Artarova dobrodružství 5.

Barbaři napínali své síly, co to jen šlo, a vkládali je do záběrů vesel, které v pravidelném rytmu čeřily říční hladinu.  Loď, poháněná jejich silnými pažemi, tak doslova letěla po vodní hladině.

„Dovol mi to vysvětlit,“ začal Ber a mezi jednotlivými záběry ztěžka popadal dech. „Zatímco jsme byli na břehu, tak na naši loď narazil jeden muž, že prý se doslechl, jak sháníme lodivoda. A pak jsme dorazili my a rychle odpluli, i s ním.“

Artar si vše vyslechl a zadíval se na nečekaného návštěvníka. Ten dokončil vytahování plachty a ta se pod poryvem větru prudce napnula. Muž působil zanedbaným dojmem, vous měl černý a neupravený, stejně tak dlouhé mastné vlasy, co mu spadaly na ramena. Postavu měl vyhublou a šlachovitou, zakrytou špinavým šatem, jehož původní barva se ani nedala určit. S tímto typem lidí měl Artar své zkušenosti, zrovna ne ty nejlepší. Muž si všiml jeho pohledu a usmál se, přičemž odhalil chrup stejně zanedbaný jako vše ostatní.

„Ano, je to tak. Po přístavu kolovala zvěst, že sem zavítal samotný velký Artar. Tak jsem neváhal a přišel k vaší lodi, abych ho zahlédl. Mezitím jsem se dozvěděl o vašich trablech s lodivodem a nabídl pomocnou ruku,“ vyprávěl muž.

„Kdo jsi?“ zeptal se Artar.

„Promiňte,“ usmál se muž křivě, „mé jméno je Semij. Jsem lodivod v tumském přístavu.“

„Řekni mi, Semiji,“ vyzval ho Artar, „tobě nevadí, že nás tvoji krajané chtějí dopadnout?“

„O tohle se nestarám, pokud mi zaplatíte,“ odpověděl napřímo. Aspoň nechodil kolem horké kaše, pomyslel si Artar.

„Dobrá, můžeme se dohodnout,“ řekl Artar. „Tvrdil jsi, že tuhle řeku znáš. Pomoz nám ztratit se pronásledovatelům a budeš odměněn.

„Přijímám,“ odpověděl Semij úsměvem plným zkažených zubů.

 

Artarova družina pokračovala v rychlém veslování, kterému se nevyhnul ani Fasius, co veslo držel možná poprvé. I tak se snažil a vyrovnával sílu Artara, který mocně vesloval na druhé straně lodi, kde vydal za několik mužů. Jejich nový průvodce stál u kormidelního vesla na zádi lodi a zkušeným zrakem prohledával známou říční krajinu.

„Kousek na sever odtud je jedno místo, kde se jim vytratíme jako pára nad hrncem,“ vyprávěl Semij. „Jmenuje se Velké mokřady. Samo o sobě to je nepěkné místo plné hmyzu a všelijaké další havěti, ale dá se tam snadno sejít z pátravých očí.“

„O tom místě jsem slyšel,“ řekl Artar, který se ani z veslování nezadýchal „a nelíbí se mi to. Hemží se to tam krokodýly a hrochy. Neznáš jiné místo?“

„Tohle je široko daleko jediné místo, kde se dá schovat,“ kroutil rozcuchanou hlavou Semij. „Věř mi, pobudeme tam pár dní, setřeseme tumské, a pak se dostaneme zase na Velkou řeku.“

Artar v duchu probíral všechny možnosti, jak se dostat z téhle nepříjemnosti. Lodivod zrovna neoplýval důvěrou a do zdánlivého bezpečí mokřadů se mu nechtělo. Třeba nás nebudou pronásledovat, napadlo ho. Sice to byla chatrná naděje, protože zostuzené městské stráže se budou chtít pomstít, ale Artar to chtěl prověřit a za úkol to dal Semerovi. Mladík s radostí opustil veslo a se hbitostí opice vyšplhal po stěžni až na jeho vrchol. Tam se podíval směrem na jih a jeho výborný zrak propátrával řeku plnou člunů a lodí, až ulpěl na jedné lehké lodici. Na obchodní člun byla moc malá a na rybářský měla zase moc velkou posádku. Její vesla se pořád hýbala v rychlém rytmu a nořila se do řeky. Na palubě dokázal rozeznat velké čtvercové štíty a kopí.

„Jsou za námi!“ ohlásil mladík. Artar zaklel. Dělal si plané naděje.

„Jsou od nás daleko, ale myslím, že nás dohání,“ dodal po chvíli Semer. Artar tak neměl na výběr než se ztratit v oněch prokletých mokřadech.

 

Neúnavně veslovali celý zbytek dne bez chvilky odpočinku. Slunce na ně neustále svítilo a doslova je peklo zaživa, nemluvě o teplu z namáhavého pohybu. Všichni byli promočení, jako by spadli do vody, ale bylo to potem, který se z nich proudem řinul a zkrápěl palubu. Vyslanec Fasius tohle tempo nedokázal vydržet, tak aspoň místo toho znaveným mužům donášel měch s vodou, aby svlažili vyprahlá ústa. Fasius mlčky obdivoval jejich bezmeznou výdrž, kterou jsou barbaři tak proslulí. Pochyboval, že by se jim jeho krajané dokázali vyrovnat.

 

„Jsme tady,“ ozval se konečně tumský lodivod. Už pár hodin je vedl po levém západním břehu řeky zarostlém bohatou směsí stromů, rákosí a papyru, na který dosud lidská ruka nesáhla. Postupně byl břeh čím dál méně pevný, až zmizel a nebylo vidět nic jiného než říční rostliny vyrůstající z hladiny. Tento porost byl občas porušený a vytvářel spoustu ostrůvků zeleně v kalné vodě. K jednomu takovému obrátil loď Semij. Barbaři zpomalili veslování a Semij loď opatrně vedl do hustého porostu, protože zde hrozilo uváznutí na mělkém dně. Z lepkavého bahna by se jen těžko dostávali.

Za okamžik se z řeky ztratili a obestoupil je všudypřítomný říční porost. Artar si vše nedůvěřivě měřil a spíš, než viděl, tak slyšel pohyb krokodýlů v této zdánlivě nekonečné zeleni. Jeho instinkty, tvrdě získané zkušeností, byly na pozoru. Letmo se dotkl rukojeti svého meče. Se zbraní po boku se cítil hned jistější.

Najednou se porost rozestoupil a ocitli se na velké vodní ploše o velikosti několika lodí. Ta byla spojena různými nehybnými přítoky s dalšími, a tak vytvářeli velkou síť mokřadů.

„Vidíte, tady vás nikdy nenajdou,“ řekl lodivod spokojeně. Artar mu musel dát za pravdu. V těchto obrovských mokřadech bude pro tumské stráže zhola nemožné je najít. Veslovali další chvíli, aby pronikli dále do jejich úkrytu, než zastavili a sundali lodní stěžeň, který čněl nad okolní rákosí a mohl je prozradit. Artar nic neponechával náhodě. Mezitím si rozmýšlel, co podniknout dále.

„Poslouchejte,“ oslovil posádku až vše důkladně zvážil, „v těchto mokřadech se zdržíme až do zítřka, to nás snad přestanou hledat. Mezitím poplujeme touto krajinou na sever. Pokud se nepletu, mokřady končí u hranice mezi Tumou a knížectvím Narta. Tam nás už hledat nebudou. A i kdyby, snadno doplujeme do Narty a tam se za námi nepoženou.“

„Sice máš pravdu,“ uznal lodivod, „ale bezpečnější bude zdržet se tu déle.“

„Tohle rozhodnutí nech na mě,“ řekl Artar ledově. Času neměl nazbyt, pokud se chtěl dostat do Kuše před tím, než bude královna plnoletá a ochránit ji před místodržícím.

„Odpusť,“ řekl lodivod a na znamení omluvy zvedl ruce.

„Jenže jsi, Artare, zapomněl na jednu drobnost,“ ozval se překvapivě Semer. „Chceš pokračovat v cestě do Kuše. Ale co když nás budou chtít uvěznit stejně jako v Tumě? Tahle výprava je beznadějná, přiznej si to! I kdybychom se dostali do cíle, co brání Laurusovi, aby se nás zbavil? Doteď projevil dost velkou snahu, aby nás sprovodil ze světa. A v Kuši nás bude mít na stříbrném podnose,“ mluvil Semer naštvaně.

„To není tak docela pravda,“ vložil se debaty Fasius a všichni k němu obrátili zrak. „Zaprvé, zbavit se nás chce kvůli mně. To já jsem pro něj překážka v cestě za trůnem. Za druhé, až se dostaneme do mé země, budeme v bezpečí…“

„Co to meleš?“ ozval se neurvale Semer. Pak ho umlčel Artar svým nelítostným pohledem a rukou vybídl vyslance k pokračování.

„V Kuši bude situace jiná,“ jal se vysvětlovat Fasius. „Za celou dobu na nás Laurus poštval cizince, nikoli mé krajany. To znamená, že si není jistý svou pozicí v říši, když teď Její Veličenstvo královna brzy dospěje. Tou by má smrt v jeho blízkosti značně utrpěla, protože je známo, že se nenávidíme a lidi by si dali věci dohromady. Proto si jsem jistý, že jak se dostaneme do Kuše, nebezpečí pomine. Neodváží se nás zbavit, alespoň dokud něco nevymyslí.“

Artar zamyšleně pokýval hlavou. Fasiovo vysvětlení dávalo smysl a neměl důvod mu nevěřit. Zato Semer si nebyl jistý a dával to najevo svou mladickou neústupností.

„Jenže co když si to Laurus rozmyslí? Co když zjistí, že mu hrozí opravdové nebezpečí?“ ptal se Semer a přidal do toho barvité klení.

„Stačí se dostat do Kuše,“ promluvil Artar. „Než si Laurus uvědomí, co mu hrozí, postaráme se o něj.“ To konečně Semera umlčelo, přesto bylo z jeho výrazu patrné, že si myslí svoje.

„Věřím Artarovi,“ ozval se Ber, Artarův věrný druh. „Pokud vyslanec mluví pravdu, dostaneme se do paláce a uděláme, co umíme nejlíp.“ Pří té představě sevřel prsty, jako by v nich držel svou sekeru.

„Navíc nezapomeňte na naši odměnu,“ ozval se Naj.

„Pro tu bychom vpadli i do pekla,“ doplnil svého bratra Lav. Po takovém vyjádření podpory zmizel ze Semerovi tváře veškerý vzdor.

„Dobrá,“ uvolil se nakonec, „máte pravdu.“

„Výtečně,“ zazubil se Artar. „Do západu slunce ještě zbývá čas. Dejme se tedy do plavby.“

 

Plavili se mezi vysokým rákosím a lodivod je opatrně vedl přes zrádný mokřad. Přitom je pronásledoval všudypřítomný hmyz, komáři a mouchy, kterým se tu obzvláště dařilo, jak se dalo čekat. Barbaři pomalu veslovali a dávali loď do pohybu.

Konečně se slunce začalo sklánět k obzoru, stíny se začaly prodlužovat, obloha tmavnout a po nebeské klenbě se rozprostřela pestrá paleta barev od oranžového horizontu po tmavě modré mraky.

„Zajímalo by mě, kde přespíme,“ podotkl Artar při pohledu na ustupující den. „Všude je jen samé bahno a voda, žádná pevná zem.“

„Kousek odtud je malý ostrov s pevnou půdou,“ řekl Semij a v očích se mu záhadně blesklo. „Tam se můžeme utábořit.“

„To doufám,“ zavrčel Artar a vzápětí zamáčkl jednoho komára, co mu sedl na krk. Když se podíval na svou dlaň, měl ji od krve.

„Už abychom odtud vypadli,“ utrousil Semer vedle, když se také ohnal po dotěrném hmyzu. „Takhle akorát všichni onemocníme.“

Artar nemohl nic jiného než souhlasit. Proto se mu nechtělo do tohoto kraje. Létaly tu mračna hmyzu přenášející všelijaké nemoci, a navíc tu nebyla čerstvá voda, jen kalná břečka, po které pluli. Se zásobou čerstvé vody, kterou naštěstí stihli v Tumě doplnit, proto museli šetřit.

Nebe tmavlo stále více a slunce bylo téměř za obzorem, když narazili na onen ostrov. Přestože byl pokrytý bujnou zelení, byl viditelný už z dálky díky svým vysokým stromům, které nikde široko daleko nerostly.

S lodí přistáli na zarostlém a bahnitém břehu, do kterého se jim bořily nohy. Uvázali ji a Artar se vydal napřed prohlédnout si místo pro tábor, přičemž si musel razit cestu skrz vysokou trávu, co mu sahala až po hruď. Najednou koutkem oka zachytil rychlý pochyb a pudově, bez přemýšlení, uskočil dozadu. Bleskurychle obnažil svůj meč a sekl jím.

„Co se stalo?“ ozval se Ber a rychle přispěchal za svým druhem. Artar mezitím vytáhl meč z mrtvého těla a krev z čepele otřel o trávu.

„Tohle,“ odvětil mohutný barbar a ustoupil. Berovi tak odkryl pohled na velkého krokodýla, zčásti ukrytého v trávě. Šupiny na těle měl zelené, takže v nastávajícím večerním šeru splýval s porostem. Z toho mu vykukovala obludná hlava s velkými žlutými špičáky. Ber se bezmyšlenkovitě dotkl své sekery, než si všiml, že zvíře má rozpolcenou hlavu až byl vidět její obsah.

„Chtěl si mě dát k večeři, parchant jeden,“ klel Artar, ale jinak zůstal překvapivě klidný, i když jen o chlup unikl smrtícím čelistem, co dokázaly snadno rozdrtit i tu nejtvrdší kost. „Nebýt mé rychlosti, povedlo by se mu to. Ale teď sním já jeho,“ řekl pomstychtivě.

 

Družina poté na ostrově postavila tábor pro přenocování a rozdělala oheň, jednak kvůli ochraně před neodbytným hmyzem, který kouř odpuzoval, a také proti krokodýlům, které plameny odrazovaly od dalších útoků. Toho nešťastníka, co napadl Artara, na místě rozpolcovali a maso dali opéct na ohni. Artar tak se zadostiučiněním splnil svou pomstu a jedl bílé krokodýlí maso, co se chutí podobalo tomu kuřecímu či rybímu.

„Co sebou vrtíš jako hroch v bahně?“ zeptal se náhle Semer Fasia. Civilizovaný vyslanec sebou neustále ošíval, jak ho svědily štípance od hmyzu, a ve světle plamenů byl vidět jeho poďobaný obličej.

„To ty štípance,“ vysvětloval, „už abychom byli v Kuši,“ posteskl si. Po jeho rodné zemi tvořící ostrý kontrast s jeho putováním necivilizovanou krajinou se mu stýskalo čím dál více.

„Brzy se dočkáš,“ konejšil ho Artar. „Věř mi, těchto mokřadů už mám taky dost a těším se, až z nich zítra zmizíme. Krokodýlí pečínku tu sice dostaneš na každém kroku, ale to je všechno.“ Ostatní souhlasně pokývali hlavami a v nastalém tichu upřeli zrak do tančících plamenů, které vybízely k večernímu vyprávění.

„Smrt v čelistech krokodýla musí být hrozná,“ ozval se Ber a ostatní se k němu obrátili.

„To měl být vlastně tvůj trest, že?“ poznamenal Artar a vzápětí mu ve tváři probleskl úsměv nad návalem vzpomínek. Jejich druzi nevěděli, o čem mluví, tenhle příběh ještě neslyšeli, a to ani barbaři.

„Dobrá, povím vám o tom,“ uvolil se Ber po naléhání. „Stalo se to před lety v Kuši. Kdysi jsem tam sloužil ve vojsku jednoho šlechtice, ale zběhl jsem a od té doby sloužil jako prodejný meč. A jednou jsem potkal skupinu zlodějů, skrz naskrz prohnilých, ale dali mi takovou nabídku, že jsem nemohl odmítnout. S nimi jsem šel vykrást jednu z tamních hrobek.“ Nato se odmlčel a pohlédl na Fasia. Ten nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale zůstal mlčet.

„Měli jsme rychle a potají získat poklad, co tam byl uložený,“ pokračoval Ber, „jenže v okolí procházela stráž. Všimli si nás a mí společníci vzali nohy na ramena a nechali mě mému osudu. Skončil jsem jako zajatec uvázaný k pranýři pro posměch a můj trest za vykrádání hrobky mělo být sežrání krokodýli v řece.“

„Jenže jsem jim zkřížil plány,“ navázal Artar. „Zrovna jsem cestoval kolem a všiml si, jak je potupně uvázaný a lidé se mu vysmívají. Přesto vše snášel s hlavou vztyčenou a já poznal, že je pravý válečník bez bázně a hany. Zjistil jsem, za co trestán a přišlo mi hloupé zabít takového muže kvůli okrádání dávno v prach obrácených nebožtíků, jejichž jméno ani nikdo nezná. Stráže měly opačný názor, ale nakonec zvítězil ten silnější. A to byl můj,“ zasmál se Artar a všichni se k němu přidali, kromě mračícího se Fasia s jeho strážcem Kiriem.

„A od té doby ti dlužím svůj život,“ dodal Ber. Nato se Artar zamračil.

„A od té doby ti také pořád opakuji, že nejsi můj otrok,“ řekl naštvaně. „Máš vlastní svobodu, můžeš si dělat, co chceš.“ Artar s hněvem hleděl na svého druha, ten nevypadal, že by změnil názor. Nakonec Artar odevzdaně mávl rukou. Tohle řešili už dlouho, ale Ber k jeho vzteku zůstával neoblomný.

„Zítra vyrazíme časně ráno,“ rozkázal Artar podrážděně a vstal ze země. „Beru si první hlídku, nechci, aby mě něco sežralo.“ S tím opustil kroužek u ohně a vydal se hlídat do tmy.

 

Probudil ho nějaký šramot. Leckdo z civilizovaných zemí by ho nepovažoval za nic víc než poryv větru v trávě, ale Artar byl odchovancem divočiny a jeho zesílené smysly mu nejednou zachránily život. Svou hlídku už dávno předal, ale teď se vyhrabal z deky a pozoroval tábor. Oheň udržovali po celou noc hlídkující a jeho plameny osvětlovaly okolí. Všichni spali, zvuk je neprobudil. Mohutný barbar se postavil do plné výše, v ruce pochvu s mečem, kterou měl vždy blízko sebe. Opatrně došel neslyšnými kroky k Lavovi, co právě hlídkoval. S oštěpem v ruce stál zády k ohni, aby ho neoslňoval a mohl tak propátrávat noční tmu.

„Neslyšel jsi něco?“ zeptal se tiše Artar a Lav se polekaně otočil, jako by slyšel přízrak. Vzápětí poznal mohutnou postavu svého vůdce a uklidnil se.

„Jenom krokodýli. Jsou jich tu mraky, neustále lezou v trávě kolem a loví.“

„Dobrá,“ pokýval Artar hlavou a uklidnil se. Nejspíš jenom slyšel krokodýla, co přišel blíž k táboru, než ho odradilo světlo. Pohlédl na nebe: to začalo hýřit různými barvami, jak se blížil úsvit. Za chvíli nastane ráno a vyrazí na cestu. S tímto vědomím se vrátil k ohni a dal se do opatrného polospánku, kdy sice odpočíval, ale byl připraven okamžitě vyrazit a bojovat.

Naštěstí toho nebylo zapotřebí. S prvním slunečním paprskem vstal jako první a začal budit své rozespalé druhy, protože nechtěl mrhat drahocenným dnem. Celé ráno přemýšlel nad jejich výpravou a došel k závěru, že stráže z Tumy je nedostihnou, a i kdyby je na řece spatřily a pronásledovaly, stihnou vplout do sousedního knížectví Narta.

Artar už chtěl začít vyklízet tábor, když si všiml stále spícího Semije. Vydal se k němu a nemohl se dočkat, až je tumský lodivod vyvede z tohohle pekla bahna a hmyzu. Muž ležel celý zakrytý v dece a Artar na něj zahalekal. Když s ním ani to nehnulo, zatřásl s ním… a odhalil, že pod dekou je svinutá další. Ani nemusel moc přemýšlet, aby zjistil, co to znamená. Hlasitě zaklel. Já hlupák, že mě to nenapadlo!

„Co se děje?“ přispěchali ostatní.

„Náš milý lodivod práskl do bot,“ odvětil Artar s těžko potlačovaným vztekem. „V noci jsem slyšel zvuk, to musel být on, jak se snažil vyplížit z tábora. Ten syn běhny! Určitě pracoval pro tumské, parchant! Bůhví, co zamýšlel!“

„Zkusíme ho dopadnout?“ zeptal se Ber a při představě, jak tomu zrádci rozpoltí lebku, mu svrběly prsty.

„Ne,“ řekl po krátkém přemýšlení Artar, „bude mít náskok. Navíc zná tuhle krajinu. Myslím, že nejlepší bude, když odsud co nejrychleji zmizíme. Určitě je to nějaká past.“

S tím ve spěchu sbalili tábor a s lodí odrazili od břehu. Kormidelního vesla se ujal Artar a opatrně vedl loď skrz zarostlý mokřad. Muži se opět opřeli do vesel v pomalém tempu. Artar se chtěl co nejdříve vymanit z tohoto prokletého místa, kde cítil léčku v každém křoví, a dostat se k Velké řece. Družinu tedy vedl směrem na východ. Opatrně, obtěžováni hmyzem, pluli špinavou vodní hladinou, ze které je zvědavě pozorovaly oči krokodýlů.

Ztráta lodivoda byla citelná. Neznali zdejší krajinu a splavné cesty, takže pluli naslepo, a často vpluli do mrtvého říčního ramene, které nikam nevedlo, a museli se vrátit zpět. To vše je stálo hodně času, což nesli nelibě, a na hlavu zrádného lodivoda se snášela hromada nadávek.

Čas plynul pomalu, loď se mokřadem těžko vedla, a párkrát uvázli na bahnitém dně. To pak tlačili vesly o dno a jen obtížně osvobodili lodní trup. Tak uběhlo celé dopoledne až si Artar všiml, že voda v této části mokřadu je čistší a je v ní slabý proud. Všem se vrátila dobrá nálada a rychlejšími záběry zamířili podél toho proudu. Po dlouhé cestě se zeleň rozestoupila a ocitli se na otevřené vodní hladině velkého jezeru.

„Konečně!“ zajásal Artar a posádka s ním. Nakonec ztráta lodivoda nebyla tak těžká, jak si myslel. Vzápětí zmrzl Artarovi úsměv na rtech. V jezeru těsně nad vodou vyčuhovaly věci podobné kamenům. Jenže měly oči, nozdry a špičaté uši. Artar si hned uvědomil v jakém jsou nebezpečí.

„Zastavte!“ křikl Artar naléhavě a jeho zvučný hlas se roznesl po jezeru. Vesla naposledy pleskla o hladinu a zmatená posádka se snažila zjistit, co se stalo. Najednou se ozval hluboký zvířecí zvuk vydávaný z mohutné hrudi. Všem ztuhla krev v žilách. Ozvalo se šplouchání a všichni se otočili ke zdroji toho zvuku. Spatřili obrovskou šedou masu, jak se výhrůžně zvedá z vody, přičemž jí dominovala mohutná hlava. Na nezvané návštěvníky upřela nepřátelský pohled.

„Veslujte zpátky, opatrně!“ řekl Artar tiše. S hrochy už měl jisté zkušenosti a věděl, že útočí na vetřelce, co proniknou na jejich území. Dát se na ústup byla jediná možnost, jak se jim vyhnout. Jenže jen co se vesla zdvihla do vzduchu, zvíře otevřelo svůj velký chřtán a odhalilo své dolní žluté špičáky. Hroch hlasitě zařval hlubokým hlasem a rozběhl se k lodi.

„Do zbraně!“ zařval Artar a hodil opatrnost za hlavu. „Zabijte ho, než poškodí loď!‘

Zvíře neúprosně rozráželo jezerní vodu a blížilo se za hrozného pokřiku. Posádka pustila vesla a rychle se chopila svých zbraní. Artar se jedním skokem dostal k Lavovým oštěpům a jeden sevřel. Semer mezitím stihl vystřelit šíp ze svého luku, ale ten se jen neškodně zapíchl do tlusté hroší kůže a zvíře vydráždil ještě víc. Jeho mohutná váha se k nim rychle blížila a hrozila rozlomit loď vejpůl.

Artar se nohama zapřel do paluby a natáhl ruku s oštěpem. Zvíře už bylo téměř u něj a pokud by nyní minul, skončil by v jeho obludné tlamě. Silný barbar se však nezalekl, pečlivě zamířil a poté vší silou, kterou by se vyrovnal i lvovi, hodil svým oštěpem a vložil do toho váhu svého celého osvaleného těla. Oštěp jen zasvištěl rychlostí blesku do rozevřené hroší tlamy a jeho kovový hrot se zabořil do měkkého masa, nechráněného kůží, a zabořil se hluboko do krku. Zvíře to skolilo uprostřed skoku na loď a díky setrvačnosti narazilo do boku plavidla, až dříví zapraskalo a paluba se povážlivě nahnula. Poté mrtvé tělo hrocha hlasitě spadlo do vody a krev z krku ji obarvilo do ruda.

Místo úlevy pro družinu nastal šok, když se vodní hladina zčeřila a objevily se další hroši, ztrátou svého druha rozlícení k nepříčetnosti.

„Rychle opusťte loď! Dostaňte se na břeh!“ zavelel Artar, když viděl, že boj je beznadějný. Proti takovým bestiím neměli šanci. Nyní šlo pouze o přežití. Než však kdokoli stačil rozkaz splnit, loď se otřásla nárazem naštvaného zvířete až všichni kromě Artara spadli. Další hroch se se svými mohutnými čelistmi zakousl do lodního boku a část ho vytrhl. Plavidlo se zmítalo pod náporem oblud a začalo klesat pod hladinu. Artar, co se jen těžko udržel na kymácející se palubě, vytasil meč a s plnou silou jím máchl proti mohutnému nepříteli. Zvíře se stáhlo s rozseknutým čenichem.

„Bere!“ zavolal Artar, než se zvířata dala do dalšího útoku, „vezmi Fasia a dostaň ho do bezpečí na břeh!“

Mohutný sekerník okamžitě popadl vyděšeného Fasia, co doteď vše s hrůzou sledoval, a skočil s ním do vody z druhé strany lodi, kde ještě zvířata nebyla, brzy následovaný Kiriem. Stihli to o chlup, protože hned potom loď nadzdvihl další hroch a naklonila se ještě víc. Artar spadl na mokrou palubu a klouzal k hroší tlamě, co hrozivě klapala čelistmi. Na poslední chvíli se chopil blízkého vesla a zarazil ho do chřtánu té obludy, což zpomalilo jeho pád. Zvíře však veslo překouslo jako párátko a chystalo se Artara sežrat. Znenadání přilétl Semerův přesně mířený šíp a zabořil se obludě přes oko do hlavy takovou silou, až zmizel celý kromě křidélek. Zvíře rázem ztuhlo a pláclo sebou o loď, kde přelámalo palubu. Po urputném útoku se nakonec hroši stáhli a s hněvem v očích pozorovali ty směšně slabé postavičky, které se jim přesto dokázaly postavit.

Artar využil nastalého klidu a podíval se na blízký břeh, jestli dokázal Ber v bezpečí uniknout. Spadl mu kámen ze srdce, když spatřil, jak mu mává na znamení, že je vše v pořádku. Po kluzké a nakloněné palubě, která už byla v úrovni hladiny, se vydal ke svým zbývajícím druhům.

„Rychle utečte, dokud je čas,“ vyzval je. „Já od vás hrochy odlákám.“

Dvojčata Naj a Lav bez vzdoru poslechla. Zato Semer zůstal zamlkle stát, než se vydal k zadní části lodi. Tam stále ležely uvázány pytle s jejich kořistí, veškeré bohatství, které měli. Mladík zvedl jeden pytel a chtěl s ním z lodi uniknout.

„Co to děláš?“ okřikl ho Artar a chytil ho za ruku.

„Svoje jmění tu nenechám!“ zakřičel Semer a snažil se vyprostit z pevného sevření.

„Takhle se akorát utopíš. Pusť to! K čemu ti bude zlato, když zemřeš?“ naléhal Artar na neoblomného mladíka. Už mnohokrát zažil, kdy právě kořist stála muže život. A tohle na své družině nemínil dopustit. Těžký pytel s lupem mu vykroutil z ruky a pohodil ho na palubu. Zmítajícího se mladíka vzal oběma rukama a hodil ho do vody, co nejdál to šlo. A to právě včas, protože hroši se opět odvážily zaútočit. Jejich těla tvrdě narazila do plavidla a čelisti drtily dřevěná prkna. Loď by se už dávno potopila, nebýt mělkého dna, na které dopadla po nabrání vody. Lodní trup už byl skoro celý ponořený kromě zádi, která jediná vyčuhovala nad hladinu.

Artar se zoufale držel okraje lodi na zádi, kterou zmítaly údery hrochů a přemýšlel, jak z toho ven. Hroši ho téměř obstoupily a nebylo kudy utéct. Chatrný vrak jejich lodi se brzy rozpadne a on se tak ocitne u tlam těch oblud, které ho rozdrtí. Zrak mu přejel po pytlích s kořistí, tak těžce vydobytou, a nyní zbytečnou.

Tak zbytečnou ne! blesklo mu hlavou. Rychle odvázal těžké plátěné pytle a začal je házet po hroších, celých nedočkavých až dostanou ty drzé lidi, co se odvážili na jejich území, do svých zubů. Naštvaná zvířata tak po pytlích hněvivě chňapla a začala je trhat svými čelistmi. Plátno se roztrhlo a odhalilo cenné šperky, zlato a další kořist. Artar však kořisti nelitoval, protože se mu konečně naskytla šance k útěku. Meč v pochvě si přehodil přes záda a velkým skokem překonal zvířata a dopadl do chladné vody. Co nejrychleji plaval k nejbližšímu břehu a doufal, že jeho návnada je zaměstná na dost dlouho, aby unikl.

 

Družina se mezitím po překonání vody ukryla ve vysoké trávě blízko břehu, ale dostatečně daleko od zběsilých hrochů, kteří právě dokonali dílo zkázy jejich lodi. Všichni se cítili unavení a skleslí nenadálým zvratem krutého osudu a následkem toho otupěle seděli na zemi a přemýšleli, jak se to mohlo stát.

Fasius, přestože byl vyčerpaný a strnulý šokem, se strachoval o pomoc barbarů. Budou vůbec chtít pokračovat v nejistém podniku na záchranu královny, když teď vše ztratili? Odpověď neznal, ale bál se jí. Ten strach umocnil i Semer, který se ocitl v běsnění nad ztrátou svého pokladu a ani jeho druzi ho nedokázali utišit. Po chvilce se obrátil na Fasia.

„Tohle je tvoje vina! Nebýt tebe, měl bych všechno své zlato!“ křičel jako pominutý až se mezi ně postavil Kirius odhodlaný chránit svého pána.

„Nestav se mezi nás, pse!“ pokračoval Semer a vytáhl dýku. „Nebo toho budeš litovat!“

„Zastav!“ ozval se silný velitelský hlas.

„Tak ty ještě žiješ?“ zeptal se Semer posměšně. Z houští přišel promočený Artar následovaný Berem, který na něj i přes nebezpečí čekal u břehu.

„Musím se Fasiovi omluvit,“ pokračoval Semer výsměšným tonem, „tohle je tvá vina.“ A obrátil na Artara dýku.

„Na moji smrt nestačilo ani stádo hrochů, vážně to chceš zkoušet s tímhle?“ zeptal se Artar, co už měl toho usmrkance dost. Zachránil mu život, ale očividně byl zaslepený vztekem na svůj ztracený poklad. Tou větou ho jen více rozhněval a mladík se proti němu rozběhl s napřaženou dýkou. Artar se ohnal mečem, ještě schovaným v pochvě, a udeřil mladíka do hlavy až se skácel na zem a dýka mu vypadla z ruky. Než se vzpamatoval, Artar se nad ním tyčil jako přízrak pomsty s mečem v ruce.

„Uklidni se,“ řekl mladíkovi stroze. Ten se podvolil.

„Stejně je to tvoje vina,“ pokračoval Semer s už klidnějším hlasem. „Trčíme uprostřed ničeho, nemáme loď ani naše poklady. Tak co? Hodlá slovutný Artar pokračovat ve výpravě?“

„Nic se nemění,“ řekl Artar břitce k překvapení ostatních. „Naše dohoda s Fasiem stále platí.“

Semer na něj chvíli koukal v čirém úžasu s otevřenými ústy. Poté propukl v hysterický smích, ve kterém zněl vztek i nedávný strach z blízké smrti. Dvojčata Naj s Lavem si vyměnili pohledy.

„Artare, nic ve zlém,“ začal Naj.

„Ale jak chceš pokračovat?“ doplnil Lav. „Nemáme loď, zásoby ani peníze.“

„A to mě má zastavit?“ zeptal se jich Artar. Přišel k nim blíže a vypjal se do plné výše. „A co má být? Když jsem potkal vaši bandu tam na jihu, měli jste holé zadky a prázdné kapsy. A jak se vám dařilo se mnou? Co? Měli jste dostatek všeho, šli jsme od vítězství k vítězství a kořist jste ani neunesli.“

„A teď nemáme nic,“ ozval se Semer ležící na zemi, jehož smích už ustal.

„Ale zase budeme,“ řekl Artar a něco v jeho hlase přimělo barbary uvěřit. „Takový je život, něco ztratíme, něco získáme. Ale tam na severu,“ ukázal prstem směrem ke Kuši, „tam leží pravé bohatství. Stačí jen pokračovat a mít pevnou vůli. Pokud to uděláte, do konce života nemusíte pracovat, budete si žít jako šlechtici, ba jako sami králové! Spávat budete na kopci zlata a břicho si naplníte samými lahůdkami. Sluhové vás budou obskakovat ve vašem paláci a harém budete mít větší než králové! Tuhle budoucnost máte na dosah a je pouze na vaší vůli, jestli jí dosáhnete. Nyní se rozhodněte. Já budu pokračovat dál, ať s vámi či bez vás.“

Artar domluvil a založil si ruce na hruď. Vypadal jako socha lidské nezlomnosti. Jeho druzi váhali. Tu budoucnost, o které tak výřečně mluvil, měli před očima a dychtili po ní. Jenže stále pochybovali, zda to není jenom vidina, kvůli všem obtížím, co zažili, a které ještě před nimi určitě leží.

„Artare,“ promluvil jako první Ber, „se mnou můžeš vždy počítat. A vy ostatní: klidně tu zůstaňte, ale pak už nejste válečníci. Pravý válečník se před ničím nezalekne!“

„Půjdeme s tebou,“ souhlasili nakonec dvojčata. Artar došel k Semerovi, co stále ležel na zemi. Podal mu ruku.

„Jaké je tvé rozhodnutí?“ Mladík škubal obličejem v návalu emocí a v očích se mu zračil vztek.

„U ďasa, chci zpátky svoje bohatství!“ zaklel Semer a přijal nabízenou ruku, se kterou ho Artar zvedl.

„Dobrá, přátelé, udělali jste volbu,“ pravil silným hlasem Artar. Sice přišel o loď a celé bohatství, ale tvářil se odhodlaněji než kdy předtím, jako by se ho nedávné události ani netýkaly. „Naše cesta sice nebude jednoduchá, ale existuje vůbec nějaká jiná? Tak kupředu, vstříc bohatství!“