Artarova dobrodružství 4.

Pokračování třetí kapitoly

Výprava plula po řece celý následující den a neviděla nic jiného než rozlehlé lesy kolem řeky a spousty rákosí a papyrusu na jejích březích. Vody se tu doslova hemžily krokodýly, kteří pod kalnou hladinou trpělivě čekali na svoji kořist. V dálce v zátočinách řeky pak Semer spatřil několik hrochů, obrovských zvířat schopných jejich loď v mžiku zničit, takže si od nich drželi patřičný odstup.

Den probíhal jednotvárně, všichni unaveně seděli na palubě a buď rozprávěli nebo odpočívali. Artar seděl opřený o bok lodi a brousil čepel svého meče z modrého kovu. Když palcem přejel po ostří a spokojil se s prací, vytáhl dýku a také ji začal ostřit brusným kamenem. Semer se ho pobaveně zeptal, jestli se o zbraně až zbytečně moc nestará. Artar suše odpověděl, že cítí, že je bude potřebovat.

Z monotónnosti je vytrhla až zvláštní podívaná. Najednou z okolní krajiny vystoupily dva mohutné obelisky, každý na jednom břehu řeky. Stěny kamenných kolosů z vápence se na slunci oslnivě leskly a dominoval jim znak ve tvaru očí.

„Tyto kameny označují hranici,“ řekl Artar a zvedl se. „Právě vplouváme do knížectví Tuma.“

Všichni ztichli, jakoby z posvátné bázně, když proplouvali kolem obelisků mnohem vyšších než okolní stromy. Pro barbary, kromě světaznalého Artara, to byl šok vidět takové stavby. Fasius se v tichosti bavil jejich nevědomostí. Těšil se, až uvidí kolosální chrámy a paláce jeho říše. Oproti nim se tyto obelisky jevily jako kapky v moři.

Krajina se začala měnit hned za hraničními kameny. Lesy ustoupily a uvolnily místo pečlivě obdělávaným polím s již částečně sklizenou úrodou, na kterých pilně pracovali rolníci. Osady a vesnice začaly být početné jako rákosí u řeky a i říční provoz zhoustl. A pak, po dvou dnech cesty, se před nimi objevilo hlavní město knížectví, kterému dalo jméno: Tuma.

Velké město leželo blízko řeky na mírném návrší a bylo obehnané silnými hradbami z nepálených cihel. Za nimi stály domy měšťanů, trhy, velké chrámy a paláce, vše pestře pomalované zelenou, modrou a červenou barvou. Na břehu před městem se rozkládal velký přístav plný všelijakých lodí a člunů. Viditelně šlo o prosperující místo plné života.

Členové výpravy vše sledovali s různými pocity. Barbaři překvapeně koukali na lidnaté město. Zato Artar si ho nedůvěřivě měřil. Fasius byl naopak rád, že opět vidí civilizovanou zemi, tak podobnou té jeho. Od jeho domova je také dělil jen kousek cesty.

„Sice jsme zde chtěli opatřit zásoby,“ promluvil Artar, „ale myslím, že je můžeme sehnat i v blízkých vesnicích.“

„Nač to zdržovat,“ odporoval Fasius, který chtěl, i když jen na chvíli, opustit loď a prohlédnout si město. „Navíc se zde můžeme dozvědět nové zprávy, co se děje v mé říši.“

Artara začali přesvědčovat i jeho druzi, kteří by si město také rádi prohlédli. Hlavně chtěli zavítat do krčem a jistých domů. Artar neochotně svolil s jejich požadavkem, ale jen napůl: půjdou do přístavu, kde koupí zásoby a možná nějaké to pití. To je ale všechno. Poslední, co Artar chtěl, bylo, aby se mu druzi ve městě opili a natropili nějaké škody, které by vyvolaly nepříjemnosti a dost možná je zdržely od jejich cesty. A to Artar nemínil dopustit.

S lodí tak opatrně přirazili ke břehu a vytáhli ji na něj, než se vydali do shluku skladů, tržišť a předměstských domů, které tvořili přístav. Jako stráž zůstal na lodi Ber s Fasiovým strážcem a lodivod.

Artar se se svými zbývajícími druhy proplétal zástupy kupců, kteří mu nabízelo všechno možné, od falešného zlata až po opice. Mohutný barbar už měl dost neodbytnosti kupců, tak jednoho zvlášť urputného muže popadl za oděv a vyzdvihl ho do vzduchu.

„Ještě jednou mi něco budeš chtít prodat a přísahám, že tě hodím do řeky krokodýlům!“ řekl výhrůžně. Poté se k nim už kupci neodvážili.

Po chvilce barbaři sehnali veškeré zásoby jako chleba, sušené maso a nějaké ovoce se zeleninou. Na záda si hodili pytle s jídlem a vydali se zpátky, přičemž neustále prosili Artara, ať je pustí do města. Ten vytrvale odmítal.

Celou tu dobu však měl zvláštní pocit, že má na zádech něčí pohled. Za svůj život si osvojil takový zvláštní smysl, který ho varoval před blížícím se nebezpečím. Už několikrát mu zachránil život a teď se opět neodbytně hlásil ke slovu. A Artar mu jako vždy věřil. Otočil se a upřeně pozoroval dav za sebou, dokud se k němu nepodíval jeden muž, co až doteď zkoumal vystavené zboží. Všiml si Artarova pohledu a hned odvrátil zrak.

„Mám tě.“ Artar pustil pytel na zem a vydal se k tomu muži. Ten se také vydal pryč a snažil se ztratit mezi davem. Vysoký barbar si snadno razil cestu mezi lidmi, kteří mu rychle uhýbali. Přidal do kroku. Záhadný muž učinil totéž. Artar si usmyslel dostat toho špeha a zjistit, proč ho sleduje.

„Chyťte toho muže!“ zařval Artar a ukázal na něj. Všichni lidé kolem se zarazili a divili se, co se děje. Muž toho využil a začal utíkat. Artar zaklel a pustil se za ním. Špeh obratně kličkoval skrz rušný trh plný lidí a využíval svého menšího vzrůstu oproti barbarovi, který za ním zaostával. Nakonec se muž nadobro ztratil mezi stánky obchodníků a Artar pronásledování vzdal. Plný vzteku vyrazil zpátky ke svým druhům, kteří ho zatím doběhli a ptali se, co to mělo znamenat.

„Jeden muž nás sledoval,“ odvětil Artar, „ale uprchl. Musíme zpátky k lodi.“ Nemusel moc přemýšlet, bylo jasné, že ten zvěd s nimi nemá dobré úmysly. Minule se je snažili povraždit v poušti, co se asi stane teď? Vyčítal si, že přece jen svolil k návštěvě přístavu.

Po chvilce běhu s nákladem dorazili ke břehu s jejich lodí. Artar se rychle rozhlédl a ujistil se, že je nikdo nesleduje a nejsou tu žádné hrozby. Oddechl si, když tomu tak nebylo. Zatím.

„Rychle vše naložte,“ rozkázal družině. „Nechci tu být ani o okamžik déle, než je nutné.“ Vůbec neměl dobrý pocit a jeho šestý smysl potvrzoval, že důvodně.

„Artare!“ ozval se Ber a spěchal k němu od přístavu, i když měl být na lodi. Artar tušil, že se něco přece jen stalo.

„Lodivod se ztratil!“ řekl Ber. Artar zaklel.

„Jak je to možné?“ ptal se naštvaně.

„Vyrazil na břeh něco zařídit. Přísahám, měl jsem ho na dohled, ale najednou zmizel. Šel jsem ho hledat, ale marně“ vysvětloval Ber nešťastně.

„A co si asi tak počneme bez průvodce!“ nadával Artar. „Dobrá,“ uklidnil se, „zkusíme ho najít. Když se to nepodaří, seženeme nového.“

Artar a jeho druzi se ztraceného lodivoda vydali hledat do přístavu, ale ničeho nedosáhli. V takovém množství lidí ho prostě neměli šanci najít, pokud tu vůbec byl. Artar už chtěl najít jiného lodivoda, kterých tu byla spousta, jenže to přerušila nečekaná okolnost.

Mezi uličkami krámků a stánků se vynořil oddíl městských stráží, silných mužů s kopími a štíty v bílých tunikách. Artar vytušil, že s nimi bude mít, co do činění a snažil se zmizet v davu.

„Hej, ty vysoký, stůj!“ ozval se velitel oddílu. Artar neochotně poslechl, protože stráž už byla u něj.

„Co mi chcete?“ zeptal se. Ruku podvědomě položil na jílec meče v očekávání nebezpečí. Jeho druzi se za ním semkli, také připravení na boj.

„Je-li ti život milý, vzdej se a pojď s námi,“ vyzval ho velitel a hleděl na jeho dlaň na meči.

„A proč? Jsem snad z něčeho obviněn?“ ptal se Artar a získával čas. Stráží bylo deset, takže by si s nimi poradili. Ale na pomoc můžou vyrazit další.

„Protože jsi sloužil barbarským kmenům na jihu, kteří bojují proti knížectví Tuma, jsi považován za našeho nepřítele a podle toho budeme jednat.“ Navíc nás tu můžou zdržet dost dlouho na to, abychom se nedostali k lodi a pak nás obklíčí posili. Ledaže…

Artar se naklonil ke svým druhům a rozkázal: „Běžte k lodi! Já je zdržím.“ Barbaři v něj neochvějně věřili, takže mu neodporovali a vydali se pryč.

„Ale pro tvé druhy to platí též!“ zamračil se velitel na utíkající bojovníky. Artar v odpověď tasil meč. Stráže napřáhli kopí. Lidé kolem začali v panice prchat.

„Poslední varování! Vzdej se a budeš ušetřen!“ křikl velitel.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se Artar výhružně a na muže ukázal hrotem mečem. „Já jsem Artar! Válečník, který se nevzdává!“

Při vyslovení toho jména se stráže zarazily a znejistěly.

„Ano, bojte se!“ řekl Artar bojovně. „A protože to vaše obvinění je snůška nesmyslů, co má za cíl posloužit mému nepříteli, nebudu mít s vámi slitování! Takže vás varuji, vzdejte se mi a nechám vás žít!“

Velitel zrudl hněvem nad opovážlivostí barbara. Ten vyzývavě cenil zuby ve strašném úsměvu a jeho pohled se podobal dravé šelmě. Velitel se rozhodl tu šelmu skolit a rázně k němu namířil své kopí.

„Kupředu, na něj!“ zavelel. Stráže se ukryli za svými obdélníkovými štíty a napřáhli kopí k nepříteli.

Hlupáci, ještě jim to nedošlo, pomyslel si Artar.

„Rychle, musíme loď dostat na vodu!“ rozkázal Ber a s ostatními běžel skrz vyděšený dav ke břehu, kde ležela. Sotva doběhli, opřeli se do ní a tlačili ji do řeky.

„Co se děje?“ ptal se Fasius, který zůstal u plavidla a sledoval zmatek v přístavu, odkud vyděšeně prchali lidé. Nikdo neodpověděl, dokud se loď nezačala houpat na říční vodě. Poté barbaři kvapně naskákali na palubu.

„Ušili na nás lest,“ odpověděl konečně Ber. „Zničehonic se objevili stráže, chtěli nás zajmout. Artar je zatím zdržuje,“ vysvětloval rychle Ber a chopil se vesla. Poté se zadíval na postavu, kterou viděl poprvé.

„A to je, u všech bohů, kdo?“

Artar se strážemi neměl v úmyslu bojovat. Chtěl je pouze zdržet, dokud se jeho druzi nedostanou k lodi. Proto uvítal, když se k němu vojáci začali pomalu přibližovat, místo toho, aby se rozdělili a stíhali jeho přátele.

Proti hradbě kopí by v boji stejně neobstál, ale to ani neměl v úmyslu. Jednoduše se stáhl z hlavní uličky mezi krámky a hromady překážejícího zboží. Všude bylo prázdno, protože všichni lidé už utekli. Stráže ho neochotně následovali, ale překážky rozdělili jejich řadu. Artar si s nimi zatím hrál a ustupoval dál do shluku překážek, kde vojáci nedokázali svou řadu udržet. Strážím, když viděli obávaného bojovníka ustupovat, se zvedlo sebevědomí a jali se ho rychle pronásledovat. Jenže takto už Artar nestál proti řadě kopí, ale pouze proti pár osamoceným vojákům, kteří byli nechránění. Za tuhle chybu brzy zaplatili.

Jako první to zjistil ten nejrychlejší voják, který se k Artarovi dostal první. Kopím se snažil mohutného válečníka bodnout, ten úder vykryl mečem a pěstí mu dal ránu do obličeje, až se voják skácel na zem. Další muž zaútočil na Artara, ten hravě uskočil a sekl ho do nohy. Takto se zbavil dalších dvou hlupáků, než si uvědomili svou chybu a opět se stmelili. Artar tak získával čas.

Pak uslyšel dupot , otočil se a uviděl další oddíl vojáků, jak jdou naproti němu, aby ho obklíčili.. Bojovat proti takové přesile už nemělo smysl. Artar zasunul svůj meč do pochvy a dal se na útěk mezi prázdnými krámky. Vojáci se ho snažili chytit, ale zpomalovala je výzbroj a překážky. Zato Artar jim rychle utíkal.

„To stačí,“ řekl Ber a přestali veslovat. Loď zastavili kousek od břehu a čekali na Artara, který se svého úkolu zdržet stráže zhostil až moc dobře.

„Tamhle je!“ ukázal najednou Semer. Mezi chatrčemi, stánky a hromadami zboží utíkal vysoký Artar, co mu síly stačily.

„Připravte se. Až se dostane k nám, musíme rychle pryč,“ nařídil Ber.

„To musíte vidět!“ ozval se Semer. Ostatní se podívali a překvapením strnuli. Běžícího Artara pronásledovalo několik, či spíše více, desítek vojáků, kteří si to razili přístavem.

„U všech bohů! Měl je zdržet, ne na sebe poštvat celé vojsko!“ zvolal Ber. „Všichni k veslům!“

Artar se už dostal ke břehu, vběhl do vody a začal plavat k lodi. Za chvíli ho následovaly početné stráže. Někteří vojáci také vběhli do vody, další se zastavili a vrhli svoje kopí na prchajícího. Do vody blízko Artara dopadlo několik kopí a ten se hned ponořil pod hladinu. Mezitím mu Semer pomohl a odradil stráže svojí palbou z luku. Ty se musely ukrýt za štíty.

Konečně se Artar vynořil u boku lodi, kde ho Ber vytáhl na palubu. Celý promočený prskal vodu, ale hned vzal veslo a začal s ním zabírat. Ostatní ho napodobili a loď se pod mohutnými záběry veslařů dala do pohybu. Zoufalí vojáci za nimi hodili pár kopí, které dopadly neškodně do vodní hladiny.

Přestože byl unavený útěkem, Artar stále vesloval a jejich loď se vzdalovala od přístavu plného stráží.

„Tys jim tedy ukázal,“ zhodnotil vše Ber s úsměvem u protějšího vesla.

„Řekl jsem, že je zdržím,“ řekl udýchaně Artar. „Jenže nás ještě budou pronásledovat po řece. Musíme být rychlí, jinak nás dostihnou.“

„ Vane příznivý vítr. Můžu vytáhnout plachtu, ta nás zrychlí,“ ozvalo se.

„To by bylo dobré.“

„Navíc se jim můžeme ztratit. Tuhle řeku znám dobře a vím o jednom místě, kde je setřeseme.“

„To by šlo,“ přisvědčil Artar. Pak si uvědomil, že ten hlas nezná. Překvapeně se otočil a uviděl cizího muže, jak na stěžeň vytahuje plachtu.

„A ty jsi, u všech bohů, kdo?“

…

Děkuji za přečtení a budu rád za Vaši zpětnou vazbu. Přeji vám pěkný zbytek dne.