Vánek ve větvích vrb - kapitola 8

Opět pršelo. 

Jednolitou hněď spadaného loňského listí krášlily odlesky dopadajících kapek, listy se lepily, tlely a studily. Až sem došlo uprchlíků z napadaného tábora sedm. Mezi šesti léčiteli byl pouze jediný mužského pohlaví, vysoký vitalon saeni s všedně hnědou srstí, který se už dávno nezabýval vplétáním pelyňkových snítek do svých vlasů a jehož žebra teď patrně vystupovala všemi třiceti páry. Léčitelky se tísnily pod nízkým skalním převisem a pokoušely se rozdělat oheň. Na břiše světlého pískovce se chvílemi zamihotaly odlesky prchavých plaménků, které však záhy po vykřesání bez rozdílu hasly.

Březovou kůru na podpal přinášela pod převis i scaldka, nubelorská vypravěčka a pěvkyně, černá jako vrána. Byla první, kdo si povšiml malého a zuboženého nubelora, pozorujícího je zpoza stromů. 

Podpírající se o hladký habrový kmen, stál Salix dlouho bez hnutí, než nalezl odhodlání odhalit se uprchlíkům, před kterými se několik posledních dní skrýval. Vykročil vratce, zraněnou zadní nohu téměř nepoužíval. S jeho fyzickým tělem zmítaly poslední dny nepříjemné změny, chvílemi se třásl zimou, chvílemi mu bylo takové horko, až mu na plecích a ve slabinách vystupovala pěna. Také jeho myšlenky byly podivně rozvláčnéné a neuchopitelné.

Nubeloři jeden po druhém zpozorněli, ohlíželi se, strnuli, zavětřili a znejistěli. Jejich nitra, nedávno poměrně rozvolněná a osamostatněná, se rychle stáhla v semknutého skupinového ducha.

Salix se zakymácel na nejistých nohou. „Graesillé,“ pozdravil je. Hlas mu sípal ve vyprahlém hrdle. Bylo to vůbec poprvé, co řekl toto slovo nahlas. Nejistě a zřejmě vcelku nepatřičně. 

Vitaloni a scaldka mlčeli. Roztahovali nozdry a ochutnávali vzduch (pozn.1), léčitelé se jej taktéž opatrně dotýkali svými nitry.

Poté k němu pozvolna vykročila jedna z vitalonek. Věncoví spletených vlasů, stejně tak slabiny a plece, jí již prošedivěly. Byla stará, tělem stará i na dlouhověkost nubelorů. Tvář však měla krásnou a málo vrásčitou, tak jak bylo jejímu lidu vlastní. 

Dotkla se ho na hrudi, bez varování, bez otázání. Salix instinktivně potlačil své nitro, omezil je co nejvíce, podmanil svému předsevzetí po minulých událostech nevyjevovat svůj termentantský původ. Byl však slabý, stěží držel vládu nad svým fyzickým tělem.

Vitalonka se zamračila. Zřejmě však její věk přesahoval potřebu říkat vše, co jí bylo zřejmé. 

„Vítej,“ odpověděla prostě.

Záhy kolem něj byli všichni ostatní, náhle bez ostychu a podezřívavosti, zdravili jej a představovali mu svá jména, jednoduše rádi, že vidí dalšího ze svých druhů živého. Starší se jmenovala Gynostema a Salix vycítil v nitrech druhých úctu, již k ní jako k dovedné léčitelce bez rozdílu chovali. Ostatní jména a slova slynula pro jeho sluch v neuchopitelný šum. 

A pak se ocitl sám, pouze ve společnosti vysokého léčitele, který se skláněl k jeho levé zadní noze. Dosud se Salixovo vědomí zpola netečně k okolním podnětům prolínalo mezi hustými vlákny lepkavých sítí spřadených horečkou. Bolest po nepostřehnutém doteku mu prořízla mysl rozbělenou čepelí bdělosti.

Ustoupil. klopýtl, dopadl na bok. Vitalon si jej musel pamatovat, byť by si sám vlastní mocí ulevil od nepříjemného zážitku, který mu poslední setkání s Termentantem bezpochyby způsobilo. Musel si pamatovat ránu, zhnisaný, nikdy neošetřený zářez po tenkém drátu, který přerušil kůži i některé šlachy a vazy mezi spěnkovou a korunkovou kostí, zánět, který už bezpochyby musel pokročit v chronickou artritidu, jak měly neošetřené rány na kloubech ve zvyku. Byl však léčitelem. Léčil a nikoli pouze fyzická zranění. A možná také toužil dávat druhé šance.

Salix mu tentokrát dovolil navázat spojení, dovolil mu skrz roztaženou dlaň přiloženou k jeho kůži dotknout se a prolnout vlastním nitrem s jeho. Povedlo se mu to s nejvyšším vypětím nezastrašit jej vlastní mocí Průvodce a zvětší části připisoval úspěch svému celkovému oslabení, nežli nějakému umu. 

Viděl na léčiteli, že jej obestírá nejistota. Léčitel byl však léčitelem.

„Nedovedu již uzdravit tvé tělo, odpusť mi, bratře,“ promluvil k němu s roztřeseným, i když podmanivým klidem.

Salix se ze všech sil snažil vnímat.

„Mohu však ulevit tvé bolesti, pokud…,“

„Ne.“ Salix v podivném úleku uvolnil svoji pevně stísněnou moc. Ne! Znovu nabyl pocit, jenž ho již dříve několikrát svíral. Svíral dusivě a beznadějně pevně. Někdo chtěl nechat jeho fyzické tělo nebýt.

Vitalon se definitivně pokusil vyprostit vlastní nitro z jeho dosahu, tentokrát mu však Termentanrtova rozprostřená moc nedovolila se odpoutat. Salix prozatím netušil jak, jakmile se jej však léčitel dotkl, stejně tak on vycítil možnost prostoupit vlastním nitrem do jeho. Jakmile rozvinul svoji niternou sílu, jakmile se jeho chaotická a vířivá moc rozběhla kolem obou nubelorů jako smečka divokých ale oddaných psů, znemožnil léčiteli se jakkoli vyprostit. 

A Salix poznal další možnost, nalezl další odkloněnou stezku Písně vesmíru.

Jako prsty do řašeliniště, jako oštěp do břicha, zanořil pramínky své moci do léčitelovy mysli. Ne do paměti nehmotného ducha skrz její Píseň, kterak dokázali vědomí ošálit vitaloni saeni. Bezprostředně do vlastního, živého myšlení.

Téměř v témže okamžiku počal pociťovat kolaps, jeho moc se nekoncentrovala, vláda nad vlastním i léčitelovým vědomím se rozvolňovala.

Ne! zopakoval. Uzdravíš mě. Zachráníš mě. Pomůžeš mi!

Znovu se ho dotkla země, tentokrát jej přivinula pevněji, chladivé listí mu překrylo polovinu tváře. Znovu krvácel z nosu. Znovu se jej někdo dotýkal, tentokrát pouze rukama.

A pak se k němu doneslo, z velké dálky a temné hloubky: „Vezměme jej s sebou, chybí nám zde prostředky pro vyčištění rány a vymýcení tak rozsáhlé infekce.”

„Nemá příliš velkou šanci na přežití, byť s nejlepším ošetřením. To přeci cítíš sám, Artemisie.“

„Náš lid už není daleko, odnesme jej s sebou na jih,“

„Blízko, přeci dost daleko na to, abychom jej nesli. Necháme ho tu. Nechali jsme lehčeji raněné.“

„Sestrojíme nosítka z mladých větví. Je to vitalon, naši bojovníci léčitele potřebují, každého z nás.“

„Tento je již k nepotřebě. Umírá. Cítím z něj Stezku.“

„Bakteriémie, sepse,... smrt.”

Salix při těch slovech pocítil zvláštní klid. Stezka byla jeho domovem, útočištěm. Na Stezce do Kraje, kde hvězdy září věčně, byl klid. A proudila jí síla.

„Nemůžeme ochuzovat armádu o léčitele, Gynostemo.“ Jiný hlas.

„Ano, Artemisius má pravdu, vezměme jej s sebou na jih.“ Další, hlubší.

„Ano, uzdravme jej.“

„Zachráníme ho.“

„Pomůžeme mu.“

 *

Předivo větví utíkalo nad jeho hlavou. Byly zde habry a jasany. A vrby, které znal ze svého dětství v říčních krajích. 

Někdy bylo světlo a jindy tma. Někdy pršelo a někdy pršelo ještě více.

Často slýchal zpěv.

 

potopím kvítek pod vodní hladinu,

zahlédnu cestu, zčeřenou vidinu,

po ní se vydám, skryta pod perutě

volavek bílých, najdu, nenajdu tě?

 

Poté si léčitelé a scaldka povídali.

„Volavky jsou šedé.“

„Tahle musí být bílá. Protože je kouzelná.“

„Jsou to latejská kouzla, o kterých zpíváš. To znamená, že jsou nefunkční a pošetilá. Nebo nebezpečná.“

„Ostatně, bylo lepší, když si jen hrála na flétnu.“

„Ano, tahle písnička o latejské princezně a Eurytiónovi je nepatřičná.”

Pěvkyně se zahanbeně odmlčela „Hrála bych na flétnu, kdyby mi ji Latejci nezlomili,“ zamumlala pak.

Zpívala však nadále, i když jen zřídka.

Salixovo tělo chřadlo. O to znatelněji však sílil jeho duch. Většinu času trávil tak, jak jej Beliott naučil během neustávající péče o válečné mrtvé. Stát každým kopytem v jiném světě, začal té praktice Salix říkat. Společně ji používali při složitých odvodech, kdy bylo na Stezce potřeba více Termentantů, ovšem jim chyběl třetí nubelor, který by dohlížel na životní pochody jejich těl a občas je kontroloval z Rozhraní. Beliott a následně i Salix se naučili zůstat částečně ukotvení ve svém těle, tak, aby dovedli dostatečně vnímat pozemský svět, a přitom se neomezeně pohybovat po Stezce. Využívali k tomu kotev, nahodilých předmětů, které byly vibračně velmi vzdálené jak jim, tak samotné Písni. Bylo to vyčerpávající a uchylovali se k této možnosti jen v případě krajní nutnosti. Salix měl však nyní spoustu času na cvičení. A nově objevenou hladinu Písně vesmíru, která skýtala energii tak chaotickou a přitom tak lehce čerpatelnou, že Salix zanedlouho začal za jedinou svoji slabost považovat své neduživé a slabé fyzické tělo.

Déšť se již vracel ojediněleji a pletence větví byly čím dál tím řidší.

 

volavka bílá v rákosí zlámaném

nalezne podobu v cizinci nezvaném,

bledou líc skrývá v ohnivých kadeřích,

počkám tu na tebe, věříš mi, nevěříš?

 

Salix ležel s tváří opřenou o větévky s povadlým listím, trčící z jeho spleteného lůžka. Díval se do tmy, ale kdesi nedaleko tušil mihotavou záři ohňů. Vnímal také ruku, která se mu snažila nadzvednout těžkou hlavu.

„Tady. Napij se.“ Ruka patřila scaldce. Naučil se rozpoznávat její hlas, zněl melodičtěji než hlasy ostatních. Také dlaně měla drobnější a jemnější než upracované ruce léčitelů. Salix nabyl dojmu, že v posledních dnech je vůbec jediná, kdo se pohybuje v jeho blízkosti.

Pokusil se jejím dlaním vymanit, ale pak si uvědomil, že vlastně neví, co je mu na doteku nepříjemné. Na rtech cítil teplo a hrubý okraj hliněné misky.

„Pij. Je to jen horká voda s medem. Dorazili jsme k ležení. A víš co? Mají tu med!“

„Na… našli se?“ zašeptal ztěžka. „Ta volavčí dívka a ten, na koho čekala… Našli se nakonec?“

Odmlčela se, vlasy po jejích ramenou sklouzly, jako by se ohlížela. „Povím ti ten příběh, až se uzdravíš,“ odpověděla mu po chvíli. „Když budeš chtít. Teď pij.“

Salix nevěděl proč, ale přišlo mu, jako by plakala.

 *

Když se opět probudil, někdo mu velmi bolestivě rozřezával absces na spěnce zadní nohy.

Chtěl vykřiknout, ale nenalezl sílu otevřít ústa.

Když si jeho zrak přivykl na světlo, spatřil u své hlavy tiše vyčkávající dvojici vitalonů thermentali.

 

pozn. 1:  Nubeloři mají narozdíl od koní zachovalý a průchodný ductus incisivus na horním patře - a tedy funkční vomeronasální orgán. Ano, koně jsou divní. Jakožto jedněm z nejvýrazněji flémujících zvířat je jim to z anatomického hlediska zcela k ničemu.

--------------

Zdravím u další kapitoly tohoto dne skomírajícího léta! Budu ráda za komentáře:)