Střípky magie - 3. kapitola

“Loro, Loro, Loro, Loro…” Šepot jí rezonoval v hlavě, vléval se do všech zákoutí její mysli a postupně ji ohromoval tělo. Tisíce hlasů šeptaly její jméno. “Loro, Loro, Loro…” Otočila se kolem sebe, ale hlasy byly všude. Obklopovaly ji ze všech stran, jako by ji nechtěly pustit ze svých spárů. “Loro, Loro, Loro, Loro, Loro, Loro, Loro,...” Stála uprostřed lesa, jejího lesa, ale nyní působil cize. Přes koruny stromů viděla slunce, už málem cítila teplé paprsky na své tváři, ale od země ucítila chlad. Ruce si přitiskla na uši v zoufalé snaze vytěsnit nepříjemný rozum stravitelný šepot. Podívala se dolů, na své bosé nohy a viděla jak se jí dotýká temnota. Znovu se rozhlédla kolem sebe. Tma byla už všude kolem, zahalila mech, nedaleké borůvčí a mlází kam jen dokázala dohlédnout. Temnota rostla, jako parazit se plazila výš po kmenech stromů a dál po jejím těle. Doplazila se až k jejímu hrdlu. Svírala ho a Lora se čím dál obtížněji dokázala nadechnout. “Loro, Loro, Loro…nebraň se tomu.” Lora zvedla bradu, jakýsi poslední pokus oddálit chvíli než ji temnota pohltí jako hluboká voda, která stáhne člověka pod hladinu. Dívala se na slabé světlo, které se snažilo proklestit cestu mezi větvemi. Slzy jí stékaly po spáncích a padaly do uší. Zavřela oči a zkusila se naposledy nadechnout, ale z úst jí vyšel jen sípavý zvuk.

Probudila se leknutím, zborcená lepkavým a studeným potem, noční košili měla celou mokrou a pramínku vlasů přilepené na čele a zátylku. Cítila na sobě Alekův pohled, obrátila k němu hlavu. Pozoroval ji ustaraným pohledem. “Zase se ti vrátily noční běsy?”.

Odvrátila od něj hlavu. “Nikdy zcela nezmizely.”

Přes okna viděla že svítá, slyšela jak ptáci svoji písní začali pomalu probouzet svět. Vstala z postele a zamířila do blízké malé místnosti, která sloužila jako koupelna. V menší smaltované vaně byla chladná voda. Nanosila ji už včera ze studny a teď za svoji prozíravost byla vděčná. Svlékla si dlouhou lněnou košili, hodila ji do kouta koupelny a opatrně s úspornými pohyby vlezla do vany. Tělo ji bolelo, cítila každý sval v těle. Tušila, že v noci musela mít silné křeče, její noční můra byla tentokrát intenzivní, živější než obvykle. Před spaním si do meduňkového čaje nakapala o dvě kapky více svého léku a udělala dobře. Udržel ji v posteli, sice se cítila hrozně, ale probudila se ve své posteli. Lora párkrát kývla, sama sobě na souhlas, jakési viditelné ujištění, že udělala dobře. 

Z misky na vaně vzala levandulové mýdlo a smyla ze sebe stopy z předešlé noci. Chladná voda spolu s uklidňující vůní levandule ji dopřála toužebnou úlevu. Když vylezla z vany tělo ji ještě bolelo, ale už necítila bodající jehličky pod kůží. Rychle, systematicky se osušila, oblékla si čisté jednoduché šaty, vlasy nechala rozpuštěné, aby ji uschly a vyšla potichu z koupelny. 

Alek znovu usnul. Byla za to ráda, její přítel spánek potřeboval ke správnému hojení ran a aby načerpal dostatek síly. Sobecky ale pomyslela i na to, že ve spánku ji nebude klást nepříjemné otázky ohledně nočního incidentu. Na tuto debatu bylo ještě příliš brzo. 

Čas využila k přípravě léčiv pro své stálé zákazníky. Macerování musela urychlit magií, na velký kotlík na pracovním stole prstem své levé ruky naznačila tři malé runy, rychle nad nimi mávla pravou rukou. Celé gesto působilo až ledabyle, ale když pohyb dokončila, runy na kotlíku na chvíli jasně zazářili žlutou barvou a poté zmizely. Věděla, že se tím rychleji vyčerpá, ale nebylo zbytí. Bez použití svých schopností by louhování ingrediencí nebylo dostačující a léčebné účinky by byly velmi slabé. 

Když skončila s přípravami, vytáhla z kredence chléb a vejce. Připravila pozdní, vydatnější snídani, tak aby se oba dostatečně najedli. Především Alek. Měřil sice sotva půl druhého metru, ale dokázal spořádat jídla za dva statné muže. Přišla k jeho posteli a jemně mu zatřásla ramenem. “Aleku, musíš se najíst.” Otevřel oči a lenivě se v posteli protáhl. Lora ho chytla po ramenem. “Pojď, pomůžu ti vstát.” 

Alek se naježil a přimhouřil oči do úzké štěrbiny. “Tak to ne, děvče. Eště nejsem takovej mrzák, abych nemoh zvednout svůj zadek.” Lora ho hned pustila a zkřížila ruce na prsou. Spolkla jízlivou poznámku, věděla že nemá cenu se s přítelem dohadovat. Na to ho znala až příliš dobře. Oba byli paličatí, ale Lora byla tou, která dokázala v krajních mezích ustoupit. 

Sedli si společně k malému jídelnímu stolu. Alek se hned pustil do jídla, cpal do sebe chléb s míchanými vajíčky s vervou sobě vlastní. Lora zvládla sníst půlku krajíce a Alek už měl v sobě celou svoji porci. Měnič si utřel ústa do ubrousku, odhodil ho zpátky na stůl a pohodlně se opřel o opěrku židle. Rozhlížel se po místnosti, až jeho pohled zabloudil nad Lořinu postel. I ona se podívala stejným směrem, na obraz který tam visel. Byla na něm ona se svojí matkou. Nakreslil ho známý malíř z Tramosu, jako dar za to, že mu Lořina matka vrátila cit do pravé ruky, kterou mu kdysi zlomil jeden naštvaný zákazník. Dodnes nepochopila s čím mohl být tak nespokojený. Obraz byl krásný, precizně provedený. Loře bylo tehdy pět let a dokázal skvěle vystihnout její dětskou zvědavost, která se jí odrážela v očích. Její plavé husté kudrnaté vlasy kolem ní zářily. Matka jí měla posazenou na klíně, držela Loru v objetí a rezervovaně se usmívala. Černé vlasy po ramena měla zastrčené za uši, tmavě hnědé oči, které po ní Lora zdědila, měla upřené před sebe. Pokaždé když se podívala do těch očí, spatřila v nich trochu nervozity a obezřetnosti. Samozřejmě tohle nemohl malíř vědět a Lora si tyto vlastnosti do obrazu spíše promítala vlastní představivostí než aby tomu skutečně tak bylo. 

“Víš, měla tě ráda, to snad víš. I když někdy to, co dělala a jak dělala, mohlo vypadat jinak,” řekl Alek nezvykle tichým a klidným hlasem, který u něj moc často neslyšela. “Marina byla složitá žena, a dej mi tam někdo někde za pravdu, ale vopravdu ji někdy v tobě vidim. Tu zatvrzelost a touhu pomoct všem. A tu pýchu nenechat si naopak pomoct od druhejch. Ale ty si lepší, Loro. V srdci máš laskavost a dobro. Ne, že by to v sobě Marina neměla, ale…Všecko dělala pro tebe.” Alek se natáhnul k Loře a položil svou ruku na její. Stiskl ji na znamení, že je s ní a že to tak bude vždy.

Lora se stále dívala na obraz, se smutným pohledem přikývla na souhlas. Její matka byla vždy přísná, striktní a uzavřená. Nedávala příliš najevo své city, nebyl vřelá ani láskyplná. Dbala na dodržování pravidel, vytvořila pro Loru pevnou rutinu a lpěla na ní každý den. Lora se v té pravidelnosti cítila neskutečně osamělá. A tak využila tu podobu se svou matkou a uzavřela své srdce před okolím stejně jako ona. Musela vystavět vysoké zdi a ohradit své srdce před tím, co zažívala každý den. Jinak, a tím si byla nadmíru jistá, by ji to navždy zlomilo. 

Lora párkrát pomalu zamrkala a pak se obrátila na Aleka. Vymanila svou ruku z jeho sevření a začala pomalu uklízet stůl. “Snaž se ještě dnes odpočívat. Zítra se musím vydat na cestu.” Vstala, upravila si šaty a vyšla z domu. Když byla konečně na čerstvém, svěžím vzduchu, zhluboka se nadechla a nechala v sobě proudit sílu z lesa. Při rozhovoru pocítila poskočení v srdci, málo známý hřejivý pocit, který se by se jí příjemně rozlil po celém těle, kdyby to včas nezarazila. Ta náhlá něha a starost od jejího přítele ji překvapila. Aleka měla ráda nade vše, ale nikdy už nedovolí, aby ji někdo zlomil.