Střípky magie - 2. kapitola

Anotace: Část první - Šepot ve tmě

Sbírka: Střípky magie

Daren vždycky věděl, že skončí nějak takhle - sám a po kolena v bahně. A přesně tohle se mu teď stalo, trčel v bahně a proklínal vše, co ho zrovna napadlo. Nestačilo, že měl zpocené oblečení nalepené na kůži a v puse tak sucho, že mu každé polknutí dělalo potíže. Ne, musel ještě uvíznout v hromadě sraček. 

Už od samotného ráno měl smůlu. Probudil se někde v lese, tělo strnulé od nepohodlné pozice ve které spal a s hlavou bolavou jak střep. Netušil, kde se tu vzal, neznal ani místo, kde ležel a jak daleko byl od hostince, kde měl zaplacený pokoj. Tedy ne zaplacený, ale spíš vyměněný za pár služeb. Řekněme to tak, že se svými schopnostmi toho mohl nabídnout hodně.

Ne, že by neměl na zaplacení. Ale hostinský navrhnul Darenovi, že za pár služeb mu poskytne pokoj a jemu se rozhodně hodilo ušetřit pár peněz na další cesty. Přece jen nevěděl, kdy bude mít zase možnost přivydělat si. Byly to jen dva požadavky, a víceméně stejné. Dostat zpátky peníze od hostů, kteří nezaplatili. Darenovi zabralo bezmála dvě hodiny, než na výčep hodil měšec mincí, které získal za trochu výhružek a jedné lehčí pěsti přesně mířené na čelist. Nejdřív nechtěl použít žádné tělesné hrozby, ale když se na něj ten arogantní hlupák usmál pusou plnou zlatých zubů, ruply mu nervy. V místní krčmě, která patřila k hostinci pak dostal korbel piva za rychlé a úspěšné vyřízení. Jenže přišlo další a po něm další a z cizích lidí v krčmě se stali najednou známí s nimiž si dal i pár kořalek. A pak už má jen černo. Jediné štěstí bylo, že ať už měl v úmyslu tu noc cokoliv, nezapomněl si vzít svůj cestovní vak. V poslední době měl víc štěstí než rozumu.

Potom, co se trochu vzpamatoval ze špatného ranního probuzení se rozhodl, že se už nebude vracet zpět. Nemělo smysl ztrácet čas hledáním svého pokoje. Své věci měl, víc vlastně nepotřeboval. Možná trochu litoval, že si neužil spánek na celkem pohodlné posteli, ale za svoji neuváženost musel zaplatit. Vydal se z lesa, pomalejší chůzí než bylo obvyklé a u toho se snažil rozpomenout na úseky z noci, které měl dosud rozmazané. Darenovi bylo jasné, že celý den bude nepříjemný, doprovázený bolestí hlavy a špatným pocitem z promarněného odpočinku. Ale když se kvůli hloupé nepozornosti ocitl v bahně, nemohl se cítit hůř. 

“Do Propadliny!” zaklel. Nadávky ještě doplnil o frustrovaný zvuk, spíše až zvířecí zavrčení z úst. Zavřel oči, třikrát se nadechl a vydechl, pokusil se zklidnit mysl a pak se jedním rychlým pohybem dostal z bažiny. 

Podle polohy slunce poznal, že už je pozdní odpoledne. Čas, i přesto že se Darenovi zdálo, že se ten den strašně vleče, byl neúprosný. Za chvíli bude muset hledat místo, kde složí hlavu ke spánku. A musel si přiznat, že dnes ho opravdu potřebuje. 

Zastavil se, protáhl si záda a dal ruce v bok. Zhluboka se nadechl a při výdechu se podíval na oblohu. Zrovna nad ním letělo hejno ptáků. Narozdíl ode mě ví, kam směřují, pomyslel si Daren a potlačil povzdechnutí. Setřel si pot z čela a rychle si prohrábl vlasy rukou. Slunce, i když už sláblo, mělo stále sílu a Daren už se těšil až padne tma. 

Od rána toho moc neušel, byl celý den rozladěný a poprvé za celou tu dobu, co cestoval, nevěděl, kam má vlastně jít. Když se před pár měsíci vydal na cestu, jemné vlákno, které ho táhlo určitým směrem, každý den více a více sílilo. Dnes ale bylo rozladěné, cítil jeho jemné vibrace a cukání, jakoby samo nevědělo, co dělat a kam má Darena dál vést. 

Když došel pod úpatí hor, rozhodl se, že dnešní cesta pro něj zde končí. Nohy měl ztěžklé únavou a navíc si musel dopřát čas, aby si ujasnil, kam zítra půjde dál. Vybral si travnaté místo nedaleko horského potůčku a z cestovního vaku vytáhl deku. Roztáhl ji u nízkého remízku a lehnul si na záda, ruce složil pod hlavu. Do pomalu padajícího šera se zalesklo Dareno tetování; dvě kovově zelené dýky - na každé ruce jedna, rukojeti dýk byly vytetované na zápěstí a čepel se táhla až do loketních jamek. Celé tetování působilo jednoduše, bez nijak výrazných zdobení, kromě pár run uprostřed čepelí. 

Před usnutím poslouchal, zda nezaslechne nějaké zvláštní nepřirozené zvuky, které by nepatřily k okolí. Pro jistotu nerozdělával oheň, byl na celkem viditelném místě a ohniště by způsobilo v tomto případě více problémů než užitku. I když si nemyslel, že by ho dnes čekalo nějaké nebezpečí. Ve městě, kde předtím pobyl, se snažil zjistit nějaké zvěsti a klevety o okolních místech a potenciálních problémech a nebezpečí, které by ho mohly v dalších dnech potkat. Ale kromě skupiny lapků, která se spíše zaměřovala na město a jeho okolí, ho nemělo čekat žádné překvapení. 

Daren už byl v polospánku, mysl mu  pomalu halila slastná mlha a spánek na něj začal padat jako ta nejměkčí peřina. Když v tom uslyšel křupnutí větvičky, nalevo od něj. Obyčejný smrtelník by zvuk snadno přeslechl, ale Darena vytrhl z klidu. Dýchal stále pravidelně, tak aby nedal najevo, že nespí. Setrval ve stejné poloze ještě několik minut, uši nastražené. Čekal, zda neuslyší další nezvyklé zvuky blízko něj. 

Jenže nic neobvyklého se už nestalo. Jako kdyby ten zvuk byl jen výplodem jeho mysli, začátek snu, který by přišel společně se spánkem. 

Vstal, hlasitě si zívl a popošel o pár kroků dál, aby mohl ulevit svému měchýři. Prasknutí větve nalevo od něj ho donutilo zadržet dech, pak za sebou uslyšel pohyb v trávě, rychlý pohyb z místa na místo, a než stačil tasit zbraně a připravit se k boji, Daren ztěžka dopadl na zem, obličejem do vlhké hlíny. Ucítil jak se mu někdo kolenem zaryl mezi lopatky, takže ho přimáčkl k zemi ještě víc. 

Dnešek pro něj nemohl být horší.