Vánek ve větvích vrb - kapitola 5

Salix se donutil zpomalit do klusu až za hranicí lesa, kde se kolem něj listnaté stromy vztyčily do ochranitelské výšky a částečně zadusily světlo zeleným příšeřím; nubeloři patřili do lesů.

Prodíral se vlhkými křovinami podrostu, ohýbal spodní větve tmavých pokroucených platanů a překračoval padlé tlející kmeny skryté pod nánosy věky opadávaného listí. Terén zde stále nebyl neschůdný ani příliš příkrý, Termentantovi však záhy docházel dech a zraněná noha mu při každém došlapu pulsovala tupou bolestí. Nebyl vytrvalý běžec, život Průvodce učinil jeho tělo rozměklým a ochablým a nedostatek výživy během válečných let neduživým a slabým.

Stále však slyšel, a pouze vědomí, že cválat by už dlouho nevydržel, jej nutilo nezrychlit.

Roztroušení za sebou jej minuli asi tři nubeloři, rychlejší, než byl on. Vitaloni saeni, žádný válečník. 

Čtvrtý se pohyboval obtížněji, když se Salix ohlédl, shledal, že mu na hrudi přitisknutá paže stěží drží zbytkem roztříštěného ramenního kloubu připevněná k trupu. Snad ten výjev přinutil Salixe zastavit, snad vyčerpání. Léčitel s béžovou srstí i vlasy k němu s bolestným pohledem vztáhnul své nitro. A Salix mu bez rozmyslu vyslal svoji moc vstříc, touže s ním vytvořit skupinového ducha. Ani jeden nechtěl být sám.

Jakmile se ho však Termentantova moc dotkla, vitalon saeni sebou trhl, jakoby se spálil, a s ještě větší bolestí utekl mezi stromy v opačném směru, než mířil Salix. Ztratil se v mlžném oparu, zmizel ze Salixova světa a zanechal jej osamění. Les byl náhle pouze šerý, vlhký a tichý. A přesto jej nepřestávaly protínat výkřiky, ulpělé v Salixově mysli.

Přinutil se k pohybu, zadýchaně větřil, popotahoval nosem a stíral si z obličeje zbylou krev. Záhy mu došel popud léčitelova chování. Bylo až hloupé, že v podobné situaci zauvažoval nad něčím takovým, ale tehdy jej ta myšlenka dostihla s nevyslovitelnou důležitostí. 

Průvodci si nikdy nesnímali masky. Jejich nitro, propojené s Písní vesmíru, bylo natolik silné, že nepotřebovali využívat fyzických smyslů, dovedli vidět bez očí a hovořit bez hlasu. Specificky tvarované masky je naopak chránily před rušivými vjemy; odstíněním zvuků, světla a pachů napomáhali Termentantům se nerozptylovat od jejich poslání.

K tělu neupoutané nitro Průvodců po Spletité stezce ale bylo příliš silné a rozsáhlé, než aby je vitaloni saeni mohli pohodlně přijmout do svého skupinového ducha. Bez masky však zraněný nubelor považoval Salixe za léčitele, vždyť na hrudních nesli oba stejný znak Laureciina kaedru.

Listí zaševelilo po Salixově boku. „Tudy." Mezi siluetami stromů se objevila nubelorka, celá černá jako vrána, avšak ve tváři bledá. Tato na kůži neměla žádné hlinkové znaky, zajisté nedovedla vnímat víc, než prostou Píseň hvězd a Salix si maně vybavil, že ji zahlédl zpívat a hrát u ohnišť v ležení. Mihla se na pozadí závoje z deště a opět zmizela. „Tudy mířil zbytek kaedru."

 *

Léčitel někde ztratil pelyňkovou haluzku, která ho měla chránit před nepřejícími duchy. Během útěku lesem ji mohl ztratit lehce. Nyní se jako unavený stín pomalu prolínal mezi stromy, malátně se skláněl, ztěžka vstával od potřebných. Ošetřoval pouze lehké rány, nubelorů se poté dotýkal rukama na hrudi či na hlavě, naslouchal písni jejich nitra a dlouze tišil nesoulady ducha.

Salix už po mnoho cyklů nebyl svědkem toho, že by si vitaloni saeni jakkoli rozdělili své činnosti. Léčitelé v kaedru nepracovali dle kategorizace, bez výjimky se věnovali zraněním a neduhům tělesným, stejně tak jako prostřednictvím své schopnosti slyšet Píseň ducha zcelovali rány niterné. Tentokrát ovšem nebylo pochyb, že šoku a prožitých traumat zbavuje své druhy jediný vitalon saeni, zatímco fyzická zranění ošetřují dvě nubelorky. Důvod byl nasnadě. Všichni došli na pokraj vyčerpání.

Ostatní vitaloni, kteří přežili útok na tábor, tiše polehávali ve spadaném listí, opírali se o stromy nebo jeden o druhého a sledovali okolní svět prázdnýma očima. Jiní upadali do spánku. Léčitel s béžovými vlasy a srstí nepochybně umíral následkem systémového šoku ze ztráty krve.

Beze slova přicházeli další, následující křehké vlákno skupinového ducha, ale přicházeli ve stále méně početných skupinách a se stále delšími časovými rozestupy, až už nakonec nepřišel nikdo. Mezi vitalony saeni se objevili dva, tři bojovníci, to proto, že byli sveřepější než léčitelé a jejich silnější těla dovedla déle nepodlehnout zraněním. Jejich staré i nové rány však nasvědčovaly, že nedožijí rána.

Stále drobně pršelo, když sem scaldka přivedla Salixe. Následoval ji pouze na okraj skupiny, neohlédla se, když se zastavil a jemu bylo lhostejné, kam se mezi siluetami stromů a těl poděla. Termentant si nepamatoval, že by si lehl, ale nějak se svezl zády po kmeni habru a zůstal schoulen mezi jeho pokroucenými kořeny dosud. Do odřené kůže jej tlačily vrásy kůry, ale stále se nerozhodl pohnout. Nyní už nepršelo, vzduch zhoustl zemitě vonící mlhou, ale slunce zůstávalo skryté, a tak bylo těžké určit, kolik uplynulo času.

Nubelorů se na ostružiním, natýkavkami, kopřivami a vousatou srhou zarostlé světlině shromáždilo méně než dva tucty. Salix nevěděl, kolik členů kaedr čítal, kolik raněných bylo v době napadení při životě, ani zdali scaldka hrála, zpívala a vyprávěla příběhy sama. A nikdy se nezeptal.

Když se k němu léčitel přiblížil, shledal, že kaedr pro interakci s Písní ducha opodstatněně vybral nejsilnějšího jedince - to značilo nubelora, kterému patrně vystupovala pouze poslední žebra a na plecích se mu mezi šlachami stále pnuly svaly. Všiml si také, že se nepohybuje přespříliš malátně a zpomaleně, že za takové zdání patrně mohla jeho vlastní otupělá mysl a okolními podněty rozbolavělé vnímání.

Pozdě si uvědomil, že by neměl nechat vitalona saeni přistoupit až k němu. Že nevypramení pranic dobrého z toho, pokusí-li se dotknout písně termentantského ducha, stejně jako se přihodilo jeho plavému druhovi.

Salix pouze krátce vzhlédl do léčitelovy tváře, spíše udiven tím, proč se k němu vitalon saeni vůbec sklání, proč věnuje pozornost Termentantovi. Tehdy byl však sám vyčerpaný a umdlévající mysli, natolik, že dosahem nitra nepřesahoval hranici svého těla. Natolik, že ani nedovedl vnímat nepřítomnost důvěrného tlaku masky na tváři.

Léčitel přiklekl k jeho zadní noze a sloupal ze zanícené spěnky krustu zaschlého bahn. Když se mu pod prsty vyřinul píštělí z ložiska hustý nažloutlý hnis, nechal ránu být.

Salix zakňučel bolestí. V ústech kysnoucí, primitivní, fyzickou bolestí. A znenadání netoužil po ničem víc, než si od ní ulehčit. Než aby pominula. Co sešlo na Laurecii, nubelorech čerstvě zraněných při masakru ležení, na béžovém léčiteli s rozdrceným ramenní kloubem, na mlze a tlejícím listí okolo, na celém světě, když on sám trpěl? Když on potřeboval, chtěl si nechat pomoci?

Vitalon saeni mrskal ocasem, čpěla z něj únava. Mokré vlasy mu lnuly k holé kůži, jako jemná síť z vodních travin obepínaly jeho torso a přetvářely obrazce z rozmazané hlinky na jeho řídce ochlupeném hrudníku. Srst měl stejně všedně hnědou jako Salix, dešťová voda v ní vytvořila mapy odstínů. Nosil dvě brašny s poutkem přes rameno, pod každou paží jednu, a v ruce držel mokrou rašelinovou houbu.

„Kdy tě přidělili k našemu saenar-kaedru?“ zaptal se. Pak zakašlal. „Nevybavuji si tvou tvář.“

„My… jsem přeci s kaedrem už od bitvy na Somce,“ řekl polopřítomně Salix a představil si Beliotta, jak potvrzuje jeho slova přikývnutím. Nebyl však zvyklý mluvit nahlas, a tak bylo možné, že promluvil příliš tiše, možná ho léčitel nezaslechl vůbec.

Termantant zvrátil hlavu a opřel se temenem o kmen. Dýchal mělce nosem a cítil, jak mu po obvodu tváře stékají kapky deště nebo potu. Zavřel oči a pohlédl na léčitelé bez nich. Nubelorovo nitro v sobě neslo otisk všech prožitků útoku Latejců, tolik, kolik ran na Písních ducha zcelil.

Salix sledoval, jak si lehá na plece s tváří v úrovni té jeho, jak plýtvá svojí životní energií nějakými dalšími slovy, celý sálající pachem smrti, strachu a hnisu nasáklého v rašelinové houbě. Skupinový duch léčitelů se harmonicky chvěl.

Tehdy Salixe v návaznosti na nedávno nabyté zkušenosti napadlo, že jejich moc je vůči té jeho, třebas nyní omezené zesláblým tělem, tolik titěrná. Byla to ovšem jen mdlá myšlenka zkomíravě se třející o okraj vědomí. Salix nikdy nezažil dotek léčitelské síly. A Salix nutkavě toužil utišit bolest i vzpomínky. Od kohokoli.

Léčitel ho popleskal po tváři, stiskl mu prsty radiální artérii a druhou ruku položil otevřenou dlaní na rameno. Dlaň měl studenou proti Salixově opocené kůži.

Léčitel se o něco vymanil skupinovému duchu a primitivní dechovou technikou zintenzivnil propojení svého vědomí a nitra. Jeho dlaň příjemně hřála.

Nedělo se nic. V následujícím okamžiku jako by někdo Salixovi vstrčil ruku přímo mezi útroby.

Termantant se vědomě nevzepřel, nebránil se, nevnímal ani přítomnost žádné z emocí, které se jej patrně zmocnily v ležení. Přestože neučinil vůbec nic, jeho termentantská podstata prudce odmítla léčitelův dotek, vytlačila jeho nitro s rázností, která začernila Salixovi periferii vidění. Vitalon saeni se slyšitelným prsknutím odtáhl ruku a přitiskl si ji na břicho, náhle byl na nohou a couval ve víru listí, krok po kroku, uši přitisknuté k lebce, nespouštěje z něj oči. Termantant si uvědomil, že sám stojí také.

A uvědomil si další pohledy, kaedr zpozorněl, vzhlížel, stavěl se na nohy a Salix ucítil, že se zmatená emanace léčitelů obrací proti němu. Léčitel ustupoval dál.

Salix lapl po dechu a ucouvl také. Bokem přitisknutý k hladkému kmeni habru couvl ještě o krok. Poté pevně zavřel oči. A opět utekl.

 

--------

děkuji za přečtení! Jak se Vám příběh zatím líbí? Za přípomínky budu ráda. Příjemný zbytek dne:)