Mijorewell - 3.kapitola

Anotace: Začíná nám přituhovat. Nebezpečí na každém kroku a sem tam nějaké to odhalení a zjištění v kouzelném světě.

Přeji příjemné čtení, věřím, že se kapitola bude líbit! 

 

Vaše E.

 

 

3.kapitola

 

Po dlouhé debatě a slovní potyčce, jsem se nechala přemluvit v to, abych ochutnala jednoho z ušáků, které Reese chytil, zabil, stáhl z kůže a upekl na ohni.

Dalo mi to práci přemluvit sebe sama, ochutnat to nebohé zvíře, které zabil, ale už při prvním soustu jsem údivem zjistila, že to bylo snad to nejlahodnější maso, které jsem kdy ochutnala.

Normálně doma, jsem králičí maso nejedla.

Králíci byla přespříliš roztomilá stvoření, než abych je považovala jako nedělní oběd se smetanovou omáčkou a karlovarským knedlíkem.

Ale tihle ušáci…byli delikátní.

Opečenou kůži jsem slupla, a ještě se mlsně olizovala po tom, kdy jsem z klacku obrala zbytek masa. Přikládala jsem to tomu, že jsem několik dní pořádně nejedla a byla zřejmě momentálně vděčná za všechno.

Reese se spokojeně uvelebil na spacák, který rozprostřel před ohništěm a zakasal si ruce pod hlavou. Osvěcovalo ho světlo ohně a zamyšleně pohlížel někam nad sebe.

Zvědavě jsem pohlédla vzhůru, směrem jeho upřenému zraku a spatřila několik milionů blyštivých hvězd.

Byla to nádhera.

Položila jsem se vedle Reese, v patřičné vzdálenosti od něj, co mi spacák dovolil a vyjeveně zírala na mihotající se světla na černé obloze. Hvězdy se třpytily, světélkovaly v různých barvách, od fialové a růžové až po oranžové a tmavě modré. Připomínalo mi to diamanty. Byla to naprostá nádhera a byla jsem si jistá, že takové noční nebe bych u nás neviděla. Uchváceně jsem ležela, s plným žaludkem, pohlížela na nebe a vnímala pouhé oddychování Reese a vzdáleného řehtání koně, který se stále pásl v trávě. Zachvátil mě pocit klidu a míru a nebýt toho, že jsem se nacházela v naprosto cizí zemi, zřejmě jiné alternativě vesmíru, pocítila bych i krajní štěstí.

„Žiješ sám?“ zeptám se do ticha noci Reese, který byl jak v transu, když pohlížel na černá nebesa. Můj hlas ho jako kdyby vytrhl ze snění, či vrátil zpátky do reality a ohlédl se po mě krátkým pohledem. Jeho tvář, kdy byla zjihlá a uvolněná, rázem ztvrdla a jeho lícní kosti se stáhly.

„Ano, žiju sám,“ odpoví mi jeho poklidný hlas v hlavě a já si mezitím nachystala další otázku, protože jsem tušila odpověď.

„Proč? Nedovoluje ti to řád?“

„Ano.“

„A do toho řádu si vstoupil dobrovolně?“ zajímá mě.

„Proč se tak o to zajímáš?“ zaslechla jsem hořkost v jeho hlase, přičemž se na mě ohlédl. Jeho potemnělý výraz nevěstil nic dobrého.

„Jsem od přírody zvědavá a chtěla bych něco vědět, o svém Zachránci,“ zvolám popichovačně.

„Stačí, že víš, jak se jmenuji a to, že tě dovedu do bezpečí, víc vědět nepotřebuješ,“ sykne podrážděně a přetočí se na bok, zády ke mně.

„Taky vím, že jsi nabubřelý a ješitný Elf,“ zamručím otráveně, že mi nechtěl o sobě prozradit něco víc.

„A ty jsi stále ta otravná a marnotratná lidská bytost!“ odpoví jízlivě jeho hlas a já se tomu musela pobaveně ušklíbnout. Svým způsobem se mi líbilo, jak jsem ho rozčilovala a on předváděl, že mnou opovrhuje, přičemž já si naprosto byla vědoma toho, co se s ním dělo v té jeskyni, kdy jsme se koupali. Tiše jsem se zasmála jeho slovům a otočila jsem se k němu zády na bok. Pohlížela jsem opět do ohně a nechala se unášet praskáním zbytku uhlíků.

 

Jako když luskne, vzbudila jsem se do tmy.

Stále byla noc.

Stále na nebesích svítily blyštivé diamanty v podobě hvězd. Oheň skomíral a uhlíky už byly všechny dohořelé. Otočila jsem se přes rameno na Reese, který ležel blízko ke mně, otočený ke mně čelem a tiše oddychoval.

Spal. Poprvé jsem ho viděla spát.

Prohlížela jsem si ho ve tmě, když ho jen mírně ozařovaly hvězdy a cíp měsíce vysoko nad námi a říkala si, nebýt té jeho nadutosti a Elfích uší, byl by to moc pěkný muž.

Sice byl špinavý, místy odřený, s věcmi od krve a hlíny, ale přesto byl to muž.

Nakrčila jsem hlavu do strany a dál si ho tiše prohlížela, aniž bych se měla k tomu, jít zase spát.

Najednou jsem zaslechla šepot.

Ostře jsem sebou škubla a podívala se směrem do lesa, jako kdyby to šeptání šlo odtamtud. Dech se mi zúžil a srdce se mi rozbušilo.

Viděla jsem světlo. Jemné, bílé a mihotavé.

Vypadala to jako světluška, ale světluška to určitě nebyla. Otočila jsem se do strany, abych pohlédla na koně, kterého jsem však nikde neviděla. Světélko poletovalo blíž a blíž a já čím dál tím víc zřetelněji slyšela onen šepot, ačkoli jsem těm slovům nerozuměla.

„Reesi!“ syknu a opřu se do něj rukou, aby se probral. Hned se vzbudil a zmateně se na mě podíval. Pak přeměřil se znepokojeným výrazem naši krátkou mezeru mezi námi a já mu pohledem ukázala na přibližující se mlhovinu s jasnou září světla. „Co to je?!“

Reese se otočil a spatřil světlo, které se zastavilo několik metrů před námi. Reese se vzepřel v loktech a údivně pohlížel před sebe. Usadil se v kolenou a jako kdyby hledal vhodná slova v odpověď.

„To je…bludička,“ odpoví mi jeho hlas zaskočeně, kdy si prohlížel mlhovinu, která se vznášela ze strany do strany, ale k nám se nepřiblížila.

„Bludička? Co je bludička?“ optala jsem se přiškrceně a představila si naprosto vše pod pojmem bludička.

„Je to starodávná bytost, zformovaná do světla hvězd,“ vydechne mi udiveně do mysli a bylo na něm vidět, jak je zaskočený tím, že vidí Bludičku. Možná to bylo poprvé za jeho…dlouhý…Elfí život? „Starodávné pověry pravý, že Bludičky ukazují cestu. Jsou dobrým znamením a někdy se ukážou, kdy je osoba nejvíc potřebuje,“ dovysvětlí a já se postavila pomalu na nohy. Jen co jsem se napřímila ve své výšce, Bludička se vyvýšila též výš, až jsem na ni pohlížela ve stejné výšce svého obličeje. Světélkovala o něco víc výrazněji, až z ní lítaly drobné jiskřičky. Naskočila mi z toho husí kůže a srdce se mi zachvělo.

Najednou jsem vnímala zcela zřetelně, co musím udělat, a to bylo jít za ní. Bylo to nad hvězdy jasnější a nutnost té potřeby předčila naprosto vše. Vykročila jsem ze spacáku, kdy mě Reese pevně zachytil za ruku a zastavil tak v dalším pohybu. Shlédla jsem na něj, kdy se ihned vyšvihl na nohy a stoupl si přede mě v obranném rozkročení.

„Třeba je to jen magie a ne Bludička. Může to být něčí matoucí kouzlo,“ vytkne mi myšlenku do mé přesvědčené mysli, že je to naprosto v pořádku ji následovat.

„Ne, musíme jít za ní, cítím to,“ oponuji mu, a naopak mu tu ruku, za kterou mě držel o něco více silněji stisknu. Ohlédl se na mě a já na něj. „Cítím to v srdci, že ji máme následovat.“

Ihned po tom, co jsem to vyslovila jsem vykročila vstříc světélkující mlhovině, která se rozplula zpátky do lesa. Reese mě ihned následoval a ač si myslel své, rychle se natáhl po svém meči, který si hodlal vzít s sebou. Následovali jsme mlhovinu do lesa, až jsme se prodírali mohutným porostem listnatých keřů a když už jsem začínala pochybovat o tom, že to možná přeci jen bude léčka, ocitli jsme se Reesem u drobného vodopádu, tekoucího do široké říčky. Voda se třpytila stejně jako mlhovina a z té vody jsem slyšela další šeptání, kterému jsem nerozuměla. Pustila jsem Reesovu ruku, přistoupila jsem až na okraj říčky a pohlédla do odrazu vody, kde jsem viděla hvězdy a měsíc.

„Slyšíš to?“ podívám se na Reese, který přistoupil vedle mě a obezřetně se rozhlížel.

„Co?“ nechápal.

„Slyším hlasy, šeptání, jde to z té vody,“ odpovím mu a on jako kdyby se zaposlouchal.

„Neslyším nic jen ten vodopád,“ obeznámí mě jeho hlas, zvláštním tónem, jako kdyby z toho neměl dobrý pocit. Mezitím se mlhovina přesunula k vodopádu a snesla se až na hladinu tůňky kousek od vodopádu. Vznášela se tam jako obláček páry a já jako kdybych porozuměla tomu co po nás Bludička chce. Sehnula jsem se k nohám a začala se vyzouvat mrštně z bot. Reese mě se zmatením ve tváři sledoval.

„Co to děláš?!“ otázal se tvrdým tónem.

„Svlékám se, ta Bludička chce, abychom vstoupili do té vody,“ odpovím prostě a zcela jasný záměr, toho, proč už jsem před ním byla skoro nahá. Sledovala jsem mlhovinu, přičemž jsem na sobě cítila pohled Reese. Odhodila jsem podprsenku a kalhotky ze sebe hbitě stáhla. Vykročila jsem a jednou nohou vkročila níž do příjemně studené vody. Byla studená, ale ne ledově. Nevyvolávala mi chlad na kůži, naopak byl to zvláštní pocit. Ohlédla jsem se přes rameno na Reese, který se mrštně vysvlékal z oblečení, a ještě, než jsem stihla dojít k mlhovině, tak mě dohnal a vzal znova za ruku, jako kdyby mě chtěl stále před něčím chránit. V ruce svíral svůj černý meč a byl to vcelku komický pohled na nás dva, nahý, stojící ve vodě po pás, kdy se obezřetně oháněl vztyčeným mečem. Pohlížela jsem na mlhovinu, která se najednou nad vodou rozplynula a byla pryč. Nechápavě jsem se rozhlédla do všech stran a hledala pohledem její světlo, které bylo však nenávratně pryč. Reese mi pevně svíral ruku a krom šumění vody z vodopádu jsem neslyšela nic. Ani ten šepot, který mě jako kdyby nabádal vejít do této tůňky. Setkala jsem se pohledem s Reesem, který ke mně shlédl, v tu samou chvíli, kdy já k němu vzhlédla. Mělo to zvláštní kouzlo. V jeho očích se odrážely hvězdy na hladině, jako kdyby světélka a jiskřičky přešly do jeho očí, které byly hluboké opět jako samotný vesmír. Dlouze jsem vydechla nosem a uvědomila si, že zadržuji přespříliš dlouho dech. Měla jsem tendenci se od něj odtáhnout, ale popravdě…nechtělo se mi. Reese na mě upíral svůj soustředěný pohled a absolutně jsem nedokázala vyčíst z jeho tváře, na co myslí.

„Na co myslíš?“ šeptnu tiše a přiblížila se k němu o něco blíž, kdy se naše nahá těla skoro dotýkala.

„Na nečisté myšlenky,“ odpověděl potemnělým hlasem, po kterých mi naskočila husí kůže po celém těle. Jeho stisk dlaně v té mé ještě víc zesílil.

„Nečisté myšlenky o čem?“ vydechnu přerývavým hlasem a pohled mi spočine na jeho ústech. Jeho rty byly staženy do tenké linky, a přesto vábily k tomu, abych je chtěla políbit.

„O tom, jaké by to bylo políbit lidskou ženu,“ zazněl mi jeho hlas v hlavě, kdy se ke mně blíž sehnul. Dech se mi zastavil, možná i mé zběsile bijící srdce se zaškobrtlo. Instinktivně jsem se postavila na špičky a natáhla svou tvář k němu blíž. Cítila jsem jeho dech na obličeji, prakticky jsme se už dotýkaly nosy, kdy se však zastavil. Jeho ostrý pohled do mých očí, jeho tvrdá zatvrzelá tvář. Najednou to bylo pryč a já jako kdybych mu pohlédla do duše. Viděla oheň. Divoké rudé plameny, které zachvátily požár. Byl to však požár uvnitř mě. Zuřivý, ničivý, ne-li katastrofický.

Reese mi volnou ruku položil na chladnou tvář a já se líbezně opřela do jeho dlaně.

Byl to moment.

Byla to chvilka.

Která byla rázem pryč, když jsme najednou slyšeli zcela jasně našeho koně.

Bylo to bolestivé zaúpění, agonické zařehtání.

Oba jsme sebou ucukli a podívali se do temnoty lesa před námi. Na stejno jsme se od sebe odtáhli a vyběhli z vody ven. Rychle jsem se po tmě nasoukala do oblečení a vyběhla za Reesem, který byl tak rychle oblečený, jako kdyby to cvičil léta. Běžel neuvěřitelně rychle mezi stromy, v ruce svíral meč a já se ho snažila dohnat. Vyběhla jsem na cestu a už z dálky viděla plápolající velký oheň na tom místě, kde jsme měli tábor na přenocování. Řev koně mi rezonoval až do morku kostí a mozek vydedukoval, že kůň právě umíral. Rychle jsem doběhla na místo, kdy jsem se zprudka zastavila vedle Reese, který mě zastavil svou vztyčenou rukou. Vyjeveně jsem zírala na plápolající oheň až vzhůru, kdy jsem si uvědomila, že to není žádný požár…před námi, něco hořelo. Něco velkého. Něco…živého, a to právě požíralo našeho koně. Co to kurva…

„Uteč do lesa a neohlížej se!“ zavelí mi zprudka Reese do hlavy, kdy mě tou rukou odstrčil tak zprudka, až jsem udělala několik kroků zpátky. Srdce mi bilo jako splašené a mozek nepobíral to, co jsem měla právě před očima. Ta bytost, která plápolala, doutnala a vypadala, jako kdyby z ní odkapávala láva se k nám otočila, kdy v mohutných zubech přežvykovala zbytky koně. Jen jsem viděla ta kopyta mizející v jeho chřtánu, ze kterého vyšel dým a zachvátila mě zlost. Panika mi rozklepala kolena, ale přesto, jsem stála na místě jako přibitá a odmítla utéct. Jistě, holý a zdravý rozum se taky ozval a pevně hlásal, že jako smrtelný člověk, nemám sebemenší šanci proti této…nestvůře, ale sakra…něco z toho muselo dávat přeci význam. Pak mě to osvítilo. Jako jedna z těch hvězd na nebi!

Chytla jsem Reese za rukáv košile a zvrátila ho čelem k sobě.

„Ta tůňka, to nám chtěla Bludička ukázat!“ promluvím na něj, čímž jsem svým hlasem strhla na sebe pozornost. Plameny kolem nás zesílily až vzplál kus lesa a louky. Reese se zaskočeně podíval na mě a pak zase na tu nestvůru. A pak přikývl…jako kdyby to odsouhlasil to, co bylo nevyřčené.

Vykročil vpřed a já neváhala vyběhnout zpátky k vodopádu.

Slyšela jsem burácení ohně, praskání větví, sykot a cinkání ostří.

Ale neohlížela jsem se…Teď. Nebyl. Čas.

Přeskočila jsem několik nižších plamenů a běžela po paměti.

Ta tůňka přeci nebyla úplně daleko.

Oheň mě však pronásledoval, kdy spaloval každou mou stopu v trávě a byl rychlejší a rychlejší.

Nemohla jsem popadnout dech, až když jsem doběhla k vodopádu zhurta jsem skočila do vody a otočila se k ohni. Celá mokrá jsem se vyšvihla na nohy v bojovém postavení, ač jsem neměla prakticky nic, čímž bych se mohla bránit.

Pohlížela jsem pouze na to, jak plameny obklíčily vodu ve všech zákoutích a požár pohlcoval vše kolem sebe, krom vody.

Nabývala jsem dojmu, jako kdyby najednou voda zesílila svůj průtok. Vodopád byl spádovější, hlasitější a říčka zbrunátněla a tok byl zuřivější. Voda se pode mnou mlela a já měla co dělat, abych ustála ten náhlý nápor vody, kdy to vypadalo jako kdyby chtěli dva živly proti sobě bojovat. Najednou se voda otřásla, stejně tak jako zem se zachvěla a já vzhlédla ke stromům, které se vyvracela do stran.

To ohnivé monstrum se ke mně blížilo.

Napadla mě myšlenka, že Reese byl mrtvý.

Ihned jsem se ji snažila zatlačit někde hluboko v mé mysli a taky srdci a instinktivně položila dlaně do vody, která se mi nabírala do pasu. Kolem mě syčely vyhaslé plameny, které hasila voda, jak nabírala na síle a já se zamračila proti monstru, které se přede mnou již celé vztyčilo.

Bylo snad ještě větší než na té mýtince.

Jako kdyby každým spáleným kouskem země, stromu a rostlin ještě zesilovalo a nabíralo na síle. V té změti plamenů jsem zahlédla zcela jasné lávové oči, které na mě upíraly zrak. Chřtán, ze kterého doutnal dým se prapodivně až strašidelně zkroutil a ač bych se asi právě podělala strachy, panoval mnou naprostý klid.

Nevím vlastně, co v tu chvíli bylo strašidelnější.

„Co…jsi…zač…“ zavrčelo monstrum v mé hlavě a sehnulo se nad vodou. Pohlíželo nade mnou z výšky, až jsem musela mírně zaklonit hlavu dozadu.

„Spíše bych se měla já zeptat, kdo jsi ty!“ štěknu po něm a vnímala prudký proud vody, který mě postrčil do boku.

„Ty nevíš, kdo jsem?!“ zbrunátní hrdelní hlas monstra a své plameny zažehnou zbytky přírody kolem. Žár plamenů mě zapálil na tváři, až jsem ji musela odvrátit, jak moc to bylo nepříjemné. Snažila jsem se schovat za svou paži.

„Kdybych věděla, kdo jsi, tak se tak blbě neptám!“ zakřičím na něj znatelně rozlíceně a všimla si vody, která se vylila z tůňky a mířila k monstru.

„Neskutečné…neskutečné,“ rozohnilo se monstrum, jako kdyby mělo uražené ego, že jsem nevěděla, kým nebo čím vlastně je.

„Jediný, kdo je tu neskutečný, jsi ty! V mém světě, neexistuješ!“ ukážu na něj prstem, abych ho zaměstnala mezitím, co se voda chystala udělat svou práci.

„Neslýchané…neslýchané!“ burácí mi jeho hlas v hlavě, až mi každá buňka v těle snad vzplála a já pocítila krajní bolest po celém těle. V tom jsem slyšela prudké syčení, kdy voda se dostala k nohám monstra a začala hasit jeho spalující žár těla.

Monstrum zaúpělo tak hlasitě, až se celá země kolem otřásala.

Pozvedla jsem dlaně z vody a náhle mnou projela neskutečná vlna energie. Všechna voda kolem mě se zvířila, zesílila a vytvořila několik prudkých vírů, které útočily do monstra ze všech stran.

Mé tělo se jako kdyby poddalo oné síle a já zvrátila hlavu k nebesům.

Síla hvězd se na mě upínala a proudila mi přímo do nitra duše. Uviděla jsem naprosto jasnou záři, která mě až zapálila v očích, kdy se ozvala ohlušující rána.

Její prudkost a následná tlaková vlna mě odhodila až k vodopádu a já hrubě narazila zády do kamenů. Tupá bolest mi projela hlavou a já velmi rychle ztrácela vědomí.

 

Spatřila jsem zlatavé oči.

Zabodly do mě svůj pohled a jako kdyby mi tím vštípily nový život.

Zprudka jsem otevřela oči a nabírala dech.

Vykašlávala jsem vodu, mezitím co u mě Reese klečel a tloukl mě mírně do zad, abych ze sebe vykašlala všechnu vodu.

Bojovala jsem s dechem, stejně jako několik předchozích dní předtím a Reese mě opečovával jakýmsi kouzlem, abych se uklidnila. Pevně jsem se ho chytla kolem krku a přitáhla se k němu do objetí.

Byla jsem šokovaná, byla jsem opět na pokraji smrti.

„Jsi v pořádku?“ uvědomím si, jeho křečovité svírání ramen a odtáhla se od něj, kdy jsem spatřila, jak měl sežehnutou tvář, krk a byl zraněný jistě na zádech.

„Já se zahojím, ale co ty? Co se stalo?!“ zněl mi jeho hlas naléhavě a svými tmavými oči mě prohlížel, zda jsem zraněná.

„Já, já nevím…co to bylo?“ vysoukám ze sebe a ohlédla se kolem sebe, kdy voda hasila zbylý požár kolem ve zbytcích lesa.

„To byl S’ghail,“ odvětil Reese, jako kdybych tomu měla hned porozumět, ale můj výraz byl výpovědí všeho, „Temné stvoření z hlubin samotné temnoty, nechápu, co tu dělal,“ dodal na vysvětlenou a pokusil se mě postavit na nohy. Rozhlédla jsem se po tom chaosu kolem nás, kdy z hlubokého lesa zbyl jen popel a prach a bylo mi z toho úzko.

„To s tou vodou, byl dobrý nápad, jak tě to napadlo?“ optá se mě Reese, kdy mi stáhl vlasy z čela v tak důvěrném gestu, kdy jsem se na něj podívala.

„Nevím…prostě, to tam bylo,“ pokrčím neurčitě rameny a poukázala na svou hruď. Cítila jsem a vnímala každým koutkem těla, že to, co jsem udělala a pro co se rozhodla bylo správné. Ale to, co se stalo potom…kdy mě pohltila zvláštní energie a pak to zabilo to monstrum, po kterém nezbyly ani památky…to bylo…

„Bolí tě něco?“ vytrhne mě Reese následně z myšlenek a já zakroutila hlavou.

Až na ránu na hlavě, kterou mi stihl už vyléčit, jsem byla v pořádku.

Držela jsem se pevně jeho paží, a tak nějak mi docházela až teď, co se tu právě odehrálo. Byla to bitva jak z fantasy filmu, kdy jsem epicky mohla zahynout a nikdy nikdo by se o mě už nedozvěděl.

„Je mi líto tvého koně,“ utrousím lítostivě, jen když jsem si vybavila ten pohled na jeho tělo mizící ve chřtánu toho monstra.

Reese na to nic neřekl, pouze se otočil do prostoru a vybídl mě jít z toho místa pryč.

Mezi hustým kouřem se začalo prodírat slunce, kdy svými paprsky rozčesávaly dým a vypadalo to, jako kdyby světlo poráželo temnotu.

Jako kdyby dobro zápolilo se zlem.

Došli jsme až na okraj zbylé mýtiny, kde už nebyly stopy po požáru a já se ohlédla po té zkáze, kterou jsme za sebou nechtěně zanechali.

Před námi se přes kopec se prodíral východ slunce a zahřál mě na špinavé tváři. Cítila jsem se najednou tak vysíleně, jako kdybych nespala několik dní. Mé tělo bylo najednou slabé.

„Co-, co budeme teď dělat, bez všech věcí a koně?“ otážu se tiše, kdy jsme oba stáli na zelené louce a pohlíželi na východ slunce.

Reese se na mě otočil a přiměl mě tak se na něj podívat.

Viděla jsem, že v ruce svíral stále svůj meč, ale jinak byl v pouhých kalhotách a košili. Jeho brnění uhořelo, stejně jako zbytek jeho věcí.

Včetně mé kabelky, kabátu a pláště, který mě mohl skrýt.

„Půjdeme dál a budeme doufat, že budeme mít dál štěstí,“ odpoví mi Reese poklidným tónem, kdy si nervózně přešlápl z nohy na nohu, jako kdyby chtěl ještě něco říct. Přikývla jsem a vyšlápla z popela a ohořelé trávy na jarní zeleň a pustila jeho ruku.

„Tak tedy pojďme,“ vybídnu ho zasmušilým tónem a doufala v jediné, abychom se bezpečně dostali do Království.

 

Slunce už bylo vysoko na obzorem, kdy jsme vyšli z dalšího lesa a Reese mě zastavil nataženou rukou před tělem. Zbystřil pohledem před námi na cestu a já též. Blížil se k nám dřevěný povoz s dvěma hnědými koňmi a několika muži na povoze.

Reese do mě začal strkat, aby mě přiměl sejít z cesty do houští a schovat se tak před nimi. Uposlechla jsem ho a sešla z cesty.

Zaplula jsem do hustého keře, kdy jsem si dřepla a nechápala, proč se Reese nešel schovat se mnou.

Pokrčila jsem se v kolenou a krkem hledala skulinu v keřích, abych viděla na povoz, který jak jsem slyšela, zastavil na cestě. Zahlédla jsem Reese, jak stál před povozem a hladil jednoho z koní. Hlasy mužů se roznesly okolím a jelikož mluvili elfským jazykem, ničemu jsem nerozuměla, ale dle jejich tónu, to nebyl přátelský rozhovor.

Nějakým způsobem jsem doufala, že je tam Reese do jednoho nepobije a nebude jim chtít ukrást vše co měli. Uvědomila jsem si, že jsem si nebyla vůbec vědoma toho, čeho byl Reese schopen a ani ho pořádně neznala. No tak hlavně, žes ho chtěla políbit…ty blbko!

Zatajovala jsem dech, kdy jsem slyšela rozčílenější a zlejší hlasy, kdy najednou za mnou zapraskaly větvičky a já se rychle otočila.

Setkala jsem se s pohledem dívky, která se kradla lesem za mnou.

V ruce držela košík s nasbíranými houbami, měla na sobě světle modrý plášť s kápí a dlouhé zrzavé vlasy, přes které se jí vyznačovaly její špičaté uši.

V obličeji byla nadpozemsky krásná, přesto byla oblečená jako prostá dívka z nějaké vesnice.

Údivně na mě pohlížela, stejně jako já na ni a byla jsem si jistá, že pohled na mě nebyl tak skvostný jako na ni.

Její pohled zabředl k cestě, kde byl povoz s hlučnými hlasy, když se pokrčila a pomalu vyšlápla ke mně. Začala něco šeptat a mluvit elfským jazykem, ale já ji vůbec nerozuměla. Zmateně jsem zakroutila hlavou a ona se na mě smířlivě usmála, kdy to hned pochopila. Přikráčela až ke mně a já jsem šokovaně pohlížela na její krásu.

Byla si jistá, že kdybych byla na holky, tak do ní jdu.

Její plné růžové rty, její hnědé oči a ty zrzavé vlasy?

Svým zvonkovým hlasem šeptala neustále jedno, a to samé slovo, kterému jsem jednoduše nerozuměla, ale měla jsem dojem, jako kdyby mě vyzývala do nebes.

Stáhla si svůj světle modrý plášť z těla a hned mi ho dala kolem ramen.

Překvapeně jsem pohlížela do jejích vřelých očí a prostě nevěřila, že se mě právě snažila ukrýt. Nasadila mi kapuci až na temeno hlavy a zakryla tak mé uši, který byl prvním znakem toho, že nejsem Elf.

Usmála se těmi svými plnými rty a přikývla, jako kdyby byla vděčná ona mě.

Pak se otočila na patě a neslyšně se vytratila do lesa, kdy její zády zmizela za porostlými keři.

„Leio,“ oslovil mě v tu chvíli Reese a já se strašně lekla, když mi jeho hlas zazněl v hlavě. Vykoukla jsem zpoza hustého keře a spatřila Reese, jak držel několik věcí ve svých rukách a povoz právě odjížděl s plnou posádkou. Oukey, takže nikoho nezabil.

Vyšlápla jsem do kopce za ním a hned jak spatřil můj nový plášť zbystřil.

„Co to máš na sobě? Kde jsi to vzala?!“ zněl jeho tón příkře a očima hledal někoho dalšího po okolí.

„V tom lese, byla dívka, ona…ona mě poznala. Viděla, že jsem člověk a dala mi tohle,“ obeznámím ho stále zaskočeně a přejela jsem dlaněmi po příjemně hladkém plášti. „Pořád opakovala jedno slovo,“ dodám zamyšleně a Reese se soustředil na mou tvář.

„Jaké slovo?“ zajímal se a přistoupil ke mně o něco blíž.

„Enanor, nebo tak nějak. Pořád ho opakovala dokola, co to znamená?“

„Enanor?“ udiví se Reese v mé hlavě a já souhlasně přikývla, že přesně tak to znělo.

„To znamená Sluneční hvězda.“

„Nazvala mě Sluneční hvězdou?“ zamrkám na něj zmateně a Reese pokrčil mírně rameny. Dál se už k tomu nevyjadřoval a z té hromady věcí, které držel v rukách mi podal zářivě červené jablko. Konečně další známá věc, kterou jsem znala.

„To ti dobrovolně dali všechny ty věci?“ zajímá mě, kdy jsem přejela očima po jeho nových věcech v podobě koženého světlého tlumoku, ve kterém měl zásoby jídla, vodu a nějaké náhradní oblečení.

„Ne úplně,“ přizná mi jeho hlas, kdy si tlumok přehodil přes záda, aby se mu dobře nesl.

„Použil si magii?“ zvednu obočí do půlky čela a zakousla se s chutí do šťavnatého jablka.

„Ano,“ přizná bezostyšně.

„Použil si nějaké kouzlo oklamávání, nebo tak něco?“ přežvykovala jsem nestoudně sousto v puse, a přesto na něj promluvila, kdy mě zpražil nesouhlasným pohledem. 

„Tak něco,“ zamručí jeho hlas.

„A použil si někdy tato kouzla i na mě?“ zajímá mě, bůh ví, čeho byl vlastně schopen.

„Ne, ale mohl bych,“ odpoví jízlivě, „Tato cesta vede do blízké vesnice. Měj uši chované a pokud možno, dívej se jen na cestu. O nic se nezajímej. Projdeme tou vesnici co nejrychleji to bude možné, jasné?“ dodá následně s jasným podtextem toho, abychom kvůli mé zvědavosti neměli další problém.

„Jasně, šéfe…eh…teda…ano, rozumím,“ ušklíbnu se poťouchle a vnímala zcela zřetelně jeho bodavý pohled na mě. Pak jsme mlčky vyšli dál po cestě a mířili k vesnici, která byla vidět už z cesty.

 

Bylo to těžké, opravdu nesmírně těžké, nerozhlížet se kolem a koukat na ten zcela jiný a odlišný svět, který ve vesnici existoval. Tržiště obdobné tomu našemu, bylo plné voňavého pečiva, různých druhů ovoce a zeleniny, které jsem neznala, koření, náhrdelníky, keramické nádoby.

Elfové vyvolávali různá slova na procházející a vábili je tak ke svému stánku.

Ulice byla plná barev.

Nad námi poletovaly barevné pentle zavěšené mezi domy, vykvetlé květiny v širokých nádobách a květináčích zdobily okna a vstupy do domů, a všechno mi to navozovalo úsměv na tváři.

Bylo to tak kouzelné.

Kolem mě proběhly zrovna děti se špičatými uši a jejich zvonkový smích mi zaplesal na srdci. Neustále jsem se držela Reese, který kráčel přede mnou a když jsme zašli ještě do hustější ulice plné lidí, cítila jsem, jak mě chytl za ruku.

Jeho teplá dlaň se propletla s tou mou a jako kdyby mě upokojila ve všech směrech.

Elfové se smály, nedaleko hrály zvučně na nějaké hudební nástroje, kdy kolem nich tancovalo spousta mladých dívek, jež měly vlasy spletené do dlouhých copů.

Vzduchem se nesly vůně, smích a hudba.

Bylo to prostě…dechberoucí. Možná jsem to nebyla schopná ani popsat slovy.

Reese mě vyvedl ze spletitých ulic, až jsme se dostali na prašnou cestu, kde stál poslední dům, který připomínal hostinec.

Bylo tam několik koní uvázaných u dřevěného plotu, na kamenných schodech seděl jeden potácivý a jasně opilý Elf a z útrob domu se nesl hlasitý smích a zpěv.

Jo…to byla hospoda, úplně jasná.

Šli jsme po cestě, když najednou Reese sešel z cesty a zamířil si to ke koním, kteří všichni do jednoho zvedli na něj zrak.

Jejich uši se našpicovali, jako kdyby se zaposlouchali do Reesova hlasu, ačkoli nic nepronášel. Jeho tvář byla soustředěná a já se zastavila v pohybu. Došlo mi, že chce jednoho koně ukrást, a tak jsem těkala očima mezi ním a otevřenými dveřmi do hospody, kde se ten potácivý Elf zmítal mezi realitou a opilostí.

Reese přešel k poslednímu koni, který si hlasitě odfrkl, a když převzal jeho otěže uvázané kolem dřeva, kůň s ním dobrovolně vykročil vpřed. Překvapeně jsem se dívala na hnědáka s bílým flíčkem na čumáku, který si mě prohlížel svým velkým hnědým okem.

„Pojď, nasedni si, než nás někdo uvidí,“ vybídne mě Reese, kdy spěšně zkontroloval sedlo. Přistoupila jsem k němu, chytla se sedla a vyhoupla se sama do sedla.

Za těch pár dní, už jsem se dokázala sama usadit, aniž by mi musel Reese pomáhat.

Usadil se rychle za mě a koně pobídl do trysku, abychom byli už co nejdál od vesnice.

Kůň s námi pelášil, poslouchal Reese na slovo a já to prostě nechápala. Samozřejmě, o koních jsem toho moc nevěděla, ale pořád tam byla ta důvěra mezi zvířetem a člověkem, tedy Elfem, a kůň přijal Reese hned. Zřejmě na něj použil nějaké ze svých kouzel, anebo ho jenom poprosil, kdo ví.

Na cestách jsme potkávali víc a víc Elfů, ať už povozy s koňmi, jezdce ve zbrojích, nebo skupinky, které nesly různé věci na zádech či kárkách.

Bylo to prostě jako vrátit se do Středověku a já se snažila vypadat, jako, že jsem s tím smířená a snažila se zapadnout, ovšem z čeho jsem byla naprosto konsternovaná bylo to, kdy jsme po cestě narazili už na třetí šibenici, na kterém visel mrtvý Elf.

Snažila jsem se odvrátit tvář, kor kdy na tom posledním, kolem kterého jsme projížděli, hodovali vrány.

„Co udělali? Ti oběšení Elfové?“ zeptám se tiše Reese, o kterého jsem se opírala zády, protože už mě tak bolel zadek, že jsem potřebovala vyměnit pozici sezení. Naštěstí proti tomu nic nenamítal a dál se věnoval řízení koně.

„Zloděj, Násilník, Vrah,“ vyjmenoval jednotlivě všechny ty mrtvoly, které jsme minuli, „A nemluv, dokud nebudeme sami,“ dodá pevným tónem a já jen srozuměle přikývla.

Když už slunce zapadalo, Reese sjel z lesní cesty a kůň se začal prodírat hustým porostem bukových stromů, kdy jejich větve s jarně zelenými listy spadaly až k zemi.

Následně se kůň zastavil a Reese seskočil z koně.

Vedl koně po boku za uzdu a já se měla k tomu už slézt, ale dál jsme šli pěšky ještě dobrou půl hodinu, než jsme byli uprostřed hustého listnatého lesa. Vzhlédla jsem vzhůru, kdy zbylé paprsky slunce nasvěcovaly koruny stromů. Listí ševelilo v mírném vánku a opět mi to připadalo nesmírně kouzelné.

„Tady se utáboříme,“ obeznámí mě Reese, když zastaví a koně uváže kolem úzkého stromku. Seskočila jsem z koně a zaúpěla pod namoženými svaly na nohou. Všimla jsem si Reesova pohledu, jako kdyby mě kontroloval a já si promnula ztuhlá stehna. Otočila jsem se ke koni a začala mu odepínat sedlo, kdy mě však Reese zastavil, když ke mně přistoupil.

„Nesundávej mu sedlo, necháme koně připraveného, kdybychom museli utéct,“ promluvil mi jeho poklidný hlas do hlavy, když mě stiskl dlaní a přiměl tak sundat prsty ze spony vázání. Najednou mi jeho blízkost přišla tak známá a možná mi i chyběl za těmi zády, kdy jsem se o něj opírala převážnou dobu času.

„Pojď, najíš se,“ vybídne mě a rukou mě stále svíral. Odstoupili jsme od koně a Reese mě dovedl na takový malý palouček obrostlý mechem a jemnou trávou.

Usadili jsme se na něj a přímo u nad námi byla škvíra v korunách stromů. Bylo vidět narůžovělé nebe, červánky zdobily oblohu, která se upírala k noci.

Reese vytáhl z tlumoku několik kousků jídla a podal, podotýkám podal, mi to přímo do ruky. Počastovala jsem ho významným pohledem, kdy jsem viděla, jak mu koutek úst povyskočil výš a podívala se, co mám k večeři.

Kousek pečiva s nějakými semínky, celé jablko a pak cosi neidentifikovatelného.

Barvou i vůní to připomínalo sýr, a tak jsem si řekla, že je to prostě sýr.

V tichosti jsme se najedli, kdy jsme se obezřetně rozhlíželi po okolí a já doufala, že dnešní noc bude poklidnější než ta předchozí. Tělo mě začínalo zrazovat a bylo znát, že jsem nebyla zvyklá na fyzickou zátěž, nemluvě o nedostatku spánku.

„Ještě si mi nevyprávěla o svém příběhu,“ protne ticho v mé hlavě Reese a já k němu udiveně vzhlédla, když na mě upíral ty své temné oči.

„Jakém příběhu?“ nechápu co tím myslel a olízla si zbytky konečků prstů, které jsem měla upatlané od šťavnatého jablka.

„Jak ses sem dostala, kým si byla předtím,“ odvětí Reese poklidně.

„Zajímá tě to?“ podivím se, kdy jsem si naprosto přesně pamatovala, jeho zcela očividný nezájem vůči mé osobě.

„Ano, zajímá,“ přitaká svědomitě. Dlouze jsem se nadechla a najednou jsem si uvědomila, jako kdybych měla přes vzpomínky jakýsi…stín. Měla jsem ta slova v mysli, ale nedokázala je přednést přes jazyk. Zmateně jsem pohlédla na Reese, který mě pečlivě sledoval až poznal, že jsem najednou nějaká zmatená.

„Já…já si to…nepamatuju,“ přiznám šokovaně, „Pamatuju si, že jsem žila jiný život. Že jsem byla v úplně jiném světě. Moderním, technologicky vyspělém, byla tam elektřina a teplo, střídala se tam roční období po měsících, ne jako tady, kdy během půl dne přejdeš ze zimy do jara,“ zvolám úsečně a marně se snažila vzpomenout přímo na nějakou vzpomínku.

„Vím, že mám rodiče, ale nevybavuji si jejich tváře, ani mé přátele. Měla jsem práci, peníze, byla jsem úspěšná…a teď…je to všechno…pryč,“ vydechnu úzkostlivě a na hrudi mě začalo pálit. Dech se mi zase stlačoval dovnitř.

Reese se zvedl z trávy ve které seděl a přešel až ke mně. Posadil se vedle mě a začal mě krouživě hladit po zádech. Úzkost mě zcela polapila a do očí se mi vkradly slzy. Ačkoli se mě snažil Reese uklidnit, vnímala jsem naprosto zřetelně, že to musím pustit ven. V krku se mi udělal knedlík čehosi a kradl se mi z úst ven. Vzlykla jsem a spodní ret se mi roztřásl. Pevně jsem se chytla Reese, který si mě k sobě přitáhl do náruče a já se rozbrečela.

Brečela jsem z mnoha důvodů.

Byla jsem unavená.

Byla jsem slabá.

Byla jsem vystrašená.

A taky…zapomínala jsem na své pravé já.

Na svou rodinu.

Přátelé.

Sebe sama.