Plný měšec - 1. kapitola

„Lháři!“ rozeznělo se po celé krčmě. Housle kvílivým zavrzáním ukončily hudební vystoupení a osazenstvo nálevny nyní ani nedutalo. Všichni zvědavě vyhlíželi směrem k hernímu stolku, u kterého seděly čtyři postavy. Vlastně seděly tři. Nejmenší z nich stála na malé židličce. Ostatní převyšovala sotva o dva palce, ale o to víc varovně máchala rukou.

„Ukaž kostky, nezdržuj to,“ zdůraznila svírajíc propocenou rukou dřevěný kelímek.

„Na hobitku máš teda kuráž,“ zaduněl zastřený hlas člověka odnaproti, který pomalým a klidným pohybem odstranil svůj kelímek, aby odkryl čísla.

„Haha,“ zasmála se nahlas hobitka. „Říkala jsem, že nemáš dvě pětky! Vyhrála jsem!“ zajásala radostně a ihned se vrhla na hromádku mincí vprostřed stolku.

Žádné další vzrušení se nekonalo, proto i nadále tuto situaci sledovat bylo zbytečné, pomyslela si většina místních štamgastů a vrátili se opět ke svým korbelům piva a klábosení. Na pokyn houslisty se rozezněla i hudba.

„To byla docela sranda. Náramně jsem si to užila,“ prohlásila jedna z hráček. Jak seděla, její černé rovné vlasy se téměř dotýkaly podlahy. Tvář měla uhlazenou a jemnou, bez sebemenších jizviček, šaty však měla otrhané a pomačkané, hnědozelené barvy sahajíce pár palců nad kotníky. „Z toho hraní mi trošku vyprahlo v ústech. Co kdybych vás všechny pozvala na něco ostřejšího?“ dodala a začala se zvedat od stolu.

Ostatní střídavě pohlédli na ní a pak na sebe navzájem. Už zprvu se při hře divili, že jí vůbec do takového podniku pustili, vzhledem k jejímu předpokládanému nízkému věku.

„Já si určitě dám,“ vyhrkla hobitka s vystřelenou rukou vzhůru. Nikdo další nereagoval, tak vzala slečnu za bok, výše totiž nedosáhla, a doslova ji táhla směrem k výčepu.

U stolku už seděli pouze dva. Člověk a elfka, která se rozklepaným hlasem snažila navázat konverzaci.

„A ty jsi tady vlastně proč? Podle všeho jsi kouzelník, toho si nejde nevšimnout.“ Zahleděla se však do stolu a nervózně začala žmoulat kostky.

„Prozradil mě můj plášť nebo spíš odzbrojující a moudrý hlas?“ nadhodil a šibalsky se pousmál.

Elfka vůbec nepochopila, o co jde a jen se přihlouple zakřenila.

„Ale, kde jsou mé mravy. Jmenuji se Hrdán,“ zareagoval rychle kouzelník, když uviděl, jak elfka tápe. „Snažil jsem se jen vydělat pár druenů a doufal jsem, že budu mít při hře štěstí. Hledám někoho, kdo mi pomůže se zdokonalit v umění magie, což jak předpokládám, bude něco stát,“ řekl a opřel se o židli.

„A co zvládáš? Umíš léčit? Mluvit se zvířaty, se stromy?“ vyptávala se nadšeně.

„Víš, já jsem tak trochu na jinou formu magie,“ začal a složil ruce. „Zbytečně tě nechci zatěžovat. Stejně bys netušila, o čem mluvím. Ale abych ukojil tvou nepřehlédnutelnou zvědavost. Pracuji s tajuplnou energií a s bytostmi, které nejsou již mezi námi, jestli mi rozumíš,“ dodal a naklonil se s velice vážným výrazem a podrbal se přitom na bradě, kterou pokrývalo jemné strniště.

Elfka kývla hlavou na srozuměnou.

„Co zde pohledáváš ty? Někoho z Lesního lidu bych v těchto končinách neočekával, a navíc v takové díře jakou je tenhle podnik,“ zeptal se Hrdán a ze zbylých kostek, které zrovna elfka nežmoulala, začal stavět drobnou pyramidu.

„Jmenuji se Galein a jsem lovkyně. Tohle řemeslo se v naší rodině dědí od nepaměti, ale já se rozhodla, že než se usadím, tak se zkusím podívat po světě. Až na několik zapadlých osad je tohle první větší město, do kterého jsem zavítala. Jsem na cestě sotva týden. K tomu turnaji v kostkách jsem se nevědomky připletla. Doteď jsem pořádně nepochopila, jaká jsou pravidla, ale k mému překvapení jsem se dostala až do finále.“

Stále spíše hleděla do stolu než na Hrdána a přitom si dělala uzlíčky na jejích kaštanových vlasech překrývající část obličeje.

„Zajímavé,“ prohlásil suše Hrdán a naštvaně přitom bouchnul do stolu, když se jeho kostková pyramida zbortila.

 

 

 

„Tak na co si vlastně připíjíme?“ zeptala se hobitka a začala nasávat vůni pálenky, kterou jí hospodský podal na pult.

„Na zábavu a dobrodružství,“ odpověděla slečna, krátce pozvedla dřevěný kalíšek a rychle ho vypila.

„To by šlo,“ odpověděla vzápětí hobitka a aby nebyla pozadu, též vypila pálenku na jeden zátah. Ucítila silné ale příjemné šimrání v ústech. Hrudník však měla v jednom ohni až nemohla chvíli popadnout dech. Husí kůže ji vyrašila od hlavy až k patě a celá s sebou škubla. „Pfcha. No to je teda síla,“ procedila mezi zuby a hodila panáka na pult.

„Tak to dáme ještě jednu rundu,“ nezaváhala slečna a pokynula hostinského.

„Dobrá ale tentokrát platím. Ať je to fér.“

„Ještě, než si připijeme, já jsem Heyla,“ řekla slečna.

Hobitka se zprvu zarazila. „Já jsem, Rósa. Těší mě,“ odpověděla, ťukla si, a zrovna když Heyla nedávala pozor, jak do sebe klopila pálenku, vychrstla obsah svého nápoje na zem vedle pultu.

„Co tě sem vůbec přivádí,“ zeptala se Rósa a tentokrát v klidu odložila svůj kalíšek na pult.

„Ráda si čas od času povyrazím. Můj život neoplývá žádným dobrodružstvím tak si občas vyhodím z kopýtka. Kdo ne?“ rozvášnila se až se trošku zamotala.

Dva panáky hned za sebou s ní pěkně zatočily.

„Zdá se, že to nebude tak často, nemám pravdu?“

„Jak to myslíš?“

Rósa neodpověděla a prstem ukázala na její ušmudlané oblečení.

„Prostá služebná si nemůže vybírat z přepychových šatů z hedvábí. Musím si postačit takto. Městská chudina, znáš to.“

Rósinu pozornost však upoutal náramek, který blýskavě vykukoval zpoza dlouhého rukávu na pravé ruce. Tak jemný, jako by byl spletený ze stříbřitých pavoučích vláken. Jak dobře asi musí služebným platit, aby si mohla dovolit takovou vzácnost pořídit, pomyslela si.

„Znám, velmi dobře,“ začala Rósa a přizvedla obočí. „Nicméně hra se nám protáhla, takže pochybuji, že město touhle noční dobou bude naprosto bezpečné. To se ani trochu nebojíš?“ zeptala se zvědavě.

Heyla se nejistě zamračila a několikrát si nervózně pošlápla na místě.

„Vskutku se nám hra mírně protáhla,“ špitla a letmým pohledem zkontrolovala malé okno.

„Takhle pozdě večer, jsem ještě nikde nebyla, možná, že bych se měla vrátit. Na druhou stranu, jsem vždy bez problémů došla domů. Nevím, proč bych to nezvládla teď, a navíc, večer teprve začíná. Není kam spěchat,“ pronesla sebevědomě.

„Dělej, jak uznáš za vhodné,“ začala hobitka s přísným pohledem. „Jestli chceš, můžu ti případně udělat doprovod. Za předpokladu, že by si tě nechtěl snad vzít někdo z támhletěch podivínům,“ řekla a ukázala přes celý hostinec na skupinku mládenců, kteří si je upřeně prohlíželi a navzájem se povzbuzovali k seznámení.

„Jsem sice malého vzrůstu ale o to větší odvahy a věř mi, že pod tímhle se skrývá pár nebezpečných a ostrých věciček,“ dodala a poodhrnula malý lněný pláštík, pod kterým se skrývalo několik házecích nožů a malá sekerka. „Ale asi by to nebylo úplně zadarmo, jestli víš, co tím myslím.“

Město nebylo tak nebezpečné, jak tvrdila, nicméně na mladou a naivní holku by to mohlo zabrat. Peněz evidentně měla dost.

 

 

 

Najednou se ozval šílený dupot. Stádo koní, pomyslel by si kde kdo. Někdo běžel po dřevěných schodech ke vstupním dveřím do krčmy. Ty se víceméně roztříštily a shodily jednoho štamgasta sedícího hned za nimi, který se s hlasitým výkřikem skácel na podlahu, a přitom polil všechny v dosahu. Do místnosti vstoupilo nejméně pět zahalených osob. Všechny se při příchodu musely ve dveřích krčit tak, aby se neuhodily o nízká futra. Figuru měly velkou a statnou a na jejich mohutných tělech vlály dlouhé šedé pláště až na zem, některé značně otřepané na jejich koncích. Hlavy překrývali kápě a obličeje zdobily ušmudlané šátky.

Bez mrknutí oka jeden z nich popadl Heylu a druhou rukou zároveň odstrčil Rósu s takovou lehkostí, jako by byla vzduch. V pádu však na okamžik stihla zahlédnout část násilníkovo tváře, neboť neměl šátek dobře utažený a na malý moment sjel až pod bradu. Náraz jejího těla se rozlehl po celé místnosti a ti zákaznici, kteří se ještě dokázali udržet na nohou, začali panikařit a snažili se dostat zadním východem pryč.

Hrdán vyskočil ze své židle. Galein se zase natáhla pro svůj dlouhý luk z tisového dřeva a reflexně si z toulce opřeného vedle sáhla pro šíp, který okamžitě založila na tětivu. Zahalenci však zmizeli stejně rychle, jako přišli. Poslední, co všichni slyšeli, bylo hlasité vřískání a křik.

“Pomoc, prosím! Pomozte mi“, křičela Heyla. Její hlas se postupně vytrácel.

Všichni stáli jako opaření.

Jako první nečekaně reagovala Galein, která se vmžiku třemi elegantními skoky objevila vedle Rósy a pomohla ji vstát.

„Nech mě, zvládnu to sama,“ ohnala se a s oporou o židli se vrátila zpátky na nohy. „Kdybych to čekala a byl by to rovnocenný souboj, poradila bych si s ním,“ zahlásila hrdě mírně otřeseným hlasem.

„To sotva, ty malá špindírko.“

Hrdán pomalu kráčel k nim, hraje si s kostkami. „Rozsekal by tě na plátky, kdyby chtěl a ty bys ani nemrkla okem,“ dodal.

„Myslíš? Můžeme to vyzkoušet, jestli si na mě troufáš…,“ rozkřičela se Rósa a začala se natahovat k úděru. Zastavila ji však ruka s dlouhými prsty.

„Přestaň!“ řekla důrazně elfka, pořádně stiskla a zahleděla se hobitce do očí. „Unesli tu holku a vy se tady chcete mlátit mezi sebou. Když se kouknu na ty ostatní pobudy, co tu zůstali, tak ti vůbec nemají tušení, co se právě stalo. Tohle přece nemůžeme nechat jen tak bez povšimnutí,“ pokračovala a probodla je pohledem.

„Nebo snad ano?“ zeptala se váhavě, když nikdo neodpovídal.

„No řeknu to takhle, ta holčina se jevila z dobré rodiny. Teda alespoň podle toho, co jsem zvládla vypozorovat. Ale, co vám to vůbec povídám. Že já husa…,“ řekla Rósa, vyškubla se Galein, srovnala si pláštík a běžela rovnou do průchodu, který ještě před několika vteřinami býval dveřmi.

Hrdán jí následoval.

Galein chvíli nechápavě stála na místě, ale poté i ona se nakonec pomalým a jistým krokem vydala ven.

 

 

 

Jeden po druhém vyšli nahoru po starém vrzavém schodišti do přízemí, pokrytém množstvím velkých zablácených stop. Vstoupili do úzké, ale vysoké kamenné chodby až na hlavní ulici. Tu pokrývala vrstva bahna, louží a potůčků, které se mezi dlažebními kostkami tvořily. Z hustých mraků, za kterými mírně prosvitoval stříbrný měsíc, se valily řetězy vody.

Nikde nikdo.

Městem prostupovalo ticho. Mezi škvírami střech a komínů se ozývalo kvílení větru a ulici prosvětlovalo několik již vyhasínajících lamp.

„Krucinál,“ pronesla Rósa do tmy.

„Mohli jít kamkoliv,“ ozvalo se ze stínu za ní.

„Takového chytráka jsem tu potřebovala. Na kouzelníka není nikdo zvědavej. Magie a nadutost je z tebe cítit na sto honů,“ oponovala.

„Hrdán, těší mě. Omlouvám se, ale při hře nebyl jaksi čas se pořádně představit,“ prohlásil s úsměvem a vynořil se vedle Rósy.

„Rósa, mě rozhodně netěší,“ odpověděla a zapátrala ve tmě, zda si nevšimne něčeho podezřelého.  

„Co myslíš, kolik nám z toho kápne,“ začal Hrdán.

„Nám? Jak to myslíš?“

„Jen co si prohlásila, že bude z dobré rodiny, první, co tě napadlo bylo se vydat za únosci a shrábnout nějakej peníz. Jak prosté.“

„Ale jak se zdá, nejsem jediná, koho to napadlo.“

Hrdán se podrbal na krku. „Peníze by se hodily. Jako každému.  I když mám určité pochybnosti, že z té chuděry něco bude. Ale podle tvého bystrého úsudku a rychlosti, jakou ses rozhodla konat je možné, že máš pravdu. Nuže, kam se vydáme?“ prohlásil.

„Vydáme? Já si jdu po svých, a stejně tak ty,“ odpověděla Rósa.

„Bereme-li v potaz to, že máme stejné úmysly, dá se tak nějak předpokládat, že naše cesty budou velmi podobné,“ řekl a plynulým pohybem si přetáhl kápi přes hlavu. „Můžeme se případně rozdělit rovným dílem,“ dodal.

 

Rósa už se nadechovala k odpovědi, když vtom se mezi ně přiřítila Galein.

„To vám jde opravdu jen o peníze?“

„Za dobré slovo si chleba nekoupíš,“ odpověděla Rósa.

„Ani střechu nad hlavou,“ přidal se Hrdán.

„Ale unesli holku. Nebohé mladé děvče a první věcí, na kterou myslíte je, jak si naplnit měšec?“ zvýšila hlas Galein a zrudla v obličeji.

„Je vidět, že si ve světě lidí moc času nestrávila. Jinak bys nebyla tak naivní. Vše má svoji cenu,“ řekl Hrdán a něžně ji položil ruku na rameno. „Dle tvého nadšení, které nešlo přehlédnout, se zdá, že ty bys té slečně taky ráda pomohla,“ dodal.

„Nejspíš ano,“ špitla po chvilkovém zaváhání Galein.

„V tom případě bys byla cenným členem našeho pátracího týmu,“ pokračoval Hrdán.

„Počkat. Cenným členem? Našeho? Co to meleš, chlape? Já si tu holku najdu sama a vás k tomu rozhodně nepotřebuju,“ ohradila se Rósa.

„Pšt, maličká,“ zašeptal Hrdán a přiložil prst před Rósiny ústa, kterou to viditelně rozpálilo do běla. Chtěla ho do ruky praštit, ale Galeiny reflexy ji v tom zabránili.  

Opět.

„Mám toho dost, odcházím. Lezete mi na nervy,“ zahlásila Rósa, vytrhla ruku a rozběhla se do deště.

„Počkej, třeba se nějak domluvíme,“ křičel Hrdán. Odpovědi se nedočkal, pouze zdvižené pěsti.

„Tak to vypadá, že jsme zbyli jen my dva.“

„Promiň,“ vzdychla Galein. „Ale bude lepší, když každý půjdeme svojí cestou,“ dodala, přehodila kápi a stejně jako Rósa se dala na noční cestu městem.

„Běžte si obě. Já si nějak poradím,“ opáčil naštvaně. Ještě chvíli zůstal stát ale nakonec i on se podvolil a vběhl do toho šíleného lijáku.

 

Kam šel to už Galein neviděla. Ze zvědavosti pokukovala po hobitce, která vyšla předtím stejným směrem, ale stejně jako po únoscích se po ní slehla zem. V dešti ušla sotva pár kroků, ale oblečení měla mokré, že by se dalo ždímat. Naštěstí šla pouze o dvě ulice dál, kde měla zaplacený útulný pokojík v jednom malém hostinci. Město zelo prázdnotou a jediné, co přes neustálé bubnování kapek vody slyšela, bylo vzdálené štěkání psů nebo občasné slabé zakvílení větru. Takto došla přímo k hostinci.

Pokoj to byl opravdu skromný. Nábytek se skládal z postele velikosti spíše tak pro většího hobita než elfku, malého dřevěného stolku a velmi vratké židličky, na kterou se ani neopovážila sednout. Podlahu tvořila udusaná hlína, kterou občas doplňoval zatoulaný plochý kámen. Nebylo si však na co stěžovat. Galein spala už na horších místech a tentokrát si mohla dopřát luxus v podobě tepla a relativně měkké a suché postele. Nejdříve rozdělala oheň v malém krbu na zadní straně pokojíku. Z malé bedýnky nastřádala všechna polínka a vystavěla je do velice zvláštního a propracovaného komínku spirálovitého tvaru, který umožňoval rovnoměrné a plynulé hoření po celou noc. Před krb přesunula stoleček a židli, rozložila na ně své promočené oblečení a ulehla do postele. Usnula téměř okamžitě.

 

 

 

Druhý den vstala jen co do komůrky prosvitl první paprsek světla. Oheň už jen tak zlehka syčel, a i přes to, že okénko směřovalo do dvora, slyšela město v ranním zápřahu. Zkontrolovala a oblékla oblečení, které až na pár vlhkých míst zcela uschlo. Srovnala nábytek do původního stavu, vzala svůj dlouhý luk, toulec s šípy a malý kožený vak, který přehodila přes záda. Zamkla pokoj, klíč vrátila hostinskému a vyrazila směrem na tržiště, kde by si mohla dopřát čerstvé pečivo k snídani.  

Nebe bylo zcela bez mraků, nicméně cesty stále spíše připomínaly okraj močálu. Přesto se na sebe lidi usmívali a sem tam na Galein pokynuli hlavou na znamení pozdravu. Elfové se v Ahyrnu moc často neukazovaly proto si mnoho lidí nenechalo ujít příležitost takového elfa pozdravit. Čas ubíhal tak nějak pomaleji. Galein zlehka vykračovala s přivřenýma očima, slunce ji hřálo na tváři a hlubokými a pomalými nádechy nasávala svěží vzduch. Den nemohl začít lépe.

 

Z živého snu ji však rychle probudila chladná kovová ruka, která dopadla na její rameno.

„Brzdi, děvečko. Kampak máme namířeno?“ vyrušil ji hrubý hlas.

Prudce s sebou škubla, otevřela oči a málem narazila do dvou strážných, kteří ji zastoupili cestu.

„Jdu na trh pro něco k snědku,“ odpověděla váhavě.

Na hrudi se pyšnili kovovým plátem, pod kterým vykukoval zelený vlněný gambeson. V pěstnicích dřímali krátká kopí. Jeden z nich v druhé ruce muchlal kus pergamenu. Hlavy jim chránily jednoduché kované helmy zakrývající část obličeje, ovšem se širokými očnicemi. Viditelně vůbec nebrali v potaz Galeinu odpověď a spíše si ji zvědavě prohlíželi.

„Nějaký problém pánové?“ zeptala se po chvilce, složila si ruce a lehce si pohovila v bocích.

Začali si mezi s sebou něco šeptat, nicméně Galeininy bystré uši zachytily část rozhovoru.

„Co myslíš? Je to ona? Já si nejsem jistej,“ řekl jeden, a přitom se podíval na kus pergamenu, který svíral v ruce.

„Ukaž, dej to sem,“ řekl druhý, vytrhl mu ho z ruky a začal si ho pročítat.

„Píšou elfka, hnědý dlouhý vlasy, co víc potřebuješ…“

Více už Galein neslyšela, jelikož zrovna kolem nich projížděl povoz s koňmi, za kterým se ohlédla. Najednou, aniž by stihla jakkoliv zareagovat, ji oba chlápci chytli za ruce a secvičeným způsobem ji rychle spoutaly okovy.

„Jdeš s námi děvče. A nedělej hlouposti,“ řekl ten první a lehce ji zatáhl za kovový řetízek přidělaný k poutům.

 „Já jsem nic neprovedla. Pusťte mě! Tohle musí být nedorozumění,“ rozkřičela se Galein a snažila se jim vytrhnout.

„A bez toho řevu prosím,“ upozornil ji vcelku klidným hlasem druhý, který šel za ní a pro zdůraznění lehce přiložil hrot kopí k zádům. Nezbývalo jí nic jiného než poslechnout.

 

 

 

Prošli několik menších uliček až se dostali na hlavní ulici, která vedla středem města.

Cítila se hrozně. Zvědavé pohledy všudypřítomných měšťanů tomu rozhodně nepomáhaly.

Stráže šly tempem, že místy sotva stíhala a během cesty se jí několikrát stalo, že málem zakopla. Menší branou vešli na náměstí, které povětšinou zaplňovaly vozy, kárky, sudy, bedny a menší i větší stánky s nejrůznějším zbožím od místních farmářů a řemeslníků. Celé náměstí obklopovaly vysoké domy s kamennými nebo zděnými základy. Vyšší patra ze dřeva pak přesahovala do samotného prostoru náměstí na mohutných sloupech z kmenů, které kdysi jednou bývaly statnými duby. Po obvodů těchto sloupů se spirálovitě ovíjely vyryté nejrůznější ornamenty a ozdoby.

Prošli náměstí a na jeho západní straně stála nejhonosnější budova ze všech. Celému průčelí dominovala vysoká okna zdobená vitráží se vzory listů a stromů, lesknoucí se v mnoha barvách. Ze dvou menších oken visely dva zelené dlouhé prapory v totožném odstínu, jako část oděvu strážných. Sahaly téměř k zemi a uprostřed se vyjímal symbol stříbrného stromu spleteného ze dvou kořenů v jeden spirálovitý kmen. Po stranách tohoto kmene navíc byly dvě vlčí hlavy, každá směřující doprostřed stromu.

 

 

 

Stráže Galein odvedly do velké a vysoké haly hned za vstupními vraty. Pravou stranu haly tvořilo kamenné schodiště, po kterém se ihned vydal jeden ze strážných a zabouchal na nejbližší dveře. Druhý počkal spolu s Galein dole, která ani nepomýšlela na útěk. Jejich příchod upoutal pozornost dalších stráží, kteří je velice bedlivě sledovali.

Voják nakouknul do dveří a prohlásil: „Máme ji pane. Tu elfku.“

„Výborně. Dejte ji k ostatním, hned jsem u vás,“ ozval se hlas zpoza dveří.

Strážný pokorně zavřel, seběhl a spletí chodeb odvedl Galein po schodech do sklepení. Na konci byl menší tunel, který osvětlovala pouze jedna malá louč připevněná ke stěně. Podél něj se nacházelo několik menších zamřížovaných prohlubní. Galein strčily do jedné z nich.

Mřížové dveře zavrzaly, zámek zaklapl.

Celá se klepala, třásla a po tvářích ji stékaly slzy.

„Tak už jsme konečně všichni,“ pronesl povědomý hlas.