Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 51

Kapitola 51: Draco má problémy

„Povinností přítele je uhádnout starost druhého a vyjít mu vstříc dříve, než byl o to požádán.“ (André Maurois francouzský spisovatel 1885–1967)

„Jestliže někdo závistí se unést dává, když u někoho velkou hojnost uviděl, své vlastní vnitřní bohatství tím vyčerpává, jako kdyby tím i sám sobě záviděl.“ (Sakja-Pandita tibetský lama 1182–1251)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Od zlomení kletby uplynulo pár týdnů, do zkoušek zbýval necelý měsíc. Kdyby byla Hermiona ještě studentkou, už by nyní ležela v knihách. Takhle měla čas dělat si starosti o Draca. Ano o zatraceného Malfoye. Sama nechápala, proč jí na tom tak záleží, ale neozval se jí. Od toho rituálu, neodpovídal na dopisy. To bylo zvláštní. Pokud věděla, zrovna on se s celou situací vyrovnal docela dobře.

Po chvíli její neodbytné a znepokojivé myšlenky přerušil Justin. Byla sobota ráno a on zrovna přišel na snídani. „Tak mě napadlo, když já tvé rodiče už poznal, neměl bych tě také oficiálně představit?“

Usmála se na něj a vážně přikývla. Už na to taky myslela, ale nechtěla na něj tlačit. „To bys asi měl, klidně to domluv. Akorát dnes bych se ráda zastavila na Malfoy Manor a nejsem si jistá, kdy se vrátím.“

Justin se zasekl, ustal v mazání svého toastu. „Cože, proč? Myslel jsem, že jsi poradenství zrušila teď před zkouškama.“

„To ano ale dělá mi trochu starosti Draco. Psala jsem mu to a vůbec se neozval zpátky. Vlastně nekomunikuje od toho rituálu. Chci se podívat, jestli se třeba něco neděje,“ vysvětlila opatrně. Věděla, že Justin nebude souhlasit. Nespletla se.

„Proč tě zajímá Malfoy? Víš přece jaký je a jak se k nám ve škole choval. Měla by ses na něj vykašlat.“

„Draco vždy dělal hlavně to, co chtěl jeho otec, protože myslel, že nemá na výběr. I když mě taky štve, musím mu přiznat, že se nakonec zachoval správně. Když Harry loni hledal Luciuse Malfoye v souvislosti s démony, pomohl mu. Mně pomohl s poradenstvím a i k tomu, co teď udělal Severus, se postavil jako chlap, alespoň podle toho co říkala Marylin, takže…prostě má můj respekt a jestli má nějaké problémy, zaslouží si pomoc.“

„Jak myslíš,“ kapituloval nakonec pod tíhou argumentů Justin. „…ale jestli mu řekneš tohle, nejspíš tě vyhodí. Hodně štěstí a ohledně té večeře ti dám vědět. Díky, že do toho jdeš.“

„To je přece jasné. Už jsem s tvou matkou mluvila, nebo spíš ona se mnou, abych byla přesná, a myslím, že bude nadšená. Jak se zdá, konečně dostane, co chce,“ řekla Hermiona s úsměvem, dojídajíc vaječnou omeletu.

Z paní Finch-Fletchleyové strach neměla. O jeho otci toho sice moc nevěděla, ale byla přesvědčená, že to bude dobré. Ona totiž obvykle dokázala vyjít s každým. Ovšem pokud šlo o Draca Malfoye, musela si dobře rozmyslet, co mu řekne. Bohužel příliš nerozuměla zmijozelštině, což by se teď hodilo.

Malfoy Manor, Wiltshire, Anglie…

Hermiona tomu nemohla uvěřit. Na první pohled Malfoyovo sídlo sice stále působilo dojmem luxusu a nadřazené aristokracie, avšak uvnitř viditelně scházela ženská ruka. Ne že by tu byl vyloženě nepořádek, o úklid se starali skřítkové, jen si to prostě pamatovala jinak. Kde je asi Alitea? Přemítala, zatímco byla domácím skřítkem uvedena do salónu. Draco se objevil vzápětí a vypadal… no zkrátka jako někdo, kdo má problémy. Aniž by se zeptal, nalil oběma ohnivou whisky. Hermiona měla podezření, že ji poslední dobou pije často.

„Co tady děláš Grangerová?“

„Neodpovídal jsi na dopisy. Kde je Alitea?“

Draco pokrčil rameny. „Pryč,“ Řekl neurčitě.

„Jako definitivně?“

„Jak to mám vědět? Prý se nevrátí, dokud tu bude ona.“

Hermiona překvapeně nazdvihla obočí. „Tvá matka je tady?“ zeptala se, jelikož předpokládala, že jde o ni. To jediné momentálně dávalo smysl.

Draco se mračil. Jindy pečlivě skrývané emoce nyní zřejmě vlivem alkoholu prosakovaly na povrch. To jak se v křesle ošíval, jasně svědčilo o tom, že to nechce řešit. Promluvil teprve, až když bylo jasné, že Hermiona jen tak neodejde. Ne dokud nezjistí co se děje.

„Vzal jsem ji sem, aby neudělala nějakou hloupost. Je úplně mimo. Ten dům je sice i její, jenže Alitea si myslí, že překáží tak odjela za příbuznými do Francie. Matka přitom ve skutečnosti skoro vůbec nevychází z pokoje. Najal jsem jí i terapeuta, ale vyhodila ho.“

Hermiona tomu nerozuměla. Vždyť Lucius Malfoy přece přežil, tak co ji tak položilo? Že je z něj mudla? No a co? Měla by být ráda, že je naživu. To vše se jí honilo hlavou v nekonečném tichu, jež zavládlo po Dracově vysvětlení. Nebylo třeba říkat to nahlas. Zmijozel nebyl idiot a směr jejích myšlenek uhádl sám.

„Tomu nemůžeš rozumět Grangerová. Nejde jen o náš čistokrevný kouzelnický původ, ačkoli i ten hraje jistou roli. Matka to od Severuse vnímá jako zradu. Můj otec byl několik let jeho přítelem, pomohl mu získat novou rodinu, uznání a on se odvděčil zradou. Ke všemu se otočil zády kvůli Brumbálovi a teď z něj udělal podřadného mudlu. Můj názor však je, že matka pouze závidí. Závidí Severusovi, že na rozdíl od mého otce měl odvahu se Pánovi zla vzepřít a pomohl mi pochopit, co stane, když ho budu následovat. Kruci vždyť kvůli tomu složil neporušitelný slib. (1) Pořád si ho váží, jen na to prostě zapomněla. No nic myslím, že už jsem toho řekl příliš, měla bys jít.“

Hermiona se zvedla, ačkoli se jí nechtělo. Přišla sem přece, aby Dracovi pomohla, ne aby se nechala hned vyhodit. Možná to chce jenom čas. Pomyslela si. Možná bych měla zpomalit. Vím co se děje, už to je víc, než jsem mohla doufat.

„Měl bys s matkou promluvit Draco. Vím, že to není zrovna to, co Zmijozelové dělají, ale věř mi. Takový rozhovor někdy dokáže zázraky. Teď půjdu, děkuji, že jsi mi to řekl. Kdybys potřeboval pomoc, víš, kde mě najdeš.“

Draco mlčel, ale to ji nerozhodilo. Ve skutečnosti nečekala, že odpoví. Ne potom, co ji před chvílí sám poslal pryč. Zasela však semínko a to stačilo.

*****

Pearl Reef Manor, hrabství Cornwall, západní Anglie…

Teplé počasí přimělo Severuse a Marylin, aby konečně provedli finální úpravy na Pearl Reef Manor. Zbývalo dodělat zahradu a upravit interiér na příchod dítěte. Připojení na Bradavickou letaxovou síť už zařídila Minerva po posledním útoku hradu.

Zdálo se to jako včera, kdy se Severus bránil té představě nového domu. Mělo to příliš společného s rodinným životem, kterého se tehdy obával. Teď se sám věnoval úpravě skleníku a tvářil se u toho značně zálibně. Marylin se při pohledu na něj usmívala, zatímco přeměňovala staré dřevěné lavičky na ratanový zahradní nábytek. Povedlo se jí to docela dobře i bez Ginny.

Ta se objevila o chvíli později s omluvou. „Promiňte to zpoždění, ale Igni má bolení bříška, takže jsem ho nechtěla brát s sebou. Čekala jsem na Harryho. Vidím, že zahradu jste mezitím zvládli, vypadá to dobře.“

Měla pravdu. Původně oprýskaný plot vypadal jako nový a podél příjezdové cesty už byly vysázené květiny. Na pravé straně stál napůl hotový skleník, vlevo potom pergola se zahradním posezením. Na první pohled to celé připomínalo takový ten větší mudlovský rodinný dům, který můžete obvykle vidět na předměstí.

Marylin jí věnovala přátelský úsměv. „Díky, nechceme to zbytečně přehánět. Nicméně bych ocenila tvou pomoc s úpravami uvnitř. Jistě víš co je potřeba.“ 

„Ano to vím,“ řekla Ginny a zmizela v domě.

Oba snoubenci poté zůstali ještě chvíli venku. „Severusi, ráda bych si sem už přestěhovala všechny věci z Talbotu, co myslíš?“ zeptala se Marylin. A ne tentokrát se nebála odmítnutí. Věděla, že když se Severus pro něco rozhodne, už necouvne.

„Souhlasím. Dům je hotový, není důvod to odkládat.“

Marylin spokojeně přikývla. Byla ráda, že se to takhle krásně stihlo do svatby. Mělo to v sobě jistou symboliku. Novomanželé stěhující se do nového domu s dítětem na cestě. Jako klišé z nějakého románu, ne že by si stěžovala. Naopak se jí určitým způsobem ulevilo. Po rozchodu s Damienem si myslela, že je pozdě, že jí život protekl mezi prsty a už jí nic nečeká. Teď se však zdálo, že teprve začíná.

S pocitem dobře odvedené práce nakonec zamířila do domu, aby zkontrolovala Ginny, která mezitím dokončila bezpečnostní úpravy a chystala se zařídit dětský pokoj. Možná trochu předčasně, ale dům byl na to velký dost. U toho se Marylin rozhodla asistovat, jelikož už měla svou představu hlavně tedy, co se týče dekorací. Skončilo to kombinací zelené a žluté, které místnost krásně prosvětlily.

Zrovna si prohlížela své dílo, když se vedle ní objevil Severus. Rukou jí majetnicky objal okolo pasu.

„Co tomu říkáš?“ obrátila se na něj s dychtivostí malého dítěte, co chce pochválit obrázek. 

„Máš v plánu naše dítě oslnit barvami?“

„Barvy se dají změnit. Co třeba modrá?“ pospíšila si snaživě Ginny, přičemž začala zběsile mávat hůlkou. Byla ze Severuse očividně nervózní.

Marylin ji se smíchem zarazila, už svého snoubence trochu znala. „Nech to být. Musím to trochu oživit. Když to vezme do ruky Severus, někdo by si mohl myslet, že chystá pohřeb.“

Nic, žádná odpověď, jen pobavené dloubnutí do žeber přesně jak čekala. Ten chlap málokdy říkal, co si skutečně myslí, ale mohli jste poznat, zda mluví vážně, či žertuje. Když totiž žertoval, v temných očích mu hrály takové malé jiskřičky. Jako teď. Na jeho humor jste si prostě museli napřed zvyknout.

Poznámka autorky: (1) Pro připomenutí. Severus složil neporušitelný slib v 6. Díle HP, aby ochránil Draca, který dostal od Voldemorta za úkol zabít Brumbála.