalo další úmrtí, nikoli, nýbrž interakce s vitalony thermentali. Kdo však vykročil na Stezku, nad níž hvězdy nepřestávají zářit, potřeboval Termentanta, Průvodce, aby ho po Spletité stezce vedl.

Vanul chladný jarní vítr a hnal po obloze další břichatá, dešťová mračna. Nesl také zvuk kopyt čvachtajících v bahně a tiché skřípění mokré kůže.

Laurecia zkřížila paže na holé hrudi, pokryté zelenohnědými, dešti rozmazanými obrazci, které ji a celý vitalonský kaedr odlišovaly v poli od bellslerii, těch, kteří třímali zbraně, a mimoděk odkročila.

Vzduch hořce zavoněl po anýzu. Nebyl to pach, který bylo možno vnímat čichovým orgánem.

Prazvláštní termentantská síla ji konfrontovala nárazově, přilnula k jejímu osobnímu energetickému prostoru, dotkla se nitra, živá, vířící, v neustálém pohybu bez určitého cíle. I takto bezděčná, nezaměřená interakce narušila Laureciinu vnitřní rovnováhu. Pocítila, jak jí neovladatelným stažením svalů vstává srst nad kořenem ocasu.

Přestože věděla, že se otřeli pouze letmým dotekem, jakoby pouhou setrvačností způsobenou pohybem, s patrným nezájmem.

Vitaloni thermentali, Průvodci po Spletité stezce, se zastavili na vzdálenost napřaženého kopí před ní. I oni se bořili, třebaže se nezdálo, že by tomu věnovali příliš pozornosti.

Byli dva, vždy chodili po dvou, doprovod jich nikdy nevykonávalo více ani méně. Jeden prováděl úkon samotný, druhý ležel na pod plecemi složených nahou po jeho boku a s jednou rukou na druhově hrdle nebo jinde na holé kůži na těle patrně dohlížel na propojení zvenku. Jestli se někdy střídali, bylo patrné z blátem slepené srsti. Oba byli špinaví od patek po hřbety, poslední deště zanechaly rýhy v krustě bahna, kudy voda stékala z jejich boků dolů. Bláto měli patrně i na hrudníku, splývalo s rozmazanými obrazci, stejnými jako nesl celý kaedr.

Byli jedinými z jejího nubelorského lidu, jejichž emanaci Laurecia fyzicky cítila. Neviděla ji v barvách, k něčemu takovému jí bylo zapotřebí dotyku holou dlaní, což nebyla nijak ochotna udělat, tělesně však vnímala ten rozvířený pohyb, jenž naznačoval, že síla nitra Termentantů značně přesahuje hranici jejich fyzického těla, s čímž se u žádné jiné nubelorské kastily nebylo lze setkat. Nestálý tvar této síly v ní snad nejvíce vzbuzoval dojem potěru, kroužícího v bezprostřední blízkosti dospělého jedince.

Duch nespoutaný pevně s fyzickým tělem.

Síla nitra vitalonů thermentali byla blízká Písni ducha. Blízká síle jejího nitra, tak jako ostatních vitalonů saeni, a stejně jako ona, nepochybně i Průvodci dovedli Píseň ducha slyšet.

Jejich emanace však dávala na pozadí smyslů tušit daleko větší obsáhlost, něco, co neznala a nebylo v jejích možnostech poznat, pocházející z hloubky, kterou její dosah nepřeklenul.

Třebaže tedy zdaleka nebyla opačná k té její, byla naopak nejvíce příbuzná - přeci je sdružoval jediný vitalonský kaedr - samotná podstata moci vitalonů thermentali zůstávala pro Laureciu neuchopitelná.

Pevně sevřela rty, třebas anýzové pachuti se tak nezbavila, a zpříma pohlédla do rozšklebené tváře zrůdy. Termentant, jehož maska ji vyobrazovala, ten menší a hubenější z nich, odlehčoval jednu zadní nohu.

Nikdo nepromluvil, neboť vitaloné thermentali nemluvili.

Laurecia jim pokynula hlavou i gestem, aby ji následovali, a vydala se napříč ležením. Okolo přístřešků, majících chránit materiál a raněné před nejprudším deštěm, obklopující vyhaslá ohniště, postávali ti, jež se udrželi na nohou a ponořeni do pachu výměšků, zaschlé krve, hnisu, protizánětlivých výluhů a bolesti je doprovázeli unavenými, netečnými pohledy.

Vitaloni saeni udržovali skupinového ducha, skrze nějž měla Laurecia kontakt s každým z léčitelů, i když to při jejich práci zdaleka nebyla běžná praktika. Byli vyčerpání. Léčitelka cítila, jak se jejich skupinové propojení vlní a přelévá v místech, kde leželi ranní - ti, kteří třímali zbraně, byli z propojení vyřazeni. Narušení vnímala i za svými zády. Nedovedla však posoudit, jestli Průvodci vytvářejí vlastního skupinového ducha mezi sebou, nebo kráčí bok po boku bez významnějšího spojení - k tomu pro ni byla jejich moc příliš neuchopitelná.

Termantantové nejevili žádné podivení, když nezamířila k některému z přístřešků jako obyčejně, ale vedla je dál za ležení.

Tělo leželo tam, kde jej viděla naposledy, tak, jak jej před hranicí lesa zanechali sběrači, kteří je objevili a následně přivlekli s sebou.

Laurecia stanula na dohled rovně propnutých, nehybných nohou. Došlápla do kaluže, rozdrásané a rozblácené půdy, kde byla tráva po několika dnech jejich táboření zbídačená, a probořila se až po spěnky. Zůstala však stát, neboť kdekoli jinde by se probořila stejně tak.

Dvojice vitalonů thermentali stanula vedle ní. Ani jeden z Průvodců na tělo nepohlédl. Tváře zakryté maskami z černé vařené kůže se šeredně šklebily na stěnu mokrých platanů. Tmavá kožešina, nyní umolousaná deštěm, jim kryla temena a sahala až k ramenům a kožené spoje masek tiše vrzaly. Menší z nich, ten hubený co odlehčoval jednu zadní nohu, si bledými prsty upravoval polohu masky kolem levého ucha.

Laurecia v těch štěrbinách protáhlých jako oči šelmy nikdy nespatřila záblesk opravdových očí, které z pod masek vyhlížely. Nikdy nespatřila jejich tváře odhalené. Tomu, že byla dvojice Průvodců jejího kaedru několikrát obměněna, napovídalo pouze zbarvení srsti, či změna rozšklebené šelmí mordy.

Od západu zavál chladný vítr, nesoucí příslib dalšího deště, ženoucí nad lesy mlžný opar. Termentantové pod svojí emanací páchli stejně jako všichni z kaedru, krví, výměšky, zánětem, hořkými výluhy konopěnce a maliníku, které podávali bojovníkům, jež nakonec zemřeli a skončili v jejich rukou. Co však bylo pozoruhodné, necítila z nich smrt, kterou vnímala z těla před sebou a která lpěla na všem okolo. Nedovedla si to odůvodnit, neboť mrtvé schránky jim byly společníky více, než živí nubeloři, a tak nad tím neuvažovala.

Taktéž jako neuvažovala nad důvodem, proč je nikdy neslyšela promluvit, neznala rysy jejich tváří ani jména, dokonce jestli vůbec nějaká jména mají. Termentantové přicházeli vykonávat svoji práci a vraceli se do ústraní a nebylo to o nic neobvyklejší, než že slunce putuje po obloze. Nubelorům byla netečnost vlastní. Přesto si ty masky vždycky prohlížela s jistým zájmem.

„Jiný kaedr," řekla, aniž by spustila oči z ohavné mordy se čtveřicí zvýrazněných špičáků, vytvarovaných z drátky zpevněných plátků vařené kůže. A aniž by se dočkala odezvy. „Sběrači konopěnce nalezli tělo za úsvitu, pro nedávné vydatné deště však nelze posoudit, jak je staré. A zaopatřené. Je možné, že ho na místě zanechali jejich Termentantové a doprovod již byl proveden."

Průvodci nic neřekli, ale vykročili vpřed, oba toutéž nohou, sladění jako jediné tělo. Když ji míjeli, Laurecia opět švihla ocasem, kterak pro ni bylo namáhavé zachovat si v přítomnosti jejich nestabilní síly klidnou tvář.

Netušila, zdali je jim odpověď na vznesenou nejistotu známá již nyní, nebo je přítomnost ostatních vitalonů a čtrnácti těžce raněných, s nimiž je tu zanechala skupina těch, kteří třímají zbraně a pokračovala v pochodu na východ, rozptyluje natolik, že se potřebují přesvědčit bezprostředně. Laurecii na tom nijak nesešlo. Švihaje ocasem, obrátila se a zamířila zpátky do ležení, zanechala je na pokraji palouku s tělem a jejich prací.

Byly už takové časy, že vitaloni chodili sbírat byliny a nacházeli mrtvé.