Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 46

Kapitola 46: Naděje pro Malfoye

 

„Nikdo nedává víc, jak ten, kdo dává naději.“ (Lev Nikolajevič Tolstoj ruský spisovatel 1828–1910)

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Na chodbách toho dne panoval relativní klid. Studenti byli buď ve svých společenských místnostech, nebo v Prasinkách. Ostatně Marylin by tam nejspíš byla také, kdyby neměli se Severusem jinou práci.

V ředitelně vyzvedla Luciuse Malfoye v doprovodu dvou bystrozorů, aby je odvedla do sedmého patra, kde se nacházela Síň zakladatelů. Ačkoli mu zjevně dovolili obléknout civilní oblečení, stále vypadal strašně, přesně jak říkal Severus. Nic už nepřipomínalo toho pyšného aristokrata, kterým zřejmě kdysi býval, snad jen chladný opovržlivý výraz v očích, což bylo pro tuhle rodinu typické, jak se Marylin měla možnost přesvědčit už na svatbě Draca Malfoye.

Po cestě potkali pouze pár mladších studentů. Ti však uhýbali stranou, jakmile Malfoye spatřili. Harry a Kingsley ho mezi sebou vlekli tak, aby měli jistotu, že se k nikomu nedostane moc blízko. Marylin sice také šla před nimi v bezpečném odstupu, ale ten zvuk řetězů za zády, ji stejně znervózňoval. Ulevilo se jí až, když dorazili na místo a vězeň byl usazen do připravené židle.

Severus mezitím připravil vše potřebné. Kotlík s napůl hotovým lektvarem Obětování magie, zahnutá dýka i flakónek s Douškem živé smrti. To vše umístil do blízkosti studnice magie, kolem které byl na podlaze nakreslený jakýsi kruh. Marylin si nebyla jistá, k čemu slouží. Nezeptala se však. Severus totiž poté, co kývnul oběma bystrozorům na pozdrav, přešel rovnou k věci.

„Takže pokud všichni znají své úkoly, myslím, že není na co čekat.“

Věnovala mu povzbudivý úsměv. "Můžeme," potvrdila a sama zaujala místo po jeho boku. Snažila se přitom vypadat odhodlaně.

Jako první přišla na řadu dýka. Malfoy ji očividně poznal, protože se zatvářil vyděšeně. Zazmítal sebou, avšak nebylo mu to nic platné. Řetězy držely pevně. Pokusil se tedy alespoň o slovní protest.

„Ty zrádce, já…“ Severus ho umlčel jediným mávnutím hůlky. Nikdo se tak už nedozvěděl, co chtěl říct. Marylin si to beztak dokázala představit. Nejspíš něco ve smyslu, že on to tenkrát nechal udělat démony, místo, aby si špinil ruce sám. Celý Malfoy.

Pak už Severus na nic nečekal. Beze slova s tvrdým výrazem k němu přistoupil a bez zaváhání provedl krátký ale dostatečně hluboký řez na levém předloktí. Díky Silenciu byly jediným projevem Luciusovi bolesti zaťaté svaly a zkřivená tvář. Po stále patrném znamení zla začala pomalu stékat krev. Severus ji zachytil do prázdného flakónku, který vzápětí předal Marylin.

„Můžeš?“

Hned pochopila co má na mysli. Převzala od něj flakónek a vlila jeho obsah do kotlíku s předpřipraveným lektvarem. Třikrát proti směru hodinových ručiček a dvakrát po směru pečlivě zamíchala. Zasyčelo to a barva se změnila z hnědé na karmínově rudou. Než část hotového lektvaru přelila do připraveného flakónku, Malfoyova ruka byla zase čistá, po řezné ráně ani stopy. Severus před ním stál s Douškem živé smrti.

„Luciusi, potřebuji, abys teď vypil tenhle lektvar. Pro tvé vlastní dobro bych ti neradil odmítnout,“ říkal právě svému bývalému příteli. Zároveň zrušil Silencio, aby mu umožnil odpovědět.

„Proč? Stejně jsem mrtvý.“

„To není tak jisté. Možná jsem přišel na způsob, jak tě udržet naživu. Neměl jsem sice způsob jak to ověřit, ale je to tvá šance mít alespoň nějaký život. Smíříš-li se s tím, že bude bez magie, protože a to mi věř, teď už jí zpátky nezískáš.“

Lucius Malfoy dával jednoznačně najevo, že Severusovi nevěří. Znal ten rituál natolik dobře, aby věděl, že jej zatím nikdo nepřežil. Jenomže Voldemort se o to nikdy ani nesnažil, na lidských životech mu nezáleželo. Navíc se nevyznal v lektvarech tak jako Severus.

„Doporučuju poslechnout. Když to zabere, máte naději, že se do Azkabanu už nevrátíte. Ještě jsem za celou svou kariéru neviděl, aby tam zavřeli mudlu. Nemohu samozřejmě zaručit, že neskončíte v jejich vězení, ale i to by bylo podle mého lepší než Azkaban,“ vložil se do toho Kingsley.

To zdá se na Luciuse platilo. Po jeho slovech váhavě přikývl a nechal Severuse, aby mu lektvar nalil do úst. Účinek se dostavil téměř okamžitě. Kdyby Marylin nevěděla, jak to funguje, myslela by si, že zemřel. Vypadalo to, že nedýchá, přesto nějakým způsobem žil. Oba bystrozoři si tedy mohli dovolit uvolnit své postavení.

„Je nějaká šance, že to zabere?“ zeptal se Harry. Zjevně si nebyl jistý, jestli to Severus neřekl jen tak.

„Vždy je naděje.“

Svatá pravda. Marylin za ta slova znovu odměnila svého snoubence úsměvem. Zaznamenal to. Lehkým tlakem dlaně v oblasti beder jí nasměroval zpátky ke kamenné studnici.

„Vlij lektvar dovnitř a postav se naproti mně.  Spojíme ruce nad vířící magií a začneme se zaklínáním. Změnu magie doprovází veliká síla, tak se nelekni. Kruh, ve kterém stojíme, ji soustřeďuje pouze do tohoto místa. Drž se mě pevně a nepouštěj, dokud ti neřeknu. Celý proces by se tím přerušil a museli bychom začít od začátku. Pamatuješ si slova?“

Marylin přisvědčila, nebylo možné je zapomenout. „Krví byl poskvrněn, krví bude očištěn. Krví byl poskvrněn, krví bude očištěn…“ Opakovali ta slova stále silněji a stále naléhavěji.  Ze začátku se nic zvláštního nedělo, až se začínala bát, že to nefunguje. Oči měla zavřené soustředěním.

Po chvíli konečně ucítila brnění a velmi silný pulzující tlak. Bylo to nepříjemné, a čím déle to trvalo, tím to Marylin hůř snášela. Začínalo se jí dělat špatně od žaludku. Zrovna když přemýšlela, jestli Severus pociťuje to samé, se tlak konečně uvolnil a oni se mohli pustit. Nevolnost ale neodezněla, jak čekala. Zatímco Severus pomocí odhalovacích kouzel ověřoval výsledek, ona se opřela dlaněmi o kolena ve snaze uklidnit rozbouřený žaludek.             

„Vše v pořádku, nezaznamenal jsem žádnou výraznou stopu černé magie s výjimkou zbytkové energie po tom rituálu, ale ta brzy odezní. Teď bychom měli našeho hosta přemístit na ošetřovnu a pokusit se ho probrat,“ oznámil do prostoru Severus a v jeho hlase nebyla ani stopa po nějaké nevolnosti. Možná lehká únava, ale to bylo vše.

Harry se odpoutal od portrétu Salazara Zmijozela se kterým dosud něco řešil hadím jazykem a sám se jal levitovat bezvědomé Malfoyovo tělo ze Síně.

To už Marylin nevydržela: „Omluvte mě,“ vyhrkla a vyběhla z místnosti, přičemž akorát stačila periferně zaznamenat Severusův starostlivý pohled.

 

 Zapadla do nebližší umývárny, kde se na toaletě vyzvracela. V umývadle poté opláchla obličej, použila na sebe osvěžující kouzlo. A nevolnost odezněla. Stejně rychle jako přišla. Co se to se mnou děje? Možná jen nejsem zvyklá provozovat černou magii a ten rituál mě vyčerpal. Došla nakonec k závěru. Opravdu se cítila unavená. 

Když se později dostala na ošetřovnu, s překvapením shledala, že Lucius Malfoy už je vzhůru. A rozhodně nevypadal, že by měl v nejbližší době umřít. Seděl na lůžku, rukama si objímal kolena a vyděšeně kmital očima ze strany na stranu. Vypadal jako malé dítě zahnané do kouta. Roztržení magického jádra a naprostá nepřítomnost čehokoli magického nejspíš způsobily, že si nyní připadal extrémně zranitelný. Člověku by ho až bylo líto. Marylin si tu myšlenku však zakázala ještě v zárodku. Co mě to napadlo? Vždyť chtěl poslat svého přítele na smrt. Napomenula sama sebe v duchu.

Poppy zrovna dokončila diagnostiku. Napřímila se, aby jim mohla sdělit, co zjistila. „Mohu potvrdit, že magické jádro je pryč, proto vypadá tak jak vypadá. Jelikož v podstatě zešílel a hrozí, že by si mohl ublížit, doporučuji umístit ho dočasně ke Svatému Mungovi, kde se o něj snad budou umět postarat i když nemá magii.“

„Zařídím to. Má nějakou šanci, že se z tohoto stavu dostane?“ chtěl vědět Kingsley.

„To záleží hlavně na tom, jak rychle se vyrovná s tím, že je nyní mudlou, ale ano šanci má.“

Marylin mohla skoro vidět, jak se Severusovi ulevilo. Opravdu nechtěl Malfoye zabít navzdory tomu, co mu provedl. Leckdo by se tomu možná podivil. Ona ne, mluvili o tom nesčetněkrát. Těch životů, které zmařil, bylo příliš mnoho, už zkrátka nechtěl mít na rukou další krev. Tehdy se mohl alespoň o část viny podělit s Voldemortem, teď by vše spadlo na jeho bedra a vůbec by nezáleželo na tom, že celou akci ministr schválil.

Poděkoval bystrozorům, kteří se mezitím začali připravovat na přesun do ředitelny a následně pak ke Svatému Mungovi.

„Rádi jsme pomohli Severusi. Doufám, že z tvých hodin vzejde co nejvíc budoucích bystrozorů. Nováčci pořád přicházejí, ale většinou to brzy vzdají jako třeba Ron,“ řekl Harry s lehkým smutkem v hlase a začal se loučit. Se Severusem a Poppy podáním ruky, Marylin pak jednoduše objal.  

Jakmile byli pryč, Severus se obrátil ke své snoubence, přičemž tak úplně nedokázal zakrýt starost.

„V pořádku? Nechceš, aby tě Poppy také raději prohlédla?“

„Myslím, že není třeba, bude to jen vyčerpání. Nejsem zvyklá provozovat černou magii,“ odpověděla a při tom se snažila, aby to znělo přesvědčeně.

„Je to možné, i já pociťuji slabší úbytek magie. Trocha odpočinku a magii-obnovující lektvar by to měl spravit,“ řekl Severus, čímž oba toto téma uzavřeli, protože se jim to zdálo logické. Pravda, jak se mělo brzy ukázat, však byla někde úplně jinde.