Vánek ve větvích vrb - kapitola 6

Drozd kropenatý jako kamínky na říční mělčině se choval nezvykle, vysloveně podivně. Divoce třepotal křídly ve vzduchu, sledem rychlých úderů pod ně nabíral vzduch, ve zmatených kruzích prolétával mezi větvemi stále ještě obtěžkanými deštěm. Vylétl vzhůru, jen aby vzápětí zcela znehybněl. Postrádal aerodynamický tvar těla velkých dravců - namísto střemhlavého letu se pták při pádu otáčel.

Bezvládně propadl několika patry větví, odrážeje se od nich svým drobným tělíčkem, když takřka nad zemí křídla znovu rozepjal. Odpor vzduchu jím trhl nazad a nadzvedl spadané listí. Po vzrůstající křivce proletěl ptáček nad padlým kmenem, tak těsně, že se obrysovým peřím otřel o trouchnivějící dřevo.

Vznesl se zpět mezi koruny stromů a několikrát obkroužil mohutný kmen křečovitě pokrouceného habru. Zběsilým máváním křídel při tom dosahoval rychlosti, jakou se drobní ptáci pohybují v ohrožení života. Přehřívající se tělíčko sebou nepřirozeně zmítalo při manévrování mezi propletenými větvemi.

Poté opět změnil směr, zmizel mezi okolními stromy, obloukem přeletěl nad jejich korunami, po rovné křivce vrátil zpět. Letěl přímo proti habrovému kmeni. 

Již se zdálo nevyhnutelné, že drozd do stromu narazí a rozdrtí se proti hrubé kůře, když se v letu zazmítal, jako by se něčemu vzpíral. A následně opět zcela ochabl. 

Rychlost jím přesto mrštila o kmen, opeřené tělíčko se od něj odrazilo, přetočilo ve vzduchu, při pádu k zemi polámalo několik větévek.

Ptáček dopadl do vrstvy spadaného listí, lehce a téměř neslyšitelně.

Bledé slunce zbarvilo jeho pírka do měděna.

Salix rozevřel oči, pozvolna ztrácející jantarovou mázdru. Vydechoval zprudka, třebaže po dobrý půlden prakticky neučinil jediný pohyb. Opatrně se pohnul, pootočil od dlouhého ležení strnulá ramena.

Na drozda nepohlédl. Nedovedl drobné tvory zanechat živé. Jakmile plně přejal vládu nad jejich pohyby a smysly, nezvratně zpřetrhal pouta spojující ducha s tělem. Byla velice křehká a když zvířecí nitro ovládl, poškodil je natolik, že je již nedovedl opustit nezměněné.

Zabořil ruce do ztrouchnivělého listí a utišil svůj dech. Poprvé byl šok přijít o ptačí zak a lehkost, s níž mohl létat, ocitnout se zpět v šerém světě vnímaném naopak převážně čichem a sluchem. Salix se však učil rychle.

Od události v ležení mu trvalo několik dní, než se uklidnil, než nalezl zemi pod svýma nohama a nebe nad svou hlavou. A třebaže ani nyní si nebyl jist, zdali nalezl alespoň zlomek někdejší stability, s jistotou nalezl spoustu jiného. Především tu byl ten pocit. Excitující, naplňující, nepoznaně fascinující a tísnivý zároveň. 

Jako by mu byla nabídnuta druhá polovina Písně vesmíru. 

Jako by píseň, jejímž nasloucháním se nitra vitalonů thermentali učila své moudrosti a síle, náhle nabyla tolik barvitosti a hladin tónů, o jakých dosud neměl ani ponětí, že může obsahovat. A co bylo nejpodivuhodnější, byl si téměř jist, nejspíš více než kdy předtím, že ani nyní ji zdaleka nedovede vyslechnout celou. 

Salix byl zmatený.

Celé dny pátral ve vzpomínkách. Nikdy v minulosti, té jeho ani kolektivní, se vitaloni termentali nedopustili toho, co učinil on. Samotného jej dosud ani nenapadlo, že by něco podobného dovedli. Že je něco takového vůbec možné. Nikdy se nezajímal. Stovky latejských let konal své poslání na Stezce a nepřemýšlel nad podstatou vlastního nitra, neboť byl nubelor a netečnost mu byla vlastní.

Zprvu své nestandardní jednání přičítal jedu lidských emocí, který do ležení přinesli spolu s kouřem a ohněm Latejci. Stále si je dokázal vybavit a stále v sobě nalézal otisk, připomínající mu bolest a stisk bezmoci, podobně jako na nitru vitalona saeni zůstávaly otisky uzdravených ran. Byly to však mdlé pozůstatky. Vzpomínka na to, jaké to bylo, když jeho vědomí prolnulo s cizím tělem a náhle se ono tělo stalo jeho vlastním, ovšem zůstávala ostře konturovaná a nedávala spočinout. Lidský strach odezněl, kdežto zvědavost přetrvávala.

Pokusil se o to opět, jakmile se probral ze spánku, do kterého upadl po útěku od zbytku kaedru. Rozvinul své nitro po okolí a lehkomyslně se dotkl prvního velkého tvora, který se nacházel nablízku, skalního rysa, slídícího po jeho pachové stopě. Nitro šelmy však bylo natolik neuchopitelné a cizí, že se mu rys vzápětí vysmekl a utekl s agresivním prskáním. Od té zkušenosti se Termentant neodvážil navázat propojení s jinými tvory, než s drobným ptactvem. Třebaže byl jejich duch křehkým, značně jednoduchým, téměř nepatrným elementem v porovnání s nitrem nubelora, nalezl u ptáků jakési spojení s oblohou a hvězdami, kterým jim byli značně blízcí. Tehdy Salix zakusil, jaké to je létat.

Nyní ležel na končetinách složených pod trupem, schoulen pod skalním výběžkem, o nějž se bokem opíral, v mělké kotlině, jíž dominoval mohutně rostlý habr. Již po tři, čtyři dny zůstával skrytý. Vnímal skupinového ducha léčitelů, kteří přežili útěk z tábora, z povzdálí sledoval jejich pohyb a vlastní cestou následoval kaedr směrem na východ. Následoval je, neboť po čas války nic jiného nedělal; vitaloni thermentali vždy následovali svůj saenar-kaedr. Neodvážil se k nim však připojit, neboť po čas války ani míru žádný Termentant nesejmul svojí masku a nenechal léčitele, aby se dotkl jeho ducha. Ani neopustil svého druha.

Beliottovu emanaci mezi léčiteli a vojáky, které následoval, Salix nenašel. Přemýšlel, jestli uprchl s jinou částí kaedru, vzdálenou nyní natolik, že ho již nedokázal vycítit. Přemýšlel nad tím však stěží den, půl zpátky. Dlouho předtím, v šoku a přímém ohrožení vlastního života, na Beliotta jedinkrát nevzpomněl. Či tomu bylo jinak, nedokázal určit. Čas pro Termentanty, při jejich častém pobývání mimo něj, nepředstavoval důležitý prostředek orientace, třebaže pro nepřítomnost masky na Salixe - mimo jiné - začala dosud nezvykle působit fotoperioda.

Nejspíš právě proto, že se Beliott nenacházel ve skupině jediných nubelorů v dosažitelné blízkosti, po něm Salix dále nepátral. To, že pro fyzickou vzdálenost necítil jeho přítomnost samovolně, totiž zdaleka neznamenalo, že by jej nedokázal vyhledat. Pro Píseň vesmíru, která provázela vitaloni thermantali jejich posláním Průvodců, nepředstavovaly překážky vzdálenost ani čas. Zvláště nyní si byl Salix jistý, že by prostřednictvím moci svého nitra přijímané nasloucháním nově nalezeného partu Písně dokázal vyhledat jakéhokoli nubelora na jakémkoli místě světa, tisíce let mrtvého i tisíce let před jeho narozením. Nehledal však. A možná byl jeho důvod ještě další, odlišné podstaty. Vždyť Beliott, jeho učitel na Stezce, se mu nikdy ani slovem nezmínil o možnostech, jaké moc Průvodce poskytuje.

A tak Salix následoval kaedr, s půldenním, denním zpožděním, skrývající svou přítomnost před smysly léčitelů, avšak se stále umocňujícím se vědomím, že dřív nebo později, má-li přežít, se bude muset ke skupině připojit. Neboť ve společenství bylo bezpečí a síla.

Věděl také, že pokud nechce dopustit, aby zcela ztratil možnost je dostihnout, je nanejvýš načase opět vyrazit. 

S trochou soustředění nalezl skupinového ducha, kterého udržovaly léčitelé, nejvýraznější a nejjednodušší vodítko, jakého mohl použít. Byli semknutější než kdy dřív, napjatí a unavení. Čím dál tím více každým dnem. Pod jednotnou emanací jejich propojení vnímal i nevýrazně oddělená, vzájemně z části odlišná nitra jednotlivců. Ubývalo jich. 

Záhy poté, co se skupina dala do pohybu, zemřely dvě léčitelky, jež si z kaedru pouze matně pamatoval. Zřejmě na následky šoku z lehčích zranění. V noci na druhý den podlehl horečce nubelor s bodnou ránou v břiše. Vše naopak nasvědčovalo tomu, že léčitel s paží vytrženou z kloubu stále žije. 

Ze slerii, bojovníků, kteří unikli s nimi, nepřežili tři první noc. Během dalších dnů podléhali svým zraněním další. Ovšem tito nubeloři, jejichž nitra nebyla vnímavá k Písni ducha a jiným vyšším Písním, byli pro Salixe obtížně sledovatelní. Nemusel se namáhat. Na mrtvé často narážel cestou, třebaže se jim vždy snažil obloukem vyhýbat. 

Nedovolil si uvažovat nad tím, proč se jako vitalon thermentali takto chová k mrtvým. Neodvažoval se ani pokoušet si to odůvodnit.

Vstal, pomalu, nejdříve napřimuje zadní končetiny, poté přední za vyhledání opory rukama, tak jak začal mít poslední dny ve zvyku. Přesto se neubránil okamžitého zatmění periferie zraku z rychlého poklesu tlaku, vzápětí následovaného mdlobným stavem vyvolaným bolestní se ozývající zraněnou nohou a zrychlením srdeční frekvence, jak se srdce opět snažila vehnat dostatek krve do řečiště. Samotná fyzická bolest byla silnější, než kdy vůbec dřív zažil.

Salix odmítal uvěřit, že by všechny tyto nevítané změny ve funkci jeho těla působilo pouhé nenošení masky. Ať ho však napadala vysvětlení a jejich kombinace mnohé, a ať mu bylo zřejmé, že jediný den v dostatečně silné termentatské jeskyni by jej navrátil - nebo v to alespoň doufal - do jeho obvyklé kondice, bylo mu to k nepotřebě. Musel pokračovat. Za kaedrem. Lépe, musel dohonit kaedr a… nechat se ošetřit a obklopit jinými nubelory.

Ta představa byla s termentatskou podstatou a trávením života natolik neslučitelná, že při prvních podobně vtíravých myšlenkách dokonce uvažoval, že by se najedl. Měl zevrubné vědomosti o tom, proč nižší kastily přijímaly potravu. Nenašel však odhodlání ani prostředky.

Pomalu se vydal na cestu.