Prolog

Před mnoha lety, kdy ještě existovaly staré říše, dnes už bezejmenné a v prach obrácené, žil jeden muž. Mnohými byl obávaný, ale i uznávaný za své činy. Jeho jméno bylo Artar. My se nyní přeneseme do jeho doby, kdy ještě nestály pyramidy, a staneme se svědky jeho největšího dobrodružství.

 

1. Kapitola, Nečekaná nabídka

Fasius vystrašeně hleděl na barbarské ležení, které před ním stálo. Mezi desítkami plátěných stanů táhnoucích se po celém vrcholu kopce oslavovali strašní námezdní barbaři své vítězství. Na kopích zabodnutých kolem tábora byly napíchnuty hlavy nepřátel jako odstrašení. Sami barbaři divoce slavili a tančili, opíjeli se a přejídali zásobami uzmutými od nepřátel. Jiní se už stačili porvat o kořist a zabíjeli se mezi sebou.

Fasius zapochyboval o svém poslání. Copak lze svěřit takový důležitý úkol těmto barbarům? Odpovědí si nebyl civilizovaný vyslanec zdaleka jistý. Jenže neměl na výběr. Na návrat s prázdnýma rukama nemohl ani pomýšlet, to by ho stálo život a způsobilo mnoho zlého. Už byl tady, a i když se nyní jevil jeho plán jako čiré bláznovství, nemohl činit jinak. Podíval se na svůj skromný doprovod o pěti strážcích, posledních věrných. Ti také hleděli s obavami na stovky žoldáků, proti kterým by neměli šanci.

„Kupředu,“ rozhodl Fasius a pobodl svého koně do slabin. Jeho doprovod ho nejistě následoval. Vydali se z travnaté stepní pláně vstříc kopci plnému barbarů. Sotva dorazili na jeho vrchol, už je obklopili žoldáci, a s lačnýma očima odhadovali, o kolik majetku je mohou okrást. Fasius byl celý nesvůj, riskoval zde svůj život a neměl jistotu, jestli se to vyplatí. Potil se a nebylo to jenom žhavým sluncem. Po chvilce projíždění táborem se nakonec barbaři odhodlali zakročit a zatarasili jim cestu. Jako odpověď se Fasius postavil ve třmenech a snažil se působit tak sebevědomě, jak jen dokázal.

„Slyšte, bojovníci!“ pravil silným hlasem, „já jsem Fasius, královský vyslanec z říše Kuš, a jednám ve jménu Jejího Veličenstva královny Arian. Hledám tu jistého muže, co je prý vaším velitelem. Jmenuje se Artar.“

Barbaři už byli připraveni se na ně vrhnout a obrat je o všechno. Jméno jejich velitele je ovšem zadrželo. Už napřahované ruce s bronzovými meči, sekyrami a kopími se zastavily.

„Co mu chcete?“ ozvalo se z davu válečníků.

„To proberu jedině s vaším velitelem. Nyní mě k němu doveďte!“ řekl Fasius. Nyní začínal doufat, že neskončí mrtvý na zemi.

„Na co čekáte? Přece se nebojíte! Artar už odvedl svou práci a nemůže nám rozkazovat!“ ozval se další válečník. Fasiova naděje opět klesla.

„Zadržte, nebo vám rozpůlím hlavy!“ zařval jiný muž. Byl neobyčejně vysoký a mohutný. Jeho černé vlasy a vousy mu spadaly až na jeho lesknoucí se hrudní pancíř. V rukou výhružně svíral velkou sekeru. Jeho zjev na chvíli ostatní utišil.

„Pojďte se mnou,“ rozkázal Fasiovi a vydal se vpřed proti řadě mužů. Ti před ním bázlivě ustoupili. Kušský vyslanec nepochyboval, že je to jejich vůdce Artar. Jeho družina rychle následovala muže ve strachu, jestli si to ostatní barbaři nerozmyslí. Nakonec urostlý muž zastavil před velkým stanem, vyrobeným pečlivěji než jiné.

„Děkuji vám, veliteli, za naši záchranu,“ projevil svůj vděk Fasius. Barbar se podivně zasmál a zvedl plátnu ke vstupu do stanu. Vyslanec společně s doprovodem sesedl a chystal se jít dovnitř.

„Ne,“ zadržel ho barbar, „můžete vejít jenom vy. Stráže ne.“

Fasius se chystal protestovat, ale zarazil ho barbarův pohled. Uvědomil si, že uprostřed ležení těchto krvežíznivých lidí by stráže stejně nic nezmohly a odevzdaně zamířil osamocen do stanu. Přivítalo ho přítmí, které narušoval kužel světla z otvoru na střeše stanu. Zvědavě pozoroval vnitřek a uviděl pytle a malé truhly plné všelijaké kořisti. Od zdobených mečů a brnění, talířů a pohárů ze zlata až po mince. Vše hlídala trojice dalších ozbrojených mužů. Pak si Fasius všiml postavy ležící na dece na udusané zemi.

„Artare, tenhle muž chce s tebou mluvit. Prý je to královský vyslanec,“ vysvětloval barbar za Fasiem a vyslanec si uvědomil svůj omyl.

Z deky se zvedla ohromná postava a vystoupila ze šera na světlo. Fasius jen tak tak na sobě nedal znát překvapení. Jestliže byl minulý muž se sekerou mohutný a silný, pak pro tohoto muže nemohl vymyslet podobný příměr. Barbar se narovnal do své plné výšky a o spoustu hlav převyšoval vyslance i své barbarské druhy. Na sobě měl zbroj kovových lamel připevněných na koženém podkladu, která ho chránila od ramen až po stehna. Tělo měl osvalené, jak to jen šlo, a kůži jižanským sluncem dohněda opálenou. Jeho tvář byla symetrická s několika jizvami a hladce oholená. Jeho hnědé hloubavé oči zvědavě pozorovaly nově příchozí. Měl hnědé vlasy, nedbale nakrátko zastřižené, nejspíš dýkou. Jeho věk bylo těžké odhadnout, ale nejspíš zažil kolem třiceti let. Fasius ho viděl poprvé v životě, ale tento muž kolem sebe šířil respekt a úctu. Vyslanec se ani nedivil, že jeho jméno vyvolalo u jeho podřízených takový děs. Jen blázen by se mu postavil!

Artar se sklonil, aby se mohl podívat Fasiovi přímo do tváře. Vyslanec se snažil udržet kamenný výraz.

„Zdravím vás, vy jste určitě Artar,“ vzpamatoval se Fasius. „Dovolte mi se představit: jmenuji se Fasius a jsem královský vyslanec z říše Kuš, kde panuje Její Veličenstvo královna Arian. Od Jejího Veličenstva jsem dostal za úkol předložit vám nabídku.“

Artar mlčel a pozoroval vyslance svým ocelovým pohledem. „Jakou nabídku?“ zeptal se nakonec.

„Jste ten nejznámější válečník a prodejný meč na tomto světě. Od své královny mám tu čest vám nabídnout vysoké hodnosti v královském vojsku a velké poklady zlata a stříbra výměnou za vaše služby,“ přednesl svou nabídku vyslanec.

„To je nějak přemrštěná cena,“ odfrkl si Artar. Fasius se zarazil.

„Vládcové jsou mnohdy bohatí, ale svých pokladů se jen tak nevzdávají,“ řekl Artar, „a pak vysoké hodnosti ve vojsku. Copak byste vy, obyvatelé změkčilí civilizací, chtěli ve svém vojsku barbara?“

„Co tedy požadujete?“ zeptal se zmatený Fasius.

„Já zatím požaduji více podrobností,“ pravil barbar a založil si ruce na hruď, „dal jste mi bohatou nabídku, to ano. Ale to jenom znamená, že vám teče do bot. Chci tedy, abyste mi vše řekl, a pak zvážím vaši žádost.“ Barbar domluvil a vydal se ke stolku svlažit hrdlo karafou vína. Fasius si zatím vše rozmýšlel.

„Ano, máte pravdu,“ promluvil nakonec vyslanec. „V naší říši hrozí nebezpečí. Vnitřní nebezpečí. Proto jsem navrhl Jejímu Veličenstvu vaše služby. Za jistý peněžní obnos jsou velmi spolehlivé a doufám, že i nadále budou.“

„Stále jste mi neřekl vše. Vnitřní nebezpečí… takže se chcete pobít mezi sebou. Už nejste tak civilizovaní,“ zasmál se Artar a odložil víno. „Heleďte se, buď mi řeknete všechno, co víte, anebo vás pošlu pryč a to pak neručím za svoje muže venku.“

Fasius nasucho polkl. Už neměl na výběr.

„Nechcete to probrat v soukromí?“ podíval se vyslanec na ostatní barbary.

„Ne. Těmhle věřím,“ řekl stroze Artar.

„Dobře,“ pokýval hlavou Fasius, „pokusím se situaci stručně vylíčit. Vše začalo před mnoha lety, kdy naši zemi zasáhl mor. Nemoci podlehlo mnoho lidí, chudých i urozených. Včetně celé královské rodiny i s jeho Veličenstvem králem. Jako jediná zůstala naživu pouze jeho dcera, Její Veličenstvo Arian, tehdy ještě dítě. Vlády se tak jejím jménem ujal místodržící Laurus, dokud královna nedospěje. Od té chvíle uběhlo mnoho let a nyní se Její Veličenstvo blíží k osmnáctým narozeninám, podle naší tradice věku dospělosti. Ale obávám se, že Laurus se moci tak snadno nevzdá a bojím se, že něco provede. Proto jsem zamířil k vám a žádám vás o pomoc: zbavte se Lauruse a budete odměněn.“

Artar pozorně naslouchal a přemýšlel, až se mu zkrabatilo čelo. Rukou se škrábal na zátylku.

„A tvoje královna s tímhle souhlasila?“

„Ano. Osobně jsem navrhl vaše služby a Její Veličenstvo souhlasilo.“

„Za jak dlouho bude královna dospělá?“

„Za jeden a půl měsíce.“

„To jsi věru přišel brzy,“ poznamenal Artar ironicky.

„Snažně vás prosím, zvažte mou nabídku,“ škemral Fasius. Artar si vše stále rozmýšlel.

„Co myslíte vy?“ obrátil se velitel na své druhy.

„Věříme v tvé štěstí,“ ozval se válečník se sekerou, který zachránil vyslance.

„Je to risk. Jenže pomysli na to bohatství,“ řekl další muž, mladík s lukem. Zbylí dva byli podobného názoru.

„Dobrá, beru tvou nabídku, vyslanče,“ rozhodl Artar.

„Skvělé! Nebudete litovat!“

„Ale mám podmínky.“ Fasius se zarazil. Nebyl v dobré pozici na vyjednávání. Barbar to věděl a využíval toho. „Dostanu tolik zlata, co sám vážím. Pro mé druhy to pochopitelně platí také. Dále dostanu panství, které si sám vyberu. Také budeme dostávat pravidelný desátek od královské pokladny. A nakonec nás musí královna uznat za zachránce, to znamená, že dostaneme vysoké hodnosti, budeme využívat služeb vaší říše a budeme ctění vaším lidem. Vy se do nás nebudete vměšovat a necháte nám naprostou volnost.“

Fasius nevěřícně poslouchal všechny ty drzé podmínky barbarů. Dokonce i Artarovi druzi se usmívali nad těmi ponižujícími věcmi. Měl sto chutí je svrhnout ze stolu. Jenže nemohl. Tohle byla jeho poslední naděje na záchranu královny.

„Nuže, vyslanče, přijímáš tyto podmínky?“ zeptal se Artar. Teď se tvářil trošku samolibě, bradu hrdě vztyčenou.

„Ano, přijímám je,“ potvrdil Fasius. V duchu už vymýšlel omluvu královně, že kvůli její záchraně zruinuje říši.

„A teď přísahej. Přísahej na svoji královnu i na své bohy,“ vyzval ho Artar. Fasius si položil pravou ruku na hruď.

„Tak přísahám, ve jménu Jejího Veličenstva královny Arian, a i při mých bozích,“ pronesl slavnostně vyslanec.

„Skvěle,“ zazubil se Artar. Vzápětí si začal balit věci a a připnul si opasek s mečem. Jeho druzi ho napodobili.

„Co to děláte?“ zeptal se Fasius.

„Přece se chystáme na cestu,“ odvětil Artar.

„Ale co tvoji ostatní lidé?“ ptal se nevěřícně vyslanec.

„Co je mi po nich? Věř mi, ti ,co za to stojí, už jsou ve stanu. Nuže, vzhůru na výpravu!“