Vánek ve větvích vrb - kapitola 4

Salix se dusil. Hltal ústy, ale žádný vzduch zde nebyl. Zalykal se, ale neslyšel se lapat po dechu.

Zpola omráčen se vzepřel na rukou, tápal kolem sebe, pokoušel se vyprostit a zároveň neměl ponětí, zdali se vůbec pohnul.

Dusil se. Podařilo se mu odvrátit hlavu, kašlal bláto, stíral ho rukama z masky, ale dusil se stále. Dostal se na karpy a vzdáleně vnímal, že se nad ním něco hýbalo.

Potřeboval se nadechnout.

Cítil žár na kůži a chladnou mokrou zem, viděl tmu a neslyšel nic.

Posunul se po loktech o další kus, vykašlával hlínu s trávou a vytíral si bláto z očí. Světlo, když je začal vnímat, bylo nezvykle mdlé. Sípavý nádech mu naplnil plíce řezavě čpavým vzduchem. Kouř.

Předklonil se a začal se dusit nanovo. Zmítal hlavou, ale kouř mu vnikal do očí i úst v jakékoli poloze. Maně vnímal obrysy, jakési nerovnosti půdy kolem něj a v dáli se v hrozivé tichosti rychle míhající siluety.

Stanul, na vratkých nohách se v předklonu potácel tam a zpět a rukama si nepřestával drásat tvář, dokud pod krkem nenahmatal řemínky spojující přední a zadní část masky. Nepodařilo se mu je povolit, ale prsty se zaklesl pod masku a pokusil si uvolnit ústa. Kouř ho pálil v útrobách a řezal v očích, cítil bahno mezi zuby, zalepovalo mu průzory a průduchy a stékalo po tvářích. Docházel mu kyslík, čpavý kouř se mu společně s blátem spojeným se slinami vracel z nosohltanu do nosu, jak chraptěl a zalykal se. Oči mu slzely a ústa otvíral naprázdno.

Dusil se. Potřeboval se nadechnout. Zaťal nehty do vařené kůže a masku si strhl.

Třebaže stále nic neslyšel a viděl stěží, okolní podněty v první chvíli ochromily jeho obnažené smysly.

Zavrávoral a jeden z obrysů u jeho nohou nabyl patrnějších tvarů.

Beliotte.

Jeho druh stále ležel na rozdrásané zemi, v poloze téměř totožné s tou, jakou zaujal při provázení nubelorčina ducha. V průzorech masky Salix rozpoznal bělma očí, jenž třeštil upřeně vzhůru. Termentant se chvěl v šoku z nenadálého přerušení pouta se Stezkou a násilného vytržení z bezčasých rovin světa.

Za nimi se zmateně hemžilo ležení a oheň se měnil v kouř. Salix vcelku bez rozmyslu popadl Beliotta za paži a veškerou zanedbatelnou silou svého hubeného neduživého těla se ho pokoušel odtáhnout, postavit na nohy, pohnout s ním.

Sluch se mu začal navracet pozvolna. Nejdříve jako duté hučení uvnitř lebky. Poté syčení zmírající mokré trávy, dusot kopyt a tříštění dřeva. A potom křik. V ležení se hodně křičelo, ale Salix nějak nerozuměl tomu co a zatím vlastně ani proč. Jeho samotného veškeré zesílené smyslové vjemy dráždily natolik, že by křičel.

Beliott se začal zvedat na nohy, stále natolik otřesený, že se možná jen pokoušel Salixovi vymanit a nepromluvil ani slova. Jeho fyzické tělo bylo v pořádku, třebaže duch musel trpět násilným vytržením. Salix vůbec necítil přítomnost jeho nitra, nesnažil se ovšem ani kontakt navázat.

Až teď zaostřil jeho zrak dál, za podivně potrhané bláto, v němž leželi, na nubelorku, která byla najednou o mnoho menší, z boku jí čněly ostny ulámaných žeber a rudé vlasy měla na hlavě vpředu i vzadu, až k mělkému kráteru v hnědošedé půdě, kolem kterého stoupal těžký kouř z mokré trávy a po zemi se odvaloval proměnlivými směry.

Leqereee! křičel někdo. Utíkejte!

Salix zahlédl dva vitalony saeni, jak vklopýtali do lesa v místech, odkud se táhlo střevo, následováni ztěžka došlapujícím válečníkem.

Znovu popotáhl za rameno druhého Termentanta, který se již zvedl na plece, ale Beliott byl stále malátný, jaksi nepřítomný.

Vzduch nezvykle siřičitě čpel a sloupy dýmu zmítal vítr.

Beliotte! „Beliotte!"

Dolehl k němu další zvuk, tentokrát z větší blízkosti, táhlé výrazné vřeštění, znenadání umlkající.

Z kouře se vynořila Laurecia a několik dalších léčitelů; Salix cítil rozechvělost a potrhanost jejich skupinového ducha. Cítil také přítomnost Stezky, byla dychtivá a dorážela i na živé.

„Utečte!" křičela směrem k Termentantům Laurecia, ale prohlížela si je jaksi ulpěle, zaraženě a snad poprvé v životě s podivem. Dokonce se zastavila a dotkla se vlastní tváře a ta chvíle pozdržení stačila, aby se ostatní vitaloni opět rozplynuli v mlze, utekli směrem k lesům.

Dlaň na léčitelčině tváři zůstala, když se její výraz náhle změnil, vytřeštila oči a pootevřela ústa.

Salix se ohlédl směrem, kterým pohlížela.

Skoro nikde už nehořelo, po vytrvalých deštích se v lukách držela vlhkost a měnila plameny v kouř. V jednom místě dým ztmavl, než nabyl podoby Latejce. Těžký, podsaditý muž zařičel, v napřažené pracce sekeru, na hlavě propocenou výložku pod přílbu. Cenil děravý chrup a pruhy opotřebené vařené kůže vojenské suknice mu poskakovaly kolem chlupatých kolen, jak se v běhu hnal přímo na ně.

Laurecia podivně, zvířecky vykřikla.

Salix si dovedl pouze přitisknout dlaně na uši. Zůstal stát bez jediného pohybu a zmateně zíral před sebe. Toho dne to vycítil podruhé. Strach.

Léčitelka se pozdě a zbytečně pokusila uskočit, když Latejec přiběhl a z rozmachu jí zarazil sekeru do hrudi, po topůrko mezi odhalená ňadra. Laurecia se nadzdvihla, jakoby se chtěla vzpínat, ale zadní nohy se pod ní podlomily. Pouze se prohnula nazad a dopředu, když Latejec vytrhl sekeru z jejího těla a z úst se jí v němém výkřiku vyřinula temně rudá zpěněná krev.

Salix to všechno cítil. Odporný nasládlý zápach krve a čerstvého masa. Anýz. A strach. A vnímal v téže chvíli i všechny ostatní okolní pachy, ostře osvětlené obrazy, vřeštivé zvuky, řezavé chutě. Bez termentantské masky ho přemíra vjemů bolestně ochromovala.

Chtěl co nejvíce stáhnout dosah svého nitra. Zároveň ho ale jiný, prastarý pud dávných tvorů přinutil se bránit.

Latejský voják mohl být tak na dvě kopí od něj. Odvrátil se od léčitelky dalším těžkým rozmachem sekery, ale Salix nějak věděl, že na něj nezamíří, že je tu stále druhý Termentant ležící před ním, u jeho nohou.

Byla to intuitivní myšlenka, neboť Beliott mu byl té chvíle zcela lhostejný. Salix měl strach a bál se o sebe. Byl to však čas, co mu před ním ležící druh mohl případně poskytnout.

Salixovo následné jednání později ovlivnilo většinu tehdy žijících nubelorů.

Viděl pohyb paže, zahnuté ostří čepele. Ucouvl a zavadil kopytem o tělo průzkumnice. Zaklonil hlavu a jeho nitro se v té chvíli dotklo všeho a stalo se vším.

Termentantovy oči jantarově zaplály.

Za jeho zády se vratce a klátivě vztyčila ryšavá nubelorka. Nálož jí vykousla polovinu boku, obnažila maso na hrudníku a z obličeje zanechala bezrysou rudou hmotu pod cáry seškvařené kůže. Prázdné oční otvory jí však plály jantarovou žlutí. Zbyla jí také ruka, která nyní svírala jako pěst velký, hranatý kámen.

Latejec zemřel, protože se v úleku zastavil. Několik dní mrtvá, zvěří potrhaná, ženistickou trhavinou spálená a jinak dočista nahá kentaurka vystoupila před vitalony thermentali a ze strany udeřila vojáka kamenem do hlavy, srazila jej na zem, udeřila znovu a ještě jednou, až se vatovaná vycpávka promáčkla dovnitř lebky a začala rudnout.

Vzápětí se průzkumnice zhroutila na ležícího muže a společně s ní klesl na karpy a lokty hubený Termentant bez masky. Sípavě oddechoval, slepě třeštil oči a z obou nosních dírek mu stékala krev na třesoucí se bradu. Tekla mu skrz rozevřené rty do úst, teplá a nasládlá.

Poté se neméně roztřeseně postavil na nohy, obrátil a rozběhl se k lesu. Tak rychle, jako ještě nikdy neutíkal. A ani ho nenapadlo se ohlédnout. Utekl bez jediné myšlenky na okolní svět.

Tehdy konečně začalo pršet. Kapky byly drobné a vítr je přinesl jako hedvábnou clonu.