Anotace: Zdravím, zde je pokračování. Opět budu rád za zpětnou vazbu, co se vám líbilo, co naopak zlepšit. Užijte si čtení…

2. Kapitola, Přechod pouště

Slunce jasně zářilo na modrém nebi a rozpalovalo zemi písku, kterou jejich skromná karavana putovala. Nikde nebylo ani živáčka. Kdo by taky žil v této nehostinné pustině?

Jejich družina složená z Artara, jeho čtyř barbarských druhů, Fasia a jeho pěti strážců, si pomalu razila cestu vpřed. Všichni byli zahalení do pouštních šatů, které je chránily před ostrým jižním sluncem. Všichni barbaři jeli na velbloudech, zvířatech přímo stvořených pro putování touto pustinou. Jejich civilizovaní protějšci měli koně. K tomu všemu měli několik dalších velbloudů s nákladem zásob a hlavně vody, nezbytné pro přežití.

Artar v čele družiny přemýšlel nad nečekanou nabídkou, které se mu dostalo. Zpočátku pochyboval, zda Fasius vůbec mluví pravdu. Mohl to být pokus jeho nepřátel, kterých měl požehnaně, ho zmást a navést do pasti. Nicméně ještě během jejich hovoru usoudil, že vyslanec mluví pravdu. Artar tak dostal nabídku, o které se mu ani nesnilo: zbavit se jednoho člověka a na oplátku dostat vše po čem touží a co ho dovede ke svobodě. Přesto všechno věděl, že to nebude tak jednoduché a sám vyslanec věci viděl dost jednoduše. Co by asi tak zmohl proti faktickému vládci říše, který vyhrál souboj o trůn a už spoustu let ho drží? Artar si nedělal iluze, jak by to dopadlo. Přesto byla nabídka lákavá až příliš, než aby ji odmítl. Navíc měl další důvod proč ji přijmout. Každopádně se potřebuje dostat ke královně, aby vyhodnotil situaci a vytěžil z ní co nejvíc.

Fasius byl z tlupy barbarů rozpačitý. Zejména z jejich mohutného vůdce, který jel vepředu na tom nejsilnějším zvířeti, aby ho uneslo. Už jeho postoj: hrdě vztyčené silné tělo a hlava hledící dopředu, oznamoval, že se před ničím neskloní. Pozoruhodný byl také jeho velitelský duch, který uznávali jeho druzi.

Jejich cestu zahájili včera, vlastně ihned po přednesení nabídky. Fasius byl doteď překvapený, že Artar ani chvíli neváhal a nechal svou skupinu bojovníků napospas osudu a ani v nejmenším ho to netrápilo. Fasius si pokládal otázku, zda ho také nenechá na holičkách, když se to vyplatí. Odpověď tušil a nelíbila se mu.

Přesto, když se Artar rozhodl, bylo jeho rozhodnutí pevné. Okamžitě z hlavy naplánoval cestu do říše Kuš a rozkázal své družině sehnat potřebné zásoby a zvířata. Ještě ten den se vydali na cestu. Opustili stepní planinu i s jejich táborem a vydali se do pouště, zvané Velké. Za ní ležela Velká řeka, mohutný a životodárný tok, který je zavede až do jejich cíle: říše Kuš.

Fasius se už nemohl dočkat, až opět uvidí svůj domov, město u řeky plné života a zeleně, královský palác obklopený bujnými zahradami. A svou královnu…

Jezdci před ním se najednou zastavili. Fasius se polekaně rozhlížel, aby zjistil, co se stalo. To se Artar v čele zastavil a zkoumal krajinu. Fasius pobídl koně a dostal se k veliteli.

„Děje se něco?“ zeptal se. Barbar neodpovídal a dál se rozhlížel po žluté písčité krajině. Vyslanci připomínal dravce, co hledá svou kořist.

„Zdálo se mi, že vidím jezdce,“ řekl zamyšleně Artar spíše pro sebe. Nakonec se uklidnil a opět vybídl velblouda k chůzi. Konečně si všiml Fasia vedle sebe. Pořád byl menší, i když byl na koni.

„Chceš se na něco zeptat?“ obrátil se k vyslanci.

„Vlastně ano. Tvoje jméno je velmi zvučné a kolují o tobě různé řeči. Ale už nezmiňují odkud pocházíš. Kdo vůbec jsi?“ ptal se Fasius. Když se odvážil barbara najít a riskoval tím svůj život, chtěl ho poznat a zjistit, jestli se mu dá věřit.

„Nejprve mi řekni, co se o mně vůbec povídá. Už dlouho jsem to neslyšel,“ vyzval ho Artar.

„Inu, vypráví se o tobě spousta věcí, některé uvěřitelné více či méně. Každopádně tě všichni znají jako silného válečníka, velmi velkého a nebojácného. A také chytrého a lstivého,“ vyprávěl vyslanec. Nepoznal, jestli to Artara potěšilo. Tvářil se stále stejně.

„A jaké jsou ty neuvěřitelné věci?“ ptal se Artar.

„Prý jsi jednou ranou skolil býka,“ vyslovil Fasius jednu pověru, která mu utkvěla v hlavě.

„Tak na to si vzpomínám,“ usmál se Artar. Fasia tím značně vyvedl z míry. „To se stalo ve městě Narta na jihu od tvé země. Zrovna se tam konal průvod kněží s posvátným bílým býkem. Zvíře se ale splašilo a začalo nabírat lidi hlava nehlava. Pak si všimlo mě a chtělo to taky zkusit. To jsem se už naštval a popadl jsem býka za rohy a přetahoval se s ním, dokud nepadl únavou k zemi.“

„To není možné,“ vydechl Fasius.

„To si klidně říkej. Ale já mám doteď na ruce jizvu. O to ne od toho býka, ale od davu. Ten pak na mě začal házet kameny, že prý jsem bezbožník, když jsem se opovážil vztáhnout ruku na posvátného býka. Hlupáci,“ odfrkl si.

Fasius stále hleděl na Artara v čirém úžasu až to vyvolalo smích u barbarů za nimi.

„Ale to jsem ti neodpověděl na tvoji otázku,“ rozpomněl se Artar.

„Ano,“ vzpamatoval se Fasius. „Odkud pocházíš? Kdo jsi?“

Artar se zamračil. „To já ani nevím. Když jsem byl malý, vzali mě do otroctví, takže si ani nevzpomínám na domov, ani na rodiče. Ale myslím, že jsem ze severu, to aspoň vypovídá moje postava. Je příliš velká, než abych byl odsud.“

„To je mi líto,“ řekl Fasius.

„To je už jedno. Ale můžu ti říct, kdo jsem a stačí na to jediné slovo: válečník! Na mě byly i okovy krátké, stejně tak biče otrokářů a nedokázaly mě zadržet. Od svého útěku se potuluji světem a má duše tíhne k boji a ke svobodě. Proto jsem námezdní meč. Bojuji za jiné pro odměnu, ale nejsou moji páni. Stejně tak nikdo na světě.“

Fasius zaujatě poslouchal a potvrdily se mu jeho domněnky: měl před sebou člověka svobodné a nezlomné vůle, jakou měla většina barbarů. U něj mu však přišla větší a sám Artar se mu zdál odlišný od barbarů, i když zatím nevěděl jak.

Po celém dni vyzařování světla se i slunce nakonec unavilo a schovalo se za písečnými dunami. Nastal večer a pokud bylo přes den v poušti neskutečné horko, tak cestovatele v noci čekal opačný problém.

Artar rozkázal zastavit jejich karavanu uprostřed pouště a přenocovat. Unavení poutníci založili oheň a choulil se u něj. Jediná nevýhoda spočívala ve smradu z ohně. Uprostřed pouště nebylo žádné dřevo, takže museli použít zaschlá lejna jejich zvířat, stejně jako to dělají pouštní kmeny.

Únava se týkala hlavně Fasia s jeho doprovodem, odolných barbarů tak už ne. Ti se u ohně veselili a živě rozprávěli. Jediný Artar ležel zachumlaný v plášti a koukal do plápolajícího ohně. Nejspíše vymýšlel plán jejich výpravy. Nevyrušil ho ani výbuch smíchu jeho druhů, kteří si vyprávěli vtipné historky z jejich jinak hanebného života.

Fasius čtyři Artarovy spolubojovníky během dne aspoň trochu poznal. Zdaleka nejvěrnějším přítelem Artara byl muž jménem Ber, který zachránil Fasia v táboře. Mohutný muž ani na krok neodkládal svou sekyru. Další člen výpravy se jmenoval Semer a byl to celkem mladý muž, možná neměl ani dvacet let. Ten měl zase na zádech pořád připnutý luk. Zbylí dva válečníci se jmenovali Naj a Lav, bratři, dokonce dvojčata. Ten první nosil palici, druhý několik oštěpů. Dohromady tvořili zvláštní podívanou zarostlých barbarů. Fasius si však stále opakoval slova Artara, že to jsou ti, kteří stojí za to.

„Hej, vyslanče!“ oslovil Semer Fasia, „řekni nám něco o té tvojí královně. Je aspoň tak krásná, že stojí za záchranu?“

„Je bohatá a to stačí,“ ozval se Ber a následoval smích. Fasius se cítil pohoršen takovými řečmi. Ani ti nejspodnější otroci si tohle v paláci neříkali.

„Blíží se k osmnáctinám a vyrostla v paláci, takže i kdyby nebyla pěkná, hodí na ní barvy a zamaskují ji. Tak to aspoň tamní ženy dělávají“ pokračoval Semer.

„A co se o ni tak zajímáš?“ zeptal se Naj.

„Tahle kytka není pro tebe,“ doplnil Lav.

„A já se s vámi klidně vsadím, že tu kytku utrhnu!“

„To stačí!“ ozval se Fasius, co to už nevydržel. „Přestaňte vést tyhle nepřístojné řeči!“

Barbaři se na něj obrátili.

„Ale copak? Nechceš, aby ti ji někdo utrhl?“ zeptal se Semer.

„To už stačí, ty zaostalý barbare!“ zařval Fasius. Nato se Semer naštvaně vztyčil a vytáhl dýku.

„Já tě naučím!“

„Opovaž se mu zkřivit vlas.“ Věta byla pronesena klidně, přesto se Semer zastavil a pohlédl na Artara. Ten ho upřeně pozoroval a jeho výmluvný pohled mluvil sám za sebe.

„Ale on mě urazil!“ nedal se Semer.

„Tys urazil jeho královnu. Jste si vyrovnáni,“ opáčil klidně Artar.

„Ale...“

„Mám se snad zvednout a domluvit ti?“ zeptal se Artar. Semer se raději zklidnil a zase si sednul.

„Popravdě mi dlouho vrtalo hlavou, proč tohle všechno podstupuješ, Fasie,“ promluvil Artar, „myslel jsem, že ti od Lauruse hrozí ztráta majetku a postavení. Když padne královna, padneš i ty. Ale tobě jde o něco jiného, že? Ty miluješ královnu Arian.“

Fasius na něj překvapeně hleděl. Přesto všechno ten barbar nebyl hloupý.

„Ano, je to tak,“ přiznal se vyslanec, „ale svou královnu miluji jinak, než si myslíte. Je pro mě jako vlastní dcera.“

Všiml si zvědavých pohledů a pokračoval: „Už od jejího narození jsem působil jako její vychovatel a přirostla mi k srdci. V dětství před mnoha lety ztratila rodinu a neměla nikoho jiného než mě. Já jsem jako královský vychovatel nemohl mít rodinu, takže jsem zase já neměl nikoho jiného kromě ní. Když se o trůn rvali velmoži, já jsem stál stranou u mé královny a chránil ji. Chránil jsem ji celou tu dobu, kdy vyrůstala a naučil jsem ji všemu, co znám. Ale obávám se, že ji už nedovedu ochránit. Moc Lauruse roste každým dnem a může se obávat královny, které trůn opravdu patří. Proto jsem tady, abych tomu zabránil a pomohl mé královně.“

Když skončil, dívali se na něj s různými pocity. Barbaři si z něj začali utahovat. Jen Artar mlčel a přemýšlel o jeho slovech, která se ho nějak dotkla. Byl to první akt nezištné pomoci, který viděl za dlouhou dobu.

Noc rychle uběhla a nastal další den se spalujícím sluncem na obloze. Ráno ovšem čekala na karavanu velká nepříjemnost: jeden z vaků s vodou začal prosakovat a přes noc ztratil většinu vody. Artar to vše nesl nelibě a vyčítal svým civilizovaným protějškům, že si vybrali koně. Ta voda totiž byla pro ně, protože koně na rozdíl od velbloudů nezvládají pouštní podmínky tak dobře.

„Kvůli vám musíme zastavit u studny! Jinak vám pomřou koně a zpomalíte nás!“ lamentoval Artar. Ti takzvaní civilizovaní lidé se označovali jako chytřejší než my, přesto když došlo k podobným věcem, neuměli si poradit, pomyslel si Artar.

Nezbývalo jim tedy nic jiného, než pokračovat vpřed a doufat, že najdou pouštní studnu, které hloubily zdejší kmeny kočovníků. Karavana opět vyrazila s Artarem v čele. Za chvíli se k němu připojil Fasius.

„Artare, omlouvám se,“ řekl Fasius, „za jak dlouho dorazíme k vodě?“

„Nechápu, proč se omlouváš,“ opáčil obr, „tu věc s vodou jsi nemohl ovlivnit. Ale mohl jsi se zbavit koní a pořídit velbloudy. Stejně nechápu, jak ses s nimi dostal až sem.“

„Putovali jsme s obchodní karavanou. A omlouvám se za potíže.“

„Teď je hlavní najít vodu. Co si pamatuji, v této zemi je pár oáz a studen,“ zavzpomínal Artar. „Jedna by měla ležet na naší cestě. Musíme však být pozorní, a to dvojnásob. Může ležet daleko od naší trasy a můžeme ji přehlédnout. Navíc tu jsou pouštní kmeny a ty neradi vidí cizince, jak se potulují jejich zemí. Moje skupina se s nimi také utkala v boji.“

Fasius zavzpomínal na tábor, kde barbaři oslavovali své vítězství. „Takže to oni byli ti poražení.“

„Ano. Jeden kmen loupil ve stepích, kde jsi mě našel, tak nás tamní lid požádal o pomoc, tedy mě a mé žoldáky. Úkol jsme splnili a bohatě se odměnili,“ vyprávěl Artar a zrak mu zalétl k velbloudům vzadu, kteří nesli ony poklady.

„Přesto jsi nezaváhal ani na okamžik a opustil jsi je,“ podotkl Fasius.

„A udělal jsem dobře,“ řekl Artar, „Nevíš totiž vše. Ti barbaři, jak je označuješ, by se proti mně dříve či později vzbouřili. Takže tvoje nabídka mi jen urychlila rozhodování.“

Fasius si nyní připadal jako hlupák, kterého využili. Přesto o tom pomlčel a raději se zeptal na věc, které nerozuměl: „Ale proč se tě chtěli zbavit, když s tebou zvítězili?“

„Těžko říct, sešlo se víc důvodů. Kvůli lupu, kterého jsem po zásluze vybral nejvíc, nebo že jsem cizinec. Anebo žárlili na moje úspěchy. Můžeš si vybrat.“

„Ale svým druhům na této cestě věříš,“ podotkl Fasius.

„Věřím, že mi věří, že je dovedu k bohatství,“ usmál se Artar. „S některými to táhnu už několik let a nikdy jsem je nezklamal. Proto mě následují.“

„Takže žádné svazky přátelství?“ zeptal se Fasius.

„S některými ano. Čím se to ale liší od vás a lidu tvé říše? Vždyť proto tam putujeme, abychom svrhli královnina nepřítele. Lidem mimo vaši zemi nadáváte do barbarů, ale sami se nechováte jinak. Jste možná lépe oblečení a více uhlazení, ale jste pořád stejní jako my.“

„Máš částečně pravdu. Lidé u nás jsou zlí, ale i hodní. Ale jsme rozdílní od vás, cizinců. Vaše kmeny vše ničí a zabijí. Zato naše říše tvoří. Tam, kde byla pláň, jsme udělali pole a postavili města. Kde byla skála, postavili jsme chrám. Náš lid se má dobře, má dostatek všeho, takže nemusí loupit jako vy. Takže, Artare, nejsme stejní jako vy. Naše jediná podobnost spočívá v tom, že existují zlí a hodní lidé u nás i u vás,“ dokončil svůj výklad Fasius a donutil tím Artara k tichu. Když už se chystal barbar odpovědět, ozval se Semer, že uviděl studnu.

Semer měl dobré oči, že ji zahlédl na takovou vzdálenost. Karavaně trvalo ujít celý pochod než k ní dorazili. Slunce na obloze se zatím znatelně posunulo. Všichni sesedli a jali se doplnit zásoby vody. Jediný Semer zůstal na stráži díky svému zraku.

„Dělejte, nechci se tu zdržovat,“ řekl Artar. Fasiovi strážci přivedli koně znavené žízní. Další přišli ke studně, kruhové jámě nasucho vyskládané kameny, a hodili do ní vědro na provazu. Měli štěstí, že i v tomto období voda nevyschla, brzy tak napojili koně a doplnili vodu do spraveného vaku. Jejich štěstí, že narazili na vodu, však netrvalo dlouho.

„Jezdci!“ ozval se Semer naléhavě. Artar za ním rychle přiběhl a vyšvihl se na velblouda, aby viděl dál.

„Tam!“ ukázal mladík. Za písečnou dunou blízko nich se vyrojilo hejno jezdců. „Musí jich být desítky!“

„A nevypadají přátelsky. Všichni do zbraně!“ křikl Artar. Sám ze sebe strhl pouštní plášť, co by mu překážel v boji a tasil velký meč. Barbaři ho napodobili a chystali se k boji. Fasiovi strážci vytáhli svá kopí se štíty a semkli se kolem něj. Horda jezdců vířila prach a rychle se k nim blížila. Artarova zlá předtucha se naplnila: jezdci byli připraveni k boji, v ruce zbraně, a vydávali hlasitý bojový pokřik.

„Do sedel!“ rozkázal Artar a barbaři ho poslechli. Jenom Fasiovi strážci zůstali semknutí kolem něj, chráněni štíty a jejich kopí trčely výstražně do stran. Fasius se zprvu polekal, že ho chce Artar opustit, když jde do tuhého, mohutný barbar však vyjel vstříc nepříteli.

Jezdci už byli skoro u nich a bylo vidět, že jde o pouštní kmeny, bojovníky na koních i velbloudech, zahalení v látkách a vyzbrojení kopími, meči i luky. Proud útočníků se zatím rozdělil: jedni pokračovali v útoku na Artara a jeho druhy, kteří jim vyběhli vstříc, další útočili na Fasiovy strážce. Pětici barbarů však nesmírně podcenili.

Když byl na dostřel, začal Semer pálit z dlouhého luku a několik střel zasáhlo pouštní jezdce, kteří se skáceli ze sedel. Poté hodil Lav svůj oštěp a přímo zasáhl protijedoucího muže, kterého úplně probodl a shodil na zem. Nakonec se srazili a začal krvavý boj. Pouštní jezdci dotírali kopími a meči na barbary, ti jim to opláceli. Velký Artar máchal svým mečem a srážel nepřátele kolem sebe. Ber se sekyrou doslova ničil jezdce kolem, stejně tak Naj se svou palicí drtil kosti a celé údy. Semer s Lavem se drželi dál a proud šípů a oštěpů se pouštním lidem zabodával do těla.

Druhá skupina jezdců dorazila k Fasiovi a kopími bodala do strážců kolem a najížděla na ně. Ti však srdnatě odolávali za svými štíty a sami propíchli pár útočníků. Nakonec jejich kruh přece jen rozrazila hruď koně a nepřátelé se na ně vrhli.

To však už Artar se svými bojovníky končil souboj s první skupinou. Vůdce útočníků, viditelný díky kovové přilbě, se ve vzteku rozjel proti Artarovi, co mrzačil jeho lidi a napřáhl své kopí. Artar chvatně rukou odklonil kopí a mečem mu bleskově uťal hlavu. Vůdcovo tělo spadlo na zem a jeho lidé ztratili bojovnost a začali prchat. Pak se Artar obrátil a viděl, jak Fasiovy stráže padají pod zbraněmi nepřátel a rychle jim vyrazil na pomoc. Svým velbloudem rozrazil nepřátele a sekal a bodal je.

Fasius, doteď neozbrojený, se snažil boji vyhnout a ležel na zemi. Kolem něj pádila kopyta zvířat a padala jeho zabitá stráž. Po litém boji mu zbyl poslední ochránce, na kterého zle dotírali jezdci. Pak si všiml, jak se k němu rozbíhá nepřítel, v ruce napřažené kopí. Fasius se snažil odplazit, ale bylo pozdě. Jezdec byl u něj a chystal se ho bodnout… než ho sekl čísi meč a on spadl mrtvý na zem. To dorazil Artar a mohutnými seky si vynutil ústup nepřátel. Vzápětí dorazili i jeho druzi. Najednou se za Artarem vynořil nepřítel a chystal se ho bodnout do zad mečem. Zrovna když zahájil úder, probodlo ho kopí Fasiova strážce a hrot jeho zbraně se jen slabě dotkl Artarova brnění. I to stačilo, aby se barbar rychle otočil a utnul již umírajícímu muži hlavu.

Zbylí pouštní jezdci byli překvapeni bojovností barbarů a vlastními ztrátami. Zbaveni více než poloviny mužů a vůdce se vydali na bezhlavý útěk. Cestou je ještě srážely šípy a oštěpy barbarů. Bylo po boji. Na zemi leželo patnáct těl mrtvých i raněných útočníků, které vzápětí dobíjeli barbaři a brali jim cennosti.

Fasius strnule hleděl na svou mrtvou stráž, ze které zbyl jediný voják. K němu se přiblížil Artar na velbloudovi.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

„Kirius,“ odpověděl poslední strážce, který zachránil Artara. Štít měl od krve, stejně tak raněný obličej, ze kterého kapala na zem.

„Bojoval jsi dobře,“ řekl Artar stroze, ale od něj to znamenalo velkou chválu.

„Hej, Artare,“ zavolal si ho Ber. „Podívej se, co měli u sebe.“ A hodil mu měšec. Artar ho otevřel a na dlaň vysypal obsah mincí. Byly kulaté z kovu, dobře zpracované. Tkvěl se na nich nápis země.

„Kuš,“ vyslovil Artar nahlas. Ber pokýval hlavou.

„A mají je všichni,“ dodal.

„Kde by pouštní kmen našel tolik kušských mincí,“ přemýšlel Artar. „Museli je zaplatit. A asi vím kdo.“ Sesedl z velblouda a vydal se k Fasiovi. Ten stále nehnutě ležel, zřejmě v šoku z boje, který viděl poprvé.

„U nepřátel jsme našli tyto mince,“ řekl Artar a ukázal je Fasiovi. Nebyl si jistý, jestli ho vnímá, tak mu poklepal dlaní na temeno. Vyslanec se pohnul. Alespoň známka toho, že žije.

„Tohle asi byla práce tvého známého, že?“

„Ten bídák,“ odpověděl místo toho Fasius.

„Asi máme na mysli stejného.“

„On se opovážil vztáhnout ruku na svůj vlastní lid!“ pěnil Fasius zlostí. Artar zatím mlčel a přemýšlel, co podniknout dále.

„Královna není v bezpečí. Laurus se odváží čehokoli,“ řekl Fasius.

„To máš pravdu. A jestli chceme přijít včas a zastavit ho, musíme si pospíšit. Útočníci se pořád můžou objevit,“ mínil Artar.

„To ano. Ale ještě musíme něco udělat. Musíme pohřbít mé muže.“

„Na to nemáme čas,“ odporoval Artar.

„Zaslouží si to,“ trval na svém Fasius. Artar pohlédl na mrtvá těla strážců. Na změkčilce z říše bojovali statečně.

„Dobrá,“ podvolil se Artar. „Ale nemůžeme ztrácet čas kopáním hrobů. Hodíme je do studny.“

„To je neuctivé!“ horlil Fasius.

„Ale nezbytné. Máš snad lepší nápad? Pořád lepší, než kdyby je tu sežrali supi nebo okradli nepřátelé! Navíc nám i po smrti pomohou a znečistí vodu pro naše nepřátele.“

Fasius musel s nelibostí souhlasit. Hnusilo se mu, když viděl barbary házet své muže do studny, ale nebylo zbytí. Společně se svým posledním strážcem zabodli do země poblíž čtyři kopí s jejich štíty, které budou označovat místo jejich posledního odpočinku. Těla nepřátel nechali napospas poušti. Poté se prořídlá karavana vydala opět na cestu.

Zbytek dne proběhl, aniž by se pouštní kmeny ukázaly. Přesto všichni dávali pozor a bystrozraký Semer pročesával poušť svýma očima. Divocí lidé pouště, kteří jsou bojovní, když přepadávají málo chráněné obchodní karavany, ale houževnatému odporu už čelí méně odhodlaně, nesebrali odvahu a nebylo po nich ani vidu ani slechu. Což poutníci uvítali.

A tak se dále prodírali nepřátelskou pouští. Barbaři byli jako vždy hovorní a chlubili se kořistí, kterou získali od padlých nepřátel. Artar jel opět jako vůdce vpředu a třídil si myšlenky. Fasius si v tichu v hlavě přehrával nedávný souboj, v jeho paměti stále živý, a přemýšlel nad Laurusovým počínáním, kdy se ho rozhodl zbavit života a podplatil zdejší kmen, aby to provedl. Když se odvážil tohohle, co asi provede s královnou?

Den rychle ubíhal až nastal večer a karavana zastavila.

„Dnes nebudeme rozdělávat oheň,“ rozhodl Artar, „akorát by nás podle něj v noci našli a přepadli. Na stráži se budeme střídat, já budu první.“

Pro větší bezpečí tedy stráví noc bez ohně, i když bude chladná. To ale otužilým barbarům nevadilo a navíc si lehli ke svým zvířatům, aby se s nimi navzájem zahřáli. Fasius mlčky přihlížel tomu necivilizovanému chování a zakryl se do deky. Brzy usnuli téměř všichni kromě Fasia, který hleděl na noční oblohu. Byla jasná a holá poušť mu nebránila ve výhledu. Na tmavé klenbě nebes tak jasně svítily hvězdy, podobné těm nejčistším diamantům královského pokladu. Fasius si všiml jedné blikající tečky na obloze, která vzápětí zhasla a už ji neviděl. Zažila stejnou pomíjivost jako lidský život, jak si dnes trpce uvědomil Fasius.

„Jak to, že nespíš?“ zeptal se tiše Artar a vytrhl vyslance z jeho myšlenek. Mohutný barbar zahalený do pláště přišel blíž a sedl si do měkkého a chladného písku.

„Nemůžu usnout. Ne po tom, co jsem dnes zažil,“ odvětil Fasius. Artar kupodivu souhlasně zamručel.

„To byl tvůj první boj, že?“ zeptal se, ale odpověď znal.

„Ano.“

„Uvědomil sis, jak to vše může rychle skončit,“ doplnil Artar. „Jednu chvíli jsi silný a obávaný bojovník a za chvilku je z tebe chladnoucí mrtvola.“ Tou jednoduchou větou vystihl, nad čím Fasius přemýšlel.

„To ano,“ přisvědčil vyslanec, „také mi došlo, že s Laurusem to není žádná hra. Ale je to tvrdý souboj o moc a porážkou je smrt.“

„To je celý život,“ řekl Artar. Fasius mlčel.

„Ale je mi líto tvých bojovníků,“ dodal Artar, „byli čestní a věrní až do poslední chvíle. To jsem moc často neviděl.“

„Byli to mí poslední věrní,“ řekl Fasius posmutněle, „ale nyní už žijí posmrtný život a za svou službu jsou odměněni.“

V noční tmě neviděl, jak se Artar ušklíbl. „Ty věříš na posmrtný život?“

„Ano. To všichni v naší zemi. Ty snad ne?“

„Nevím,“ odpověděl Artar, „možná budu překvapen, až mě někdo probodne, ale do té doby o tom budu pochybovat.“

„A není to hrozné žít a vědět, že tě po smrti nic nečeká?“

„Hrozné či ne, o to se nestarám. Ale proč by to nemohlo být možné? Ať je to, jak je, nebojím se toho,“ řekl Artar odhodlaně. „Nebude to o nic horší než ty pomíjivosti, co zažívám.“ Fasius překvapeně poslouchal Artarovu bezbožnost. Myslel, že válečník jako on bude vyznávat život po životě, nejlépe plný boje. Ale to se zmýlil.

„Moc nad tím nepřemýšlej,“ poradil Artar, „co se stalo, stalo se. Důležité je dívat se dopředu. Koneckonců, čeká na tebe tvá královna, tak ji nezklam. A tím, že celou noc probdíš, jí nepomůžeš. Tak si lehni a pokus se usnout, to je nejlepší, co můžeš udělat.“ Artar domluvil a nechal svá slova působit, než vstal a vydal se zase hlídat do noční tmy. Fasia nepřestával překvapovat.

Noc proběhla klidně ničím nerušená a ráno se vydali na cestu. Fasius stále přemýšlel o Artarových slovech, která mu dala vzpruhu. Tam v dáli na něj čeká jeho královna a on jí musí pomoct. S tímto odhodláním ze sebe setřásl špatné myšlenky a jal se pokračovat v cestě.

Po celém dni jízdy pouští se za dunami objevila zeleň. Jaký to byl blažený pohled! Také to bylo znamení, že se blíží k řece. Nesnesitelné horko, které je pomalu vařilo zaživa, se zmenšilo a po další chvíli si mohli užít chladivého stínu palem, pouštních stromů.

Na noc se opět utábořili, i tentokrát bez ohně, a po střídání hlídali tábor. Stejně jako včera se nic nestalo a celé jejich putování se opakovalo další den. Teď se však Semer rázně vyzdvihl v sedle a po chvíli zkoumání krajiny vykřikl: „Řeka!“