Vánek ve větvích vrb - kapitola 2

Dávali si záležet, aby se po celou dobu přibližovali proti větru, třebaže za sebou měli stěží polovinu cesty a jak sledovali na psech, nedávné deště rozostřily veškeré pachy. Rámus však působili značný, zejména Malašův kůň, z jehož hřbetu se nehodlal pyšný důstojník ponížit a který, jak se ztěžoval terén, klopýtal stále více. O tom stroji, jenž přivezl s sebou, ani nemluvě.

Podstavná plošina nebyla delší než trakař a zařízení se na podobném principu taktéž pohybovalo, takže nebylo zapotřebí více než dvou Malašových mužů, aby je zezadu tlačili. Rameno opřené o příčné břevno v pevném rámu, jehož účel stále nebyl veliteli oddílu ženistů zcela patrný, však sahalo do výšky vzpřímeného muže a tedy musel jít z každé strany další voják a vyprošťovat stroj z větví, které neustále zachytával.

Velitel byl rozhodnut přinutit Malaše - bez ohledu na jeho postavení a s povědomím o jeho nerozvážné a dychtivé touze po věhlase - k okamžitému návratu, jakmile by se jeho sapéři vrátili s nepotěšujícími zprávami, či se v nejbližší době nevrátili vůbec. Kdyby musel, sám by chytil otěže přímo pod hubou důstojníkova koně a zvíře obrátil.

Zvědové o sobě však dali znát bezstarostnou hlučností ještě před tím, než se ocitli na dohled a přestože si zachovávali mazáckou lhostejnost, záblesky v jejich očích potvrdily nadšené rozrušení vlastní nevojenským oddílům, kterým se naskytne příležitost dobýt si válečnickou pověst ve skutečném boji.

Malaše tohle natěšení prostoupilo ještě víc a muže téměř přinutil k poklusu. Sapérský velitel vrhl po svých vyzvědačích podmračený pohled.

Od jihu, v místě, kam je průzkumníci dovedli, kryl palouk po pas vysoký přírodní úval, patrně pozůstatek koryta dravé sněhové říčky. Pro obranu prostoru samotného byl bezcenný. Jako krytí útočníků z lesa by ho velitel ženistů taktéž zavrhl, kdyby ti, co paseku drželi, byli opravdovými válečníky. Bylo-li vůbec možné ty zvířecké nestvůry podobě nazývat.

Dobrou náladu jeho ženistů nyní veliteli opodstatnil více čich, nežli zrak. Nalezli, v co doufali, že by mohli nalézt. Žádní bojovníci. Sevřená tlupa raněných z nedávného střetu, které za sebou táhnoucí voj zanechal. Druhým důvodem k radosti ostatně zůstával fakt, který jejich opovážlivou akci podmiňoval, a to, že sami byli stále ještě naživu.

Velitel sledoval své muže, ostřílené a ošlehané sapéry v kožených suknicích a vysokých vojenských sandálech, zvyklé přemosťovat řeky, kopat zákopy a mýtit cesty pro průchod vojska, jak v silných, mozolnatých rukách třímají krumpáče, dřevařské sekyry a krátká kopí a široce se zubí nekompletními úsměvy, zatímco se rozestavují podél valu. Většina z nich si odsloužila svůj rok, dva v první linii, než je pro zranění nebo pokročilý věk převeleli k technickým oddílům. K ženistům však posílali chlapy stále zdatné, takové, jimiž bylo škoda mrhat pro záložní oddíly, houževnaté, zkušené a zatvrzelé. Velitel sledoval své muže a po obhlídce terénu shledal, že vzrušení a dobrá nálada se přenášejí i na něj.

Postavil se mezi tesařského mistra a jeho stavitele mostů, opřel se předloktími o deštěm nasáklou stěnu úvalu a nahlédl za něj. Větve obtížné vodou zde byly nízké a bránily výhledu, pro hustý mlžný opar vstavající z lesů by však stěží dohléd na druhý konec palouku. Nahodilé seskupení shrbených siluet a temné, hubené sloupy dýmu z vlhkého dřeva dávaly tušit polohu přístřešků a ohnišť na pozadí občasného, malátného pohybu.

Znenadání neměl daleko k tomu ty primitivní tvory politovat. Nestavěli stráže, ani nevysílali hlídky. Nechápali, že mohou být napadeni, jelikož se sami nechystali na nikoho zaútočit. Taková prostomyslnost je nepovznášela na roveň udatných tešájských bojovníků a zesměšňovala válku, ve které byli nuceni stanout proti nim jako proti rovnocenným nepřátelům, namísto aby je lovili jako zvěř. Zaplnila jej zášť spojená s pohrdavou lítostí přezíravé lidské nadřazenosti, když pohlížel na ten prostý tábor, kde jejich čarodějové prováděli podivné a jistě nekalé kejkle, vlastní takovým zrůdným národům. Ovšem měla-li být tato stvoření hodna lítosti, již vzbuzovala tupá lovná zvěř, měla zůstat v děsivých příbězích. Ne v Lárise pobít nevěstu a svatebčany tešájského prince.

Psi za nimi neklidně kňučeli a trhali proti provazům psovodů, kteří se je neúspěšně snažili umlčet. Nesešlo na hluku, který ztropili, úkolem ani uměním těch, které se chystali napadnout, nebylo zabíjet. V opačném případě, kdyby narazili na tlupu válečníků, by psi nejspíš nestačili ani štěknout, ovšem pro tentokrát to byla jejich strana, na níž se štěstí přiklonilo.

Velitel našel Malaše, naváděcího muže k mezeře mezi stromy, příhodné pro jeho stroj. Upevňovali jej a podepírali klíny ve svahu, natáčeli a skláněli a pod důstojníkovým dohledem krokovali vzdálenosti.

Malaš byl opěšalý, něco ve vzduchu děsilo jeho koně více, než aby ho dovedli dostat z lesa. Zpod lehké jezdecké přilbice s nánosníkem, jejíž odklopené lícnice se rosily kapičkami vody, odkapávající z větví stromů a ze které s dostatečnou duchaplností odstranil ještě v ležení pestrý chochol, zářil výraz opojený dychtivým vzrušením. Velitel nepochyboval - a poněkud ho to znepokojovalo - že sám stroj v opravdovém boji ještě nikdy nepoužil.

„Tak přece měl ten cucák pravdu, he? Prošli tudy jejich bojovníci," připustil s pohledem upřeným k nejasným obrysům tábora. „Zpola jsme byli ochotni věřit, že blábolí v poblouznění. Ale takovej zelenáč, sám by si to ani nevymyslel."

„Kdo?" vzhlédl k němu roztržitě Malaš, pohybem ruky nepřestávaje směřovat obsluhovače stroje. „Och ano, ten nebohý vojín. Jak je na tom?"

„Chtěl jsem, aby šel s náma, ale zchvátila ho horečka."

„Nechť dobří bohové, naši i jiní, prokáží milosrdenství za záslužné činy tohoto průzkumníka. Dnes to bude i jeho vítězství, které zde dobudeme," pronesl Malaš s důstojnou skroušeností a důstojnou povznešeností, v stěží ochmýřené tváři příznačné, že se té chvíle již nemůže dočkat.

„Naši i jiní," odpověděl bezmyšlenkovitě velitel a zamračil se na stoj. „Takže tohle vrhá oheň, he?" zeptal se.

Malašovi muži již zapřeli plná dřevěná kola klíny. V přední části podstavné plošiny posazené na kolech byl umístěn svislý rám ze dvou do oblouku zkroucených dubových trámů. Probíhala jím hřídel, otvory ve středu příčného břevna byla protažena silná šlachová lana, na jejichž svazku leželo k hřídeli připevněné rameno, se závlačkou a jakousi nádobou miskovitého tvaru na konci. Na vrcholu svislého rámu byl připevněn nárazník, těsně svázaný pytel vycpaný jemnými plevami.

Malaš to nazýval mangonel a jednou veliteli řekl, že lze postavit mnohem větší a vrhnout jím kámen takovou silou, že poboří kamennou zídku. Velitel tomu nevěřil, ale stejně tak donedávna nevěřil tomu, že jistí učenci válečných technik dovedou vynalézt stroj metající oheň, jehož prototyp s sebou Malaš přivezl.

Mladý a jako každý mladík po hrdinství v jakékoli jeho podobě dychtící důstojník Malaš byl synkem urozené šlechtické či možná kupecké láríské rodiny, obdarován hodností pro jméno svých předků, a nyní, když byl takový stroj postaven, z pověření hlavním štábem putoval se svou eskortou mezi v poli roztroušenými vojsky. Seznamoval vojáky s prototypem, předváděl jej, učil je se zbraní zacházet, předával tesařům nákresy konstrukce a plány potřebné pro stavbu a opět se vydával nalézt další vojsko.

Připutoval ze severovýchodu a mířil za pochodující třetí lehkooděnou pěší armádou, když ho několik dnů neustávající deště přinutily uchýlit se do tábora ženistů, kteří před hlavním vojem klestili cestu lesy. A byl by je opět opustil, jen co nejprudší deště ustaly, nebýt příchodu průzkumníka.

K velitelovu přístřešku jej přivedli dva muži, kteří ho zadrželi na okraji ležení, zabláceného, blábolícího a polomrtvého. Agonicky se třesoucí mladík třeštil oči, prskal sliny a nebyl schopen zcela souvislého vyjadřování. I z nesouvislých vět mu ovšem porozuměli. Velitel děkoval bohům, svým i jiným, za to, že tlupa bojovníků jeho tábor minula a hodlal mladého průzkumníka poslat pryč spolu s Malašem, aby o poloze nepřátel zpravil pochodující třetí. Namísto toho se nyní skrývali za stromy a mlhou a Malaš si hodlal se třicítkou mužů a svým strojem dobýt válečnickou slávu pobitím pár zraněných kentaurů. A velitel věděl, že sám si zprovození několika těch nelidských stvůr ze světa zatraceně užije.

„Přesněji to vrhá tohle," odpověděl mu Malaš a uchopil jednu z bachratých, hliněných uzavřených nádob, jež přinesli jeho muži ve vacích, obalené vlnou a s nejvyšší opatrností. „Aršajské džbánky explodující aršajským ohněm."

„Takže v nich je oheň? Vevnitř?"

„V zevrubné podstatě. Nádoby se upevní zde a rameno mangonelu je vymrští přibližně tam, kam zamíříme. Jsou naplněny třaskavou substancí, která při kontaktu se vzduchem, tedy když se nádoba po dopadu rozbije, exploduje v silné tlakové vlně, v častém doprovodu..." Malaš se zarazil s pohledem na velitelově tváři. „Ano, vevnitř je oheň. Připrav své muže na steč. Podle domluvy. Na můj povel."

Velitel věnoval nádobám i stroji pohled, jako by se nemohl rozhodnout mezi fascinací a pochybnostmi a poté zadumaně odešel.

Malašovi muži pomocí rumpálu sklopili rameno mangonelu do vodorovné polohy, napínaje šlachová lana po obou jeho stranách, a zajistili jej závlačkou. Šlachovina vydávala ve velkém vzduchu podivný, skřípavý zvuk, napjatá do tuhých, rovných provazců, připravených po odražení závlačky vymrštit rameno proti nárazníku.

Malaš vrátil hliněnou nádobu vojákovi, polovinu jehož tváře krabatila nehezká jizva po popálenině, a ten ji s mateřskou opatrností položil do miskovitého výřezu na konci ramene. Otáčením kliky spojené ozuby s hlavním rámem začali zaměřovat. Malaš pevně stiskl rukojeť svého krátkého meče, vzrušením téměř poskakuje na špičkách.

Nízko nad zasmušilými vrcholky stromů se valila ocelová břicha mraků. Vítr nesl pach tlejícího listí, mokrých psů, kouře z navlhlého dřeva a blížícího se deště.

„Až to začne, bude to ohnivý peklo," řekl velitel vážně svým ženistům. „Ať nikoho ani nenapadne lézt tam dřív, než dá důstojník znamení. A ne že se tam poženete jak telata ke žlabu, pěkně v řadě a držet formaci."

Pomalu přešel podél valu a zpět, rozdal pár pohlavků za nepořádnou výstroj a přijal podávané krátké kančí kopí, dlaní druhé ruky poplácávaje dvoubřitou sekerku, zasunutou za opaskem. Ženisté si tlumeně povídali, hrubě se smáli, s mazáckým nezájmem sledovali počínání Malašových mužů a každý z nich si již předem vybíral fantaskně neuvěřitelnou roli v příběhu ryzí udatnosti, kterým zahanbí každého vojáka z polní linie. Nebyli zmámení vidinou dobrodružství, jaká rozbouřila mladou Malašovu krev, zůstávali nad věcí, či se tak alespoň dokázali tvářit, třebaže jiskření v jejich očích prozrazovalo, jak je vzruch a vytržení z rutiny těší.

„Ještě nikdá jsem nevoddělal samici, řekni, žes taky ještě žádnou nevoddělal, he?" strkal hromotluk s krumpáčem svého souseda do ramene.

„Já? Moh' bych ti je vypočítat na prstech u rukou, kdyby mi čtyři nechyběly."

„Kecáš. Já ještě nenarazil na žádnou. Ve vojsku jich maj' plno, ale já se vždycky potkal jenom s těma... samcema."

„Ty jsi takovej mezek, že bys to nepoznal. Ty máš potíž rozpoznat i člověka vod kentaura a kentaura vod koně."

„Poslyš, Doryšku," houkl k nim polohlasně velitel, „poznáš ji takhle." A rukama ukázal, kde a jak.

Muži se rozchechtali a velitel jim pohrozil, ať jsou zticha.

„Sice jsem neviděl žádnou holku," zašeptal Doryšek po chvíli, „zato jsem viděl jejich krále."

„Toho viděl každej, kdo bojoval na Lošce nebo u Mosíny."

„Jo? A jak jsi teda poznal, že to je von, he?"

„Protože neměl nos a uši, proto."

„To ví každý dítě, že mu v Lárise usekli nos a uši, když ho chytili. To nejni důkaz. I tady starej Goroš má useknutý uši."

„Já ho u Mosíny viděl taky," naklonil se dopředu starý Goroš, kterému z pod vycpávky pod přílbu visely dlouhé prameny vlasů. Přílbu neměl. „Největší kentaur, jakýho jsem kdy viděl. Samej sval, šlacha a kopyto. Vážně pěknej hnědáček to je. Říkám vám, musí teď mizerně slyšet."

„Držte huby, ten panák na nás mává."

Stále rozesmátý se velitel ohlédl po Malašovi. Stál za svým strojem, tasený meč zpola pozvednutý, plášť řasený větrem, nohy ve vojenských sandálech zablácené až po chlupatá kolena. Šedivý na pozadí šedivého listí, šedivých kmenů a šedivých činů.

Nad paloukem hnal vítr šedivá mračna, ale pršet ještě nezačalo.

„Palte!"