Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 50

Kapitola 50: Zdravá a silná

„Myslím, že dokonalé štěstí může poznat člověk jen tehdy, když poznal největší bolest.“ (Liz Taylor britsko-americká herečka 1932–2011)

Nemocnice svatého Munga, Londýn, Anglie…

Doktor Lionel Prett byl vysoký na pohled sympatický padesátník. Špinavé blond vlasy, lehké opálení a přízvuk svědčily o tom, že pochází odněkud z Austrálie. Marylin si byla jistá, že její matka by z něj byla na větvi. Ona ho však vyhledala coby kapacitu v oboru ženského lékouzelnictví. To ostatní ji nezajímalo, ačkoli jako žena samozřejmě dokázala ocenit pohledného muže, když ho viděla ani to nepovažovala za nic špatného. Fakt, že má snoubence, se kterým čeká dítě, ještě přece nemusel nutně znamenat, že oslepne. Daleko podstatnější pro ni ovšem nyní byl jeho verdikt. Vzhledem ke svému věku měla trochu obavy, zda pro ni cestování letadlem a pobyt v zahraničí nebude příliš velkým rizikem. Doktor Prett ji však po důkladném vyšetření uklidnil.

„Jste dokonale zdravá a v dobré fyzické kondici, takže nevidím důvod, proč byste nemohla letět. Jako čarodějka se navíc můžete kdykoli vrátit pomocí přenášedla, pokud by se objevily nějaké potíže. Jelikož předpokládám, že budete v mudlovském hotelu, doporučuji vzít si sebou lektvary proti nevolnostem, jejich léky by vám nezabraly.“

Marylin přikývla. Jako lektvaristka tohle samozřejmě věděla. Kouzelníci měli vzhledem k přítomnosti magického jádra jiný organismus a většina mudlovských léků tak nemohla mít očekávaný účinek. Léčba musela probíhat komplexně a jejich složení nebylo určené k tomu, aby léčilo zároveň magii.   

„Děkuji, doktore. A co přemisťování, je bezpečné?“

„Zatím ano, až později ve vyšším stádiu těhotenství, je větší riziko, že může dojít k odštěpu. To bych vám ale včas řekl. Máte vy nebo otec dítěte v rodině nějaké dědičné choroby?“

„O ničem nevím,“ zavrtěla Marylin hlavou. Nějak se Severuse zapomněla zeptat, ale nepředpokládala to. U kouzelníků se dědičné choroby moc nevyskytovaly. Důvod to mělo jednoduchý. Magie poskytovala jistou imunitu vůči většině mudlovským chorobám a těch magických zas tolik nebylo. Díky tomu se také obvykle dožívali vyššího věku. To však neplatilo, pokud jde o reprodukci, tady byly jejich podmínky stejné.

„Dobře, máte ještě možnost si to ověřit do další kontroly. To dostanete také těhotenský průkaz. Vzhledem k vašemu věku bych si vás raději nechal ve své péči, abyste měla jistotu, že vše probíhá jak má.“

„Byla bych ráda,“ přitakala Marylin a převzala si od něj pergamen s termínem další kontroly a doporučeními co je třeba dodržet, čeho se vyvarovat. Krátce jej prolétla očima, ale nebylo tam nic, co by ji překvapilo. Ulevilo se jí. Nejen, že byla naprosto v pořádku, navíc ani nemusela rušit svatební cestu, na kterou se tak těšila. Všechno se prostě zdálo dokonalé.

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Pokud si dělala starosti jak a komu to oznámit ve škole, rozplynuly se ve chvíli, kdy po návratu od Doktora Pretta potkala před Velkou síní Hermionu. Ta už totiž příčinu toho jejich trapasu na chodbě uhádla sama. Marylin nevěděla, jak přesně na to přišla, ani kdo všechno už tuší pravdu, ale rozhodla se, že zapírat něco, co bude brzy zcela zjevné, nemá smysl. Navíc si byla jistá, že se ta zpráva brzy rozšíří i tak.

„Myslím, že nemá smysl to déle tajit. Máš pravdu, skutečně jsem těhotná. Dnes mi doktor potvrdil, že je vše v nejlepším pořádku, můžu bez obav letět i na dovolenou.“

„Věděla jsem to!“ vypískla Hermiona radostí a s horlivými gratulacemi se jala Marylin objímat.

„Už jsi to řekla rodičům?“ vypálila vzápětí další otázku, aniž by se starala o to, zda jejich rozhovor někdo zaslechne. Beztak už to bylo jedno.

„Zatím ne, čekala jsem na výsledky vyšetření. Spojíme se s nimi dnes po vyučování. Matka se zblázní radostí,“ odpověděla Marylin popravdě, vzpomínaje přitom na její všetečné otázky během Vánočního festivalu a na to jak byla odpálkována Severusem, který se s tou situací popral lépe, než ona sama.  

„Tohle si dokážu představit, i když Severuse jako otce teda už ne. Nic ve zlém.“

Marylin pokrčila rameny. „Pravděpodobně nebudeš jediná. Já si ale myslím, že vás ještě všechny překvapí. Mám důvod věřit, že bude dobrý otec.“ Nic víc nedodala. Prozradit na čem se ta jistota zakládá, by totiž znamenalo, zradit jeho důvěru a to nechtěla.

S rodiči se spojila hned po večeři. Tentokrát u toho byl i Severus, třebaže ho o to nežádala. Udělal to automaticky, koneckonců týkalo se to i jeho. Marylin nevěděla proč, ale to prosté gesto ji potěšilo. Pro její matku to naopak bylo překvapení, znamenalo to, že se děje něco zvláštního a skutečnost, že musel přijít také Robert, to jen potvrzovala.    

Reagovali dle očekávání. Ellen se dokonce pokusila svou dceru obejmout, než si uvědomila, že je na opačném konci zeměkoule a mezi nimi je zrcadlo.

„Tak tomu říkám zpráva. Tedy, bude to velká změna, ale se vším vám samozřejmě pomůžu. Jsem tak ráda, že budu babičkou,“ řekla nakonec s rozmáchlým gestem pokoušejíc se tak zamaskovat svůj původní úmysl.

Marylin se podařilo taktně předstírat, že si ničeho nevšimla, i když uvnitř se bavila. Severus se naproti tomu neskrývaně uchechtl. Dávno se nesnažil hrát někoho jiného, než kým skutečně byl.

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Když Severus viděl všechny ty trapné výrazy a patetické reakce ostatních, byl rád, že on sám na tu zprávu reagoval jednoduše polibkem. Jediným nedostatkem bylo, že se to celé odehrálo veřejně. Jen drobný defekt, nic není dokonalé. Pomyslel si.

Jediní komu bylo potřeba novinku ještě oznámit a na jejichž reakci se Severus opravdu těšil, byli Potterovi. Ty Harryho rádoby vtipné poznámky ohledně jeho vztahu k dětem si dokázal představit velice živě.

Marylin tak učinila při pravidelné páteční večeři a to způsobem, který nejprve všechny poněkud zmátl. Na Harryho otázku co je nového odpověděla:

„Budu potřebovat na Pearl Reef Manor udělat ještě nějaké úpravy.“

Ginevra zrovna uložila Igniho, kterému byl nyní už skoro rok, a připojila se k nim v obývacím pokoji, kam se společnost po dobré večeři usadila. „Něco vám nevyhovuje?“ zeptala se trochu zmateně.

Marylin se nad ní slitovala. „Spíš budeme potřebovat něco přidat. Víš, jak ses mě tehdy ptala, zda bychom se Severusem nechtěli vlastní děti?“

Víc říkat nemusela. Harry na ně zůstal civět s otevřenou pusou, zatímco tvář jeho ženy se projasnila pochopením.

„Tak proto jsi dnes odmítla víno. Gratuluju vám, to je skvělé,“ řekla a opět se chystala Marylin obejmout, jako prve když jim oznamovali své zasnoubení. Severus tomu tentokrát unikl. Zase to trapné objímání, proč to jen všichni pořád dělali?

„Možná by nebylo od věci tvářit se zase pro změnu trochu inteligentně,“ neodpustil si směrem k Harrymu.

„Jo jasný. Prostě jste mě překvapili, to je všechno. Vůbec si tě nedokážu představit v roli otce, jak krmíš a přebaluješ,“ hájil se Nebelvír a snažil se přitom nesmát. Ovšem situaci tím jenom zhoršil. V jemném umění urážek nemohl být nikdy tak dobrý jako Zmijozel.

„Zvláštní, že v roli kmotra ano.“

„To nemělo vyznít takhle. Sakra nemůžeme na to zapomenout?“ zaúpěl Harry, jelikož se do toho dokonale zamotal a zjevně nevěděl jak z toho ven.

„Jistě,“ přikývl Severus blahosklonně a rozhodl se změnit téma. „Nemáš nějaké zprávy o Luciusovi?“

Tohle ho skutečně zajímalo a nechtělo se mu s tím obtěžovat Draca nebo Narcisu. Oba potřebovali čas, aby se s obtížnou situací vyrovnali, ačkoli Draco se zdál být relativně v pořádku. Jeho matka ale, ta stále nemohla Severusovi přijít na jméno a on si nebyl jistý, zda to vůbec půjde urovnat alespoň časem. Její zlobu ale samozřejmě respektoval, měla na ni právo.

„Je stále u Svatého Munga. Bude žít, ale jeho mysl je pořád dost poškozená ztrátou magie. Draco ho s matkou párkrát navštívil, ale zatím s nimi nechce moc mluvit.“

„Je nějaká šance, že se to zlepší?“ zeptala se tentokrát Marylin.

„Ještě to nevzdali, ale asi ho přeloží na mudlovskou psychiatrii. Naše léky mu teď z pochopitelných důvodů nezabírají.“

Nastalo ticho, jak se všichni zabývali svými myšlenkami. Bylo špatné cítit se šťastný, když jiní měli takové problémy? Možná. Přesto se Severus tak cítil. Zatímco jeho život byl pro tuto chvíli dokonalý, někde jinde lidé stále trpěli, rozcházeli se, umírali, čelili nepřátelům. Měl by si kvůli tomu připadat nepatřičně, ovšem na druhou stranu, i on si tento stav musel tvrdě vybojovat. Taky trpěl, umíral, zabíjel a pak se utápěl v pocitu viny. Celá léta, než se vykoupil. Dal tomuhle světu už mnoho, nebylo tedy na čase, aby si něco z toho vzal zpět? Vždyť toho nechtěl zase tak moc, jen trochu štěstí a normální život. To mu stačilo. A konečně to mohl mít, takže k čertu s Narcissou pokud to nepochopí.