Mijorewell - 2.kapitola

Anotace: Leia se vydává na pospas nebezpečí a zároveň odpovědím, které potřebuje ke svému přežití. Cesta do Elfího království bude přeci jen...dlouhá.

 

 

 

2.kapitola

 

Byl to jako zlý sen. Velmi reálný zlý sen.

Mělo to daleko od mého skutečného života v moderním světě a velmi blízko ke všem fantasy filmům a knížkám, které jsem kdy viděla a četla.

Botami jsem se zabodávala do sněhu, který mi stěžoval svižný útěk. Bylo úplně jedno, že jsem měla zlomený podpatek na jedné botě. I tak jsem se propadala, bořila sněhem a místy měla sníh až do půli lýtek.

Neustále jsem se ohlížela za sebe a slyšela řev.

Hrdelní řev, vrčení a řezání kusů těl.

S úděsem jsem běžela dál, co mi všechny síly světa stačily, ale zase mě to zasáhlo, jako záblesk z čistého nebe.

Docházel mi dech. Jako kdyby mi něco usedavě těžkého stlačovalo mé vlastní bytí.

Zúžil se z maxima na minimum, až mě to skolilo na kolena. Zasýpala jsem a snažila se roztáhnout plíce, ale jako kdyby bylo něco, co mi je tvrdě semklo. Otočila jsem se směrem k boji, kdy jsem viděla v dálce, jak se Reese ohání mrštně mečem a u jeho nohou už ležel jeden mrtvý vlk.

Zápasil z druhým, kdy jsem si záhy uvědomila, že ten třetí tam nebyl. Nebo byli čtyři?!

Snažila jsem se zvednout ze země a akorát si sešlápla plášť, který mi byl velký, protože jistě patřil Reesovi. Narovnala jsem se v zádech, ačkoli mě tíha stlačovala setrvačností zpět k zemi, jako kdyby zde byla gravitace úplně jiná. Vyjeveně jsem pohlížela na Reese, který byl soustředěný na boj s vlkem, který se po něm sápal obrovskými drápy a zároveň se otáčela v pase, jako kdybych tušila, že na mě zaútočí další vlk z lesa. Jen jsem se tam podívala, zahlédla jsem ty jejich žluté oči a cenící zuby, špičaté jako hroty nožů. Suše jsem polkla a dech mi jisto jistě docházel. Rozklepaly se mi nohy a když jsem se snažila přešlápnout do strany, periferně jsem zahlédla další vlka, který mě obklíčil z druhé strany.

Záhy mi došlo, jakou taktiku měli vlci. Lovili ve smečce.

A je úplně jedno, jestli jsem ve svém světě, nebo v tomto. Byla to šelma, dravec, predátor.

Ty zákony přírody jsou stále stejné.

Klesla jsem zpátky na kolena a celé mé tělo se roztřáslo nedostatkem kyslíku v mých plicích. Vrčení se přibližovalo ke mně z obou stran a já zvedla zrak na Reese. Nebyla jsem schopna slova, ovšem vysílala jsem mu k němu signály. Své vlastní vůle.

Jako kdyby to Reese vycítil a otočil se v prudké otočce, kdy mě spatřil mezi dvěma přibližujícími vlky.

Cítila jsem jejich pach, jejich mokrou srst, to, jak jim smrdělo z huby. Hrdelní vrčení a mručení mi ochromilo tělo a kdyby se netřáslo ze zbytků kyslíku, třáslo by se strachy.

Zavřela jsem oči. Udělala jsem přesně to samé, jako kdy jsem viděla, že se na mě řítí auto. Odevzdala jsem se strachu ze smrti.

 

-

 

Zhurta jsem se nadechla a vytřeštila oči, jako kdyby mi měly vypadnout z důlků. Narovnala jsem se dosedu, kdy mě Reese hladil intenzivně po zádech a šíleně se rozkašlala.

Popadala jsem dech, jako kdybych se před chvílí dusila, či topila.

„Dýchej, v klidu, dýchej,“ pronášel mi ta slova klidným hlasem do hlavy a já se snažila uklidnit, ačkoli to šlo těžko. Zmateně jsem se podívala do jeho tváře, kterou měl potřísněný krví, stejně jako jeho brnění a ruku, za kterou mě držel.

Krouživý tahem mě dokázal po několika vteřinách uklidnit a můj dech se zmírnil. Jeho temné oči se upíraly do mé tváře a jako kdyby hledaly každý náznak bolesti, či zbylé známky smrti. Umřela jsem zase?!

Můj pohled následně spočinul na ten chaos kolem nás.

A když myslím chaos, myslím tím kusy roztrhaných těl vlků, kdy nebylo poznat, jaká končetina je jaká a k jakému zbytku tělu patří.

Všude byla krev, vnitřnosti a vzduchem se nesl pach smrti.

Vytřeštěně jsem se podívala na Reese, který zesílil hlazení na mých zádech a ruku, za kterou mě držel, pevněji stisknul.

„Co se stalo?“ vydechnu, přičemž jsem cítila stále své stažené hrdlo a bolest v krku.

„Vlci museli zachytit tvůj pach, a tak nás stopovali,“ odpoví mi jeho hlas v hlavě. Ne.

„Na to jsem se neptala,“ utrousím zaskočeně a poukázala pohledem na kusy těl vlků, „Co se stalo? Tos udělal ty?!“ dodám se strachem v hlase, ačkoli jsem tak nějak duševně tušila, že on s tím neměl nic společného.

Měl velký meč – kusy těl by byly utnuté rovným tahem, tohle…tohle byl přesně ten vražedný chaos, který mě zneklidnil daleko víc, kdy jsem ho pocítila v samotném srdci při pohledu na tu všechnu krev a vnitřnosti.

„Použil jsem kouzlo,“ uklidní mě Reese svým hlasem, když jsem se od něj odtáhla a svou ruku vytrhla z té jeho.

Otočila jsem se a podívala se na kus hlavy s vlčím čumákem, zbytkem zubů a jazyku. Navalilo mi z toho. Ale neskutečně.

Dala jsem si ruku před pusu, ale nedokázala jsem zadržet to, co se mi dralo přes hrdlo. Vyzvracela jsem se.

Ačkoli jsem neměla pomalu co, chleba, který jsem před chvílí snědla, jsem vyzvracela s nechutnou dávkou žaludečních šťáv.

Reese ke mně zpátky přikročil a stahoval mi vlasy na stranu, abych si je nepozvracela, i když už bylo pozdě. Chrčela jsem, dávila se sama sebou a pohlížela na své zakrvácené ruce, které jsem bořila do sněhu.

Karmínovou krev jsem měla snad úplně všude a byla jsem si jistá, že nebyla má.

„No tak, Leio, uklidni se. Nadechni se, vnímej,“ promlouval ke mně Reese a zase mě krouživými pohyby hladil po zádech. Hrudník se mi rychle zvedal a já se ho snažila poslechnout, ačkoli to bylo těžké. Přede mnou byly ostatky vlků, smrdělo to tam tím vším a jako kdybych si najednou byla zcela vědoma tou situací.

Opět mi šlo o život.

Opět mě Reese zachránil.

Opět to nebyl zlý sen.

Stále…se…to…dělo!

 

Reese mě odvedl stranou, zpátky ke koni, který stále stál na svém místě, jako kdyby tu právě vlci nebyli a sám svým čumákem mi šel naproti.

Drcnul mi do lokte, jako kdyby sám chtěl pohladit a uklidnit.

Přejela jsem mu nepřítomně po dlouhém čumáku a cítila jeho hebkost srsti na ruce.

Reese mi podal bandasku s vodou a pokynul mi, abych se napila. Napila jsem se několika doušky a cítila, jak mě bolí žaludek.

Celkově jsem se cítila neskutečně unaveně a jako kdyby mi docházely síly.

„Co se to se mnou děje? Proč mám problémy s dýcháním?“ zeptám se znaveně, poté co jsem mu podala vodu zpátky. Reese ji uschoval do vaku, který rychle zauzloval a pověsil ho na koně.

„To popravdě netuším, jediné, co vím, že jsem schopný to zmírnit, navrátit ti životní funkce do normálu, ačkoli je to těžké a namáhavé,“ odpoví mi neurčitě Reese a nandá si zpět svůj plášť přes ramena. Maličkou zlatavou sponou si spojil cípy dohromady, aby mu plášť držel přes ty jeho velká ramena a já se zadívala na erb nějakého zlatého stromu, kterého jsem si předtím nevšimla.

Jeho už čistý meč zastrčil do pochvy a uschoval ve vaku s připraveným jílcem na vrchu. Přistoupil ke mně a upravil mi plášť, který byl pozvracený a celý mokrý od sněhu.

Důvěrně se na mě zadíval a já se najednou cítila zranitelná.

Neměla jsem nic, čím jsem se mohla bránit.

Neměla jsem žádné nadání ani moc.

Neměla jsem meč, ani jinou zbraň.

Pouze svou kabelku ukrytou v Reesově tlumoku.

Byla jsem jen člověk.

„Nasedni si, musíme jet dál, než pach krve přiláká další vlky, anebo něco horšího,“ pronese Reese a vybídl mě přistoupit k sedlu. Do hajzlu, co horšího?! Zazněla mi otázka v hlavě, ale bála jsem se ji vyslovit. Asi jsem to raději nechtěla vědět.

S Reesovou pomocí jsem se vyhoupla do sedla, kdy se hned posadil za mě a koně vybídl k mírnému poklusu. Měla jsem žaludek na vodě a cítila těžkost tohoto světa na svých bedrech.

Kůň nás nesl několik mil v poklusu, až zpomalil a pohupování na jeho hřbetě mě ukolíbalo ke spánku. Znaveně jsem se pohybovala někde mezi bdělostí a spánkem, až jsem cítila, jak se do mě Reese více opřel a já upadla v hluboký spánek.

 

-

 

To kolíbání, co mě uspalo, to mě taky záhy probralo, kor když se kůň zastavil a nervózně zahrabal kopyty. Zmateně jsem se rozhlédla a viděla kolem sebe pouze tmu, bylo sotva vidět na krok. Už byla noc.

Uvědomila jsem si sebe sama, že jsem byla schoulená v Reesově náručí, kdy mě přidržoval v pažích a dýchal mi tak na krk, aby dokázal ovládat otěže. Narovnala jsem se v zádech a s rudým obličejem se odvrátila od něj, tak aby neviděl, jak moc mě vyvedl z míry, i když byla tma. Záhy seskočil ze sedla a pustil otěže.

„Zůstaň tady,“ zavelí mi jeho hlas v hlavě a já neváhala neuposlechnout.

Jeho tmavá kápě zmizela ve tmě a já byla daleko víc nervóznější než ten kůň, který si několikrát nevraživě odfrkl a bylo slyšet, jak skřípe zuby.

Pro ubezpečení jsem se natáhla po otěžích, abych kdyžtak byla připravená na rychlý odjezd v případě dalšího útoku predátora.

Byla noc, kolem mě nebylo slyšet nic, pouze vzdalující se kroky Reese.

Vnímala jsem svůj dech a dech koně pode mnou.

Jeho nevrlá kopyta jak prokřupávaly ve zmrzlém sněhu a kroutil se v bocích.

„Šššššššš,“ snažila jsem se ho uklidnit a pohladila ho po černočerné hřívě.

Kůň se záhy na to uklidnil a stál jako sošný sloup. Jen tiše dýchal.

Uši jsem měla nastražené, oči na stopkách a srdce mi tepalo až na spáncích.

Najednou jsem před sebou zahlédla v dálce světlo. Oheň.

Byla to pochodeň.

Nesl ji Reese, který se vracel k nám. Oheň plápolal ve větru a čím víc se přibližoval, tím jsem pociťovala větší a větší vnitřní klid. Chtě nechtě, sotva jsem ho znala dvacet čtyři hodin, cítila jsem se s ním bezpečně. Pohladil koně po nozdrách a pak přistoupil ke mně.

Nabídl mi volnou ruku, abych mohla slézt a já nemotorně slezla.

Bolel mě zadek, svaly jsem měla ztuhlé a měla jsem pocit, jako že nedám ani nohy k sobě.

„Pojď, je tu jedno místo, přenocujeme tam,“ vybídne mě Reese, kdy převzal otěže koně a vedl ho po svém boku.

Aniž bych něco řekla, šla jsem hned za ním.

Naše společné kroky křupaly okolím a já se bála, co se skrývá pod rouškou tmy všude kolem nás. Oči se mi přizpůsobily a já viděla, jak procházíme kolem několika hustě porostlých stromů, až jsme najednou stáli před vysokou skálou. Nad námi se rozevřelo nebe a třpytivé hvězdy rozsvítily oblohu, včetně měsíce, kterému zbývalo pár dní do úplňků.

Před námi se osvítila stěna a já užasle strnula na místě.

Světélka, třpyt a zář prosakovala tvrdým kamenem, do kterého byla vepsána cizí písmena. Celé to připomínalo jakousi bránu, kdy Reese položil na studený kámen dvou dlaň, přesně doprostřed brány a záhy se zjevila po straně průchodná škvíra.

Reese vybídl koně a zároveň mě, a my se tak protáhli průrvou do skály.

Kráčely jsme úzkou uličkou, kdy stěny osvěcovala pouhá pochodeň přede mnou a mnou prostoupil ten známý neklid. Najednou jsem vyšly na druhé straně a před námi byla jeskyně. Uprostřed byl oheň, který už lehce křupal náporem několika polen dřeva.

Hádala jsem, že Reese tu rozdělal oheň a vrátil se pro nás.

Reese hbitě sundal všechno z koně, odnesl to k ohništi a následně ho odsedlal i s otěžemi a přezkami. Nechal ho jít na volno, kdy kůň přešel k blízkému jezírku, které vzniklo z kapající vody ze stropu.

„Zde si odpočineme, zítra budeme pokračovat. Máme před sebou ještě dva dny cesty,“ obeznámí mě stroze, když si všiml, že tam dál stojím jak pako a neměla se k tomu, abych se pohnula z místa. Upřel na mě dlouhý pohled a mírně se zamračil.

„Děkuji ti!“ vyjde ze mě samo od sebe a jeho to zřejmě překvapilo, „Děkuji ti, za to, že jsi mi zachránil život. Nejednou,“ dodám s mírnými rozpaky v hlase a přešlápla na nerovném povrchu. Zlomený podpatek na kozačce jsem nadnášela a opírala se ve špičce.

„Pojď se ohřát k ohni,“ vypadne z něj odpověď na můj projev vděku a začne vybalovat věcí z vaků a tlumoku.

Překročila jsem několik kamenů a dokráčela k němu, kdy klečel a před sebou rozhrnul deku, připomínající spacák.

Na něj vybalil několik kusů náhradního oblečení, jídlo a vodu.

Usadila jsem se na špinavou zem a vyzula se z bot. Oheň mě hřál, příjemně mi zaplavoval strnulé a promrzlé tělo a já si byla naprosto vědoma, že mě Reese nemohl zahřívat pomocí magie, nebo co to bylo, věčně.

Musel šetřit síly. Na boj.

Případné problémy, které nás cestou čekaly a taky na to, že mě neustále doháněl ten stav, kdy mi docházel dech. Reese mi tentokrát podal další kus chleba a já ho mlčky snědla.

Nebylo to nic moc, ale já byla v tu chvíli vděčná za něco.

Hned jsem měla o něco lepší pocit na žaludku než předtím.

Zapila jsem to vodou, kterou mi následně podal a byla o malilililičko spokojenější. V hlavě jsem měla milion otázek a naprosto nechápala, co se stalo, že jsem se nacházela zrovna zde.

„Musíme si odpočinout, pojď si sem lehnout a já budu strážit,“ zazněl mi jeho úsečný tón v hlavě a já zvedla obočí.  

„A ty budeš spát kdy?“ zeptám se tiše, ačkoli se stěnami pronesla ozvěna mého hlasu. Vzhlédla jsem po mým hlase na stěnách a užasle se tomu musela pousmát.

„Jsem schopný vydržet nespat tři dny, takže spát nebudu,“ obeznámí mě a mé obočí vyletělo o to výš.

„Copak tu nejsme v bezpečí, když vstup do jeskyně je uzavřený pro cizince? A otevřít vstup může určitě pouze elf?“ pronesu jak největší chytrák pod sluncem. Reese na mě přimhouří podezřele oči, ale nezeptá se, odkud to vím, nebo jak mě to napadlo.

Jooo kamaráde, kdybys věděl! Filmy!

„Jsme tu v bezpečí,“ přitaká po chvíli a dojedl svůj kousek chleba.

„No tak si snad můžeš odpočinout, ne? Budu tě potřebovat živého a při vědomí, než dorazíme do toho tvého…Království za sedmero horami,“ osopím se jízlivě, což v něm něco podnítilo, protože se rozšířil v ramenou a zvedl tu svou ostrou bradu.

„Máš vcelku ostrý jazyk, lidská ženo,“ zavrčí mi v hlavě jeho hlas, kdy se jeho rozlícenost promítla i do jeho tváře.

„Hele, znáš mé jméno, tak mě tak oslovuj, neříkej mi lidská ženo. Zní to, jako kdybys mě oslovoval něčím…odporným,“ zamručím nesouhlasně a vysvlékla se z pláště, protože mi začínalo být vedro u toho ohně.

„Nedivím se, že tvůj lid vymřel, pokud jste takhle mluvili s každým, Páni Světla divte se,“ pronese ledabyle a též se vysvlékl z pláště.

Vycvaknul zlatou sponu s erbem stromu, která se v záři ohně zaleskla a vábila na sebe všechnu pozornost. Schoval si ji do útrob své výzbroje, kterou si následně začal postupně vysvlékat a sundávat. Sledovala jsem každý jeho pohyb, jak si sundává ochranný plát kolem loktů a paží.

Neměla jsem se k tomu okomentovat jeho blbá slova o vymření lidstva v tomto světě.

Tak či onak, k tomu schylovalo i v mém světě.

Ochranný pás kolem pasu společně s brněním byl dole, až Reese stál přede mnou jen v černých kožených kalhotách a vytahané plátěné košili. Jako největší nestoudnice jsem pohlížela na ty jeho svaly pod košilí a oheň vzplál i ve mně.

Ačkoli byl jak osina v zadku a často nepříjemný, přesto všechno, měl moc pěkné tělo.

Jeho ostrý pohled se do mě zabodl a já ostudně sklopila tvář.

Uvelebil se na jednu polovinu toho spacáku a otočil se ke mně zády.

„Lehni si vedle,“ zazněl další jeho pokyn a já si odfrkla, stejně jako kůň.

Podívala jsem se po něm pobaveným výrazem a až mi přišlo, že na mě mrknul!

Lehla jsem si na druhou polovinu spacáku, zády k Reesovi a pohlížela do plápolajícího ohně. V hlavě mi kolovalo opět milion otázek a já jsem si snad na žádnou nedokázala racionálně odpovědět. Nakonec mě oheň uklidnil natolik, že jsem se poddala hlubokému spánku.

 

-

 

„Leio,“ oslovil mě mužský hlas jemným tónem.

Zachrula jsem se ze spánku a neměla se k tomu otevřít oči. Byla jsem hrozně unavená.

„Leio, no tak, vzbuď se,“ pronesl hlas o něco naléhavěji v mé hlavě, až jsem si uvědomila, že je to Reesův hlas.

Zprudka jsem otevřela oči a zamrkala na Reese, který byl svým obličejem kousek od toho mého. Ačkoli kolem nás byla skoro tma, jen světlo skomírajícího ohně, viděla jsem ty měděné odlesky v jeho tmavých očí. Byly jako hluboký vesmír se spirálami jiných galaxií.

„Co je?“ zeptala jsem se ochraptěle, zírající na něj. Jeho výdech se stával mým nádechem.

„Ležíš mi na ruce,“ obeznámí mě suše, kdy jsem se hned zvedla, jakmile jsem si uvědomila, že jsem mu ležela celým trupem na jeho paži a mačkala se na něj.

Sedla jsem si a můj pohled spočinul na koni, který ležel opodál a cenil pysky, jak kdyby se nám posmíval. Ten kůň…je fakt divnej.

„Omlouvám se,“ vydám nakonec ze sebe, abych nevypadala jako úplný buran a stáhla si rozcuchané vlasy za uši.

Reese na to nic neřekl, pouze se postavil, protáhl se hbitě celým tělem a rozešel se k tlumoku. Vytáhl z něj široký pytlík ovázaný tkaničkou a rozešel se ke koni. Pytlík položil před něj a kůň si z něj začala brát zřejmě krmivo.

Následně se Reese vrátil, popadl několik věcí, co tam měl připravené a ohlédl se na mě.

„Pojď se mnou,“ pokynul mi opět tím jeho úsečným tónem, kterým mluvil klasicky a rozešel se na opačnou stranu.

Vyšvihla jsem se na nohy a kráčela jen v ponožkách za ním.

Jako kdyby to nebylo jedno přeci. Hbitě jsem skákala kámen po kameni a ačkoli se vytrácelo světlo pod mými nohami, přede mnou se objevilo denní světlo prodírající se kamennou zdí nad námi. Bylo tam několik průrv, které nasvěcovaly spletitou chodbu, kterou mě Reese vedl. Dívala jsem se střídavě na jeho záda a na zem před sebou, abych třeba nezakopla o vzdouvající se kámen, nebo kus skály.

Došli jsme až k další široké jeskyni, který byla více prosvětlená denním světlem, přesto tam panovalo šero. A zvláštní zápach. Nebo ani ne zápach, jako vůně.

Připomínalo mi to vůni moře. Sůl. Cítila jsem sůl.

Reese se zastavil a pohodil věci na vyvýšený kámen. Pak jsem si uvědomila, že stojí před jezírkem, ve kterém se zrcadlil strop.

Pro mé oči bylo neviditelné.

Reese se hbitě vysvlékl z oblečení a když jsem pohlédla na jeho holá, zcela zjizvená záda, zatajil se mi dech. Nedokázala jsem si představit, jak moc to muselo bolet.

Na mysli se mi zároveň vyrojila otázka toho, kdo mu to udělal?! A přesto…

Byl to strašlivý pohled a zároveň jsem pocítila něco vzrušujícího. No tak co si bude, sex jsem neměla nějaký ten pátek, takhle urostlého chlapa vůbec nikdy a celkově takového muže, potažmo elfy, viděla pouze ve filmech. No sakra! 

Sundal si i kalhoty a zcela nahý, bez ostychu, vstoupil do jezírka, které se začalo jeho pohybem blyštit. Byla to nádhera a hned jezírko upoutalo mou pozornost od Reesova nahého, pevného a hezkého pozadí.

Přešel na opačnou stranu vody, usadil se tam a zbožně vydechl.

„Svlékni se a pojď dovnitř, ta voda ti dodá život,“ pobídne mě poklidně a já pocítila mírný stud, ačkoli jsem ho teď nestoudně okukovala.

„Musím nahá?“ utrousím rozpačitě. Pouze dlouze přikývl. Ach jo…

„Tak se ale otoč, nebudeš se koukat na to, jak se svlékám!“ ukážu na něj důležitě prstem a on si pohrdavě odfrkl.

„Tak zaprvé, viděl jsem už všechno, co skrývá tvé oblečení a za druhé, nepřitahuješ mě, lidská ženo, nekoukám na tebe jako na družku, takže…“ pronesl to tím nejjízlivějším tónem, který jsem zatím u něj slyšela a měla sto chutí po něm hodit jeho vlastní botu.

Nakonec jsem neřekla vůbec nic a začala se vysvlékat.

Pod nosem jsem neskutečně pyskovala a proklínala elfí rod i tu jeho chlapskou ješitnost.

Když jsem tam stála jen ve spodním prádle, koukala jsem na něj, stejně jako on na mě. Jeho ramena vyčuhovala z vody, která se stále třpytila a já dlouze vydechla. Rozepnula jsem si jedním tahem podprsenku a nechala ji pozvolna spadnout na zem.

Nespustila jsem oči z Reese, stejně jako on nespustil oči ze mě.

Ale jeho pohled byl přímý, mířící přímo do očí.

Když jsem odhalila prsa, nesklopil na ně pohled.

Dokazoval mi tím, že ho to opravdu nezajímá.

Svlékla jsem si i kalhotky a bosou nohou vstoupila do vody.

Voda byla…příjemná. Lahodící mé pokožce a celou mě pohltila, když jsem do ní vkročila až po krk a cítila to nejblaženější uspokojení.

Zbožně jsem vydechla, stejně jako předtím on a musela se tomu usmát, ačkoli jsem nevěděla proč. Posadila jsem se na druhou stranu od něj a užívala si ten opojný pocit, který zachvátil mé tělo.

Jako kdyby nabíralo na síle.

Svaly mě nebolely, stejně jako drobná zranění, která jsem utrpěla během naší cesty.

Únava mě přešla a celým tělem mi prostoupila nová energie.

„To je naprosto úžasný pocit,“ zkonstatuji uvědoměle a podívala se na Reese, který na mě stále upíral pohled.

Odlesky a třpyt vody se odrážely v jeho očích, stejně v jako jeho zatvrzelé tváři.

Nakonec se odpíchl z místa a několika kroky přešel k věcem, který pohodil na blízký kámen. Vzal z něj něco a opět to po mně hodil, jak po špinavém čoklovi žrádlo. Nestihla jsem to zachytit včas, až mi to šplouchlo před prsa a voda mi vycákla až do obličeje.

„Musíš kurva po mně všechno házet, sakra?!“ vyjedu na něj rozčíleně, protože mě tím už opravdu vytáčel, „To ti jsem tak odporná, že mi prostě nemůžeš věci podávat normálně do rukou?!“ nadechla jsem se znova a viděla, jak se napnul v ramenou, když přecházel zpátky na své místo.

„Kdybys mi byla odporná, nedovolil bych ti jet se mnou na mém koni a spát vedle mě, nemluvě o tom, kdy ses na mně tiskla po celou dobu,“ oponuje mi jeho hlas plný hořkosti v hlavě a já se naježila a vykročila vpřed.

„Kolikrát se mnou mluvíš s jako lidskou žumpou, jako kdybych nic neznamenala a byla pouhým červem!“ namítám dost příznačně, aby to pochopil, když sprostá slova, kterým nemohl rozumět, nestačily.

„Lidská rasa patří k těm nejhorším!“ vyprskne mi jeho hlas v hlavě jako bodavý ohňostroj. Stejně rychle jak jsem se cítila blažená a plná energie, teď jsem se cítila plná vzteků.

Vstala jsem, kdy mi byla voda po pás a dokráčela až k němu, kdy se zrovna usadil na to samé místo. Zamračeně na mě pohlížel a vůbec se nezaobíral tím, že se mu před obličejem houpala má prsa.

Ruka mi vylítla sama od sebe, v záplavě emocí a já mu mířila na tvář, kdy těsně před jeho obličejem mou ruku včas zachytil. Jeho úchop byl svižný a pevný a stisk kolem mého zápěstí, až bolestný. Zkřivil mi kůži a já se podlomila v kolenou směrem k němu. Bolestně jsem vyhrkla, kdy mě najednou jeho ruka uchopila kolem pasu a otočila ve vodě tak, až mě přitiskl na okraj jezírka a já se holými zády zabodla do kamení kolem.

„Zkus to udělat ještě jednou a tu ruku ti useknu!“ zařve mi jeho hlas v hlavě, až mě zabolelo na spáncích.

Srdce se mi rozběhlo na maximum a málem vyskočilo z hrudi z uvědomění, že se na mě tiskl svým nahým pevným tělem.

Pevně mě držel, tiskl na kameny, které se mi zarývaly do kůže a já měla dojem, že jsem pocítila na svém podbřišku něco jiného tvrdého a kámen to určitě nebyl!

No…co…furt to byl jen muž, že?!

„Pusť mě, nebo se neznám, Reesi,“ zasyčím varovně, ačkoli jsem neměla sebemenší tušení, co bych mu mohla udělat.

On to vzal však za své a odstoupil.

Možná se bál, aby ho lidská žena neznásilnila, o můj bože pomoc!

Pustil mě a vzdálil se až na opačnou stranu jezírka. Nakonec se odpíchl od okraje a vystoupal nahý z jezírka. Pobral rychle své věci, a ještě nahý a mokrý kráčel pryč. Skvělý…

V ruce jsem stále třímala tu věc, co mi hodil a já si uvědomila, že to byla nějaká lahvička s kapátkem. Opatrně jsem ji otevřela a přičichla k ní.

Cítila jsem z toho omamnou květinovou vůni a pochopila, že jsem se díky tomu měla umýt. Abych ze sebe smyla ten zápach za poslední dny.

Jo…chápu to…jinými slovy…smrdíš, dělej ze sebou něco!

 

                             -

 

Aniž bychom spolu dál promluvili, sbalili jsme všechny věci a vyšli z jeskyně do denního světla. Překvapivě se slunce tyčilo nad obzorem a na nebi bylo jen pár mraků. Kolem nás byl les, už jen mírně zasypaný sněhem a celkově mi to připomínalo jako nastávající jaro, které přichází s táním ledu a sněhu.

Vyhoupla jsem se na koně, aniž by mě sám musel pobízet, kdy nasedl hned za mě a zase v poklusu jsme se vydali na cestu. Jeli jsme celý den mlčky a čím blíž se přibližovali onu Království, tím víc nás opouštěla zima.

„Čím blíž se budeme blížit ke Království, tím víc budeme narážet na další Elfy, takže měj schované uši,“ upozorní mě jeho hlas v mé hlavě po celém dni mlčení, kdy jsme se spolu nebavili a pouze se tolerovali.

„Jasně, šéfe,“ syknu ironicky a musela se tomu pobaveně ušklíbnout, že on ani nemůže vědět, co jsem mu právě řekla.

Reese zatáhl za otěže a zastavil koně na okraji lesa, ze kterého jsme zrovna vyšli. Údivně jsem pohlížela na dlouhou louku se spletitými kopci kolem, které byly pokryté zelení a jaro na nich bylo zcela očividné.

Prostě jsme přecházeli ze zimy do jara a bylo to vskutku zvláštní.

„Tady se usadíme na noc,“ informuje mě Reese, když seskočí z koně a odvede koně za otěže stranou.

Následně jsem seskočila i z koně já a cítila, jak mě brní nohy.

Za ty poslední dny jsem měla najeto na koni, jako za celý život dohromady.

Protřela jsem si stehna a následně pomohla odsedlat koně.

Přišlo mi to zcela automatické mu pomoci, když on toho dělal tolik pro něj. Těžké sedlo jsem odnesla na menší spadlý kmen stromu, které zřejmě semlela vichřice a sedlo přes něj přehodila. Reese odnesl všechny vaky a tlumoky ke straně lesa, kde se chtěl utábořit a začal tam vytvářet ohniště.

Aniž bych věděla přesně jak, zbavila jsem koně všech břemen a následně ho vypustila na louku, kam si nadšeně odklusal. Hned se sklonil k prvnímu hloučku trávy, který začal mlaskavě překusovat.

Pousmála jsem se a stočila pohled k Reesovi, který už měl připravenou menší hranici z klacíků, co sehnal kolem. Klekl si k ohništi a roztaženou dlaní namířil ke dřevu.

Najednou se cosi prskavého zhmotnilo před jeho dlaní a já pohlížela na jeho soustředěné zavřené oči. Jako kdyby vysílal kouzlo, či určitou magii vpřed, kdy se záhy oheň rozhořel. Vyjeveně jsem na něj pohlížela a byla si jistá, že jsem ještě v životě nic takového neviděla. Dokázal ze svých rukou zadělat oheň!

Reese se spokojením ve tváři vstal, přiložil několik dalších klacků ležícím opodál do ohně a následně se začal svlékat z brnění. Usadila jsem se k ohni a fascinovaně pohlížela do plamenů.

„Zajdu nám něco ulovit k jídlu, buď tady, nikam se nevzdaluj, kdyby něco nasedni na koně a ujeď,“ pokyne mi tvrdým tónem Reese v hlavě, kdy se na mě podíval i stejně tvrdým výrazem v očích. Mírně jsem se na něj zamračila. Úplně jsem si dokázala živě představit, jak utíkám ke koni a snažím si vyhoupnout tu svoji prdel na neosedlaného koně. Jojo…

„Jak budeš dlouho pryč?“ zeptám se.

„Dokud něco nechytnu,“ odpoví jednoduše a vykročil směrem k lesu.

Dívala jsem se na něj, dokud nezmizel mezi stromy a stočila pohled na koně, který se nadšeně pásl na louce. Svým ocasem máchal do stran a bylo na něm vidět, jak je spokojený.

Vysvlékla jsem se z pláště a následně z kabátu, protože už mi bylo vedro.

Slunce se upíralo na horizontu a příjemně hřálo do zad.

Vlasy jsem si rozpustila podél uší, kdyby náhodou šel někdo kolem a pak mě napadlo, že bych se šla vyčůrat. Uvědomila jsem si, že jsem snad za celou dobu neměla a neměla ani potřebu to vykonat.

Bylo to stejně divný, jako hlad a žízeň.

Mé nejzákladnější potřeby tu jako kdyby byly upozaděny.

Vstala jsem od svých věcí a poodešla za spadlý strom, kde jsem přehodila sedlo. Po očku jsem zkontrolovala koně a následně cestu. Vysvlékla jsem si kalhoty a dřepla si. Spokojeně jsem se vyčůrala a poslouchala cvrlikot hmyzu kolem mě. Hned jsem si kalhoty zase hbitě natáhla, upravila se a vrávoravě přešlápla na botu bez podpatku.

Hodlala jsem s tím něco udělat.

Dokráčela jsem zpátky k ohni a všimla si meče, který tam Reese nechal. Nechápala jsem, že tam nechal svou vlastní zbraň, když šel lovit. Sedla jsem si zpátky na místo a vyzula se z kozačky, která podpatek ještě měla. Pomocí kamenů, kdy jsem připomínala předky lidí, jsem bouchala do podpatku, dokud opravdu neupadl. Spokojeně sama nad sebou, jsem si botu zase nandala a zapnula zip. Postavila jsem se a udělala několik kroků, abych si vyzkoušela chůzi. Bylo to o dost lepší a jistě jsem v těch botách mohla být nyní rychlejší.

Ohlédla jsem se po koni, který se dál pásl, a najednou jsem si všimla na jednom kopci dalšího zvířete.

Byl to bílý jelen.

Měl obrovské, opravdu sakra obrovské paroží, spletité do všech stran a úhlů.

Natáhla jsem krk dopředu, zda mě nešálí zrak a zamrkala.

Jelen se na slunci lehce třpytil a jeho majestátnost byla zcela očividná. Od nozder mu stoupaly drobné obláčky páry a rozhlížel se do všech stran. Pak se podíval mým směrem, a i když jsme od sebe byly několik stovek metrů, najednou jako kdyby mi pohlédl do očí.

Jako záblesk z čistého nebe mě zasáhl pohled zlatavě medových očí, až jsem zalapala po dechu a usadilo mě to na zadek.

Vyjeveně jsem pohlížela na jelena, který upíral své oči, ale jako kdyby mu nepatřily. Zlaté oči na mě upíraly všechnu pozornost, jako kdybych je měla přímo před svým obličejem.

Cítila jsem, jak se mi najednou z plic opět vytrácí všechen vzduch.

„Znám tvou tvář…vím, kdo jsi…čekal jsem na tebe,“ slyšela jsem kolem sebe hlas, sametový, vlídný, hřejivý na srdci ačkoli mě právě ta moc těch očí okrádala o důležitou životní funkci. Najednou se jelen otočil a sešel pryč z kopce.

Zdlouhavě jsem nabrala dech do plic a vystrašenými oči zírala na prázdný kopec.

Po jelenovi nebylo ani památky, stejně jako po tom páru očí, které na mě pohlíželo z blízka. Do hajzlu…tenhle svět…

Za nedlouho potom se vrátil Reese se dvěma ušáky v rukách. Položil je zlehka k ohništi, jako kdyby s jejich těly nakládal jemně a opatrně a obezřetně si mě prohlédl. Snažila jsem dát najevo, že jsem v pohodě a že vůbec nejsem vykolejená jelenem, ani těmi zlatými pronikavými oči, o kterých se mi asi bude i zdát.

To, jak Reese stahoval ušáky z kůže, na to jsem se koukat nemohla, tak jsem se otočila zády k němu a pohlížela na koně, který se stále pásl. Okolí kolem nás bylo velice podobné mému světu, člověk by ani neřekl, že jsem někde jinde. V dálce se tyčily zasněžené hory, na obloze poletovaly ptáci a slunce příjemně hřálo na tváři. Jestli já jenom stále nesním…

„Jak to, že jsem tomu kupci, co mě zachránil nerozuměla a tobě ve své hlavě rozumím?“ zeptám se do ticha, kdy připravoval ušáky na oheň.

Zajímalo mě to i z toho pohledu, že i zlatým očím jsem rozuměla každé slovo.

Nechápala jsem to prostě. Pro můj mozek to bylo zcela nepochopitelné.

„Mluvil elfštinou, tudíž, pokud ten jazyk neznáš, nemohla si mu rozumět,“ odvětí Reese prostě a já slyšela ten hrozný zvuk, kdy mrtvá zvířata napichoval na klacky. „A mě rozumíš jen díky tomu, že se spolu domlouváme telepaticky. Můj jazyk je magicky přizpůsoben tomu tvému.“

„A proč nemluvíš nahlas?!“ zajímá mě.

„Protože mi to můj řád nedovoluje,“ odpoví při činnosti, kdy nám zajišťoval pokrm na večer.

„Jaký řád?“

„Moc se ptáš.“

„Protože nic o tobě nevím!“

„Nemusíš vědět víc, než je nutné.“

„Dobře, tak mi řekni, jak to uděláme až přijdeme do Království? Když nerozumím elfskému jazyku a ty zase nemůžeš mluvit nahlas. Telepaticky se s někým spojíš?“ nechápu jeho rádoby plán, se kterým mě ještě nestihl seznámit.

„Spojím se s Králem,“ odpoví mi jeho hlas v poklidu.

„Věříš tomu králi?“ zajímá mě.

„Ano,“ hlesne rozhodně.

„Jak se jmenuje?“

„Kdo, král?“ nechápe zcela jasnou otázku.

„Ne tvoje máma…“ osopím se ironicky a když jsem si v mžiku uvědomila, že tu narážku nepochopí, opravila jsem se, „Ano, zajímá mě, jak se jmenuje král!“

„Aranel, Král Aranel,“ odpoví po chvilce ignorující mou ironii v hlase a přiložil do ohně několik dalších kousků dřeva. Aranel…zvláštní.

„Znamená to jméno něco?“ uvědomím si, že z vyprávění a čtení fantasy knih, elfská jména vždycky něco znamenala.

„Ano, znamená,“ přitaká Reese a já se na něj ohlédla, abych ho pobídla v tom, aby mi to prozradil. Zvrátil oči v sloup a sundal si vlasy z čela.

„Aranel znamená krásný,“ odvětí kousavě a já našpulila pusu.

„Aah, takže král je fešák?!“ ušklíbnu se pobaveně a on na mě povytáhne obočí.

„Co znamená fešák?!“ nechápe.

„Jakože je krásný muž,“ opravím se, aby pochopil.

„Ale král není muž, je to Elf!“ chytne se mých slov a tentokrát jsem zvrátila oči já.

„Jooo, jasně,“ mávnu nad tím rukou a podívám se na něj znova, když se pohodlně usadil k ohni a pohlížel na ušáky, kteří se opékali nad ohněm, „A jaké nese význam tvé jméno?“

„Žádné,“ hlesne nezáživně, aniž by se na mě podíval.

„Jak to?“ nechápu a zároveň mě to zajímá.

„Mé jméno není hodné nějakého širšího významu, prostě je to jen jméno.“

„Ach tak,“ opáčím pouze a trochu se ztrácela v tomto světě plné nových informací.

„A myslíš, že mi někdo bude chtít ublížit? Že se někomu nebude líbit, že po tomto světě zase kráčí člověk?“ vytane mi další otázka na jazyku. Tentokrát jsem svou otázkou upoutala pozornost Reesových očí, které na mě upřel. Bradu si podepřel v rukách, která opíral o kolena.

„Je to možné, ale myslím, že budou všichni zaskočeni tvou přítomností stejně jako já nebo Melvan,“ odpoví potemnělým tónem.

„Kdo je Melvan?“ nechápu.

„Kupec, který tě našel,“ hlesne. Aaaah!

„No myslím si, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem narazila na vás dva, takové dobrotivé duše než na někoho, kdo by mě raději zabil,“ utrousím sarkasticky a pohrávala si s drobným kamínkem v ruce, který mi ležel u boty.

„Tak to že se naše cesty zkřížily nebyla žádná náhoda,“ řekl Reese, kdy sklopil pohled do ohně a já pokrčila hlavou do strany.

„Nebyla to náhoda?“ zakroutím nechápavě hlavou a nevěděla, co tím sakra myslí.

„Už nějaký ten měsíc se mi o tobě zdálo. Viděl jsem tvou tvář a tvé oči, stejně tak dobře, jako vidím teď tebe. Volala si mě svým hlasem, mluvila na mě ve spánku a oznamovala mi, že se tvůj příchod blíží. Že se brzy spatříme, a já tě budu muset najít.“

„Co? Jak…jak je to ale možné?! Já tě nikdy neviděla! Ani jsem nevěděla o tomto světě! Jak?!“ vyhrknu ze sebe šokovaně a mozek se mi znova rozběhl na plné obrátky.

Reese mě mohl klamat. Mohl mi lhát.

Ale měla jsem pocit, že on byl všechno, jen ne lhářem.

Ten osten důvěry v mém srdci opět lezl na povrch a já si byla prostě duševně jistá, že mohu důvěřovat jeho slovům, stejně jako sama sobě.

„Nevím, jak je to možné, Leio, lidská ženo,“ utrousí tiše jeho hlas v mém nitru, „Ale věřím, že Král Aranel dokáže na tyto otázky odpovědět. Je mocný, velmi moudrý a oplývá skutečnou silou magie Šesti hvězd,“ vysvětlí mi Reese, aniž bych měla chápat, jak moc je vlastně silný. Prostě Král Aranel mě vyseká z těchto sraček, z tohoto světa a třeba mě dostane zpátky domů, do světa moderní technologie, vařeného jídla a elektřiny!

Ach můj domove…