Střípky magie - 1. kapitola

Lora seděla na lavičce před svým skromným domkem a zkušenými, rychlými pohyby trhala listy ze stonků, když zrovna zaslechla v nedalekém křoví zašustění. Na zvuky z lesa byla zvyklá, ale podle hluku, těžkých kroků a vydatných nadávek si byla jistá, že se nejedná o drozda nebo kočku lovící ve křoví. 

"Budeš se tam schovávat dlouho?" Zeptala se aniž by odvrátila zrak od své práce. Promluvila přísným hlasem, ale trochu se pousmála.

"Jsem tě nechtěl rušit, šak vim jak se čertíš, když tě někdo vyruší vod práce," řekl muž menšího vzrůstu a oprášil si kalhoty. "V tom křáčí je bordelu, by jeden neřek."

Lora odložila košík s bylinami na zem a otočila se k němu. "Jdeš s jednodenním zpožděním. Říkala jsem ti, že mast musíš používat pravidelně každý den," zkřížila ruce na prsou a trochu se zamračila.

"Bych přišel dřív, ale bydlíš sakra daleko. Ke všemu mě zdrželi Lovci. Sem se musel skrejvat."

Když byl teď blíž viděla ranky na jeho obličeji a rukou. "Musel jsi se přeměnit?" zeptala se a stále ho pozorovala. "Pojď dovnitř. Ošetřím tě." Vstala a vydala se dovnitř domu.

"Víš, kdybys bydlela blíž, třebas ve městě, bylo by to lepší." Když za ní vykročil, bylo poznat podle kulhaní a opatrných úsporných pohybů, že rány bude mít po celém těle.

Lora bydlela dvě hodiny rychlé chůze od města, v malém dřevěném domě uprostřed Dubového lesa, kde jí dělala společnost většinou jen lesní fauna a flora. Mnozí by řekli, že se lidem straní a že je ta dálka nevýhodná, vzhledem k tomu, že léčila dobrou třetinu obyvatel města Tramosu, tedy ty obyvatele, kteří se nebáli svěřit do péče čarodějky, což byly většinou další magické bytosti. Jenže přírodu musela mít kolem sebe. Se samotou se smířit dalo, ale žít bez blízkosti stromů, šumění větru v jejich korunách, by bylo vyčerpávající. Vše z přírody beze zbytku ji dodávalo potřebnou sílu, kterou nutně potřebovala jak pro sebe, tak i pro ostatní.

"Nebydlím tak daleko. A tady jsem blíž přírodě." Ukázala na podlouhlý stůl a pokynula hlavou. "Lehni si sem".

"Ale byla bys tam v bezpečí. Lovci se tu furt vochomejtaj."

Lora si povzdechla a protočila oči. "Aleku. Dokážu se o sebe postarat." Ze skříně vzala obvazy, vatu a pár lahviček různých barev a velikostí. Položila je na stůl vedle měniče, který nevypadal, že by mu tvrdost stolu nějak vadila. Naopak i přes bolest která mu určitě zlověstně tepala pod kůží, vypadal naprosto spokojeně, jako by ležel na té nejpohodlnější posteli. Lora si pomyslela, že na cestách musí být už několik dní.

"Pověz mi něco o té přeměně," vyzvala ho a otevřela jednu z tinktur.

"Co bych ti měl říct no, nejni to co bejvalo. A oba víme, že to bude už jen horší." Trochu sykl, když se dotkla ranky na jeho tváři.

Kývla hlavou na souhlas. Moc dobře chápala, co tím myslí. Ukázala na jeho košili. "Sundej si ji." Pokapala vatu tinkturami a začala jemně ošetřovat rány na měničově těle. Stačilo párkrát ránu přetřít a za chvíli byl vidět účinek léčiv. Menší rány se začaly zacelovat a na krajích zrůžověly, jak se začala tvořit nová kůže. Ty větší rány přestaly krvácet a pomalu se začaly zatahovat.

"No, tak?" Pobídla ho.

Alek zavřel oči. "Musel jsem se přeměnit víckrát. Nejdřív kvůli parožníkům, no a pak ti Lovci."

"Parožníkům? Od kdy jsou nebezpeční?" Lora nepřestávala ve své práci, ale tohle ji na okamžik zarazilo.

"Něco jim krapet dlužim," odvětil rychle. "Na mou duši, vyhejbal jsem se přeměně. Sama vidíš, co mi to dělá. Ale šlo mi o kejhák."

"Dokázal jsi se přeměnit do plné formy?" Potřebovala vědět všechny podrobnosti, aby případně upravila další várku masti. Letmo se rozhlédla po domě a zkontrolovala, kolik potřebných rostlin má nasušených. Jahodníku, řepíku i heřmánku měla dostatek, ale žindava už ji docházela. Potlačila povzdechnutí, žindava rostla v podhorských loukách severně od jejího domu, tak den cesty. Byla ji zkontrolovat celkem nedávno, a těch pár dní zpět začala teprve růst. Bude se potřebovat vypravit dál, aby ji mohla nasbírat. Což znamenalo, dostat se přes tábory Lovců. 

Alek rychle zavrtěl hlavou. "Ne," zašeptal a vytrhl Loru ze zamyšlení. "Mám na kahánku, Loro. Moc dobře to víš."

Znala Aleka celý svůj život, byl to rodinný přítel a její rodina ho léčila, co si pamatuje. Přestala ve své práci a podívala se na něho. Na jeho bílé vlasy, které zesvětlaly ne kvůli věku, ale pomalému úbytku magie v jeho těle. Bledou kůži, světle šedivé oči. Čeká nás to všechny, pomyslela si Lora, ten nezvratný konec, kdy spíše zemřeme na nedostatek magie než na staří. Podívala se na své ruce a sevřela je v pěst. Dnes se zdálo být vše v pořádku, ale celá tahle věc s Alekem ji připomněla, že i ji čeká stejný osud. A možná už se pomalu začal naplňovat. 

Začalo to slabým brněním v konečcích prstů. Lehké mravenčení, které se vždy ozvalo na konci dne nebo když svou denní dávku magie vyčerpala příliš brzy.

Do světa, datovaného jako Po pádu Bohů, už se narodila. Svět před tím znala jen z vyprávění své matky. A ta ho znala zase od té své. Příběhy se předávaly z generace na generaci, a nyní si už žily svým vlastním životem tak, že rozeznat pravdivá slova v nich bylo obtížné. Tak už to s příběhy většinou bývá, každý do nich přidá kus sebe. Podstatná věc se ale nikdy nezměnila, a to ta že magie, taková jako kdysi, už nebyla.

Lora od matky věděla jak správně má s magií zacházet, tak aby nenarušila rovnováhu světa. Sbírat byliny po úplňku nebo chvíli před tím než začnou usychat. Brát si z přírody jen to, co přirozeně dává a nebrat si více. A energii, která proudila v jejím těle stejně tak jako každé magické bytosti, používat jen v nouzi. Držela se těch nepsaných pravidel celý život. Málokdy se stalo, že by musela použít více síly. Ale přesto se to brnění začalo ozývat už i ráno, v době kdy čerpání magie bylo opět na samém začátku.

Měla každý den stejnou rutinu. Ráno za rozbřesku vstát, zkontrolovat nasušené rostliny, připravit léčivé směsi, vydat se na sběr a lov dalších ingrediencí do lektvarů, dvakrát v týdnu zajít do města na trh. Takhle to bylo několik let od té doby co matka zemřela a zůstala sama. Ten stereotyp se jí zaryl pod kůži a zvykla si na něj tak dokonale, že z něj těžko dokázala vyjít. Vlastně ani nechtěla. Po určité době zjistila, že ji udržuje dál od smutku osamělého života. Takže když začala ta nepříjemná věc s brněním, cítila se nesvá. Pár dní byla na pochybách, ptala se sama sebe jestli třeba nespletla svůj lektvar a omylem nezvýšila dávku třezalky nebo entady. Po pár dnech vypozorovala, že se to stává v důsledku většího použití magie. Neměla kolem sebe nikoho, kdo by ji to potvrdil nebo ji alespoň poradil. Nikoho se stejnou zkušeností. V téhle části kraje byla jen jedna čarodějka, a tou bylo ona. A tak se snažila více s magií šetřit. Chovat se opatrně.

Ucítila na sobě Alekův pohled, který ji vytrhnul ze zamyšlení. "Zatímco budou tinktury působit, připravím ti novou mast. Silnější, ale nebude jí mnoho. Zkus se přeměňovat opravdu jen v krajních mezích, a i tak se s ní snaž šetřit. Musí ti vydržet", v duchu začala počítat a lehce přitom pohybovala rty, "tak měsíc určitě." Bude jí trvat tak dva dny než vyrazí, tak deset dní na cestu tam i zpět, a musela počítat i s dny pro přípravu masti.  Navíc zkusí Aleka přimět, aby tu tak den zůstal a plně se zotavil. Duchem byl dobrodruh a věděla, že už teď v hlavě promýšlí, kam vyrazí až mu to aspoň trochu bolavé tělo dovolí. 

"Co máš za lubem, Loro? Nemysli si, že nevidim, jak ti to v tej hlavičce šrotuje," řekl Alek a pozvedl tázavě jedno obočí. 

Lora vstala a uklidila lahvičky do velké skříně. "Tak den tu se mnou zůstaneš." Ze skříně zavanula vůně bylin a Lora slastně vdechla tu opojnou vůni. "A bez odmlouvání," dodala rychle, když viděla jak Alek s výrazem nesouhlasu otvírá ústa, aby mohl rázně odmítnout. "Mezitím připravím nutné věci pro ostatní zákazníky, aby měli dostatek léčiv než se vrátím."

"Vodkud?" zeptal se Alek. 

"Musím jít nasbírat jednu důležitou bylinu." Kývla směrem k posteli v rohu domu. "Můžeš spát tam." Otevřela komodu v nohách postele a vzala z ní peřinu s polštářem, které protřepala a pak složila na postel. Postel už dlouho nikdo nepoužíval. Dříve byla matčina a teď sloužila jen provizorně. 

"Si myslíš, že mě tim vodbudeš?" Alek s námahou vstal a kulhavým krokem se přesunul k posteli. I přes jeho počáteční námitky Lora viděla, jak její nabídku uvítal s radostí, i když se to snažil skrýt. Spadnul do postele, zavřel oči a za chvíli bylo slyšel pochrupování. 

Lora se potichu zasmála, chvatně si svázala své husté kudrnaté vlasy do drdolu, tak aby ji nepřekážely při práci a dala se to úklidu nepořádku, který tu zůstal. Vyhodila vatu, otřela stůl a vrátila na něj vázu se sušeným rákosím. Zatopila v krbu a připravila v menším kotlíku čaj z odvaru meduňky, kdyby se Alek v noci probudil a nemohl dál spát. Sama si nalila trochu do hrnku, přidala do něj pár kapek svého léku a sedla si do houpací křesla do rohu místnosti odkud viděla na druhý konec místnosti, tam kde spal Alek. Chvíli pozorovala jak měnič spí, kontrolovala zda pravidelně dýchá a nebudí se kvůli hojivým procesům, které budou probíhat celou noc a s největší pravděpodobností i skoro celý zítřek. Když zkonstatovala, že tvrdě spí, zvedla se, sfoukla svíčku na stole a lehla si do postele. Usínala s plány na svojí cestu a odhodláním udělat pro přítele vše, co jen bude možné.