3. Kapitola, Velká řeka

Mohutný vodní tok se vinul zelenou krajinou plnou lesů a luk, kterou napájel svými nezměrnými vodami. Ne nadarmo si také vysloužil přízvisko Velká řeka. Jeho rozlehlá vodní hladina se na slunci leskla jako tekuté stříbro a téměř oslepovala nově příchozí karavanu.

Tento tok byl první cíl jejich výpravy. Pramenil kdesi daleko na jihu, kam se dosud nikdo neodvážil, a tekl až daleko na sever k moři. A tam na severu, podél břehů řeky, ležel smysl jejich cesty: říše Kuš. Artar záměrně vedl výpravu k této řece. Hodlal po ní totiž plout, protože to byla nejrychlejší možná cesta. A času neměli nazbyt.

Jejich cesta po souši ovšem stále nekončila: museli najít nějakou osadu či vesnici, kde by si zakoupili lodě, jinak jejich putování postrádalo smysl. Přestože byla krajina kolem řeky úrodná a plná zvířat, lidská přítomnost tu chyběla, protože novým osadníkům by hrozilo nebezpečí nájezdů od okolních pouštních kmenů, které nikdy neváhaly drancovat. V této krajině tak přežívalo pouze pár rybářských osad, kterým se u řeky dařilo, ale byly roztroušeny v rozlehlých lesích. Teprve dál na severu se kolem řeky rozkládají lidnatá knížectví s velkými městy.

Karavana tak byla nucena putovat dál podél řeky na sever a hledat vesnici. Štěstěna, jindy vrtkavá, však stála při nich a po půl dni narazili na rybářskou osadu. Ležela na kopci blízko řeky a za pevnou palisádou se schovávaly chatrče rybářů. Dole u vody byly na břehu vytaženy jejich skrovné lodice. Artarova karavana se blížila a lidé z osady, kteří si mysleli, že jde o kupce, se k nim radostně seběhli a dožadovali se obchodu.

„My nejsme kupci,“ zarazil je mohutný Artar opět v čele výpravy. „Zato si od vás koupíme lodě.“

Nato se rybáři začali dohadovat mezi sebou, protože lodě jsou důležitou součástí jejich obživy. Hádku ukončil až příchod náčelníka osady, staršího muže, zato bystře vyhlížejícího.

Po chvíli smlouvání se s ním Artar dohodl. Měli štěstí, náčelníkův syn zrovna dokončil novou dřevěnou lodici a za další obnos peněz se uvolil dělat lodivoda po řece. Artar nemínil čekat, takže po přenesení věcí a zásob na loď ještě ten den vypluli. Za loď i zásoby zaplatili koňmi a velbloudy, těmi svými i ukořistěnými v poušti, protože se s nimi nemohli plavit.

Loď vyhlížela vcelku dobře. Šlo o jednoduché, zato velké plavidlo vyrobené z dřevěných prken, které mělo stěžeň s plachtou, ale i vesla. Lodice stála hned na písčitém břehu, takže Artarovi s jeho druhy stačilo plavidlo zatlačit a poslat ji na řeku. Všech sedm členů výpravy a lodivod se vydali na cestu vstříc říši Kuš.

Artar stál na přídi lodi a pozoroval řeku. Okolí kolem ní bylo plné zeleně a stromů, příjemná změna oproti drsné poušti. Navíc zde bylo plno života: ptáci neustále zpívali, další zvířata jako antilopy a gazely se napájela u vody. Jenže si musela dávat pozor. Řeka je také nebezpečná, protože je zde množství krokodýlů, co nepozorovaně čekají a najednou zaútočí. Kromě nich tu jsou i hroši, kteří jsou ještě nebezpečnější, když je člověk vyruší.

Artarova zamyšleného výrazu si všiml Fasius, který seděl poblíž. I on měl zkušenosti s řekou při své cestě za Artarem.

„Už ses plavil po této řece?“ zeptal se vyslanec.

„Ano,“ potvrdil muž, „tak rok zpátky.“

„A co tě k tomu přimělo?“ vyzvídal Fasius.

„Tehdy jsem mířil na jih, vlastně tam, kde jsi mě našel. Šel jsem za bohatstvím a svobodou, pochopitelně,“ odpověděl Artar. „A také jsem utíkal.“

„Tys utíkal?“ divil se Fasius, „vždyť jsi neohrožený válečník. Před čím jsi tak mohl utíkat?“

„Inu, v zemích na severu jsem spáchal pár prohřešků. A dokonce i neohrožený válečník může utíkat, jde li za ním početné vojsko.“

„To ano, já jsem jenom o tvém útěku neslyšel. Vypráví se, že neznáš strach a před ničím neutíkáš,“ řekl vyslanec a Artara tím urazil.

„Kdybych neznal strach a postavil se každému, pak bych byl dávno mrtvý a ty bys mě nežádal o pomoc!“ rozčílil se Artar. „Jen blázen bojuje proti všem! Pamatuj, že jsem tak slavný a stále živý, jen díky opatrnosti!“

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit,“ řekl vyslanec. Artar mávl rukou a vzal to na vědomí.

Plavba po řece ubíhala rychle a nastal večer, kdy museli přistát u břehu a utábořit se, protože nemělo smysl plout v noční tmě. To by vedlo jen k tomu, že by se rozbili o skaliska nebo by uvázli na písčinách. V tomhle byla řeka zrádná. Loď vytáhli na břeh a rozdělali oheň na odhánění nebezpečné zvěře.

Noc proběhla poklidně a ráno mohli opět pokračovat v cestě. Začali balit věci a Artar si všiml Fasia, jak klečí na zemi směrem k východu slunce a sklání k němu ruce. Vypadalo to, že se modlí. Artar si odfrkl a šel se věnovat svým věcem. Vše už bylo přichystáno a tak loď odtlačili ze břehu do silného proudu řeky a nechali se jím unášet. Nemuseli ani veslovat, jen jejich lodivod vytáhl plachtu, aby jim pomohla. Vypadalo to na nudný den strávený na lodi spalované sluncem. Sice to nebylo tak hrozné jako v poušti, ale nebylo to ani příjemné.

Artar sledoval oslnivé slunce a vzpomněl si na Fasia, jak se k němu ráno klaněl. Vyslanec nyní seděl zadumán vzadu na palubě. Artar přišel k němu a přisedl si.

„Ráno jsem viděl, jak se modlíš ke slunci,“ začal, „je to tvůj bůh?“

Fasius byl překvapen tou otázkou, ale vlastně ho potěšilo, že se ptá.

„Ano, slunce je jeden z mých bohů. V naší zemi jich máme pět velkých. Slunce je největší, je to dárce života. Jací jsou tvoji bozi?“

„Já nemám žádné bohy,“ řekl Artar.

„V něco přece věřit musíš,“ podotkl Fasius.

„To také ano: věřím v sebe a svůj meč. To mi stačí.“

„Opravdu nevyznáváš žádného boha?“ ptal se nevěřícně Fasius. V jeho zemi se jim klaněli dennodenně, stavěli jim chrámy a dávali bohaté oběti. Nedokázal si představit život bez víry.

„Ne, neklaním se žádnému, a že jich je věru mnoho! V každé zemi, kterou jsem navštívil, mají spoustu různých bohů. Řekni mi Fasie, proč se jim klaníte? Kdy vám naposledy pomohli?“

„Jak to myslíš?“ rozčílil se Fasius. Nevěděl, jestli to má brát jako rouhání pohana. „Proč se jim klaníme? Přece za všechno, co pro nás udělali a dělají!“

„A to je třeba co?“ ptal se nechápavě barbar.

„No… přece nám dali život! Podívej se na nebe,“ ukázal vyslanec, „tam je velký bůh slunce. To on osvětlil temnotu a dal nám život. Díky jeho světlu a teplu máme bohatou úrodu. Tady je pak velká bohyně řeka, co nám dává životodárnou vodu. Díky ní netrpíme žízní a naše pole suchem. Na západě je pak další velký bůh, pán smrti a noci, co přináší rovnováhu do našeho světa. Na severu je pak bůh moří a větru,“ vysvětloval Artarovi. Ten pobaveně poslouchal.

„Takže to jsou tvoji bozi? Slunce, řeka, západ a moře.“

„Neříkej to tak rouhavě,“ napomenul ho Fasius. „Jsou to skuteční bohové a bez nich a jejich pomoci bychom tu nebyli.“

„Když myslíš,“ pokrčil rameny Artar. „Ale když vám tak pomáhají, pak by mohli pomoct i tvojí královně.“

„Nevíš o čem mluvíš,“ odsekl Fasius, kterému se nelíbilo urážení jeho bohů. „Navíc Její Veličenstvo panuje díky bohům, kteří to posvětili jejím předkům. Doslova je zástupcem bohů na zemi.“

„Jak se zdá, tak i posvěcená královna potřebuje pomoc tlupy žoldáků, když jde o její trůn,“ neodpustil si Artar. Celá záležitost s bohy mu připadala směšná.

„Nemluv tak urážlivě,“ řekl Fasius důrazně a zvedl se.

„Poslyš, vyslanče,“ řekl Artar a také se zvedl, přičemž Fasia převyšoval o několik hlav. „Vsadím se, že i tvá královna, co je zástupkyní bohů, jí stejné jídlo jako my, dýchá stejný vzduch jako my, a vyprazdňuje se stejně jako my. Takže mi tu přestaň vykládat takové pohádky.“

Fasius se rozzuřil jeho řečí a vrazil mu pěstí do břicha. Obr se ani nepohnul.

„Tohle ti odpouštím,“ řekl Artar, „protože celý život žiješ v zajetí těchto myšlenek a nedovedeš si představit nic jiného. Jenže pravda je taková, že nikdo, ani kněží, ani panovníci, tu nejsou zástupci boha. Jen klamou lidi, aby jim snáze podlehli.“

Artar domluvil, odešel zpátky na příď a nechal za sebou Fasia vzteky bez sebe. Ostatní barbaři vše slyšeli a nyní se smáli. Hlupáci, pomyslel si Fasius. Bezbožní hlupáci.

Den rychle uběhl a nastal opět večer, kdy se utábořili u řeky. Tentokrát měli zpestření v podobě ulovených kachen, které skolil Semer svým lukostřeleckým uměním. Jejich zpracování se kupodivu ujal Naj, bojovník s palicí, který kromě rozbíjení kostí dovedl vcelku dobře vařit. Brzy tak každý dostal kus chutného opečeného masa.

„Zítra bychom měli dorazit k severním knížectvím,“ řekl Artar, jakmile dojedli. „Odhaduji, že nám zbývá tak týden či dva, než se dostaneme do říše Kuš.“

„Takže máme dost času na záchranu té krasotinky,“ řekl spokojeně Semer. Pak se zaraženě podíval na Fasia a rukou naznačil omluvu. Vyslanec tentokrát mlčel.

„Mám takové tušení, že tak lehké to nebude,“ odporoval Artar. „Ale to není nikdy.“

Světlo zatím ubývalo a nastávala tma, přerušovaná vesele plápolajícím ohněm. Artar přes sebe přehodil deku a šel spát. Stejně tak chtěl učinit Fasius, kdyby ho nerušil Ber sedící vedle něj. Tomu jídlo z kachny nestačilo a ládoval se chlebovými plackami a sušeným masem, přičemž hlasitě mlaskal. Fasius se na něj zamračil a pak rychle změnil výraz, když mu barbar pohled opětoval.

„Co je?“ zeptal se nechápavě Ber.

„Nic,“ mávl rukou Fasius. Mlaskání pokračovalo.

„Slyšel jsem, jak jsi s Artarem rozmlouval o bozích,“ ozval se najednou Ber.

„Opravdu?“ podivil se Fasius barbarovu zájmu o bohy.

„Ano. A každý je překvapený, když zjistí, že se Artar žádnému neklaní,“ povídal Ber.

„To ano. Myslel jsem, že válečník jako on bude mít nějakého boha, snad války,“ přisvědčil Fasius.

„To také většina válečníků má. Ale Artar se zásadně nikomu neklaní, ani je neprosí o pomoc. Popravdě ani není miláčkem bohů.“

„Jak to, že ne? Vždyť je zdatný válečník se skvělou pověstí.“

„To ano. Jenže doteď nemá klidu. Kdysi dávno byl otrokem a stalo se mu hodně špatných věcí, ale utekl a od té doby hledá svobodu. Skutečnou svobodu, kdy nad sebou nemá žádného pána. Jenže tu stále nenachází. Sbírá poklady, aby ji mohl získat, jenže je stále vinou osudu ztrácí. Vlastně je zatracený a v boji a dobrodružstvích hledá vysvobození,“ vyprávěl zaujatě Ber.

„To jsem netušil,“ řekl Fasius.

„Ale co je na něm pozoruhodné a dělá ho, čím je, je jeho zarputilost a vůle. Stále hledá, co dosud nenašel a nikdy to nevzdá. Proto si ho vážím. Je to nezlomný bojovník, co se vzepře i bohům.“ Ber domluvil a ponořil se do svých dávných vzpomínek. Fasius celý zbytek noci přemýšlel o jeho slovech a domýšlel si, co všechno musel Artar prožít, a co ho udělalo tím, čím je.

…

Zdravím a děkuji všem , kteří se dostali až sem. Právě jste dočetli první část 3. kapitoly, kterou jsem kvůli délce rozdělil. Doufám, že jste si čtení užili a budu Vám vděčný za jakoukoli zpětnou vazbu. Zejména s dialogy jsem se potrápil, tak jsem zvědavý na Váš názor na ně, ať bude jakýkoli.