Plný měšec - 2. kapitola

Vězeňskou komůrku osvětloval pouze jemný záchvěv světla přicházející z konce schodiště. Galein se zahleděla do stínu na druhé straně místnosti a otřela si slzy. Postupně, jak si její oči zvykaly na tmu, dokázala rozeznat jeden menší a jeden větší obrys člověka. Ticho přerušovalo slabé chrastění. Najednou se větší stín zvedl a přistoupil blíž.

Konečně si trochu ulevila. Ve tmě se jemně zablýskly zelené oči, které už včera viděla.

„Hrdáne? Jsi to opravdu ty?“ zeptala se a raději udělala krok zpět. Pro jistotu.

„Jsem,“ odpověděl  a v ruce stále svíral kostky ze včerejšího turnaje.

„Já jsem tady taky, kdyby to někoho zajímalo,“ rozkřičel se jemný hlásek za Hrdánem.

„Můžete mi říct, co se to tu děje? Proč jsme tu všichni zavření?“ zeptala se Galein.

„To bys nám raději měla povědět ty,“ zvýšila hlas Rósa, zvedla se z jediné dřevěné lavice a v mírném světle se zableskl její rudý obličej. 

„Co bych vám jako měla povědět? Vím toho stejně co vy. Vůbec tomu nerozumím.“

Hrdán napřáhl ruku, aby hobitku zastavil.

„Mysleli jsme spíš, jestli si neměla nějakou spojitost s tím včerejším únosem. A mluv pravdu,“ řekl a probodl elfku pohledem. Jejich oči se střetly. Projel jí mráz po zádech a chvilku nemohla popadnout dech.

„Tak mluv,“ ozvala se Rósa netrpělivě.

Galein se oklepala.

„Přísahám na čest mé rodiny a mého rodu. Přijela jsem nedávno, jak jsem říkala Hrdánovi včera večer. Tu holku jsem vůbec neznala stejně jako vy.“

Rósa si odfrkla. Hrdán se zamyslel.

„Dobrá. Z tvých slov jde cítit upřímnost. Prozatím mě to uklidnilo. Tady špindírku nejspíš ne ale koneckonců nám v tuto chvíli nic jiného nezbývá,“ řekl Hrdán, odtáhl Rósu a společně se posadili na dřevěnou lavici.

 

 

Nastalo opět ticho.

Všichni přemýšleli a přemítali si včerejší večer. Sem tam je z hlubokých myšlenek vyrušila pobíhající nebo pískající krysa, která si někde ve škvírách cely udělala hnízdečko.

„Jak našli vás?“ prolomila mlčení Galein.

„Mě sebrali ráno ještě na pokoji,“ začal Hrdán. „Museli hned od přítomných štamgastů dostat tip, a jelikož jsem aktuálně široko daleko jediný kouzelník, nebylo pro ně těžké proklepnout si většinů hostinců a ubytoven. Mám asi zapamatovatelný ksicht. Navíc to vypadá, že naše spoluhráčka nebyla obyčejná měšťanda. Co jsem vypozoroval, spustili pátrání ještě v noci.“

„Samozřejmě, že nebyla. Copak jste slepí?“ otázala se Hobitka spíše pro sebe.

Neočekávala odpověď.

 „Ač měla na sobě spíše pytel než nějaký druh oblečení, tvářičku měla hladkou a zcela čistou. Vlasy umyté a navoněné všelijakými bylinami. Žádné vši ani mastnota. Nehty hladce zastřižené bez známky sebemenší špíny. Nevím proč, ale jen se za chuděru vydávala.“

Hrdán s Galein jen přikývli na souhlas.

 „Já to měla o poznání horší než zde kolega čáryfuk,“ pokračovala Rósa. „Jak jsme se rozešli před hostincem, šla jsem cestou do své malé skrýše, co tu mám. Na ulici prázdno. Slejvák jako prase. Zahnula jsem do malé uličky, abych si zkrátila cestu a najednou se přede mnou objevil jeden ožrala co s námi ten večer hrál kostky. Asi neunesl prohru a nejspíš jim nakukal něco o tom, že jsem ho okradla. Vedle něj dva zbrojnoši. Pak už jsem jen ucítila ránu a pytel přes hlavu,“ rozvášnila se a začala ukazovat na svůj krvavý šrám na čele, který ovšem v té tmě nešlo postřehnout.

 

 

Sotva to dořekla, uslyšeli pospíchající kroky na schodišti. Záhy je osvítilo ostré světlo ze dvou loučí, které drželi stráže.

Pálilo jak ďas.

„Vzpamatujte se trochu,“ vyzval podsaditý hlas.

Za kovovými mřížemi stáli dva strážní. Mezi nimi stál s rukama opřenýma o boky malý a kulatý chlapík. Přes sebe měl přehozený zelený plášť s bílým okrajem z vlny. Na krku nesl zlatý medailon s motivem stromu a hruď překrývala těsná zdobená košile, která vypadala, že každou chvíli praskne pod náporem mohutného pupku. Tvář měl čerstvě oholenou a na hlavě rašilo pár zbývajících vlasů.

„Můžete nám vysvětlit, co se to tu děje. Z jakého důvodu jsme zavření?“ vyhrkla ze sebe Rósa a výrazně máchla rukou.

„Tak za prvé. Nejste v pozici, kdy byste mohli klást otázky,“ odpověděl muž.

„Zadruhé, považuji za velice neslušné a nezdvořilé začít konverzaci a vůbec se nepředstavit. A za třetí, věřte, že následující opatření byla nutná vzhledem k nastalé situaci. Vše vám vysvětlím. Musím si být jistý,“ dodal a přísným pohledem si je všechny detailně prohlédl.

„Jmenuji se Vankas Breo, rychtář Ahyrnu z pověření krále Vreteohanu,“ řekl a složil ruku na medailon a lehce pokynul hlavou. Snažil se působit na úrovni a ani to, že se představoval vězňům v jeho žaláři ho nedonutilo slevit na jeho majestátnosti.

 „Hrdán Balhorn, kouzelník k vaším službám. Ale to si zdejší urozenost ráčila již všimnout.“

„Vidím, že humor ti není cizí kejklíři. Pěvně věřím, že se nějakých tvých triků ještě dočkám.“

To Hrdána v hloubi srdce popudilo. Kejklíř? Taková potupa. Věděl, že by nějaké šikovné zaklínadlo ve své paměti vyhrabal, aby se i pupkáč mohl na vlastní kůži přesvědčit, že není jen nějaký potulný podfukář. Příjemné by to určitě nebylo. Zároveň si ale uvědomoval, že nic z toho, co se mu honilo hlavou by mu nepomohlo. Navíc by ho to v takovém místě stálo mnoho sil. Pouze se tedy škodolibě pousmál a lehce se uklonil.

„Já se jmenuji Galein, dcera Tannatarova. Pocházím z Leonorinského hvozdu na jihovýchodním úpatí Stříbrných hor,“ pokračovala Elfka v představování.

Vankas pokynul hlavou a směřoval svůj pohled na Rósu.

„Rósa,“ prohlásila suše a nevěnovala mu ani pohled.

Taková odpověď nebyla rychtáři pochuti. Přizvedl pravé obočí a lehce se naklonil k jednomu ze strážných a pošeptal mu něco do ucha. Ten okamžitě odběhl.

 

 

„Nuže Róso, čím se vlastně živíš? Co tě přivádí do Ahyrnu,“ zeptal se a chytil se za opasek. 

Rósu polil studený pot, nicméně velmi obratně odpověděla. Alespoň si to myslela.

„Jsem obchodnice. Nejčastěji prodávám různé kůže, kožky, podle toho, co ulovím.“

Vankas přidal i levé obočí s lehce udiveným výrazem.

„Pokud se však nepletu,“ začal Vankas, „to musíš mít velice zvláštní způsob lovu. Stráže u tebe našly pouze několik vrhacích nožů a sekerku. Žádný luk, nebo jinou střelnou zbraň. Žádné šípy ani jiné lovecké vybavení.“

„Mám svůj specifický styl, kde využíváme k lovu vrhací zbraně. Ten dědíme v rodině spoustu generací. To vám však nemusím zdlouhavě popisovat. Máme snad důležitější věci k řešení a to, proč jsme skončili v téhle smradlavé díře,“ odpověděla Rósa a několikrát si v místnůstce přešlápla.

Galein zkousla ret.

Věděla, co za hloupost to Rósa ze své pusy vypustila. Ze svých zkušeností moc dobře věděla, že bez pořádného vybavení se lovit nedá. Nicméně udržela se a nedala nic najevo.

Mezitím přiběhl strážný s velkou knihou v kožených deskách. Vankas ji pomalu a šetrně otevřel a začal přejíždět tlustým prstem mezi řádky.

„A odkud pocházíte Róso?“

„Co si pamatuju tak jsem na cestách. Mám procestované celé Středohůří. Ale narodila jsem se v Krenélii.“

Vankas se usmál. Poklepl si prstem v knize a prudce ji zavřel, že se všichni včetně stráží lekli.

„To jistě znáš spoustu lidí, které na svých dlouhých cestách potkáš. Nepotkala jsi někdy Velenu? To jméno jsi musela alespoň zaslechnout. Je to taky hobitka“ zeptal se a zadíval se Róse do očí.

Ta začala rudnout a její ruce se zlehka třásly. I přes to, že ve sklepení bylo takové chladno, že z úst vycházely drobné obláčky páry, cítila, jak její tělo hoří. Galein a Hrdán ani nedutali a nenápadně sledovali Rósu, jak se chvěje.

„Určitě by sis jí pamatovala. Zrzavé vlasy, malá a vnadná postava. Co jsem slyšel je taky úspěšná lovkyně. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, jsi jí neskutečně podobná,“ řekl Vankas a podal knihu zpátky strážnému.

Nebyla schopná slova. Uhnula pohledem a lehce se opřela o Hrdána, který stál vedle.

„Je na ní vypsaná vysoká odměna. Osm zlatých druénů. Hledaná všude na západ odtud. Čeká ji oprátka. Jak nepříjemný osud,“ řekl s klidným hlasem rychtář.

Nikdo nic neříkal.

Ticho příležitostně ozvučovalo pouze plápolání plamenů.

„Copak? Neřekneš nám k tomu něco? Róso? Nebo snad spíš Veleno?“

Ticho.

„Ani slovo?  Žádná výhružka? Žádná zdvižená pěst? To jsem si myslel. Zvěsti o tobě kolující se zdají být přehnané. Tak či tak, tě čeká provaz, a mě odměna za tvoji hlavu. Po zádech mi běhá mráz, když pomyslím, že má dcera trávila večer v tvojí přítomnosti.“

Všichni mlčeli.

 

 

Vankas si je pohrdavým pohledem prohlížel jednoho po druhém. Čas neubíhal. Jako by se zastavil. Hobitka byla mimo. Jen slepě hypnotizovala rychtářův medailon vlnící se sem a tam.

„Zvládli bychom ji najít,“ přerušil ticho Hrdán.

 „Vy? Dovolte, abych se zasmál. Chcete mi říct, že zlodějka, potulný čáryfuk a elfská divoženka z lesa mi najdou moji dceru? Kde berete tu drzost! Ani ji pořádně neznáte. Pochybuji, že vůbec víte, jak se jmenuje.“

„Heyla. Tak se jmenuje. Dlouhé rovné vlasy do pasu. Tvář neposkvrněnou a čistou, měla stříbrný náramek na pravé ruce,“ pronesla tichým hlasem Velena, která se trošku vzpamatovala.

„Viděli jsme ty, kteří ji unesli. Celé jsme to viděli, všichni tři,“ neváhala Galein a přidala další střípek informace. Než stihl Vankas jakkoliv zareagovat vmetl Hrdán do konverzace svůj příspěvek.

„Minimálně dva z nich byly ženy. To já poznám. Všichni mohutných postav.“

„Jednomu jsem viděla do obličeje. Šedozelená tvář, černý vous, jizva přes oko a ret a zuby jak nějaké zvíře,“ řekla sebevědomě Velena který vycítila šanci, jak se z této nepříjemné situace vymanit.

Vankas z toho byl evidentně překvapený. Dlouho nemohl najít správných slov a obličej se mu výrazně svraštil.

Zdálo se, že přemýšlí.

„Nevíte toho o moc víc než všichni ostatní. Velenu čeká za svítání oprátka. Co provedu s vámi dvěma si ještě rozmyslím,“ prohlásil a tlustým prstem ukázal na Galein a Hrdána a společně se strážnými odešel.

Žalářem opět prostoupilo ticho. Takové, že se Galein zdálo, že slyší tlukot srdce malé hobitky.

A taky, že slyšela.

 

 

Netrvalo to dlouho a opět se objevili strážní se značnou posilou a pro jistotu všechny tři opatřily pouty. Velena se zprvu zmítala, co to šlo, ale proti dobrému půltuctu zbrojnošů neměla nejmenší šanci. Snažila se jim vyškubnout, ale každý další prudký pohyb pouze snižoval trpělivost ozbrojenců a tím i zvyšoval intenzitu sevření.  Vyvedli je po točitých schodech zpátky do hlavní haly, odkud zamířili po kamenném schodišti. Zastavili u prvních mohutných dveří z dubového dřeva lemovanými kovanými ozdobami. Po zaklepání vešli všichni dovnitř.

Místnost zářila lehkým zlatým světlem, díky slunečním paprskům, které do ní pronikaly skrze vysoká, ale zastřená okna. Celou pravou stranu místnosti zabírala masivní knihovna z bohatě vyřezávaného dřeva s nesčetným množstvím knih, svazků a štosů pergamenů. Na levé straně vystupoval mohutný krb z kamenných kusů rozličných tvarů a velikostí. Nad ním viselo několik dekorací a loveckých trofejí, mezi kterými dominoval erb se spleteným stříbrným stromem na zeleném poli. Vankas se však díval menším oknem ven. Lehce pokynul rukou.

Stráže odešli.

 

 

Všichni chvíli nevěřícně stáli a užívali si souhru zlatavých barev. Takovou krásu dlouho neviděli, jestli vůbec. Na předem připravené židle se jako první posadila Velena. Hrdán i Galein ji okamžitě následovali.

„Nuže, jak tuto náležitost vyřešíme? Krátce jsem danou věc promyslel a podle všeho víte o únoscích asi nejvíce ze všech, a ač se mi to upřímně moc nelíbí, zdá se, že jste jediní, kteří by mi v této situaci dokázali pomoci,“ řekl Vankas a posadil se naproti.

Trojici se na první pohled zdálo, že zestárl. Na čele se mu objevilo několik výrazných vrásek, kterých si v šatlavě nevšimli nebo z důvodu nedostatečného osvětlení nebyly vidět. Zbytek vlasů značně prošedivěl. Už se nejednalo o nekompromisního a respekt vyvolávajícího rychtáře. Před nimi seděla hromádka neštěstí, proudila řeka slz a zhmotňovala se čirá esence zoufalství.

Jste si jistí, že pro mě dokážete Heylu najít? Nebo o ní alespoň něco zjistit?“

„Pane, myslím si, že k tomu máme nejlepší předpoklady,“ začal Hrdán.

„Já jsem velice schopný kouzelník, který se nebojí své schopnosti kdykoliv a proti komukoliv použít, bude-li to třeba. Zde slečna elfka je zase ostřílená lovkyně a stopařka. V krčmě, kde jsme viděli vaši dceru, jsme se dali do řeči a z některých příběhů, které jsem od ní slyšel, zůstal rozum stát. To ale až na jindy.“

Musel trošku zahrát divadélko, což Galein ihned pochopila a vůbec mu nevstupovala do řeči. Vankas jen nevěřícně kulil oči a hltal každé slovo, které Hrdán vyslovil.

„A zde u hobitky, je vysoká odměna na její hlavu jen důkazem jejích schopností vplížit se kam je třeba případně někoho obelstít. Myslím, že naše skupina je ideálním řešením, neboť se budeme skvěle doplňovat v boji i mimo něj,“ pokračoval Hrdán vědom si toho, že má Vankasovu důvěru na dosah. Ten si je pořádně prohlédl a zdálo se, že přemýšlí.

Vtom se ozvala Velena. „A kdo je ten, kterého jsem viděla? Evidentně ho znáte, když jste se tak zarazil.“

Vankas jen lehce sklopil hlavu.

„Ano, znám ho,“ odpověděl. „Jmenuje se Garnag. Jeden z mých otroků. Je to Mjörgan,“ dodal a výrazně si odplivl vedle stolu.

„Mjörgan? To slyším poprvé,“ dotázala se Galein.

„Mjörgané jsou kříženci lidí a skřetů. Na první pohled se může zdát, že se chovají jak my, ale stále v nich přetrvává část hlouposti a divokých pudů,“ vysvětlil obratně Hrdán.

„Jak říká mistr kouzelník. Jsou to jen špinaví míšenci. Některé z nich, které se nám povedlo chytit nebo zajmout využíváme na otrocké práce. Garnag byl jeden z mých nejlepších, nejsilnějších a troufnu si říct, že i nejchytřejší mezi svými. Svojí bystrostí by občas strčil do kapsy kdejakého sedláka. Proto jsem se tak vyděsil, když jsi mi o něm pověděla. Bojím se totiž, že se chce jen na mé dceři pomstít za všechno, čím si kvůli mně musel projít. A že toho nebylo málo. To by znamenalo, že Heylu čeká osud horší než smrt,“ řekl Vankas a po líci mu začalo stékat několik nových slz.

„Myslím, že je zvládneme najít a dopadnout dřív, než se jí cokoliv vážnějšího stane. Kdyby ji chtěli rovnou ublížit nebo zabít, udělali by to hned,“ prohlásila Velena. Znělo to vcelku drsně a neohrabaně, ale měla pravdu, což ve výsledku Vankase mírně uklidnilo.

„Doufejme. Tedy. Je mi zřejmé, že za dobré slovo tuto riskantní akci podnikat nebudete. Bohužel nemohu teď rozhazovat penězi. Nejsem v úplně příznivé finanční situaci. Veškeré mé úsilí posledních měsíců zhatilo několik útěků otroků a drancování obchodních karavan. Nedávno jsme navíc vyslali dary do Krenélie, kde se králi Imitarovi narodila dvojčata. Mé slovo však stále něco znamená. Jsem ochotný obětovat vše co mám k dispozici a každému z vás nabídnout deset zlatých druénů. Je to dost peněz na to, abyste vcelku dlouhou dobu měli plný měšec a nemuseli šáhnout na práci.  Ale ne dost za život mé dcery. Můžu k tomu přidat službu, kterou bych pro vás mohl zařídit mým jménem,“ řekl Vankas a složil ruce.

„A o jakou službu by se mělo jednat?“ otázala se netrpělivě Velena.

„Jakoukoliv, kterou dokážu zařídit.“

„Dokázal byste zařídit, abych zmizela z toho vašeho seznamu? Svého života si ještě vcelku cením.“

Vankas se na ní krátce zamračil a podrbal se za uchem. „Z toho seznamu tě nedokážu vymazat. Se sousedními královstvími a městy si takto předáváme informace o kriminálních živlech, pobudech a o hledaných osobách. Co mě však napadá, že bych mohl ohlásit, že jsme tě dopadli, což je pravda. Je možné, že kolem toho bude dost otázek nicméně už si nějak poradím,“ řekl Vankas a natáhl ruku směrem k Veleně.

„Tak platí,“ zahlásila a plácla ho po ruce.

 „Co mohu udělat pro vás, slečno elfko,“ zeptal se Vankas a obrátil svůj pohled na Galein.

„Jednou jsem slyšela, že v tomto království je vyhlášená hraničářská škola. Jsem schopná a obratná lovkyně ale ráda bych se přiučila umění a trikům hraničářských střelců,“ prohlásila nadšeně.

„Myslím, že i tohle by se dalo zařídit. V Radömienu znám jednoho z kapitánů, a ač se to nezdá, kdysi jsem po jeho boku zažil několik bitev,“ odpověděl Vankas.

„A co by si přál mistr kouzelník?“

„To je právě ten problém. Kouzla ovládám, ale zdaleka nejsem mistr. Kouzelnické řemeslo v posledních letech výrazně bledne a najít zkušeného mága, který by byl vůbec ochoten věnovat vám i jen zlomek jeho času se zdá jako nadlidský úkol. Proto jsem chtěl co nejvíc tohoto učení uchovat v paměti. Pokud byste znal někoho, kdo se magií zabývá a měl by mě co přiučit, byl bych vám vděčný,“ odpověděl pokorně.

Vankas se opět zamyslel.

„Ano jistě. Znám jednoho dávného přítele. Kdysi jsem mu dodával nejrůznější dřevařské zboží a nábytek. Před lety jsem slyšel, že si založil nějakou soukromou školu, myslím, že bych se u něj mohl přimluvit.“

„To by bylo skvělé.“

„Tak jsme tedy domluveni,“ prohlásil Vankas a vstal ze svého křesla.

 

 

„Krizová situace si vyžaduje krizové řešení. Vyhlášené lovce odměn si zaprvé nemůžu dovolit a za druhé, než by dorazili, může být pozdě. Jste mojí jedinou a poslední šancí na to, abych ještě někdy spatřil svoji dceru. Pokud byste ji nenašli živou, na což nechci snad ani pomyslet, pomstěte alespoň její smrt a přineste mi Garnagovu hlavu,“ dodal a výrazně se přitom rozkřičel.

„Můžete se spolehnout, pane,“ odpověděl Hrdán a společně s ostatními se zvedli ze svých židlí.

Vankas je odvedl zpět ke dveřím.

„Následujte tady Ronika, vydá vám vaše věci a zbraně. Určitě se vám budou hodit i koně. V soukromých stájích vám vydá navíc dva koně a jednoho poníka pro slečnu hobitku,“ řekl Vankas a letmo se podíval na Velenu. Ta se pousmála.

„A pamatujte, tento rozhovor nikdy neproběhl. Žádnou dohodu pro vás nemám. Nemůžu si dovolit tímto způsobem riskovat mé jméno, ale jsem v zoufalé situaci, takže nemám na výběr. Myslete prosím na to. Mé slovo samozřejmě platí o to víc, že riskuju čest svého jména a rodu. A nesnažte se mě podvést. Stejně jako zde hobitka můžete skončit na seznamu.“

Vankas hluboce oddychl a pak každému z nich podal ruku.

„Přeji vám hodně štěstí. Několik svědků, co jsme stihli vyslechnout nám popsalo několik neobvyklých pozorování party zahalenců u východní brány. V té bouřce těžko odhadnout, co viděli, nicméně bych začal vaše pátrání tam,“ řekl utrápeným hlasem.

„Budeme se snažit vás nezklamat,“ odpověděla Galein. Vankas jen pokynul hlavou na znamení souhlasu.

„A už běžte, ať neztrácíte čas,“ řekl a plácnul Hrdána po rameni.