Střípky magie - Prolog

Věděl, že přichází. Slyšel, jak někdo otevřel dveře do vstupního sálu. 

Mlha, bílá jako mléko, těžká a hustá, že by přes ní běžný smrtelník nedohlédnul na špičku svého nosu, plnila postupně celý prostor. Nebylo to obrana, nechtěl tím zmást nezvaného hosta. Koneckonců věděl, že by to nemělo smysl. Ne, byla to poslední špetka moci, poslední kapka, která mu ještě zbyla.

Kroky, tiché ale rytmické, se přibližovaly. Čím více se blížily, tím hlasitěji se klapavý zvuk odrážel od stěn z mramoru. Sochy, podélně umístěné v chodbě, bledé a stálé ve své monumentálnosti, teď jakoby sklíčeně pozorovaly prázdný palác a osud, který byl dávno vepsaný ve hvězdách a nyní se měl naplnit. 

Přišel až ke dveřím do trůnního sálu, tím si byl jistý. Ale pak slyšel jak se zastavil, ruku pozvednutou nad klikou, zastavenou strnule v pohybu. Pomyslel si, že je to snad zaváhání, ale potřesením hlavou myšlenku rychle zahnal. Ne, spíše rituální chvíle, vychutnání okamžiku, hluboký nádech před závěrečným aktem.

"Stále jen pouťové triky," rozhodil rukama a pohrdavě se usmál, když vstoupil do sálu. 

Čirá temnota, pomyslel si, když ho konečně spatřil. Nebyla to tma, kterou vládla jeho sestra. Bylo to absolutní temnota pohlcující vše kolem. Jeho mlha ustupovala, jakoby se bála, že temnota ji lehce sfoukne jako zrovna zapálenou svíčku. 

"Vidíš? Vykřesal si poslední kapku magie a k čemu? Aby přede mnou utekla jak spráskaný pes." Jeho hlas byl čistý, bez emocí. 

Rozhlédl se naposledy po trůnním sále. Kdysi tu bylo krásně. Hned při východu slunce paprsky pronikly přes vitráže a vytvořily na mramorové podlaze barevné obrazce. Nedokázal by spočítat dny, kdy se sourozenci vymýšleli příběhy a předháněli se, kdo bude mít ten nejzajímavější. Občas, většinou z rozmaru, těm nejkrásnějším vdechli život a nechali tak na chvíli po sále proběhnout jelena z křišťálu nebo lesní žínku, která měla vlasy zlatější než nejstarší bratr a pleť jako ze smaragdu. 

Teď zde bylo prázdno. Trůny jeho sourozenců už dávno nesloužily svému účelu. Věděl, že je poslední, a stejně, přece jen, každé ráno, když sem vešel, měl chuť kývnout na pozdrav. Nevzdávat se naděje, říkala vždy jeho sestra většinou jen tak, v běžné řeči s pokrčením ramen. Až pak, později, kdy se rozhodli jednat a každý z nich jednotlivě opustil palác, aby zabránili blížící se zkáze, nabrala její slova větší vážnosti a důrazu. S tíhou toho celého okamžiku si nyní uvědomil sílu těch slov, jenž mu teď poskytla i útěchu. 

"Nevzdávám se naděje. Naděje přetrvá, bude žít." Vztyčil hlavu a upřel pohled do těch temných očí bez bělma. 

Temnota vytáhla nůž, stříbrná rukojeť byla na první pohled obyčejná, ale když se podíval pozorněji, viděl vyrytá znamení uspořádaná do kruhu. Viděl vsazený kámen v jeho středu. A při tom všem viděl konec toho všeho, poslední verš sudby, jenž nad ním visela od jejich stvoření. 

Pohyboval se pomalu, ale s jistotou. Zastavil se těsně před ním. "Ta vaše ubohá blahosklonnost. Kam vás dovedla? Plýtváte mocí pro ně? Pro ta ubohá stvoření, co se pachtí den ode dne k ještě větší malosti svého bytí. Abyste si hráli na bohy a drželi svět pod vámi v nějaké křehké rovnováze. Aby ti nuzáci mohli čerpat magii a sílu z darů, které byly určené pro nás?" řekl a přiložil dýku na jeho krk. "Až zemřeš ty, bude dokonáno. S radostí se budu dívat klidně dalších sto let jak budou ti parazité slábnout, až nakonec nebudou nic víc než smrtelníky."

"Nikdy jsi to nepochopil. I ve smrti je harmonie." Zavřel oči. Podvolil se chladnému ostří dýky. Během své existence nikdy nezažil bolest, neznal strach ani jiné emoce. Po celé věky byli oni těmi, kteří jako skály stáli ve vichrech času, neměnní a spravedliví strážci. Ale teď, v tom krátkém okamžiku pocítil něco jako touhu. 

Ještě jednou vidět své bratry. Své sestry.

Slyšet zpěv ze světa pod nimi. Dětský pláč a smích. 

Ještě jeden den držet ruku nad váhami světa a vdechnout život do jarních květin.

A pak se dýka pohnula, otočila se v jeho hrudi a zanechala za sebou jen zkázu. 

Absolutní ticho zaplnilo prostor, temnota vnikla do všech koutů světa a pak se zase vrátila zpět ke svému vládci. 

Poslední Pradávný byl pryč. Už nebylo ke komu se modlit.