Vánek ve větvích vrb - kapitola 3

Směr, ze kterého sběrači konopěnce tělo přivlekli, patrně značila polehaná tráva, rýhy v blátě a provazec střeva, jenž se jako obrovská, namodralá a oteklá larva, potrhaná a obalená listím, táhl daleko mezi stromy.

Průvodci sklopili k tělu své dravčí tváře. Prostor v bezprostřední blízkosti se lačně zamihotal, zvláčněl a rozostřil se na pozadí mlžného oparu, kterak se po nich chtivě, i když chabě natáhl. Mrtvá byla od pohledu jednou z těch, již třímají zbraně; nevnímavá k písním vyšších aspektů. A ať ji čímkoli postiženou zanechal v lesích kdokoli, zanechal ji tak bloudící po bezútěšném Rozhraní.

Z východu zadul prudší poryv větru. Trhal za mladé listí, osamělé trsy trav, mokré žíně, slepené neživé vlasy a pelichající kožešiny, překrývající hlavy Termentantů.

Oba po zběžném dotyku mimoděk stáhli dosah svého nitra. Byl to unavený, sebezáchovný krok, jehož potřebu si vynutilo nepřetržité vytížení po několik předešlých cyklů. Otevřená Spletitá stezka zela nad místem jako rozšklebená rána, nezvykle všetečná a silná. Nebylo záhy nechávat ty, již po ní nedokázali vykročit sami, tápat příliš dlouho na jejím prahu.

Překročit Rozhraní a vydat se po Stezce do krajin, kde hvězdy nepřestávají zářit, z principu nebývalo pro duchy nubelorů vyšších aspektů složité. Průvodců běžně nebylo zapotřebí pro převádění duší léčitelů a věštců, avšak ani mnohých výrobců a sběračů, jejichž nitra již byla dlouho na tomto světě a podstoupila podobnou cestu několikrát. Střežili je a dohlíželi na jejich nehmotné kroky, ovšem tolik intenzivních a tak početných zásahů na Rozhraní, které nyní vykonávali takřka dennodenně, si převádění nevyžadovalo nikdy předtím. 

S příchodem války se Stezka změnila. Ztrácela stabilitu, jakoby náhle zmatená a přitom rozlačněná množstvím a bolestí duší, které se před ni ocitaly. A ocitaly se na ni zmatené, nepřipravené, mnohdy stále pevně připoutané k tělu, jenž netušily, že nadešel čas opustit. Poté se s nimi Termentanté museli mnohdy nekomfortně střetávat, rozplétat pouta těla a ducha, která se při náhlé a násilné smrti neměla možnost rozvolnit zcela. Byla to vysilující a složitá změna v rutině. Vitaloné thermentali se však přizpůsobili. A sloužili dál.

Průvodci si tělo na větrem šlehané pláni dlouhou chvíli nečinně prohlíželi. Poté jeden z nich pozvedl nohu z tratoliště bahna a opřel ji patkou kopyta o propnutou končetinu mrtvé nubelorky. Rovně do vzduchu trčící úd se stěží pohnul, ztuhlý dlouhým setrváváním v křeči smrti. Vitalon thermentali do něj strčil ještě jednou, načež sklopil uši a odkročil.

Druhý, ten hubenější s maskou zuby cenící šelmy, který odlehčoval pravou zadní, to vnímal taktéž. Pod staletími zevšednělou emanací Spletité stezky, třebaže rozvířenou válkou a umocněnou dlouhou prodlevou mezi fyzickou smrtí a odchodem ducha, prosakovalo cosi dalšího, nepůvodního, rušivě nepatřičného. Válečné časy učinily jejich vnímání citlivější k drobným podnětům, jenž by v plné síle dovedli bez povšimnutí účinně vytěsnit.

Na cizí otisk je to nezvykle výrazné, poznamenal. Zvlášť měl-li by zde přetrvávat takto dlouho.

Povětšinou spolu hovořili telepaticky, ať již jednoduchými impulsy nebo celistvě zformovanou myšlenkou. Důvod byl výhradně praktický; pro masky z hutné vařené kůže slyšeli špatně a o to hůře jim přes ně bylo rozumět.

Intenzitu a bezprostřednost navázání takového spojení podmiňoval charakter jejich nitra i dlouhověká spolupráce. Kdyby léčitelka Laurecia setrvala v jejich blízkosti, patrně i ona by bez větších obtíží dovedla slovům porozumět. Oracloni - třebaže byli podstatou mocnější, než léčitelé - by pro odlišnost aspektu svého nitra interakci pouze vycítili. Nubeloři vnímaví pouze k Písni hvězd, jimiž byli válečníci, by neslyšeli nic.

Nemůže to být nic než cizí otisk, řekl jeho druh, tělesně vzrostlejší vitalon thermantali s maskou vytvarovanou do krátkého ostře zahnutého zobanu. Není to stopa jejího nitra. Je tedy cizí. Kamínek, Salixi?

Termentant rozevřel dlaň s béžovým oblázkem, vyhodil jej do vzduchu, zachytil a položil na napřaženou ruku druhého nubelora. Když bylo mrtvých hodně - po střetech s Latejci mnohdy doprovázeli po Stezce desítky zahynulých denně - pravidelně se střídali. Když jim však klidnější období poskytla prostor k alespoň nejzbytnějšímu odpočinku, navykli si volit losem.

Tvá značka, Beliotte. Salix kamínek opět schoval, sleduje svého druha, jak se na chladem ztuhlých končetinách ztěžka pokládá vedle mrtvé. Beliott si nepovzdychl ani se nazachmuřil nad výsledkem losu, ani pro studené bláto, ani pro to, že posledně na něj hod padl také. A byl by se chmuřil oprávněně; déle po Rozhraní bloudící duch býval na Stezce náročným svěřencem. Termentantům ovšem byla netečnost vlastní ještě více, než jiným jejich lidu.

Beliott ulehl na bok vedle těla, z opačné strany, než kam se táhly z břicha vyhřezlé vnitřnosti, s hlavou položenou v tratolišti bahna a louží, v důvěrné blízkosti bledé tváře mrtvé. V záchvěvech větru se pár pramenů ryšavých vlasů ovinulo kolem dravčího zobanu jeho masky.

Salix k němu přistoupil zezadu, lehajíc si na plece s končetinami složenými pod trupem.

Spletitá stezka se nespoutaně zazmítala, když Beliott položil dlaň s široce roztaženými prsty mezi ňadra průzkumnice, zkušený Termantant se jí však nenechal rozptýlit.

Salix mu přiložil prsty na krkavici; čtyřdobý tep měl klidný, obě srdce se pravidelně doplňovala.

Nebyl zde důvod ani přemíra času k meškání. Beliott kývl na svého druha a ochabl. Bezprostředně, rychle a plynule, jak se po stovkách let zkušeností patřilo. Na krátký okamžik, kdy jeho duch opustil tělo, mu oči v průzorech masky zaplanuly jako žhavý jantar.

Prostor se napjal a odpružil zpět proti Salixovi; hubený Termentant stáhl vlastní nitro téměř za hranice svého fyzického těla.

Zavládlo ticho, neboť samota ducha bloudícího po Rozhraní pominula. Pouze vítr se svíjel po planině a tlumeně skučel, jak rozháněl kouř doutnajících ohňů. Salix až nyní začal vnímat jeho chladný dotek.

Nadále sledoval Beliottův tep a dech, třebaže s prolnutím svého nitra s hraničním prostorem Stezky tentokrát nepospíchal. Beliottovo tělo rychle vychládalo od kopyt, dlaní a uší, dýchal však pravidelně, ač pomalu a mělce. Aby mohl Průvodce pomoci duchu zemřelého najít cestu do Kraje, kde hvězdy září věčně, musel sám pro určitý čas opustit hmatatelný svět. Vitalony thermentali odlišovala od početnějších vitalonů saeni tato schopnost spojení mezi svým astrálním a fyzickým tělem vědomě a řízeně zcela přerušit. A opět jej navázat.

Vítr sílil, neustával ve svém neklidném kroužení a v kapkách s sebou unášel vlhkost z lesů jako předvoj dalšího deště. Salix se opřel dlaněmi za zády a nechal vzdušné prsty vloudit se průzory masky až k opuchlým očím a popraskaným rtům. Obezřetným propnutím odlehčil zadní, ve spěnkovém i korunkovém kloubu viditelně oteklé noze. Ránu kryla pouze vrstva naschlého bahna. Při posledním pochodu se zachytil do železného drátu, patrně nastraženého a stejně tak dávno zapomenutého Latejci. Byl však Termentant a ty vitaloni saeni neléčili.

Salix se na ránu nedíval. Jak volné bylo spojení jeho ducha a těla, tak o své hmotné tělo také pramálo dbal.

Jako náleželo Průvodcům, i průzkumnice ležící před ním byla léčiteli nedotčena. Výhled, který už tak Salixovi značně omezovaly úzké průzory masky, mu nyní zakrývalo také Beliottovo tělo, pohledu tak ovšem zdaleka neunikl. Sečná rána se táhla podélně přes nubelorčino břicho, dobré půl kopí dlouhá. Všechny útroby, které si tudy dosud našly cestu ven, ji široce rozšklebily, takže nyní zela podobná jakési temné, vlhké zemní průrvě. V cáry roztřepené okraje tkáně byly olepené suchým listím, zanesené hlínou, hnědé krví, nazůžovélé masem, bílé a nažloutlé tukem a vazivem. Salixe napadlo, zdali odhalené maso a vnitřnosti nepotrhaly lesní šelmy, třebaže mu nebylo přesně známo, jaké rány mohou zanechat latejské zbraně.

Ostří se mohlo smýknout přes hrudník, ale do těla se zanořilo až s počátkem dutiny břišní, kde mu v cestě nestála žebra a hrudní kost. Rána sahala až po genitálie. Hned za neporušenou bránicí z ní vyhřezávala vlhce lesklá našedlá hmota, na níž i ve vlhkém počasí sedaly mouchy. Zpola ji kryla sítí cév protkaná blána - tolik co zbylo z protrženého žaludku. Vak svaloviny byl obmotán kolem úlomku stále olistěné větve, obalený suchým listím, hlínou a tráveninu. Věnec střev ležel zcela mimo břišní dutinu, třebaže z celé délky útrob zbyla od pohledu sotva třetina. Modrošedý, lesklý smotek vnitřností i tak zaujímal prostor od nubelorčiných předních noh k zadním. Špinavý od lesní trasti, narůžovělý v zhuštěných kličkách ilea, protrhaný na nespočtu míst, kde se z něj řinula žlutohnědá hmota výkalů. Slepé střevo kupodivu stále leželo v dvojité podkově vzestupného kolonu, tmavého a silného jako obě Salixovy paže. Části potrhaného urogenitálního traktu, slinivka a homolky černého slizu připomínající rozptýlené ostrůvky sleziny ležely v neduživé trávě po celé cestě, kudy ji táhly z lesa. Játra Salix nikde neviděl; mohly se jich zmocnit šelmy. Vše obklopoval stále vzrůstající počet hmyzu.

Samotný pohled se však Salixovi neošklivil tolik jako zápach. Všepřítomný zápach táhnoucí se jako chvost v patách vojska, zahnívající pach strachu a smrti. Nejednalo se o samotný zápach rozkladu, ten jej doprovázel dávno před válkou, byl neodmyslitelný od údělu Termentanta a zvykl si na něj. Nevadily mu ani tak výkaly a moč. Byla to krev. Nasládlý a přesto měďnatě trpký zápach zaschlé krve, jež nabýval na hutnosti přibližně druhého dne po smrti, což bývala obvykle doba, kdy se k mrtvým Průvodci dostávali. Nechutný a na všem ulpívající puch, hnusící se mu víc než cokoli jiného, co si dovedl vybavit.

Byla zde však ještě další vrstva pachu, která Beliotta i jeho upoutala nezvyklostí i intenzitou. Emanace byla vtíravá, příliš hutná oproti obyčejně rychle vyblédajícímu stínu cizího otisku. Salix nyní dokonce několikrát nasál vzduch ústy, nejistý si jeho chutí.

Nubeloři byli vcelku prostí záludným pohnutkám srdce a po staletí zůstávali klidní a stálí, nedotčeni světem citů. Pro absenci vlastních emocí vykazovali citlivost k intenzivnějším pocitům jiných a často je tedy přejímali, přijímali za vlastní, objevily-li se v jejich blízkosti. Byla zde patrná souvislost i s nezřídkým zvykem vytvářet skupinového ducha.

Tato skutečnost nabrala dosud nevídaného dopadu během válečných časů. Narozdíl od netečných nubelorů byli Latejci emocemi zmítáni takřka neustále a bez zjevné předvídatelnosti. Bývala tedy období, kdy se ani jedno z vojsk nedovedlo odhodlat k výpadu pro ochromení vzájemnou hrůzou. A bývaly bitvy tak kruté a zvrácené, že se podobaly zvířeckému šílenství.

Bylo tedy běžné, povšimnout si na nitru zemřelého otisku cizího pocitu, zůstal-li vůbec natolik patrný, aby jej bylo možné rozlišit. K tělu zemřelé však lnula aura Salixovi nepovědomě silné podstaty.

S výdechem rozvinul dosah svého nitra, pozvolna nechal svoji dosud úzce soustředěnou moc rozlít se po okolí, tápaje jejím prostřednictvím jako nespočtem stínových prstů. Vnitřním zrakem zahlédl Beliottovu schránku, stejně mrtvou jako nubelorka vedle něj. Spletitá stezka ho vábila namodralou září. A vůní anýzu.

Odmítl ji a o něco se uzemnil mechanicky naučenými dotyky, kontrolujícími Beliottovy životní projevy. Lehce mohl pokládat za vinu únavě, že se ještě nepokusil ovinout svojí mocí Stezku a střežit z Rozhraní hladký průběh druhova činění. Namísto odpočinku či pátrání po Beliottově duchu se však vědomím zkoumavě dotkl cizího otisku.

Jakmile se s energetickým polem propojil, bez varování byl jeho duch proklát nespočtem ledových ostnů, drtivá pěst stiskla jeho vnitřnosti, srdce začala z okamžiku bít jako o překot a dech mu uvízl v plicích.

Půda se mu probořila pod nohama a vlhkým vzduchem se blýskla zahnutá čepel.

Zprudka ze sebe otisk držící se nubelorčina těla sloupl. Natolik zprudka, že se mrtvola pohnula a opět se skulila do původní polohy.

Strach.

Vydýchávaje se, Salix zůstal s údivem hledět do neurčita. Beliott se nemýlil, vskutku nešlo o nic neobyčejnějšího, než cizí otisk. Nemýlil se však ani on, když tvrdil, že s otiskem tak intenzivního pocitu se dosud nesetkal.

Nubelorka musela být sama, když ke konfrontaci došlo - bez svých druhů i bez jakéhokoliv propojení s nimi, - a narazila na samotného Latejce. Nebo alespoň osamělého.

Mladý Termentant ukonejšil neklidně vlnící se cípy svého ducha, zaoblil svoji niternou sílu a napodruhé se k emočnímu otisku natáhl o mnoho koncentrovanější.

Jakmile se zanořil do znatelně cizí energie, maně vycítil podnět stejné podstaty kdesi na hranici lesa. Obyčejně by nabyl dojmu, že došlo pouze k okamžitému zrcadlení, k odražení energie na nějakém energickém uzlu, v němž se sbíhaly žíly země, na jedné z nichž se mohl jejich tábor nacházet. Termantalové se příliš nezabývali zemí pod svýma nohama, s živou krajinou spolupracovali spíše vitaloni saeni a bylo v celku nasnadě, že by své ležení zvolili na takovém místě.

Nyní však Salix bez zcela určitého důvodu přerušil své zkoumání a přeci jen vzhlédl. Pokusil se k deštným oparem ovíjeným platanům dohlédnout skrz otvory masky svým prostým, fyzickým zrakem.

Nubeloři neviděli příliš dobře do dálky. Obecně příliš dobře neviděli. Zaslechl však krátký ostrý zvuk, podobný štěkotu divokých psů. A pak i přes úzké průzory masky zřetelně rozpoznal, že vzduchem letí předmět.

Jeho smysly nepostřehly, kdy ticho nad paloukem roztříštil rozdivočelý, vřískavý bojový pokřik.

Předmět dopadl na délku kopí od Termentantů a mrtvé průzkumnice.

Hliněná nádoba explodovala v gejzíru střepin, hlíny a vnitřností žlutomodrým plamenem.

Tlaková vlna jím mrštila nazad, ve zlomku následovaná třeskem výbuchu, který Salix vnímal pouze do okamžiku, než jej bolest ohlušila. Něco těžkého jej smetlo s sebou, úderem do týla mu zabořilo tvář do bahna a zavalilo ho. Termantant se stačil nadechnout bláta, než oslepl a Stezka dychtivě vsála jeho ducha.

Mnohem pomaleji, pokrytá popraškem třaskavé směsi, vzplála tráva okolo.