Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 52

Kapitola 52: Pochybnosti

„To, co pohání svět vpřed, není láska, ale pochybnost o ní.“ (Oscar Wilde dramatik, prozaik a básník 1854–1900)

„Pochybnosti jsou jen důkazem toho, že si uvědomujeme existenci více možností. A to není zase tak zlé zjištění.“ (Václav Reithmaier, český spisovatel 1977)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Konec školního roku se nezadržitelně blížil a s ním i závěrečné zkoušky NKÚ a OVCE. (1) Poprvé po mnoha letech, co se věnoval učitelské praxi, měl Severus pocit, že jsou jeho studenti připravení, že odvedl dobrou práci. Bylo to ale tím, nebo šlo prostě jen o to, že Obrana proti černé magii byla vždy tím jednodušším a oblíbenějším předmětem? Ať tak či tak, byl to dobrý pocit.

Poslední hodiny v sedmých ročnících věnoval převážně přípravě. Vyučování vedli studenti, oni určovali, co se bude procvičovat. Severus pouze dohlížel a dával rady. I tady stejně jako v Lektvarech dbal na to, aby kouzla byla prováděna přesně se správnými pohyby hůlkou. Bylo to důležité. Detaily mohly vyhrát souboj, který by jinak byl naprosto vyrovnaný.

Pár minut před koncem poslední hodiny se sedmými ročníky všechny souboje zastavil, aby mohl pronést závěrečnou motivační řeč. Nebylo to povinné, jistěže ne, ale Severus to tak dělal. Chystal se ty děti vpustit do světa tam venku, mohl jim tedy alespoň popřát štěstí. Se svými Zmijozely měl později samozřejmě v plánu promluvit ještě individuálně, nyní mu šlo především o zhodnocení jejich společné práce.

Postavil se tedy zpříma před třídu a s rukama za zády začal. Jeho hlas přitom rezonoval soubojovou síní tak, že nebylo možné ho přeslechnout. „Na závěr mi dovolte pár slov. Jak jistě mnozí víte, s oblibou přirovnávám své studenty k tupohlavcům a málokdy se v tom mýlím. Tentokrát ovšem musím uznat, že jste odvedli slušnou práci, vy všichni. Jelikož doufám, že si stejně dobře povedete také při zkouškách a mi už se neuvidíme, dovolím si jednu radu. Během studia vám bylo vštěpováno, že černá magie je zlá, že jedinou správnou cestou, jíž lze dosáhnout vítězství, je magie bílá. Ve skutečnosti na tom až tak nezáleží. Magie je magie, zlý jsou pouze kouzelníci. Až odsud odejdete, bude záležet jen na vás, jakou cestu si zvolíte, nic není špatně. Pamatujte však, že se vším co uděláte, s každým vaším rozhodnutím budete muset žít. Já se tenkrát rozhodl špatně, neudělejte stejnou chybu, protože a to mi věřte, cena za ni může být vysoká. Ve válce i v míru. I když já ji dostal, nespoléhejte na druhé šance. Toť vše, nějaké dotazy?“

Nějakou dobu bylo ticho, všichni vstřebávali jeho slova. Nakonec se váhavě zvedla jedna ruka. Otázka černovlasé Nebelvírky ovšem vůbec nebyla k věci.

„Pane profesore, když už mluvíte o druhých šancích, je pravda, že vaše snoubenka čeká dítě?“  

Ta má teda odvahu, zeptat se na to přímo mě. Pomyslel si Severus konsternovaně. Normálně by takovou otázku z úst studenta považoval za naprosto nevhodný zásah do soukromí a nejspíš by za to strhnul neuvěřitelné množství bodů. Dnes měl však smířlivou náladu a rozhodl se pro pouhé napomenutí.

„Vidím, že zprávy se tady šíří rychlostí letícího hipogryfa. Ano je to pravda, nicméně nějak mi unikla souvislost s tímto předmětem. Nebo, vám se ta otázka zdá vhodná slečno?“

„Ne pane, promiňte,“ odvětila dívka s pohledem upřeným do země.

„Nějaké relevantní dotazy?“ upřesnil tentokrát raději Severus, ale nikdo se neozval. Rozpustil tedy třídu s myšlenkou, že se musí zeptat Marylin, zda i ona čelila podobným dotazům. Předpokládal, že ano.

*****

Hermiona nečekala, že by se jí Draco po té návštěvě ozval. O to víc ji překvapilo, když od něj obdržela dopis. Bylo to těsně před plánovanou večeří u Justinových rodičů, což se moc nehodilo. Nemohla jeho obsah totiž pustit z hlavy.

Zdravím Grangerová,

Píšu ti jen abys věděla, že tvá snaha nepřišla úplně nazmar. Nejspíš jsem se definitivně zbláznil, ale dal jsem na tvou radu a promluvil s matkou. Potvrdila mou teorii. Zpočátku měla tak jako všichni Severuse za zrádce, nyní ovšem pochopila, že se jako jediný zachoval správně a má to, co teď měla mít ona. A za to ho nenávidí, což je samozřejmě iracionální. Přesto se mi ji povedlo přesvědčit, aby se na svatbě chovala slušně.

Pokud jde o Aliteu, ta je stále ve Francii a nevím, zda se vůbec ještě vrátí. Zjistil jsem ale, že mi to až tolik nevadí. Takhle funguje naše rodina. Svatby jsou plánované především tak, aby se udržel statut vyšší třídy. Láska je přežitek ať už si o tom myslíš cokoli.

P.S. Doufám, že alespoň ta Severusova je skutečná. Uvidíme se tam.

Draco Malfoy

Samozřejmě s ním nesouhlasila. Pro ni láska byla důležitá. Nikdy by si nemohla vzít někoho, koho ve skutečnosti nemiluje. Přesto v ní ta slova zanechala zvláštní směs nejistoty a váhavosti. Co když i ona byla s Justinem jen proto, že je to tak prostě správně? Že se líbil jejím rodičům? Najednou si svými pocity nebyla jistá, měla v sobě zmatek. Justina měla ráda, nechtěla ho opustit. Byla to ale láska? Na to neznala odpověď, alespoň prozatím.

Během večeře se snažila chovat normálně, aby na ní nikdo nic nepoznal. Dařilo se to a do značné míry za to vděčila Justinovu otci, který se snažil krotit svou vlezlou manželku. Graham Finch-Fletchley byl voják z povolání. Vojenský sestřih, sebevědomý vzpřímený postoj a mohutná svalnatá postava nemohly nechat nikoho na pochybách. Rázný, přísný, chladně realistický, prostě tvrďák. Žít s ním muselo být peklo. Pokud jste se ovšem potřebovali vyhnout dotěrným otázkám, byl ten pravý. Co řekl, to muselo platit.

„Přestaň se vyptávat Emmo. Hermiona je z tebe akorát nervózní,“ řekl své ženě a otázka na manželství tak zůstala viset ve vzduchu.

Vděčně se na svého zachránce usmála a dál se věnovala pečenému masu a bramborám. Co by měla říct? Že si momentálně sama není jistá, že svatba s Justinem je pro ni to pravé? To by asi nikdo z přítomných slyšet nechtěl.  

„Já vím, že už bys mě nejraději viděla pod pantoflem, ale neznáme se tak dlouho, abychom už mluvili o svatbě. Prostě spolu chodíme a co bude dál, se teprve uvidí,“ přispěchal také Justin se svou troškou do mlýna, myslíc si zřejmě, že by k tomu měl přeci jen něco říct.

Emma Finch-Fletchleyová se nesouhlasně zamračila, ale netroufla si odporovat. Ne potom, co před chvílí říkal její muž. Vypadalo to však, že se musí hodně ovládat. Skleničku s červeným vínem držela tak křečovitě, až se Hermiona bála, že ji rozlije. Očividně tuhle vojenskou autoritu uznávala jen velmi nerada. Neměla však na výběr, se svou drobnou štíhlou konstitucí vedle něj vypadala jako dětská panenka. Dokonalý kontrast.

Po chvíli napjatého mlčení se Hermiona rozhodla pokusit se zachránit situaci a to i přesto, že její následující slova byla lež.

„Já to chápu paní Finch-Fletchleyová, máte starost o syna. Mí rodiče se o mě taky bojí, chtějí pro mě to nejlepší.“

Ve skutečnosti nechápala vůbec nic. Tahle vlezlá ženská jí neskutečně pila krev, ale nechtěla dělat scény. Navíc to pomohlo. Justinova matka se na ni vděčně usmála. 

 Zbytek večeře už díky tomu proběhl v klidnějším duchu. Nikdo si žádných pochybností nevšiml a světe div se, Hermiona nakonec ještě našla s paní domu společnou řeč. Vyšlo totiž najevo, že Emma Finch-Fletchleyová sdílí její lásku ke knihám. Díky manželově časté nepřítomnosti měla na čtení spousta času. Dokonce souhlasila, aby si od ní Hermiona vypůjčila nějaké mudlovské klasiky.

Tohle všechno způsobilo, že odcházela v daleko lepším rozpoložení, než sem původně přišla. Ovšem, pochybnosti tu byly stále, jen na ně tolik nemyslela. Místo toho se nyní chtěla dozvědět víc o Grahamovi. Jaký byl otec a jak se stalo, že dva tak odlišní lidé skončili spolu. Zeptala se na to Justina v parku, odkud se mínili přemístit.

„Můžu se zeptat na tvého otce? Nikdy jsi o něm moc nemluvil.“

Bylo teplo, ani jeden nikam nespěchali a tak se posadili se na chvíli na lavičku. „Ovšemže můžeš, jen toho není moc k povídání,“ spustil Justin. „Co si pamatuju, skoro nikdy nebyl doma, vychovávala mě hlavně matka. V tu dobu, nevypadala, že by jí to vadilo, tvářila se, že jeho práci v armádě respektuje. Přesto se pokaždé když přijel domů, hádali. On měl tendence být přísný, všechno mi zakazoval, vyžadoval disciplínu. Matka ale nechtěla, aby mi v tom dělal zmatky a kecal jí do výchovy, když stejně věčně není doma. To všechno jsem samozřejmě pochopil až později.“

„Nejde mi na rozum, jak se vlastně dali dohromady. Jsou tak odlišní,“ řekla Hermiona zadumaně. Pokud si myslela, že Justin vnese do jejích myšlenek trochu světla, mýlila se. Ani ona neznal přesnou odpověď.

„Tak to těžko říct, nikdy mi to nevyprávěli. Protiklady se zřejmě přitahují podobně jako Marylin a Severus.“

„Jo doufejme, že jejich manželství nebude podobně divoké.“

Oba společně se té poznámce zasmáli. Pro tuhle chvíli byli na stejné vlně. Jako když si dvě lodě konečně najdou společný kurz bez ohledu na všechny předchozí bouře. Přátelské porozumění, jež mezi nimi zavládlo, přineslo Hermioně alespoň částečný klid. Přesto však věděla, že své dilema bude muset dříve či později rozřešit. Pokud tedy nechtěla skončit podobně jako Draco. V manželství, které sice splňuje očekávání rodiny, ale jí samotnou tak úplně štěstím nenaplňuje. Dobré bylo, že ani Justin zdá se se svatbou příliš nespěchal, současný stav mu vyhovoval, což Hermioně poskytovalo trochu času na rozhodnutí.

Poznámka autorky: (1) Připomínám kánonový systém zkoušek.

 NKÚ- zkoušky náležité kouzelnické úrovně. Skládají se v 5. ročníku, podle výsledků si studenti zvolí předměty, které chtějí dále studovat na OVCE.

OVCE- ohavně vyčerpávající čarodějné exameny. Skládají se na konci 7. ročníku.