Vánek ve větvích vrb - kapitola 7

Mířili k jihu. Z oblasti smíšených lesů jejich někdejšího tábořiště, kde nebylo mezi listnatými stromy obtížné nalézt smrky, jedle nebo modříny, jehličnany záhy zcela ustoupily listnáčům. Jasanům, habrům, platanům a hlohovým křovinám. Stromy zde rostly mohutnější a stály řidčeji. Spodní patra porostů by bývala byla vytlačena, nebýt neklamných známek, že postupovali ve stopách latejského vojska. Cesty byly rozšířené ve světliny, polomy a žářiště, které armádě poskytly dřevo pro stavbu, oheň či prostor k přesunům. 

Nubeloři lesům nikdy neubližovali. A takto hluboko zasažené srdce vlastního území nepamatoval ani nejvěkovitější z nich. Bolest, kterou kraj utrpěl, byla jedním z hlavních hybatelů, který vytvaroval jejich lhostejnost v kladený odpor. Lateještí vojáci však jejich bojovníky předčívali ve většině, v počátku téměř ve všech ohledech, a postupovali dál. Planiny záhy osídlily traviny, plazivá křoví a nálety rychle se rozšiřujících dřevin.

Ničeho takového si však Salix nevšímal. Po většinu času nachával oči zavřené a otevřeným prostranstvím se podobně jako kaedr vyhýbal. K rozsáhlému žářišti ho přivedla až Stezka. 

Zřejmě polevil v soustředění se na obranné mechanismy k její emanaci, které si vytyčil a udržoval od události v táboře. Uchýlení se k takovémuto obrnění pro něj také bylo něčím dosud nepoznaným a nikdy nepraktikovaným. Nové okolnosti sice vitalony thermantali dotlačily během válečných let k přemnohým novým přístupům ve vykonávání jejich poslání a utlumení výrazných vjemů doprovázejících otevřenou Stezku patřilo mezi ně. Nenechávali však mrtvé bloudit, neignorovali Stezku zcela. O to více Salixe udivilo, že si byl své hradby schopen vztyčit nevědomky, dalo by se říci - pudově. Toho rána však volání Stezky konečně plíživě proniko za jeho štíty. 

Přivedlo jej na dohled k nubelorovi, vleže napůl podepřenému pařezem, přetrvávajícím jako ostatek po jednom z mnoha spálených stromů. Ležel nehybně, ale když uslyšel Salixovy kroky, ztěžka pohnul hlavou. 

Salix sklopil uši poté, co nasál jeho pach a s odvráceným pohledem změnil směr, aby se tomu místu obloukem vyhnul. Kráčel rychle, se sebezapřením uhýbal dotěrným dotekům Stezky. 

Nebyl nyní přece dost silný na to po ní vykročit a vrátit se, natož učinit to bez Beliottovy pomoci. Také se necítil hoden provádět umírající, poté, co přivedl mrtvou zpátky k životu. Či si alespoň podobné nyní namlouval.

„Nenechej mě samotného.“

Salix se zastavil, plně nevěděl proč.

Nubelor k němu obracel zesinalou tvář. I přes vzdálenost, která je dělila, Salix viděl, že leží s údy nepřirozeně zkroucenými, bezvládně položenými mezi vytrhanými, povadlými rostlinami netýkavek a svízelu, které již dokázaly vyrašit z popela. Půda pod ním byla rozdrásaná mnohými rýhami a jeho končetiny pokrýval černý prach, jenž téměř zcela překryl plavou barvu jeho srsti. Než ho síla zcela opustila, zřejmě dlouho hrabal nohama v křečích. V nepřirozeném úhlu měl také jednu paži, zvrácenou za zády, s pokožkou temnofialovou, mrtvou a jistě zcela bez citu. Od rozdrceného a vyhřezlého ramenního kloubu se nekróza šířila po hrudníku, zachvacovala povrchové cévy, které černaly a vystouple se plazily po krku až na lebku připomínající tvář. Voskovitou kůži mu překrývaly popelem zčernalé slepence vlasů.

„Pomoz mi,” promluvil znovu léčitel popraskanými rty. „Uzdrav mě.”

Stezka jej přitahovala. Termentant k němu kulhavě došel, shlédl zblízka na jeho sepsí trávené tělo. Zde nebylo pomoci. V odpověď na jeho mdlá slova pouze v bezmocném gestu potřásl hlavou. 

Do chřípí mu vnikal dobře známý, odporný zápach. Krev. Stará, zoxidovaná, rozkládající se krev. Salixovi cukla paže, kterak si chtěl zautomatizovaným pohybem překrýt kožešinou průduchy v masce.

„Ne,” zachroptěl sotva slyšitelně vitalon saeni. „Ne mé tělo... Nenechávej tu… mého ducha.”

Salix švihl ocasem. Ty víš… „Ty víš, že jsem Průvodce? I když nemám masku a mé nitro je slabé?”

Léčitel se odmlčel, až Salixe napadlo, že opravdu právě zemřel.

Pak však sebou jeho tělo křečovitě cuklo, hlava se skroutila do záklonu. Široce rozevřel oči. „Mé tělo umírá,” promluvil téměř zřetelně léčitel s béžovou srstí. „Již vím. Umírajícím je známa spousta věcí.”

Salix na něj dál hleděl, na tělo, které už mělo být vzhledem k stupni rozkladu snad dávno mrtvé i na ducha, který již i přes svou nezvyklou sílu zpola dlel na Rozhraní. Byl to prastarý duch, starší, než Salixův vlastní, starší, než kdy snad vůbec potkal. 

„Já…,” Salix polkl, utváření slov pro něj stále bylo nepřirozené a obtížné. „Sejmul jsem svojí masku. Opustil jsem svého druha.” Sklonil se k léčiteli níž, netuše, proč vůbec jeho ústa tvoří tato slova. „Nevím, jestli bych ti svedl pomoci. Nerozumím tomu, co nyní svedu, nevím, čím teď… vůbec jsem.”

Léčitel, který se s ním kdysi pokusil utvořit skupinového ducha, na něj upíral zastřený pohled, prázdný, slepý a kalný.

Náhle však zdravou paží obemknul Salixovu spěnku, tiskl, táhl jej k sobě. 

„Jsi vitalon,” zašeptal, ale už to nebyl jeho hlas. „Nesejde na tom, jakého přívlastku. Uzdravuj. Uzdrav tento rozdrásaný svět.”

 

-------------------------

Děkuji za přečtení, budu ráda za názor.:)