Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 47

Anotace: Kletba je zlomena, ale pár kapitol stále ještě zbývá

Sbírka: Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích

Kapitola 47: Následky

„Všechno má nějaké následky. Nikdo od toho není osvobozený.“ (Robert Fulghum americký spisovatel, pastor a učitel 1937)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Každé naše rozhodnutí s sebou vždycky nese následky. Vše má svou cenu, lhostejné zda ji chceme zaplatit či ne. Kletba byla zlomena, všechno se zdálo dobré, až na to, že důsledkem bylo zničení jedné rodiny.

Netrvalo dlouho a v Denním věštci se objevily zprávy o tom, že odsouzený smrtijed Lucius Malfoy skončil s roztrženým magickým jádrem u Sv. Munga poté, co v doprovodu dvou bystrozorů a dokonce s posvěcením samotného ministra, navštívil Bradavice. Přestože Severusovo jméno zde přímo nefigurovalo, mnozí si ho s tím spojovali. Jedním z těch lidí byla samozřejmě Narcissa Malfoyová a její syn. Severuse jejich návštěva nepřekvapila, stejně tak počítal s tím, že zrovna oni nebudou výsledkem příliš nadšeni.

„Chápu, že vás vývoj situace překvapil a nemáte to teď jednoduché. Mohlo to ovšem dopadnout i mnohem hůř. Takhle má alespoň nějakou naději,“ upozorňoval je hned v ten samý den, co článek vyšel. V soukromých komnatách byla přítomna také Marylin, která celému rozhovoru naslouchala jako němá podpora. Koneckonců i ona se celé akce zúčastnila proto Malfoyovi její přítomnost akceptovali.

„A to nás má uklidnit Severusi? Víš přece, jak naše rodina vždy žila. Měli jsme v kouzelnickém světě postavení, jenže tenhle svět už Luciuse nepřijme. Teď nepatří nikam,“ rozhodila rukama Narcissa. Na rozdíl od svého syna nepřijala nabízené křeslo a rozrušeně přecházela po pokoji, zatímco jí na stole stydnul čaj.

 „Pokud vím, loni ve Francii jsi mluvila jinak, když jsem u vás byl společně s Harrym. Šlo ti hlavně o jeho svobodu a tu teď mít bude, jakmile ho lékouzelníci pustí. Do Azkabanu se vrátit nemůže a pochybuji, že ho předají mudlovským úřadům.“ (1) I kdyby ano, Severus nepochyboval o tom, že by ho dostali ven velice rychle. Stačilo by jen zatahat za ty správné nitky. To však raději neřekl nahlas.

Jeho slova měla účinek hlavně na Draca, který až dosud nedával nic najevo. Prostě si tak seděl v tom svém drahém slonovinovém hábitu a upíjel čaj, jakoby o nic nešlo. „Měla by ses uklidnit matko. Zatím se nám dařilo omezit dopady z otcovy chyby na co nejnižší míru tak to jistě půjde i dál. Počkáme, jak na tom bude a zařídíme se podle toho.“

Pokud si myslel, že tím Narcissu přesvědčí, hrubě se zmýlil. Tady totiž očividně nešlo jen o postavení v kouzelnickém světě. Vadilo jí něco jiného.           

„Ty mlč Draco. Vždyť to byl tvůj přítel Severusi, zradil jsi ho! No jo, já zapomněla, že to máš v povaze. Nejdříve mladá Evansová, pak Pána zla a teď Lucius. Přátelství pro tebe nikdy nic neznamenalo, zřejmě ti nikdy na nikom ani nezáleželo. Měla jsem to čekat.“

Severus se zhluboka nadechl a přivřel oči. Hluboko uvnitř to zabolelo, přesto Narcisse rozuměl. Být na jejím místě nejspíš by byl také naštvaný na celý svět. Lidé, kteří jsou od mala zvyklý mít všechno, občas prostě nedokážou přijmout menší zlo, nebo být rádi alespoň za naději.

Marylin to ale viděla jinak. Postavila se před Narcissu s rukama v bok a vyčítavým pohledem. Tyčila se nad ní beze strachu jako nějaký Nebelvírský bůh spravedlnosti. „To snad nebylo nutné! Nebo si myslíte, že Severus není člověk? Že ho nemůžete zranit? Omyl, i on je zranitelný.“

„Mar, posaď se prosím,“ požádal Severus a ona poslechla, i když trochu roztřeseně. Pak se klidně obrátil zpět k Narcisse.

„Neznáš mě tak dobře, jak myslíš. Kdyby to co říkáš, byla pravda, nesnažil bych se tvého muže udržet naživu a už vůbec bych tady s tebou neztrácel čas. Ať už mi věříš, nebo ne, mrzí mě to Narcisso. Neměl jsem však na výběr a udělal bych to znova, kdyby to bylo nutné. Teď bys měla jít domů a dát se dohromady.“

Draco, který pochopil, že Severus pro ni víc udělat nemůže, se zvedl. Požádal svou matku, aby na něj počkala v ředitelně, načež se stále s nečitelným výrazem obrátil k oběma hostitelům. Celou dobu se dokonale ovládal jako pravý Zmijozel. „Rozumím tomu, že to bylo nutné, ale musíte matku omluvit. Ona se s celou situací velmi těžko vyrovnává. Děkuji, že jste si na nás udělali čas a také děkuji za pozvání na svatbu. Určitě dorazíme, doufám, že se matka do té doby uklidní.“

Marylin byla přístupem a jednáním mladého pana Malfoye příjemně překvapena. Severusovi neuniklo, že namísto vražedného pohledu mu pevným stiskem ruky projevila respekt a uznání. Draco si tentokrát odpustil pokusy o flirt i přehnané lichotky a prostě jen s lehkou úklonou přijal nabízenou ruku. Cokoli jiného by za dané situace bylo krajně nevhodné.        „Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Proč jsi to řekla?“ zeptal se Severus své snoubenky, jakmile za Dracem zaklaply dveře.

„Já vlastně nevím, asi jsem nějak přecitlivělá,“ odpověděla Marylin upřímně. Už zase seděla v křesle sama evidentně nejistá a zmatená svým vlastním jednáním.

„To jsem si všiml. Ať už je za tím cokoli, měla bys vědět, že Narcissu určitým způsobem chápu. Má právo se zlobit. Vždy byla…řekněme víc emocionálně zaměřená, než zbytek rodiny,“ řekl Severus už o poznání mírnějším hlasem. Nezlobil se na ni. Na její tendence se ho neustále zastávat už si zvykl, lichotilo mu to a asi by mu i chybělo, kdyby s tím přestala. Přesto měl dojem, že je něco jinak. Poslední dny se chovala trochu zvláštně, aniž by to sama byla schopná vysvětlit. Měl se tím znepokojovat?

*****

Dům Grangerových, centrum Londýna, Anglie…

Hermiona se bála, že večeře u jejích rodičů bude katastrofa. Ne ani tak kvůli samotným rodičům, jako spíš kvůli Justinovi, kterému se tam příliš nechtělo ani poté, co ho několikrát uklidnila. Pak ale hrozba kletby pominula, on se mohl vrátit k šermu a jeho přístup se změnil. Jen tak, ze dne na den jako nějakým kouzlem. Měl tak dobrou náladu, že pro něj nic nebyl problém. Hermioně se to zdálo nepochopitelné.

Přemístili se do jedné z opuštěných uliček, odkud teprve pěšky zamířili na hlavní třídu. To jí poskytlo čas se Justina zeptat. „Co to, že máš najednou tak dobrou náladu? Je to jen sport.“

„Je to něco v čem jsem dobrý a to dokonce i podle Snapeových měřítek. Mám z toho prostě radost, ale to asi nepochopíš, když žádný sport neděláš.“

„No připadalo mi, že ta návštěva je pro tebe jako hrát za národní famfrpálový tým.“

„To jo ale pak mě pávě při šermu napadlo, že tvoji rodiče nemůžou být děsivější než Snape.“

„Oh to ne, těch se nemusíš bát. Ron to měl daleko těžší, ale ty jsi napůl mudla jako já. Zamilují si tě,“ ujistila ho.

A měla pravdu. Wendell a Monica Grangerovi (2) bydleli ve vysokém domě přímo na hlavní třídě nedaleko od své ordinace. Byli to laskavý a nenároční lidé. Nenároční proto, že neměli žádné přehnané nároky na hodnoty, které by měl vyznávat jejich budoucí zeť. Vlastně jim šlo jen o to, aby jejich dcera byla šťastná.

Podle mudlovských měřítek jim zbývalo pár let do důchodu, ale nevypadali na to. Na první pohled stále překypovali zdravím a i takto v domácím prostředí vypadali upraveně. To sice mohlo teoreticky souviset také s plánovanou návštěvou Justina, Hermiona však věděla, že tak vypadají pořád. Její matka například pravidelně docházela na manikúru a ke kadeřnici na trvalou. Otec zase neustále chodil v obleku. Dokonce i teď měl na sobě pečlivě vyžehlenou košili a šedé kalhoty. Zkrátka na nich bylo vidět, že za ta léta patří ke kapacitám stomatologické lékařské komory. Přesto se nijak nepohoršovali nad tím, že jak jejich dcera, tak i Justin měli na sobě daleko neformálnější oblečení.

Večeře probíhala v uvolněné a přátelské atmosféře. Pokud byl Justin nervózní, nedal to na sobě znát. Asi mu pomohlo, že se Grangerovi ani moc nevyptávali. Co mohla už jim Hermiona řekla dopředu ve snaze to svému příteli co nejvíce usnadnit. Netušila ovšem, že tím vznikne prostor pro debatu, do které ona neměla jak se zapojit. Jakmile totiž její otec zjistil, že se Justin zajímá o sport, byl ve svém živlu.

„Je skvělé, že se dnešní mladí lidé stále ještě zajímají o tak klasický sport, jako je šerm. Dnes už na to nemám fyzičku, ale na vysoké jsem se mu taky věnoval a byl jsem tehdy opravdu dobrý,“ vzpomínal. 

„Myslím, že jsem spíš výjimka pane. Alespoň tedy pokud jde o mudly. U mnoha čistokrevných kouzelnických rodin je to ale stále ještě běžné, jak jsem nedávno zjistil.“

„Ale Severus přece není čistokrevný, jeho otec byl mudla pokud vím,“ namítla Hermiona ve snaze se alespoň nějak zapojit do hovoru. Její matka si s tím takové starosti nedělala. Prostě s úsměvem naslouchala.

„Taky se tomu umění naučil u Malfoyových, býval u nich často.“

Ačkoli se nyní nabízelo spoustu otázek, nikdo se na Snapea nezeptal. Nebyl důvod. Hermiona se svými rodiči vždy mluvila o kouzelnickém světě i o Bradavicích bez zábran. Zajímali se, fascinovalo je to a hlavně neměli tendence soudit či hodnotit, něco co neznají tak jako někteří. Třeba Dursleyovi.

Ve chvíli, kdy se pánové začali bavit pro změnu o fotbale, rozhodla se Hermiona své matce pomoci se sklízením nádobí. Jak jinak než pomocí kouzel samozřejmě.

„Děkuji ti Hermiono, ta tvá kouzla mnoho věcí usnadňují, ale je dobré když je člověk schopen obejít se i bez nich. Myslím, že Justin se k tobě v tomto směru hodí. Je to sympatický mladík, vyzná se i v našem světě a skvěle si rozumí s tvým otcem. Ať dělám, co dělám, nemůžu na něm najít chybu.“

Monica mluvila polohlasně, aby je z jídelny nebylo slyšet. Hermiona se jen usmála a zakouzlila místnost proti odposlouchávání. „Tak teď už můžeš mluvit normálně. Můžu tě ubezpečit, že Justin rozhodně není dokonalý. Ostatně to ani já.“     

„Výborně Hermiono. Umět přiznat vlastní chyby je známkou dospělosti.“

Jakkoli mohlo být tvrzení její matky pravdivé, ona o tom pochybovala. Znala příliš mnoho dospělých, o kterých to rozhodně neplatilo. To ale nyní nebylo důležité a tak pochvalu přijala mlčky. Byla ráda, že večeře dopadla dobře, že si Justin s jejími rodiči porozuměl a že byl dobře přijat. Co víc si mohla přát?

Poznámka autorky: (1) viz. První díl Kapitola 10 a 11.

(2) Jména Hermioniných rodičů se pokud vím, v kánonu přímo neuvádí. Pouze zmínka o tom, jak věřili, že se jmenují, když jim Hermiona změnila paměť. Předpokládala jsem, že jim pro zjednodušení nechala pravá křestní jména, proto tedy Wendell a Monica.