5. kapitola, Obtížím navzdory

Šli těžkým krokem a prodírali se hustým rákosím. Postavy měli shrbené a hlavy svěšené, takže spíše, než hrdé válečníky připomínali otroky, co právě někdo prodal na trhu. V očích se jim zračila únava a v chodu je držela pouze vůle jejich vůdce.

Ten jako jediný hleděl stále kupředu, dlaň měl na rukojeti meče a orlím zrakem propátrával porost, zda se neobjeví nějaké nebezpečí. I jemu scházel potřebný spánek a velká osvalená záda schovaná pod brněním už měl také shrbená, přesto neochvějně kráčel skrz nekonečnou zeleň a nejevil nejmenší známky toho, že by se vzdal.

Na rozdíl od svých druhů polomrtvých únavou dokázal Artar ještě přemýšlet a hlavou se mu honily různé úvahy o jejich cestě.

Už je to den, co jsme přišli o loď, mihlo se mu hlavou. Od té doby, co útok hrochů předčasně přerušil jejich plavbu, museli překonávat nelítostné mokřady. Artar je neochvějně vedl na východ k Velké řece, kde doufal, že se jim dostane všeho potřebného. Jídlo, voda a spánek, pomyslel si toužebně. Veškeré zásoby nechali v potápějící se lodi a ani nemohli činit jinak. Stejně jsme měli štěstí, že jsme vyvázli tak lacino, pomyslel si Artar. Kromě všech věcí nepřišli ani o jeden život. Kéž nám to vydrží, řekl si a potlačil nutkání k zívnutí.

Ovšem pokud si někdo myslel, že nebezpečí už pominulo, pak byl na omylu. Ten celý den od setkání s hrochy se prosekávali neprostupným mokřadem, nohy jim neustále zapadaly do bahnité půdy a často museli vkročit do špinavé vody mokřadů. To vše, aniž by utišili hlad či žízeň. Do toho jim na každém kroku hrozilo nebezpečí od krokodýlů či jedovatých hadů. Navíc obtěžování hmyzem nekončilo a všichni měli těla posetá nesčetnými štípanci. V tomto pekle jim také byla odepřena nejdůležitější lidská potřeba – spánek. Minulý večer si sami v porostu vysekali kruhovou mýtinu, aby měli kde ulehnout. Jenže se celou noc měli na pozoru a oka nezamhouřili kvůli krokodýlům, kteří dokonce párkrát zaútočili a ke slovu se dostaly zbraně družiny. Naštěstí zvířata pochopila, že ulovení této kořisti se nevyplatí a stáhla se. Družina tak seděla zády opřená k sobě v polospánku, s jedním okem otevřeným a rukou na zbrani. Ani oheň si nemohli rozdělat, protože zde nebylo žádné dřevo, a navíc jim scházelo křesadlo potopené na dně jezera s ostatními věcmi. Není tedy divu, že druhý den se stěží drželi na nohách. Artarova vůle však zůstala pevná, a dokud byla nezlomená, držela je v cestě.

Mohutný barbar si však lámal hlavu vírem myšlenek. Pokračovali na východ k řece, ale co tam? Tuhle krajinu si pamatoval jen matně z předešlé cesty, co se odehrála před rokem. Velké mokřady se táhly daleko na sever až ke knížectví Narta a šlo o neobývanou pustinu. Pouze na východním břehu řeky, ke kterému se blížili, by mělo stát pár rybářských osad. Alespoň v to doufal. Artar nepochyboval, že až se dostanou k řece, budou v bezpečí a odpočinou si, i kdyby nenašli lidské osídlení. Napijí se říční vody, co se oproti břečce z mokřadů zdála čistá jako křišťál a dokážou něco ulovit. Na řece, důležité dopravní tepně, je snad vezme nějaká loď a budou moct pokračovat v cestě na sever vstříc říši Kuš.

Přesto jeho mysl trápila ještě jedna otázka: nevlezou do pasti? Ještě včera si myslel, že je tumské stráže nedostihnou, ale to by se nesměli zdržet v mokřadech. Navíc ten zrádný bídák Semij je opustil uprostřed té pustiny se záměrem, aby je sežraly čelisti hrochů. Co asi plánuje teď? Upokojí se s vědomím, že tam nejspíše všichni zahynuli, nebo se spojí s tumskými a budou je chtít najít? Artar neznal odpověď ani na jednu z těch otázek, ale ta nejistota jen posílila jeho odhodlání zdolat všechny překážky. V hlavě mu zazněla slova jeho dávného velitele, když se teprve přidal k žoldákům a byl zelený jako červ – „Vše se dá vyřešit mečem. A co ne, od toho můžeš utéct.“ S tím se mu hned zpravila nálada. Tímto heslem se řídil celý život a nikdy ho nezklamalo.

 

Sluneční kotouč zatím líně, ale zato neústupně putoval nebeskou klenbou a oslnivě svítil. Když se ocitl v polovině své cesty, museli zastavit. Fasiovi podpíraného svým strážcem Kiriem, který byl stejně unavený, vypověděly nohy poslušnost a sesunul se na zem. Všichni se zastavili.

„Pojďte, jinak vám ztuhnou svaly a už se nehnete!“ vyzval své druhy Artar chraplavým hlasem. Ti na něj upřeli prázdné pohledy.

„No tak, dej nám aspoň chvilku,“ škemral Semer a sedl si na zem. Ostatní se k němu přidali.

„Dobrá,“ podvolil se Artar při pohledu na své znavené druhy. „Ale já půjdu dál a obhlédnu to.“

„Půjdu s tebou,“ přidal se Ber a společně vyrazili vpřed. Obtížně šli skrz hustý porost a Ber občas použil širokou čepel své sekery, aby proklestil cestu.

„Jaký je tvůj plán?“ zeptal se ho po chvilce statný sekerník.

„Půjdeme a uvidíme,“ shrnul ho jednoduše Artar. Nevěděl nic a všechny jeho myšlenky byly jen dohady.

„To je vždy nejlepší plán,“ odvětil Ber s mírným úsměvem. „A jak ty povídáš: vše se dá vyřešit mečem. A co ne…“

„Od toho můžeš utéct,“ doplnil Artar a zazubil se, přičemž ho zabolely popraskané rty.

„Přesně jak…“ náhle Artar zvedl ruku a umlčel Bera. Oba strnuli v naprostém tichu a sluchem zachytávali i ten nejmenší šelest rákosí ve větru. Pak to uslyšeli: nejasný zvuk, který byl rozhodně umělý. Ozýval se z dálky a nebýt větru, který ho k nim zavál, by ho ani neslyšeli. Poté se přidal další tlumený, ale rozpoznatelný zvuk: lidský smích.

Oba barbaři na sebe pohlédli a bez řeči se vydali doleva, odkud se zvuk ozýval. Doteď dělali hluk a rákosí s trávou bezohledně rozráželi, ale nyní tiše proplouvali zelení, že by je ani lesní domorodci nezahlédli. Hluk stále sílil až byla jasně slyšet lidská řeč a svist podobný čepelím, jak sekají do rákosí. Barbaři došli až ke kraji zeleně, kde najednou končila a přecházela v mýtinu. Nevstoupili však na ní, místo toho ji pozorovali skrz mezery v porostu. Jimi se jim naskytl pohled na skupinu snědých mužů v bílých bederních rouškách, kteří se srpy v rukou kosili vysoké rákosí. Další ho pak vázali do velkých svazků a odnášeli někam pryč. Živě rozprávěli a smáli se. Oba barbaři na sebe pohlédli a bez řeči si rozuměli: Tohle jsou vesničané, jsme blízko osady a řeky. S tím se opět tiše vytratili a zamířili ke svým druhům.

 

Doteď zůstali skrytí v hustém porostu a pozorovali blízkou vesnici. Netrvalo jim ji najít dlouho, stačilo jít dále na východ a poté trochu na sever, přičemž jim pomohl pach kouře z ohnišť. Kdyby místo odpočinku pokračovali v cestě, možná by na ní narazili.

Šlo o rybářskou osadu na břehu řeky, která byla jako jediný ostrov osídlení uprostřed moře této nehostinné země. Malé kruhové domky či spíše chatrče byly postaveny z rákosí vyplněného hlínou a blízko nich ležely sušící sítě plné všelijakých ryb. Ve vesnici panoval všední ruch: muži nejspíše vyrazili na rybolov či na sběr rákosí, jak viděli. V osadě tak zůstaly ženy s dětmi, co se zase věnovaly svým domácím povinnostem jako vaření nebo zpracovávání úlovku, které dělaly venku u svých domovů.

„Tak na co čekáme?“ zeptal se chraplavě Semer a vyšel kupředu, zrak lačně upřený na ryby a čerstvou vodu ve vědrech. Poté ho zarazila silná ruka.

Artar už měl také potíž myslet jasně, přesto se dovtípil, že banda špinavých barbarů, co náhle vyleze z rákosí, asi nezapůsobí na vesničany právě nejlepším dojmem.

„Takhle je akorát vyděsíme,“ vysvětlil Artar.

„To je mi jedno,“ odsekl Semer, „jestli se nenajím a nenapiju, tak pojdu. A myslím, že jsme na tom všichni stejně.“

„Všeho se dočkáš, ale teď mě poslechneš,“ řekl Artar důrazně. „Já k nim půjdu první a pokusím se s nimi domluvit. Vy ostatní tu zůstanete, dokud vás nezavolám. Jasné?“ Každého z nich provrtal pohledem, aby si to zapamatovali. Nikdo mu neodporoval. Poté si sundal opasek s mečem a konečně vystoupil z rákosí.

Ocitl se na prostorné návsi s pár domky a pomalým krokem šel vpřed. Zprvu si ho nikdo nevšiml, dokud nezapištělo nějaké dítě a rázem na něm spočinuly všechny oči obyvatelů osady.

„Přicházím v míru!“ řekl zvučně, aby zarazil náhlou paniku a na znamení toho úmyslu dal ruce nahoru a ukázal, že je beze zbraně. Přesto vesničany pohled na urostlého a špinavého muže ve zbroji, co se náhle zjevil uprostřed vesnice zarazil, ba přímo vyděsil.

„Potřebuji pomoct!“ pokračoval v nastalém tichu. „Společně s mými druhy jsme cestovali mokřadem, ale napadly nás hroši a potopili nám loď. Celý den jsme strádali hladem a žízní. Můžu vás požádat o pohoštění?“

Místo odpovědi se mu dostalo ticha a vystrašených výrazů. Lidé jako by se naopak ještě více vylekali.

„To jsou oni,“ vyklouzlo jedné ženě. Než se Artar stačil zeptat, co tím myslí, nastala panika. Ženy všeho nechaly, rychle popadly své děti a s křikem utekly pryč z vesnice. Artar viděl, že proti panice nic nezmůže, a tak odevzdaně mávl k rákosí za sebou. Nedočkavá družina rychle vyrazila z jejich úkrytu, což jen umocnilo vyděšený křik vesničanů.

„Skvěle jsi to provedl,“ řekl posměšně Semer a utíkal k blízkému ohništi, kde zůstalo jídlo a voda. Artar musel spolknout zlost, ale chování vesničanů mu přišlo podivné. Něco mu napovídalo, že za jejich útěkem stálo ještě něco jiného než jeho divoký zjev.

Družina se zatím lačně vrhla po vědrech s vodou, co měly nebohé hospodyně připravené k vaření, a v mžiku je zhltla. Vzápětí se začali ládovat veškerým jídlem, co našli, včetně ještě sušících se ryb.

Artar to vše s nevolí pozoroval. Jeho družina se přeměnila v dravou neukázněnou smečku a opět bylo na něm, aby ji usměrnil.

„Přestaňte žrát a shromážděte jídlo a vodu!“ rozkázal a svým zjevem konečně sjednal klid. Barbaři se zmatkem v očích začali plnit jeho příkazy a prolézali celou osadu. Artar totiž tušil, že vesničané se brzy vrátí posílené o muže, co se vrátí z práce. Teď museli všechno pobrat a co nejrychleji se stáhnout zpět k mokřadům. Na boj s vesničany ani nepomyslel.

Po chvíli na návsi shromáždili koše a nádoby s jídlem, a vědra a měchy s vodou. Na Artarův rozkaz vše pobrali a stáhli se zpátky do rákosí vstříc mokřadům. Sám Artar pobral něco zásob, než se také vydal do ochrany porostu, kde si opět připjal svůj meč. Namísto aby následoval ostatní, poslechl svůj instinkt, zůstal na místě a pečlivě se skryl.

Netušil, jak dlouho čekal, nato měl příliš unavené smysly, ale jeho trpělivost se vyplatila. Zprvu se ozval křik následovaný hlasitým dupotem a po něm z mezer v rákosí rozpoznal postavy mužů. Rázně vběhli na vesnickou náves, kde však marně hledali své nepřátele. Když stáli blíž, mohl si je lépe prohlédnout a jeho tušení se naplnilo: skrz rákos viděl muže v bílých tunikách se čtvercovými štíty a kopími.

„Kde u ďasa jsou?“ nevydržel jeden voják.

„Stáhli se. Pobrali zásoby a skryli se,“ odpověděl mu hluboký hlas. Patřil vysokému a silnému muži, co se podobal spíše barbarovi než tumské stráži. Od ostatních se také odlišoval černým vousem, a kromě kopí v ruce měl krátkou sekeru na opasku.

„Pche, zbabělci!“ řekl voják. Dostalo se mu chladnému pohledu od onoho siláka, zřejmě velitele.

„Naopak, tohle jsou jižní hrdlořezové, ti nejlepší bojovníci podél celé řeky. A vede je samotný Artar,“ dodal velitel a všichni ztichli, jako by to jméno vydalo za tisíc slov. „Musíme se mít na pozoru. Podejte zprávu všem posádkám, že jsou tady a pošlete pro posily. Musíme je najít, i když jsou skrytí.“ S tím se vojáci jali plnit rozkazy. Velitel se obrátil k rákosí a upřel do něj pohled. Artar ztuhl na místě. Cítil mužův pohled a ten, kdo nikdy nebyl v divočině by se nejspíše prozradil nějakým neuváženým pohybem. Artar tam však prožil mládí a ani neměl nutkání utéct – spíše jako dravá šelma čekal, co udělá jeho kořist. Muž nakonec spustil zrak z rákosí a obrátil pohled zpátky k vojákům.

„Utvořte rojnici! Prohledáme to tady!“ zavelel.

Artar se pomalu a opatrně stáhl hlouběji do porostu. Když ho obklopila zeleň a hlasy utichly, vydal se rychle ke svým mužům. Osud je rozhodně nešetřil a před nimi se objevilo další nebezpečí v podobě tumských stráží.

 

Později toho dne družina odpočívala na mýtině v pomezí mokřadů. Půda zde byla pevná a husté rákosí jim poskytovalo ochranu. Artar je odvedl daleko od osady s pátrajícími vojáky, a tak se zde dočkali zaslouženého odpočinku a mohli se dosyta najíst a napít. Nálada se jim hned zlepšila, dokud jim Artar nevylíčil, co viděl.

„Jejich velitel zmiňoval, ať dají vědět posádkám, takže je tu mnohem víc vojáků. Odhaduji, že vyšší desítky, možná i stovka. Asi hlídají podél hranice mokřadů,“ vyprávěl Artar.

„Takže jsme tu v pasti,“ zhodnotil Semer, co doteď spokojeně ležel s plným břichem.

„Ne úplně,“ odporoval Artar, „jenom nám blokují cestu k řece v těchto místech. A ti parchanti moc dobře vědí, proč to dělají!“ ulevil si.

„Takže, jak se odtud dostaneme?“ zeptali se dvojčata současně. Artar se poškrábal na zátylku.

„Máme několik možností. Můžeme se vydat na jih, kde pokračují mokřady a vyhnout se všem osadám se strážemi. Poté se stočíme k řece a nějaká loď nás snad vezme.“

Jeho spolubojovníci se zatvářili odmítavě. Nikomu se nechtělo zpátky do těch prokletých bažin.

„Jenže,“ pokračoval Artar, „tím ztratíme více času a myslím, že budou hlídat i řeku na člunech. Pak je tu druhá možnost, kdy budeme pokračovat skrz divočinu na sever až do knížectví Narta. Ale to zase ztratíme čas, a navíc na tak dlouhou cestu nemáme zásoby.“

„A co třetí možnost?“ zeptal se Ber, „zkusit se probít.“

„No jistě, přece se tu nebudeme schovávat jako krysy!“ ozval se Semer.

Artar se usmál. Viděl, že jeho muži se po strastiplném pochodu opět vzpamatovali a popadla je bojovnost.

„To mě taky napadlo,“ připustil Artar. „A v hlavě se mi líhne jistý plán. K tomu ale potřebuji zjistit více zpráv o strážích a osadách.“

„Budeš je mít,“ řekl Ber. Ostatním se zase vrátila dobrá nálada. Artar měl plán, a to byl dostatečný důvod ke spokojenosti.

„Díky,“ řekl Artar a pohlédl na nebe – slunce ukazovalo, že je pozdní odpoledne. „Odpočiňte si. Večer nás čeká malá výprava.“

 

Slunce se blížilo k obzoru a stíny se dloužily. Všichni lidé na této straně řeky se chystali ke spánku, kromě dvou stínů, které se prodíraly pomezím mokřadů a břehem řeky. Když se přiblížily k osadě, zvětšily opatrnost a pozorně naslouchaly, zda neuslyší stráže. Když se tak nestalo, pokračovaly kupředu, obešly osadu a dostaly se blízko řeky. Zůstaly ukrytí v porostu a pozorovaly blízkou osadu.

Jedna postava, ač mohutná, se pohybovala tiše jako kočka. Teď při pohledu na břeh zazářil na její tváři úsměv a v šeru se zablýskly zuby. Na bahně u řeky byla vytažená loď, pečlivě postavená veslice se stěžněm. Až na pár stráží byla prázdná.

Artarova nálada se hned zlepšila. Jeho první setkání s vojáky ho překvapilo, i když něco takového tušil. Teď tato nová hrozba nabývala konkrétnějších obrysů a silný válečník se opět cítil plný sebevědomí.

Svou družinu rozdělil na několik skupin a ty nyní prohledávaly široké okolí, jestli neobjeví další osady s případnými vojáky. Do rána tak bude mít úplný přehled o stavu okolností.

„V osadě je tak dvacet vojáků, další jsou v domech,“ ozval se Ber šeptem tichým jako vítr. Artar pokýval hlavou, ale zrak měl stále upřený na loď.

„Už vím, jak se odsud dostaneme,“ prohodil.

 

Se začátkem noci se všichni setkali ve svém úkrytu v pomezí mokřadů. Skupina složená ze Semera a dvojčat pronikla až k další blízké osadě dál na severu, co byla také obsazena silnou posádkou vojáků. Kromě ní tu v širokém okolí nic nebylo. Artar tak měl dokonalý přehled o situaci a jeho plán nabýval zřetelných obrysů.

„Vzpomeňte si, co říkal velitel stráží,“ začal Artar. „Chtějí to tu prohledat, a dokonce přivolal posily. To znamená, že nás chtějí stůj, co stůj dostat.“

„Takže se stáhneme?“ zeptal se Semer zamračeně.

„Naopak, my toho využijeme,“ odpověděl Artar s úsměvem šelmy. „A dostaneme se k řece.“

Většina jeho druhů se zatvářila nechápavě.

„A co tam?“ zeptal se Semer, který o tom nejvíce pochyboval. „Ukradneme snad rybářské bárky a proklouzneme hlídkám?“

„Ano, jenom budeme mít větší loď,“ přisvědčil Artar.

„Jakou loď? Vždyť tu žádná není!“ rozhorlil se Semer. Poté si vzpomněl, jak dopadla jejich minulá hádka a raději se zklidnil.

„Ale je. Tam v osadě,“ ukázal rukou směrem na východ. Semerovi se rozšířily oči překvapením.

„Ale to je loď stráží!“ vyhrkl.

„Přesně. A té se hodlám zmocnit,“ řekl Artar. „Ale pokud se bojíš, můžeš tu zůstat.“

„Máš mě snad za zbabělce?“ naštval se mladík. „Souhlasil jsem s touhle cestou. Teď nám raději řekni ten tvůj plán!“

 

Den se chýlil ke konci a slunce vydávalo své poslední zbytky paprsků, které šikmo dopadaly na zem. Mladý lovec se vracel skrz zarostlou krajinu do své vesnice obtěžkaný drahocennou kořistí. V každé ruce držel síť plnou mrtvých pelikánů, těžkých bílých ptáků, po nichž se mohli kupci ze širokého okolí utlouct.

Mladík byl pověstný jako nejlepší lovec ptactva ve vesnici. Ale nebylo to tak jeho zručností, jako spíše výběrem místa. Právě zdejší pomezí mokřadů bylo zdaleka nejhojnějším revírem plným exotických zvířat, co jen čekaly na ulovení a prodání kupeckým lodím.

Přesto dnes mladíka odrazovali od jeho výprav kvůli nebezpečí té tlupy zločinců, jak to aspoň povídali ostatní. Ti se už druhým dnem schovávali v bezpečí mokřadů a tumské stráže soptily hněvem nad jejich bezmocností je najít. Lovec se jim v duchu vysmíval. Co bylo tak těžkého na tom chytit bandu otrhanců? Jenže oni se pořád zaklínali jménem Artar, jako by šlo o nějakého poloboha. Mladík měl sto chutí je sám vypátrat a poté k nim dovést stráže. To by ukázal tumskému veliteli, jak se to dělá! Ale Taret stále bezvýsledně dumal, kterak je zajmout. A to byl obávaný velitel stráží!

Mladík musel zavrtět hlavou nad neschopností tumských vojáků. Možná se nakonec vydá ty zločince hledat. Kdyby je našel, byl by vážený a celá vesnice by ho opěvovala! Síla a průbojnost mládí ho v tom utvrzovala. Možná by mohl pomýšlet i na vedení vesnice jako náčelník…

Z úvah ho vytrhl křik za jeho zády a donutil ho zastavit. Sítě s kořistí položil na zem a otočil se. Nacházel se na malé pěšině vyšlapané zvířaty, co vedla k jeho domovu. Z druhého konce k němu běžel, či spíše kulhal muž. Vypadal jako jeho krajan – měl snědou kůži, jenom místo bederní roušky měl ušpiněnou tuniku. Tvář měl staženou strachem a bolestí. Posléze si všiml mladíka před sebou a hlasitě zařval:

„Utíkej a varuj vesnici! Mí druhové byli pobiti! Barbaři jsou tu!“ Náhle se muž zarazil a spadl do vysoké trávy. Mladík ztuhl na místě. Sáhl po lovecké dýce, svojí jediné zbrani. Najednou se na pěšině objevil další muž. Byl to špinavý mladík s lukem. Barbar! problesklo mu hlavou. Při pohledu na lovce napřáhl luk a mladík na nic nečekal – vzal nohy na ramena a utíkal, co jen mohl. Do trávy za ním zahučel šíp a vybídl ho k běhu o život. Musí se dostat do vesnice a všechny varovat!

 

„Vstávej, už je pryč,“ řekl Semer a pomohl Kiriovi na nohy. Vyslancův strážce se oklepal od špíny a stébel trávy.

„Snad na to skočí,“ prohodil.

„Snad,“ přisvědčil Semer. „A pokud ano, nechceme tu být. Tak rychle za Artarem, bude nás potřebovat!“

 

Ve vesnici si šel život dál svou cestou. Muži se právě vrátili z rybolovu a ženy jim pomáhaly zpracovat dnešní bohatý úlovek. Přesto zde vládlo nehmatatelné napětí a nejistota přítomné na každém kroku. Tu ztělesňovaly stráže. Část jich byla neustále přítomná v osadě, kterou bránily společně s jejich lodí před nenadálým útokem barbarů. Další část se právě vracela z neúspěšného pátrání v mokřadech pod velením Tareta.

Mohutný tumský velitel měl skličující pocity, které mu způsobovaly křeče v břiše. Dopadení Artarovi družiny se nepřiblížil ani o píď, navzdory pomoci zrádce Semije, který se tu vyznal, a mnozí mu vyčítali opatrný postup. Ale on stál proti Artarovi! Nejslavnějšímu válečníkovi pod sluncem, proslulém jak svou silou, tak lstivostí. Musel si dávat pozor na každém kroku a dnes měl neblahý pocit, že slavný barbar dá o sobě vědět.

Jeho tušení se potvrdilo, když na náves přiběhl uřícený mladík.

„Barbaři!“ zakřičel, sotva popadl dech. „V pomezí mokřadů!“

Ruch v osadě hned utichl.

„Uklidni se, chlapče,“ řekl mu Taret, když k němu doběhl. Mladík se hluboce nadechl a dlouze vydechl.

„Co se ti stalo?“

„Vracel jsem se z lovu a najednou se za mnou objevil muž, někdo z osady,“ vysvětloval rychle. „Potom ho skolil lučištník. Byl to barbar! Také po mně střílel, ale utekl jsem!“

Taret horečně přemýšlel, co to znamená. Chtějí ho snad vylákat z osady? Má to být past? Od lstivého Artara si nemohl být ničím jistý.

„Prosím, pomozte jim,“ vyhrkl mladík. „Ten muž povídal, že jeho druhy pobili. Musíte nás ochránit!“ Celá ves sledovala nečekanou podívanou a divoce hučela. Na Tareta dolehla tíha zodpovědnosti plynoucí z jeho rozhodnutí.

Vůbec se mu to nelíbilo a za vším cítil nějaký jiný nepřítelův záměr. Proč by Artar začal najednou vraždit rybáře? Doteď Taret neslyšel, že by se choval krutě. Je snad tak zoufalý, že je chce odlákat, proklouznout k řece a zmocnit se lodi? A vůbec co má udělat on, velitel? Tušil, že nejlepší bude zůstat a hlídat osadu. Jenže má zodpovědnost za životy zdejších lidí. Jak se rozhodne?

Nakonec rozhodli sami lidé. Rybáři, rozlícení při zmínce o řádění barbarů na jejich soukmenovcích, sebrali své lovecké oštěpy.

„Pokud nás nejdete chránit, uděláme to sami!“ řekli rozlíceně a vydali se k mokřadům.

„Harkeme!“ zavolal Taret svého pobočníka. „Vezmi s sebou polovinu mužů a běž je ochránit. Já tu zůstanu a budu hlídat.“

Sice si nebyl jistý, že je v mokřadech čeká nebezpečí, ale jejich životy nemínil ohrozit. Zato hodlal ubránit osadu, pokud se tu Artar objeví.

 

Opět se schylovalo k večeru a po hluku z osady, ve kterém rozpoznali odchod stráží, se družina odvážila přijít blíž a zjistit, jestli Artarův plán fungoval.

Mohutný barbar dlouho pozoroval osadu skrz husté rákosí, než se vrátil hlouběji do houštin ke svým mužům. Potichu zaklel.

„Plán byl úspěšný jen z části,“ vyprávěl jim, co viděl. „Odešla jen polovina mužů. A sám velitel tu zůstal.“

„S patnácti muži si poradíme,“ řekl Ber sebejistě. Artar si dřepl na zem a škrábal se na zátylku v přemýšlení.

Proti patnácti mužům mají šanci, přece jen jsou lepší bojovníci. Zato hrozilo, že dojde ke ztrátám nejen na nepřátelské straně. Alespoň že odešla většina vesnických mužů, co by se jinak připojila k boji.

Rákosí blízko nich se najednou pohnulo a barbaři tasili zbraně.

„To jsme my,“ ozvalo se šeptem a rázem se uklidnili. Z porostu vystoupil Semer s Kiriem.

„Dalo vám to na čas,“ poznamenal Artar.

„Museli jsme jít obloukem, abychom se jim vyhnuli,“ pokrčil rameny Semer. „Zato vy jste nás málem polechtali zbraněmi na zadku.“

Artar mávl rukou na znamení omluvy.

V duchu počítal: včetně jeho a Kiria měli šest bojovníků. Fasia nepočítal, protože měl k boji tak blízko jako Artar důvěru v bohy, takže se ukryje v houštinách. Šest mužů proti patnácti. Už zažil i horší přečíslení, takže to budou muset zvládnout. Jinak hrozí, že svou šanci na útěk promrhají a zůstanou tu trčet kdovíjak dlouho.

„Budeme se držet plánu,“ řekl si Artar spíše pro sebe a zadíval se na oblohu. Ta tmavla a zvěstovala příchod noci. „Počkáme až se stráž vzdálí. Měli by narazit na naše stopy a ty je zavedou ještě dále do mokřadů. S příchodem noci nastane náš čas.“

Pohlédl na tváře svých druhů, částečně ukrytých ve stínu. I tak z nich cítil nadšení z blížícího se boje. Ze šera prosvítaly jejich úsměvy a nedočkavě tápali prsty po svých zbraních. Už nebyli ztrápení vězni mokřadů, ale hrdí válečníci, i když bojovali za zlato, těšící se na zkřížení zbraní.

Pouze Artar začal litovat svých nepřátel, prostých vojáků, kteří neznali pravý důvod, proč je mají lapit. A skutečný nepřítel si hověl v bezpečí daleko na severu. Zatím.

 

Taret stál na návsi blízko jednoho z domů, v ruce křečovitě držel kopí, pohled upřený do rákosí, které mohlo skrývat jen pár komárů stejně jako tlupu barbarů. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že do okolí vyšle hlídky, ale ten nápad brzy zavrhl: byly by příliš snadnou kořistí pro muže z divočiny. Své muže držel pohromadě blízko rybářských chýší, aby se mohli ukrýt případné spršce šípů. I vojáci byli jako na trní, v ruce štíty a kopí, připravení kdykoli vyrazit. Zbylí vesničané, hlavně ženy a děti, zalezly do svých domovů, které jim mohly poskytnout trochu toho nejistého bezpečí.

Taret začal litovat svého rozhodnutí poslat polovinu mužů pryč. Nyní mu přišlo zřejmé, že nepřítel se ukáže tady, v oslabené osadě.

Vzápětí se pohnulo rákosí a vynořil se z něj muž. Taret už chtěl zařvat na své muže, ale včas se zarazil. Muž byl zřejmě zdejší: měl snědou pokožku a špinavou tuniku.

„Nejsem nepřítel!“ zakřičel a udýchaně mířil k němu. Tím hlasem přivolal blízké vojáky, zvědavé z každého vyrušení.

„Posílají mě se zprávou,“ řekl muž na vysvětlení a popadal dech. Bylo jasné, že tím myslí skupinu stráží jeho pobočníka. „Barbaři nás vtáhli do léčky a většinu pobili. Já jsem jediný unikl, abych zavolal posily! Prosím, pomozte, jinak všichni zahynou!“

Taret strnul překvapením. Myslel, že útok přijde tady, ale to byl omyl. Aspoň zdánlivě. Nad jeho překvapením ovšem zvítězila podezřívavost. Věděl, že barbarů je kolem sedmi. Jak by mohli zvítězit nad zhruba třiceti rybáři a vojáky?

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se muže. „v této osadě jsem tě ještě neviděl.“

Mužovou tváří proběhl strach. Sice jen nakrátko, ale přesto protrhl jeho masku.

„Všichni pozor!“ stačil Taret vykřiknout, než z rákosí přiletěl šíp a skolil jednoho muže. Nyní odhalený Kirius se rozeběhl pryč k rákosí. Uprostřed toho zmatku se z druhé strany osady ozval křik a na vojáky vyběhl houf po zuby ozbrojených barbarů, doteď skrytých v blízkém rákosí.

„Semkněte se!“ zavelel Taret, ale kvůli překvapení a prudkosti útoku to vojáci nestihli a barbaři do jejich řad narazili jako utržené kamení ze srázu. Zbraně se zdvihaly a padaly, ozvaly se bolestné výkřiky. Do toho padala smršť nepřátelských šípů a oštěpů.

Taret se snažil pomoct svým mužům a z boku se dostal k útočícím barbarům. Tam ho překvapil počet útočníků – byli pouze tři. Vprostřed nich se tyčil ten nejsilnější válečník, jakého kdy viděl. Byl neobyčejně vysoký a statný, tělo mu chránilo brnění z kovových lamel, jeho svaly se kroutily jako provazy a tvář měl staženou v divokém šklebu. Velkým mečem široce máchal kolem a jeho rány nezastavily ani štíty, které se pod surovostí útoku rozštíply a dovolili čepeli projít skrz. Vypadal jako pravý symbol čirého barbarství smíšeného se zvířecí zuřivostí. Taretovi muži padali pod tímto zuřivým útokem jako mouchy.

Velitel zařval v návalu vzteku a vyběhl s napřaženým kopím proti barbarovi se sekerou. Ten si ho včas všiml, sekerou vykryl jeho útok a velitelovo kopí neškodně proletělo vzduchem. Nato se barbar rozmáchl sekerou a Taret musel kopí pustit a uskočit, přičemž ho čepel zbraně sekla na tváři. Navíc při tom nemotorném skoku upadl a svezl se na zem. Mohutný sekerník však nestačil přejít k dalšímu útoku, protože se mu postavil další voják, než v krátkém souboji padl k zemi.

Tumské stráže byly během chvilky nemilosrdně rozprášeny a v boji zůstaly pouhé zbytky vojáků. Při tom pohledu bylo Taretovi jasné, že v něm nemá smysl pokračovat.

„Ústup!“ zakřičel. „Utečte!“

Vojáci se už před tímto rozkazem obraceli a prchali, seč mohli, a na zemi plné krve nechali své mrtvé druhy. Tareta popadl hrozný vztek. Sice jako velitel selhal, ale aspoň se pokusí krýt útěk svých vojáků. Vstal, z opasku vytáhl sekeru na krátkém topůrku a zařval.

„Artare!“ Obr v krví ušpiněné zbroji mu věnoval pohled, v němž mizela ona zvířecí divokost a ke slovo se dostala rozvaha. Nikdo proti němu nebojoval, všichni se dali na útěk a vítězství bylo jeho.

K Taretovi se vydal pomalým krokem.

„Ty jsi ten velitel,“ poznal ho Artar. Za tu krátkou dobu, co se sem pokoušel probít, si získal jeho respekt: předvídal jeho záměry, a dokonce se mu teď postavil v boji.

„Zaplatíš za mé muže!“ vykřikl nenávistně Taret a zdvihl svou sekeru. Artar dal znamení svým druhům, aby se do toho nevměšovali. Sok, co si vydobyl jeho úctu, si zasloužil čestný souboj.

„Mrzí mě to,“ řekl Artar pravdivě. „Nejste mí skuteční nepřátelé, jenom vás na mě poštvali.“

Taret se ve svém hněvu zmohl pouze na zavrčení a vyrazil proti obrovi. Ten to předvídal a svým dlouhým mečem ho nyní mohl snadno proklát. Místo toho jen sekl čepelí po sekeře a vyrazil mu jí z ruky. Taret přesto pokračoval a chytil Artara za krk. Mohutný barbar se v překvapení zprvu nezmohl na odpor, ale brzy se vzpamatoval a hruškou meče udeřil velitele do břicha. Taret se zlomil v pase a Artar se mu dostal ze sevření. Když se na něj Taret opět podíval, měl čepel meče u krku.

„Skonči to,“ řekl s hlasem plným vzteku, překvapení a odevzdanosti. „Dělej! Dopřej mi čestnou smrt válečníka!“

Od Artara se mu dostalo obdivného pohledu. Ten muž se ničeho nezalekl. A nebýt hloupých rybářů, nejspíš by s přesilou mužů osadu ubránil a jeho plán odsoudil k nezdaru.

„Jak jsem říkal,“ začal Artar, „nejsi můj skutečný nepřítel a smrt si nezasloužíš.“

„Takže mě necháš žít s hanbou!“

„Mýlíš se, naopak tě nechám žít se ctí. Málem jsi zmařil mé plány a prokázal jsi, že jsi silný válečník. Vzít tvůj život by byl cti nehodný čin.“

S tím vzdálil čepel od Taretova krku a zasunul ji do pochvy.

„Bojoval jsi statečně. Budu si tě pamatovat jako pravého válečníka,“ pronesl Artar. Taret padl na kolena a zrak upíral do země. Lomcovala jím vlna emocí, které ho zlomili a on nebyl schopný vstát, ani vnímat svět kolem sebe.

 Artar zatím obhlédl osadu plnou krve a těl mrtvých i raněných. Pobili či ranili polovinu stráží, zbytek uprchl.

„Nějaké ztráty?“ zeptal se svých mužů.

„Ne, jenom samé škrábance,“ odpověděl Ber a máchl svojí sekerou do vzduchu, aby ji očistil od krve. Artar mohl děkovat štěstěně, že i tentokrát stála při nich.

„Dělejte, k lodi!“ zavelel, „dokud se nevrátí druhá polovina posádky!“

 

„Artare, neuvěříš, koho jsme našli!“ S tím přišel ke svým druhům a ti mu k nohám předhodili muže, který se neovladatelně třásl. I v noci poznal ten špinavý šat a zanedbaný zevnějšek.

„Semiji!“ zvolal jako šelma, která právě našla svoji dlouho hledanou kořist. Zrádný tumský lodivod se celý roztřásl strachem ještě víc.

„Našli jsme ho vzadu u břehu,“ řekl Naj.

„Pokoušel se prchnout na jedné bárce,“ dořekl Lav. Obě dvojčata mluvila s jistým zadostiučiněním. Celá družina byla nadšena z tak nečekaného dárku a přemýšleli, jak se mu pomstít.

„Tak, zrada se ti nevyplatila, že?“ zeptal se Artar a zlověstně se šklebil. „Ale nejdříve mi řekni, jak ses dostal z toho zatraceného mokřadu.“

Dostalo se mu mlčení přerušovaného plačtivým hučením a prosby o milost.

„Ale, nechceš? Tak já to řeknu za tebe: od začátku ses mi nelíbil a měl jsem z tebe divný pocit. A zrovna teď jsem si vzpomněl na jednu tumskou povídačku. Podlé ní jeden nepoctivý lodivod vedl své oběti do mokřadů, kde je okradl, sám se vytratil na člunu tajnými cestami a nechal je napospas osudu. Není ti to povědomé?“

„Milost, prosím!“ Všichni se na něj zašklebili jako pohanské modly plné zlomyslnosti.

„Ano, dostaneš milost!“ řekl Artar klidným a o to hrozivějším hlasem. „Budu tak milostivý, že tě spravedlivě potrestám. Svažte ho a hoďte do řeky pro potravu krokodýlům! Ať sám okusí, co nám chtěl dát!“

Družina se s potěšením jala splnila příkaz, vmžiku zrádce spoutala a navzdory jeho hroznému křiku ho odnesli ho k řece. Tam křik náhle ustal a družina naplnila svou pomstu. Podlému lodivodovi se tak dostalo zaslouženého trestu.

Družina se poté vrátila ke strážní lodi, opřela se do její přídi, vyprostili ji z bahna a poslali na volnou řeku. Chopili se vesel, která protnula vodní hladinu a chránění noční tmou opět vyrazili na přerušenou cestu.