Mijorewell - 4.kapitola

Anotace: Království Mijorewell a setkání s Králem Aranelem.

 

 

4.kapitola

 

Probudila jsem se v náruči Reese, který mě stále pevně držel při sobě a tiše oddychoval.

Ptáci nad námi poletovali a zvučně prozpěvovali v nový slunečný den.

Listí opět ševelilo a neslo s sebou šeptání stromů. Obloha byla blankytně modrá a bez mráčků, teda co jsem dokázala poznat mezi korunami stromů.

Reese se zachrul, jako kdyby se sám od sebe probudil a naše pohledy se setkaly. Ihned jsem se přiměla k tomu se posadit, aniž by si všiml mé narůžovělé tváře. Horkost v mém těle se mi rozlila do všech zákoutí a já si stáhla vlasy z čela.

Promnula jsem si unaveně obličej a cítila jsem se snad ještě víc znaveně než večer. Uvědomila jsem si, že jsem se nechala unést pláčem a vybrečela se až do úplné únavy, kdy mě Reese stále držel v náručí a jen mi tiše byl oporou. Bylo to…zvláštní. 

Poohlédla jsem se po koni, který se pásl u stromu, u kterého byl přivázaný a vstala jsem z místa. Chlad mnou prostoupil, jen co jsem se vzdálila od Reese a jeho hřejivého těla. Došla jsem pomalu ke koni, který ke mně zvedl hlavu a já jemně zvedla ruku v dlaň vzhůru. Kůň ke mně přešlápl a strčil mi své nozdry do dlaně. Usmála jsem se a pohladila ho po hlavě. V zubech přežvykoval výhonky trávy a spokojeně mával ocasem. Hlavou mi tlačil do ruky, jako kdyby si říkal o další dávku hlazení a plně ke mně přistoupil. Drbala jsem ho v hřívě a užívala si tu příjemnou chvilku mezi mnou a tím zvířetem.

„Najíme se a pak hned vyrazíme, do stmívání bychom mohli dojet do Království,“ osloví mě jemně Reesův hlas v hlavě, jako kdyby mě nechtěl vystrašit z mého soustředění s koněm. Poplácala jsem koně a smířlivě na něj mrkla.

Nesouhlasně si odfrknul a já se tomu musela pousmát, jako kdybych rozuměla jeho nevoli. Odstoupila jsem zase od koně a přešla za Reesem, který vytáhl další jídlo z tlumoku. V tichosti jsme posnídali a já naprosto zřetelně vnímala jeho pohled na sobě.

Jeho černé oči mě vábily, přesto mi bylo stydno se na něj podívat.

Večer jsem se mu zcela otevřela, podmanila se a ukázala mu svou zranitelnost. Prakticky jsem se do něj vybrečela, utřela do něj své nudle a on nehnul ani o píď.

Byl v tu chvíli jen a pouze pro mě. Oddaný a čestný.

Začala jsem se ztrácet v tom, kým Reese doopravdy byl.

Po jídle jsme se zvedli, nasedli zpět na koně a vrátili se na cestu. Kápy jsem si zase sklonila přes hlavu, že jsem sotva viděla na cestu před námi a když jsme vyjeli z lesa, Reese zastavil koně.

„Co se děje?“ utrousím sotva slyšitelně, kdy jsem vnímala, jak se celým svým tělem napnul.

„Pohlédni, Království Mijorewell, je přímo před námi,“ odvětí poklidně a já zvedla zrak. V dálce, ale opravdu v dálce, bylo vidět město.

Nebo tedy, Království.

Několik spletitých věží, věžičky, cimbuří a nevím co všechno.

Byl to takový ten zámek od Walta Disneyho, jen v blyštivější verzi sebe sama. Nad ním se vznášely vysoké hory plné zeleně a kolem bylo město.

Nezdálo se, že by to bylo až tak daleko, jak říkal.

Reese vybídl na to koně a ten se vydal do trysku. Pelášili jsme přírodou, kdy Reese hnal koně snad rychleji a rychleji, jako kdyby už chtěl být v Království a předvést mě před krále.

V srdci mě popíchl osten čehosi, něco, co bylo jen mezi námi.

Nevyřknuto, nevysloveno a nikdy nebráno na vědomí.

Mlčky jsem vzhlížela na cestu a vnímala jsem pouze rychlý dech koně a tření našich těl o sebe.

Po několika hodinách jsme se přehoupli přes údolí a před námi se tyčila menší vesnice, s několika vodními mlýny u bílých kamenných domů. Ve vesnici to opět žilo, jako kdyby byli žně a na každém kroku byly povozy s naloženou slámou a obilím. Reese koně zpomalil a když jsme vkročili do vesnice, už vedl koně jen tak krokem.

Sklopila jsem pohled a slyšela jen hlasy cizí řeči.

Náš kůň si hlasitě odfrkoval, jak asi popadal dech, až úplně zpomalil krok a Reese ho navedl k vodě. Přišlo mi, jako kdyby si o to kůň sám řekl a Reese ho poslechl.

Možná mezi sebou taky mluvili. Stejně jako já s Reesem.

Kůň se žíznivě začal napájet z dřevěného koryta a Reese seskočil ze sedla. Uznale poplácal koně po hřbetě a podrbal ho ve hřívě. Pohlížela jsem na Reese, na jeho ostré rysy ve tváři, které však schovávaly mnohem víc, než nepřístupnost a tvrdost jeho skořápky.

Naše pohledy se setkaly, kdy se na mě decentně, ale opravdu jen decentně, usmál.

Kdybych neseděla na koni, spadla bych z toho jemného úsměvu na zadek!

Srdce mi udělalo salto vzad.

Užuž jsem se nadechovala, že bych ho zaopatřila nějakou uštěpačnou poznámkou, ale zastavila jsem se právě včas, když k nám přistoupil nějaký cizí Elf.

Horlivě začal něco hustit do Reese, který se napřímil v zádech a byl o hlavu vyšší jak Elf před ním, který byl oblečen do černých věcí s prodlouženým modrým kabátcem. Na hlavě měl zvláštní čepici a celý jeho zjev mi připomínal oděv policisty. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem z něj fízla každým coulem.

Přísným tónem něco pronášel Reesovi, který ho s nezájmem v obličeji pozoroval. Nenápadně jsem se natáhla po otěžích a pevně je sevřela v dlaních, připravená na prudký odjezd.

Muž zvýšil hlas na Reese, kdy se neměl k odpovědi a pak střelil pohledem po mně.

Sklopila jsem pohled a musela v tu chvíli vypadat fakt nenápadně.

Elf přikročil k sedlu a začal štěkat zvučným hlasem po mně, kdy na nás akorát přivedl větší pozornost. Reese k němu došel dlouhým krokem a strčil do něj tak prudce, aby mu jasně naznačil, aby se ode mě držel dál.

Začala fyzická potyčka, kdy jsem najednou viděla, jak k nám běží další Elfové stejně oblečení a byla si stoprocentně jistá tím, že to byla zdejší policie, nebo stráž.

Zatáhla jsem koně prudce za otěže a přiměla ho rychle vycouvat od té potyčky.

„Odjeď na okraj vesnice a počkej tam na mě!“ zazněl mi Reesův spěšný hlas, kdy se zrovna vyhnul jasně mířenou pěstí do jeho tváře.

Pevněji jsem se usadila v sedle a mávla otěži. Stiskla jsem koně ve slabinách a popohnala ho rychlým tryskem z místa.

Dusot kopyt v hlíně a písku se pronesl ulicí a já slyšela, jak za mnou křičí hned několik hlasů. Ohlédla jsem se přes rameno a viděla, jak tam Reese bojuje se stráží.

Nebo teda…vyhýbal se jejich úderům, aniž by použil meč, který měl opásaný na boku. Doufala, jsem že ví, co dělá a podívala se zpátky před sebe, kdy kůň mířil na několik dětí, kteří si hráli uprostřed cesty.

Zajíkla jsem se strachy, kdy je kůň hbitě přeskočil a já se málem opět podělala strachy.

Děti se tomu zvučně rozesmály a přišla jim to jako sranda. Já byla bílá v obličeji a zmátořila se včas, kdy jsem musela koně vést klikatou ulicí, mezi lidmi.

Zbrzdila jsem ho v úprku, abychom nikoho nezranili, ačkoli se elfové včas stranili z cesty. Když už jsem viděla konec vesnice a další polní cestu vedoucí do Království, ohlédla jsem se přes rameno, zda mě Reese už dohání.

Nikde po něm nebylo stopy, jen na mě pohlíželi tváře cizích Elfů.

Zastavila jsem koně a natočila ho směrem tak, abych viděla, zda se Reese už blíží z vesnice. Zaslechla jsem však křik, neskutečný rámus z ulic, kdy několik žen vybíhalo z oné ulice. Napnula jsem se v ramenou a věděla, že Reese má problémy.

Po chvilkovém vnitřním souboji jsem vybídla koně zpátky a rozhodla se mu pomoct, ať už to znamenalo cokoli. Kůň se rozeběhl zpět a já pohledem hledala Reese, na kterého jsem narazila hned za rohem.

Už se bránil mečem, proti šesti strážným, který na něj útočili meči a taky nějakými drobnými kouzly, která nalétávala na Reese ze všech stran. On je odrážel pomocí svého meče, kdy několik úderů zasáhly zeď domů, či povozy slámy, které následně vzplály.

„Reesi!“ zakřičím na něj a zastavila koně v dostatečné vzdálenosti, aby za mnou mohl doběhnout.

Reese svraštil tvář a naštvaně se zamračil.

Tím, že jsem na něj zakřičela, jsem na sebe upřela všechnu pozornost, kdy se jeden z těch strážných po mně ohnal kouzlem a na mě mířila bělostná koule plná magie. Aniž bych byla schopna jakkoli zareagovat, kouzlo mě udeřilo do hrudi, přímo do prsou a smetlo mě z koně takovou silou, až jsem dopadla zády do bahna.

„Leio!“ křičel hned několikrát mé jméno Reese, kdy jsem se válela bolestivě v blátě a snažila se popadnout dech. Záda mě urputně bolela, vyrazila jsem si dech a spalující rána mě požírala na hrudi.

Bolestivě jsem zakřičela a zmítala se na zádech, jako kdybych byla posedlá ďáblem.

Začalo mi hučet v uších a vnímala pouze modré nebe nad sebou.

Najednou jako kdyby nade mnou něco prosvištělo a já si uvědomila, že to bylo několik letících šípů. Hučení uší přehlušil zvuk trubky, nebo něčeho, čímž se vyvolává boj. Několikrát zvonově přehlušil okolí a kolem mě proběhly bílé nohy koní, které nesly vojáky ve zlatém brnění.

„Leio, jsi v pořádku?!“ objevil se nade mnou Reese a vystrašeně mi zíral do tváře.

Sotva jsem popadala dech, ale najednou má veškerá bolest mizela. Opouštělo mě to stejně rychle, jako strach o holý lidský život a Reese mi pomohl se posadit.

Vzhlédla jsem ke zlaté stráži, která nás obestoupila ze všech stran a tím nám dala najevo, že nás chrání.

„Kdo, kdo je to?!“ vysoukám ze sebe zatěžko, když mi Reese pomohl na nohy a já se podívala po svém ohořelém plášti a zbytku oblečení. Ta vypálená díra mi udělala velký výstřih na hrudi, ale na kůži jsem neměla ani památky po zranění. Co to do prdele…

„Královská stráž, Zlatí jezdci, ochrání nás a dovedou bezpečně do Království,“ odpoví mi Reese, kdy mě pohledem asi třikrát zkontroloval, až jako kdyby sám svým očím nevěřil, že jsem naprosto v pořádku.

„Jak se o nás dozvěděli?“ nechápu a pohlédla mezi koňmi na mrtvé Elfy v podobě policie, kteří leželi prošpikovaní šípy k zemi.

„To netuším, ale předpokládám, že Král ví, že jsme tu.“

V naprostém zmatení mě Reese dostal zpátky na koně, který nervózně pohrabal kopyty a Reese se usadil hned za mě.

Hned jak jsme byli schopni zase vyjet, Zlatí jezdci nás šikovně obestoupili a poklusem jsme vyjeli všichni z vesnice. Jeli jsme tryskem a mé zmatení a naprosté vyjevení z celé té situace, která se před chvílí odehrála mnou naprosto rezonovala. Vybavila jsem si tu bolest na hrudi, jako kdyby mi nějaká síla spalovala kůži na těle a dostávala se až přes maso na kost. Bolest byla zcela jasná a přímá a nyní má kůže byla netknutá a zcela bez poskvrnky. Jako kdyby se mi nic nestalo. Začínalo to být čím tál tím víc divnější a divnější. Nevím, co bylo víc divnější, zda tento magický svět anebo já.

 

-

 

Po několika hodinách jízdy už jsem opět necítila vlastní tělo, ale vnímala jsem naprosto zřetelně svět kolem nás. Vjeli jsme do hustého prorostlého lesa plných nejrůznějších listnatých stromů až jsme dojeli k obrovské kamenné bráně, která se zlatavě třpytila. Napadlo mě, že je pod nějakou magickou mocí. Z brány šel šepot, ševelení hlasu a já měla dojem, jako kdyby mě ten hlas vítal, ačkoli jsem mu nerozuměla.

Brána se otevřela a my projeli poklusem kolem jakési hradní stráže, která měla na sobě tmavě zelenou zbroj, jako kdyby měli splynout s okolím. Vyjeveně jsem pohlédla před sebe, kdy dál vedla cesta lesem ovšem nad námi se tyčilo obrovské stavení. Byl to ten zámek, hrad, nebo já nevím co to prostě bylo. Bylo to Království Mijorewell.

Jeho velkolepostí jsem byla naprosto unešená a dech se mi zadrhával. Každý se nám klidil z cesty a kor, když jsme zajeli na nádvoří, kde bylo hned několik desítek Elfů a zněla tam hudba. Zvučný hlas Elfa v popředí, který vedl celou naši jednotku zněl okolím hradeb a domů a Elfové v okolí ustupovali a někteří se dokonce klaněli.

Klapot kopyt na kamenné dlažbě se nesl vzduchem, až jsme stoupali do kopce po nádvoří a následně překonali most, který vedl přes třpytivou řeku. Ohlédla jsem se do strany a viděla naprosto kouzelný pohled na vzdálený vodopád, několik metrů vysoký. Voda v něm se třpytila a vábila pohledem.

Byla jsem si jistá, že jsem nebyla schopna vyslovit slova, která by přesně vyjádřila tu nadpozemskou krásu celého okolí.

Zlato, třpyt, lesk a dechberoucí krása.

Naše koně se zastavili před mohutným kamenným schodištěm, kdy na každém schodu čekala stráž, tentokrát ve zlatobronzovém brnění.

Uvědomila jsem si, že co jiná barva to jiná hodnost, či jiná funkce stráže.

Reese mě přiměl seskočit ze sedla, kdy on sám už stál pevně nohama na zemi a já mu hupsla do rukou. Setkaly jsme se krátkými pohledy, kdy nás jeden z Elfů vybídnul ke schodišti. Rozešla jsem se za ním po boku Reese a očima těkala sem a tam.

Nebyla jsem ani schopna pobrat tu krásu, nemluvě o tom, když jsme vystoupali to dlouhé schodiště a vstoupili dovnitř paláce.

Unešeně jsem otevřela pusu a vzhlédla po vysokých stropech s klenutými a oválnými sloupy, kdy dovnitř prostupovaly stromy a jejich spletité a široké kmeny prorůstaly stropem, jako kdyby to byl kus střechy. Podlaha se zlatavě leskla a naše kroky po ní dunivě zněly. Procházeli jsme kolem několika královsky oblečených Elfů, jako kdyby dvořanů, kteří si nás a především mě, se zájmem prohlíželi. Zlatí jezdci s námi kráčeli v před a vybízeli slovy každého, kdo nám překážel v cestě.

Vstoupili jsme do další rádoby haly přes vysoké pozlacené dveře, s ještě daleko podmanivějším zdobením na zdech a stropech, kde bylo najednou několik desítek Elfů. Sama jsem slyšela, jak zatajovali dech a jejich zvědavá špitání, bylo víc než zřejmé. Stráž se zastavila a já se zabrzdila tak tak, abych se nerozbila o výzbroj jednoho z nich. Elf, velitel jednotky, něco zvučně přednesl a následně stráž přede mnou ustoupila do strany, jako kdyby chtěla dát na odiv mou existenci.

Vzhlédla jsem po několika zlatých schodech, které z široké délky stoupaly výš v několik užších schodů, kde byl posazený trůn a na něm seděl jasně očividný král. Pohledem pátral před sebe, kdy v rukách držel jakýsi srolovaný papír a četl v něm. Jeho bílé perleťové vlasy mu snad sahaly až po zadek, tvář měl ostře řezanou, avšak dokonalou bez jediné chybičky, co jsem dokázala povšimnout i na takovou dálku.

Byl oblečený v dlouhém hávu, kdy se látka třpytila do zlatých a tmavě zelených barev a připomínalo to spíše šaty než pánský oděv. Na temeni hlavy měl zlatavou korunu připomínající větve stromů, a aniž by se na mě podíval, věděla jsem, že je to ten nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla.

Už jsem chápala, proč jeho jméno neslo význam krásný.

Elf po mém boku mě popostrčil, abych vyšla vstříc a předstoupila před králem. Klopýtavě jsem popošla před schodiště, kdy rázem všichni kolem mě poklekli v jedno. Zmateně jsem se rozhlédla a uvědomila si, že bych se měla též poklonit, ale místo toho jsem vzhlédla k němu, kdy otočil tvář od papíru v rukách a naše oči se setkaly.

Zlatavé a medové. Ten jeho pohled. Ty oči. Už jsem je znala.

Zatajila jsem dech, který se mi zúžil a srdce se mi opět zběsile rozběhlo. Pumpovalo mi v hrudi a byla si naprosto vědomá jeho pohledu, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě a pak zpátky.

Následně odložil srolovaný papír zpět do rukou Elfovi po jeho boku, který se uklonil a ustoupil do pozadí trůnu.

Král stejně medovým, jako byly jeho oči, přesto pevným hlasem něco zavelel a dvořani se postavili a začali odcházet. Ohlédla jsem se zmateně po ostatních, když v sále nezbyl nikdo jiný, než my před trůnem a sám král se dvěma poddanými. Jeden vypadal jako jeho rádce a druhý jako jeho nejvěrnější sluha.

Pak král pronesl nějaká slova a rukou vybídl směrem ke mně.

„Máš před něj předstoupit, jít za ním nahoru,“ promluvil mi Reese do hlavy a já suše polkla. Kolena se mi roztřásla, když jsem stoupala každým schodem k němu blíž a blíž.

Jeho zlaté oči se na mě upíraly a ti dva Elfové za ním nejistě přešlapovali. Zastavila jsem se na posledním schodu před jeho trůnem a nejistě ho sledovala.

Elegantně povstal z trůnu, kdy jsem zcela jasně slyšela jednotku stráže pod sebou, jak zase zaklekla na zem, stejně tak jako ti dva Elfové u trůnu. Vztyčila jsem hlavu, protože byl opravdu vysoký, ještě vyšší než Reese a já jsem si byla sakra jistá, že tak krásného chlapa, jsem prostě nikdy neviděla. Možná by mi v hlavě i hvízdlo, kdybych nebyla tak konsternovaná jeho krásou a blízkostí, která se mezi námi zmenšovala a zmenšovala. Přistoupil až ke mně a pomalu zvedl obě ruce.

Do prstů vzal látku mé kápě a velice pomalu mi stáhl kapuci z vlasů.

Pohlédl na mé plavé vlasy, plné špíny a jemně mi bříšky prstů přejel po zakulacených uších, jako kdyby se potřeboval ujistit hmatem i okem, že jsem jen člověk.

Ten dotyk ve mně vyvolal chvění, až se útroby mého těla prapodivně zkroutila.

Nevěděla jsem, zda mi to bylo příjemné, nebo krajně nepříjemné. Král odvrátil pohled od mých uší a pohlédl do mé tváře. Decentně se na mě pousmál a zvedl mírně bradu.

„Vítej v mém Království, Leio, lidská dívko,“ pronesl mi jeho medový hlas v hlavě, kdy mě následně uchopil za ruku.

Jeho dlaň vysílala do mé ruky jasnou neviditelnou sílu a já nechápala.

Mé oči to nepobíraly, stejně jako mozek, a to co se mi odehrávalo před očima.

„Následuj mě,“ vyzval mě poklidně a otočil se v kroku. Aniž bych se zeptala, proč, nebo na cokoli jiného, nebo se ohlédla, byť jen na Reese a s ujištěním na něj kývla, mé tělo se rozešlo za ním, stejně tak jako mozek a srdce ho bezhlavě pronásledovaly.

Prosmekli jsme se kolem těch dvou, co stáli za trůnem a prošli do tmavé chodby vedoucí kamsi. Kráčela jsem za Králem, který mě pevně držel za ruku a díky tomu, do mě proudila nová zcela nepoznaná síla. Několikrát jsem mu nemotorně přišlápla jeho dlouhatánský plášť, nebo roucho, nebo co to kruci bylo, kdy ohromovalo svou velkolepostí a jeho plášť tiše šustil za ním.

Vyšli jsme do místnosti, kde profukoval příjemný větřík a uprostřed toho všeho byl jakýsi stojan s širokou nádobou s vodou. Připomínalo mi to pítko pro ptáky, nebo hojně zdobené umyvadlo. Král k němu přistoupil a rukou mě přitáhl až k onu místu.

„Naber si do hrstí vodu a napij se z ní. Vypij vše, co do hrstí nabereš,“ pokyne mi jeho medový hlas v hlavě a já se ohlédla do zrcadlovité vody, která se ani nehnula. Viděla jsem v ní průrvu v zaobleném stropu a když jsem vzhlédla viděla jsem onu průrvu, ze které bylo vidět už tmavé nebe, kdy se přikrádala noc.

Nejistě jsem pohlédla na Krále a pak zpátky na vodu. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu a stáhla jeho ruku z jeho sevření, kdy mě vzápětí pustil.

Naklonila jsem se nad vodu až pohlédla na svůj odraz. Zajíkla jsem se, když jsem pohlédla na sama sebe a viděla svůj zbídačený stav. Špinavá, umouněná, s několika škrábanci ve tváři, vlasy od bláta, zpocená a prostě…fuj.

Položila jsem opatrně dlaně do vody, následně je spojila a zachytila tak vodu ve svých dlaních. Přiklonila jsem se ke svým hrstem a napila se z rukou, přesně jak Král chtěl.

Vypila jsem všechnu vodu z hrsti a cítila, jak mě zaplavuje opět neznámá síla. Všechny mé buňky se jako kdyby rozzářily, nervová spojení se zaúzlíkovaly a mozek se mi rozběhl na plné oprátky.

Najednou jsem si vzpomněla na úplně všechno, kým jsem byla, co jsem dělala, vybavila jsem si tváře i jména mých rodičů, stejně tak jako tu nehodu, která byla to poslední, co se mi stalo, než jsem se objevila v tomto světě.

Šokovaně jsem zavrávorala krokem vzad, až mě Královi ruce zachytily, abych neupadla.

Můj všeříkající pohled padl do jeho nádherné tváře, kdy se jeho zlatavé oči upřely do mých a jako kdyby došlo k nějakému spojení mezi námi.

„Jak se cítíš?“ promluví na mě, kdy se mu hýbaly rty a já mu rozuměla.

Já rozuměla tomu, co říkal!

„J-já…já…já ti rozumím,“ vypadne ze mě šokovaně a záhy si uvědomila, že jsem ho právě neuctivě oslovila a zakryla si pusu. On se však tomu usmál a přistoupil ke mně blíž. Jeho šaty zašustily o podlahu a on se narovnal v té své výšce.

„To je v pořádku, říkej mi Aranel,“ odvětí blahosklonně. Chtěla jsem mu na o něco říct, ale byla jsem zbavena všech slov a logického chápání. Prostě to bylo…všechno tak neskutečný.

„Myslím, že nejmoudřejší bude, když si odpočineš a nabereš síly. Po večeři si můžeme promluvit,“ promluví na mě vlídně a jeho pohled spočinul ke dvěma elfkám, které k nám přistoupily z opačné strany chodby. Obě se uctivě uklonily a vřelými tvářemi se na mě usmály.

„Ony tě zavedou do tvých komnat,“ obeznámí mě, když jsem se neměla k tomu se ani pohnout. Možná jsem přišla i o pohybový aparát. V tom mi Aranel zvedne bradu jeho ladnou rukou a namíří si tak můj šokovaně zmatený pohled do jeho očí, které mě pohladily až na duši.

Aniž bychom si něco řekly, nohy mě najednou nesly pryč, kdy jsem zaklesla do připraveného rámě jedné z těch Elfek a nechala se odtáhnout pryč, do svých komnat.

 

-

 

Mozek mi to stále nepobíral.

Mé oči nedokázaly vstřebat tu okolní krásu všeho a všech.

Byla jsem tím vším tak silně ovlivněná, že jsem se dokonce nechala vykoupat těma dvěma Elfkami, kdy mi napustily koupel do mohutné vany, kterou ovoněly všemi možnými oleji.

Do vody naházely byliny a okvětní lístky omamných květin a jen jsem vkročila do vody, už mě jejich nenechavé ruce myly, jako kdybych to nedokázala udělat sama. Jedna mi drhla vlasy od špíny, druhá mi mnula hebkou žínkou kůži na paži, kdy se snažila odstranit zažranou špínu na mém předloktí.

Z naprostého nevědomí mě vytrhla Elfka s žínkou, která se přesunula po mém hrudníku až ponořila ruku do vody a zajížděla mi po břichu do klína. Uskočila jsem tak hbitě, až voda vyšplouchla ven z vany a ony na mě překvapeně pohlížely.

Obranně jsem zvedla ruce a zhurta se nadechla.

„Dokážu se umýt sama!“ namítám jasnými slovy a doufala, že mi budou rozumět.

„Ale Král Aranel nám poručil, abychom Vás umyly, celou!“ namítá ta s tou žínkou v ruce a druhá Elfka rozhodně přikývla.

„Já tomu rozumím, ale přeci jen…udělám to sama,“ stojím si za svým, kdy Elfky na sebe nesouhlasně pohlédly, ale nakonec odstoupily od vany.

„Až budete hotová, má paní, zavolejte nás, pomůžeme vám z vany,“ pronese tvrdším tónem ta Elfka, která mi myla vlasy a rázem zmizely pryč z místnosti.

Vyfoukla jsem přebytečný vzduch z plic a ponořila se do vody až po krk.

Prej má paní…bylo slyšet, jak ji to nešlo ani přes pusu. A pro mě samotnou to bylo…divný.

Chvíli jsem v té vodě jen tak dřímala, pohlížela na okázale nazdobený strop, který připomínal rozkvetlou louku na zlatém pozadí a říkala si, jestli se už konečně probudím z tohoto snu.

Když už jsem si připadala dostatečně čistá, umytá a voňavá, vystoupila jsem z vany a natáhla se po dlouhé látce, připomínající ručník.

Jen jsem si ho ovázala kolem hrudi, dovnitř vstoupily ty dvě a počastovaly mě nesouhlasnými výrazy.

Jako kdybych je ubírala na práci.

Ani jsem se nenadála a už mě jedna začala sušit dalším ručníkem a druhá rozčesávala vlasy.

„Mám ruce, já se dokážu usušit i učesat!“ namítám tvrdohlavě, kdy se jedna Elfka uchechtla a druhá přísahám bohu, že zvrátila oči v sloup.

„Nechte nás, ať se o Vás můžeme postarat, máte za sebou dlouho nebezpečnou cestu!“ pobídne mě vřelým tónem ta, co přede mnou klečela, aby mi vysušila důkladně nohy. Chtěla jsem na to něco říct, ale vzpomínky na poslední tři dny, mě připravily o všechny slova. Nechala jsem se jimi zavést do vedlejší komnaty, která byla v podobě mé nové ložnice. Nádherná velká prosluněná místnost s obrovskou postelí, že by se tam vyspalo tak pět osob. Měla nebesa s baldachýnem a vše bylo laděné do světlých barev bílé a jemné zelené. Honosnost pokoje neměla obdoby a já si připadala jako princezna.

Elfky mě usadily ke stolku se oválným zrcadlem, kde jsem viděla svůj odraz. Ve tváři jsem si přišla mírně pohublá, přesto jako kdyby mi pleť zářila.

Možná to bylo tou vodou, nebo koupelí.

Tmavovlasá Elfka za mnou se pustila do dalšího rozčesávání mých plavých vlasů a ta druhá, která měla zrzavé dlouhé vlasy, přešla k široké šatní skříni za námi. Otevřela ji do kořán a já spatřila několik množství barevných látek v podobě šatů.

„Jak se jmenujete?“ zajímá mě a tmavovlasá Elfka se setkala s mým pohledem v zrcadle.

„Jsem Merra, má paní,“ odpoví mi slušně, kdy jsem cítila její hřejivý dotek na zátylku. V podstatě jako kdyby měla fén v rukách, ale přitom v nich nic nesvírala. Prostě nahřívala mé vlasy pouhým dotykem svých dlaní.

„A já jsem Lia,“ odpoví ta u skříně a pokloní se. Lia byla daleko přátelštějšího vzezření, než byla Merra, přesto svým způsobem mi byly sympatické obě.

Když mi Merra ve svých rukou vysušila vlasy, začala mi je zaplétat do spletitého copu, který se mi velmi líbil. Několik pramenů vlasů mi nechala spadané podél tváře a ofinu mi upravila do strany. Vlasy se mi leskly a vypadaly, jako kdyby byly plné života a síly.

Takhle nikdy nevypadaly!

Lia si u skříně nadávala něco pod nosem, kdy se zřejmě nemohla rozhodnout, které šaty mi vybrat, až nakonec vybrala šaty světle fialové látky, které bylo spíše z šifonu než z látky, která by měla zakrýt má prsa a klín. Obě mi pomohly se do nich navléknout a když mi šaty spadly svou délkou až na zem, podívala jsem se na sebe netrpělivě do zrcadla.

Ty šaty byly krásné. Jednoduché, přesto nádherné.

Byly nabírané kolem ramen a měly dlouhé rukávy do zvonu, kdy mi jimi prosvítala holá pokožka. Neměla jsem pod nimi spodní prádlo, a přesto zakrývaly naprosto vše co měly. Pak mě Merra zatáhla mírně za ruku, kdy mě zase usadila před zrcadlo a hodlala se mě nalíčit obdobnými líčidly, která byla i v mém světě.

Když byly se vším hotové, s širokými úsměvy si mě prohlížely, jako kdyby byly hrdé svou vlastní prací a taky že jo.

Mně samotné to vyrazilo dech, jak jsem vypadala krásně. Lia mi podala boty v obdobě střevíců na širokém podpatku obsypané umělými světle fialovými kvítky a já si připadala jak víla. Ty šaty a mé spletené vlasy ten dojem jen umocňovaly.

Odevzdaně jsem se nechala vyvést ze svých komnat, prošly jsme spletitými chodbami, kdy jsem se ztratila už při druhé odbočce, až jsme přešly k širokému poschodí lemovaný zlatavým parožím v podobě zábradlí. Opatrně jsem scházela schody, ačkoli jsem měla zkušenosti s daleko vyššími podpatky, mé nohy byly jak z želé a byla jsem velmi nervózní.

Merra s Liou mě dovedly do sálu, kde se nacházel dlouhý, ale opravdu dlouhý stůl, u kterého sedělo několik Elfů.

U dveří se zastavily a vyzvaly mě jít dál.

Vkročila jsem na zlatavou podlahu pokrytou bílou mozaikou a mé podpatky zaduněly sálem. Všechny tváře od stolu na mě padly a já se setkala s pohledem Krále, který seděl v samotném čele stolu.

Vcelku zaskočeným pohledem si mě prohlížel, kdy se jako kdyby upomněl a vstal od stolu, stejně jako zbytek osazenstva. Všichni se mi…uklonili.

Kývla jsem hlavou v mírný úklon a jeden z Elfů ke mně hbitě přiskočil. Nabídl mi svou ruku jako představení a široce se na mě usmál.

„Jmenuji se Celduin!“ představí se a líbne mě svými rty na hřbet ruky, kdy Král nesouhlasně zamručí. Celduin jako kdyby uskočil stranou a hned mi byla nabídnuta židle mezi ostatními Elfy. Děkovně jsem pohlédla na ostatní a usadila se ke stolu plný skvostně vypadajícího jídla.

„Nevěřil bych, že kdy spatřím člověka!“ pronese jeden Elf v tmavě zeleném okázalém oděvu, který na mě upíral zvědavě zrak.

„Nevěřila bych, že kdy spatřím Elfa!“ odvětím jízlivě a celý stůl se zadrhl pohledem na mě. Následně se Celduin hlasitě rozesmál, stejně jako zbytek osazenstva, jako kdybych řekla ten nejlepší vtip. I já jsem se strojeně usmála.

„Prosím Leio, jez, pij, co hrdlo ráčí, jistě máš hlad,“ vybídne mě Aranel a můj pohled padne na něj, kdy bylo jeho oblečení prostější, než když jsme se setkali poprvé. Tentokrát na sobě měl hedvábnou bílou košili posetou drobnými kamínky, světle zelenou vázanku kolem krku a vlasy měl sčesané dozadu. Přesto všechno, stále měl na hlavě korunu.

Srozuměle jsem přikývla a zadívala se na mísy a talíře plná jídla. Nevěděla jsem, co si nabídnout dřív, až když se Celduin natáhl po mé pravici a podal mi misku s jakousi omáčkou, ve kterém byly kousky narůžovělého masa.

„Začněte tímto, to Vám bude chutnat,“ mrknul po mně okem a já si říkala, zda se mnou tak okatě flirtuje. Následně mi podal čerstvou zeleninu a na talíř mi naložil ještě kousky chleba. Zbytek osazenstva se pustilo do jídla a do jakési nezáživné konverzace. Vnímala jsem však pohledy všech, jak mě po očku sledovali, kdy jsem strčila první sousto jídla do úst a rozplývala se blahem tou chutí té omáčky.

Jako kdyby se tím všichni uvolnili a konverzace u stolu v poklidu ubíhala.

Krátkým pohledem jsem pohlédla na Krále, který se zrovna bavil s krásnou Elfkou po své pravici. Měla husté kudrnaté černé vlasy, její tvář byla jak z alabastru a její oči měly fialovou barvu, což jsem viděla poprvé v životě. Stejně jako většinu věcí tady.

Najedla jsem se do sytosti a měla v bříšku jako v pokojíčku, jak se říká u nás.

Mé chuťové buňky byly dostatečně uspokojeny a když jsem se napila ze zlatého poháru, na jazyku jsem pocítila chuť šumivého vína. Bylo trošku hořké, přesto velmi chutné a poddajné. Celý pohár do mě zahučel, jak nic až jsem vnímala, že se mi brzy rozváže jazyk.

„Jak se Vám líbí Království, paní Leio,“ osloví mě Elfka naproti mně, která byla svou tváří o něco starší. Typovala bych ji tak něco kolem čtyřiceti let, ačkoli v jejich věku to bylo jistě daleko víc.

„Nic nádhernějšího jsem nikdy neviděla,“ přiznám ostýchavě, kdy se pousmála nad mou odpovědí a žena, o něco mladší, sedící vedle ní se tomu zvonkově zasmála.

„A odkud jste přišla, že jste nic nádhernějšího neviděla?“ zněla uštěpačně její otázka, kdy se jí v očích zajiskřilo. Snažila jsem se vzpomenout, kde že mě to Reese vlastně našel.

„V Dubovém háji, tři dny cesty odsud,“ odvětím slušně a pomalu celý stůl se rozesmál, jak nás poslouchal.

„Když jste přišla z takové díry, tak naprosto rozumím tomu, že se Vám to tu zdá, jako to nejnádhernější místo,“ odvětí Elf po mé levici a já se cítila krajně nepatřičně. Jejich povrchní pohledy s jejich smíchem se na mě snesly.

„A co vám na tom přijde tak vtipného?!“ zvýším nestoudně hlas a ač jsem tušila, že jsem si dovolila přespříliš, měla jsem sto chutí zatočit s takovými namyšlenými lidmi. Podívala jsem se po všech, kteří se smáli a smích je záhy přešel. Elf po mé levici si odkašlal a narovnal se v zádech.

„Nechtěli jsme se Vás dotknout, paní, jen ta díra, kterou jste nazvala Dubovým hájem je to místo, kam by nechtěl ani jeden z nás, to mi věřte. Špína, nemoci, nebezpečí na každé straně, nic pro vážené Elfy jako jsme my,“ odvětí důležitě a já se na něj ironicky usmála. Ač to byly Elfové, se špičatými uši a nádhernými tvářemi, v duši byli stejně zkažení jako lidé.

„Možná by vám tam nějaký čas prospěl, možná, byste si pak vážili toho, co máte,“ zamručím pohrdavým tónem a ostře si přeměřila Elfa vedle sebe, který se celým tělem napnul. Jako kdyby mu najednou bylo nepříjemné vedle mě sedět.

„Omluvte Sarilla, paní Leio, někdy zapomíná, jaké je jeho pravé místo a že se nedaleko Dubového háje i narodil,“ odvětila postarší žena naproti mně a smířlivě se na mě usmála. Přikývla jsem a ohlédla jsem se na pohár, který ještě před chvíli zel prázdnotou, nyní byl zase plný. Jakási neviditelná síla mi dolila víno, stejně jako přede mnou zmizel prázdný a špinavý talíř. Nechápavě jsem se rozhlédla.

„Mohu se zeptat, kolik je Vám let? Myslím, věk lidského času?“ zeptá se žena následně, kdy se na mě upřou zase zraky všech u stolu. Včetně Krále.

Dlaně si mi začaly potit a ta jejich pozornost mi nedělala dobře. Přesto jsem mírně zvedla bradu a nechtěla se nechat jimi zlomit.

„Je mi třicet let,“ odpovím a několik elfů u stolu udiveně zaševelí.

„Krásný mladistvý věk,“ pronese Elfka po Králově pravici a široce se na mě usmála. Byla tak krásná, její krása mi doslova vypalovala oči.

„A mohu se zeptat i na něco já?“ zvolá Celduin po mé pravici a přiměje mě se tak na něj podívat. Pouze jsem přikývla.

„Je…je pravda, že…že lidské ženy, krvácely jednou za měsíc a dávaly tak najevo svou plodnost?!“ otáže se s mírně začervenalou tváři a mně bylo snad ještě trapněji za něj.

Právě se mě ptal na menstruaci?! Aha!

„A-ano, to je pravda,“ přitakám a všichni u stolu údivem div nehvízdli. Natáhla jsem se po víně a rovnou do sebe obrátila půlku poháru. Chuť vína mě mírně uklidnila a u stolu se nemluvilo o něčem jiném, než že si nikdo nedokázal představit, že by měl krvácet každý měsíc. Pane Bože…

„A je pravda, že žena nosí dítě ve svém těle přesně devět měsíců?“ vyhrkne další Elfka, která se na mě odvážila promluvit.

„Ano, to je taky pravda,“ přikývnu a další obdivné ševelení.

Všichni z toho byli vzrušení a přemýšleli, na co všechno se mě mají ještě zeptat.

Takže dalších asi nekonečných dvacet minut jsem odpovídala na až nesmyslné otázky typu, zda je pravda, že lidské slzy pálí, že naše vlasy byly silnější než koňské žíně, nebo že lidé ulehávali spolu do lóže až po svatbě.

Začínala jsem toho mít dost a tupá bolest se mi ozvala na spáncích. Otráveně jsem si promnula pravý spánek a neměla sebemenší chuť ani sílu odpovídat na další otázky, i když jsem slyšela, že na mě mluví někdo další.

Najednou se ozvalo tlesknutí, které utnulo veškerou konverzaci u stolu a pohledy všech padly směrem ke Králi, který tlesknul znova.

„Děkuji Vám za dnešní večeři a teď, mě nechte s naším hostem o samotě,“ zvolá pevným a důležitým tónem a nebyl nikdo, kdo by se opovážil cokoli namítat. Všichni se odebrali od stolu až jsme byli najednou v celé místnosti úplně sami.

Upila jsem zbylého vína z poháru a jen jsem ho odložila, viděla jsem, jak se mi záhy doplnilo samo. Sakra, to jsem potřebovala v reálném světě, plně automatická doplňovací sklenička vína!

Král Aranel vstal ze svého místa, kdy jsem pohlédla na zbytek jeho oblečení a uvědomila si, jak vlastně měl pohlednou postavu. Štíhlé a vysoké tělo měl jistě obsypané svaly, které se napínaly pod košilí. Kalhoty tmavě zelené barvy, doplněné koženým páskem se mu obepínaly kolem nohou a ke kolenům měl vysoké boty se zlatým šněrováním.

Přistoupil až ke mně a odtáhl si židli po mé levici. Posadil se pohodlně a natočil se tak, abychom si koukali do tváře. Opět jsem znervózněla z jeho blízkosti a těch jeho zlatavých očí, které se na mne upíraly. Upila jsem znova z plného poháru, jako kdyby mi to mělo pomoci v tom, nebýt tak nervózní.

„Omlouvám se za svůj lid, někdy jsou…nemožní,“ omluví se medovým hlasem a decentně se tomu pousmál. Ledabyle jsem mávla rukou a zakroutila hlavou.

„Nic se neděje, kdyby to bylo obráceně a Elf se objevil v tom mém světě, myslím, že by dostával podobné otázky,“ utrousím s úšklebkem.

Aranel se tomu hrdelně usmál a ten zvuk byl jako balzám na mé nervózní duši.

Pak se na mě však důležitě podíval a jeho úsměv ustal.

„Máš jistě mnoho otázek,“ konstatuje, jako kdyby mi pohlédl do hlavy, kde se odehrával naprostý chaos.

„Nekonečno mnoho otázek,“ přikývnu.

„Všechno má svůj čas, ale bych rád, abys věděla, že v tomto Království jsi pod mou ochranou a nic se ti nestane.“

„Děkuji ti, za tvou ochranu, Králi,“ pronesu důležitě, ačkoli jsem cítila, jak mám jazyk mírně podnapilý vínem.

„Byl bych rád, abys přijala mou pohostinnost a pobývala zde, v mém panství, dokud nevyřešíme to, jak je možné, že se tu po několika staletích objevil člověk,“ odvětí následně a já třímala mezi prsty pohár. Srozuměle jsem přikývla a podívala se na něj, kdy na mě upíral svůj vševědoucný pohled.

„Tvé oči už jsem viděla…“ přiznám o něco tišeji, jako kdyby se naše slova stala důvěrnější. Aranel se pousmál a jeho oči se zúžily. Mírně si podepřel bradu svou dlani, kdy na jeho prstech bylo hned několik blyštivých prstenů nesmírné krásy.

„I já viděl tvé oči, tvou tvář. Hned jak jsi vstoupila do mé říše, pocítil jsem to,“ praví tiše. Jeho medový hlas způsobil mravenčení po mém těle, jako kdyby mi med laskal po kůži.

Ani nevím proč, tušila jsem, že byl jistě dobrým milencem.

Až jsem pod tou myšlenkou zčervenala.

„Eeeech…no,“ vydechnu úsečně a zhurta naberu dech nosem. Posadila jsem se rovně, odložila pohár vína, který mi zaslepoval mozek, a hlavně úsudek, a složila ruce do klína, „Půjdu už spát, za poslední dny, jsem toho moc nenaspala,“ přiznám ostýchavě a těkavým pohledem se podívala po něm a taky ke dvěma elfkám, které stály u dveří a stále na mě čekaly.

„Uvidíme se zase zítra, přeji ti krásnou noc, Leio,“ popřeje mi Aranel s milým a vřelým úsměvem, kdy jsem vstala z židle, mírně se uklonila v kolenou a brala nohy na ramena.

Horkost prostoupila z mých tváří a rozlila se po celém těle. Byla jsem rudá až na uších a srdce mi bilo jak o závod.

Dunivé podpatky dávaly na odiv mé rázné kroky po podlaze a ze dveří jsem vystřelila jak namydlený blesk, v závěsu dvou další blesků v podobě mých služebných.

Dovedly mě zpátky na pokoj, kdy jsem se cestou snažila uklidnit.

Měla jsem nějaký zvláštní pocit ze samotného Krále a bála si připustit, že v tom bylo něco víc.

Byl krásný, magický a čarovný, byl to Elf, dokonce Král Elfů a ano líbil se mi, ale sakra, komu by se nelíbil!

Sedět v jeho blízkosti, stát v jeho blízkosti byl skoro nadlidský úkon, abych nezvedla ruku a nesáhla si na něj, zda je opravdový. Zda jeho krása byla tak dokonalá i na dotek.

Poté co mě Merra s Liou dovedly zpátky do mých komnat, pomohly mi se vysvléknout z šatů a převlékly do rádoby noční košile, kdy jsem k tomu dostala i hedvábné kalhotky s delšími nohavičkami. Pohlížela jsem na ty kalhotky, jako na poslední výkřik módy v tomto světě a říkala si, kdyby tak věděly, co se nosí u nás.

Vlasy mi rozpletly a rozčesaly.

Deku v posteli složily k nohám a pozhasínaly všechny zapálené svíce, které nebyly potřeba ke spánku.

S přáním dobré noci obě odešly a když jsem konečně byla sama, otráveně a velice dlouze, jsem si oddychla. Jako kdyby ze mě spadl kámen čehosi a já po několika dnech byla opravdu sama, jen se svými myšlenkami.

Ač jsem dosáhla kýženého cíle, v hlavě jsem měla o to víc otázek a odpovědí se mi nedostávala. Na nic jsem si nedokázala logicky odpovědět a tušila, že žádná logika v tom zřejmě nebude. Prostě věci se tak měly, nabíraly určitý spád a nemuselo to mít žádné důvody.

Ležela jsem v cizí posteli, podušky a deky voněly květinovou vůní, která byla velice příjemná, přesto jsem se nemohla uklidnit. V mysli mě pronásledovaly zlatavé oči s příměsí medového hlasu a na bedrech jsem nesla tíhu celého svého lidského života, který řádně okusil za několik dní. A chyběl mi Reese.

Neviděla jsem ho několik hodin a jako kdyby mi kousek něčeho chybělo. Jeho kousavý tón, tvrdý a nepřístupný výraz, ty jeho paže a černé oči.

Kde asi byl?

Odjel z Království?

Aniž by se rozloučil?

Zuřivě jsem odkopla deku a uvědomila si, jaké mě pohlcovalo horko. Byla jsem jako kdyby v jednom ohni a myšlenky mi drásaly hlavu. Nedokázala jsem se soustředit ani na ten spánek, který jsem tak strašně moc potřebovala. Potřebovala jsem především vypnout, spočinout hlavou na polštáři a dát vale všemu, co mě právě tížilo. Ale nešlo to.

Vstala jsem z postele a bosými nohy přešla k balkónu. Rozhrnula jsem hedvábné bílé závěsy a vzala za zlatou kliku dveří, které vedly ven na balkón.

Příjemně chladný vzduch mnou ovál a já se nadechla svěžího vánku, který jsem prostě potřebovala. Vyšla jsem až ke kamennému zdobenému zábradlí, které jsem měla až po pás a zadívala se na nádherný výhled na Království, kdy jednotlivé věže byly nasvícené pochodněmi a velkými lucernami.

Slyšela jsem spád vodopádu poblíž, stejně jako klikatící řeku pod palácem.

Ve vzduchu jsem cítila vůni šeříku a pak jsem zaslechla šustění z porostu břečťanu u zdi, kdy najednou na balkón skočil Reese.

„Do hajzlu…děláš si srandu?!“ vyhrknu na něj vystrašeně, kdy jsem se chytla na hrudi, aby mi mé srdce nevyskočilo z hrudi, jak moc jsem se ho lekla. 

„Nechtěl jsem se tě vystrašit, omlouvám se,“ zazněl mi jeho důvěrně známý hlas v hlavě, ačkoli oči mu jiskřily a ve tváři měl jisté pobavení.

„Co tu děláš?“ syknu na něj úsečně, o něco tišeji, aby nás nikdo neslyšel, protože jsem předpokládala, že se sem neplížil jen tak. Jistě nechtěl být přistižen někým jiným.

„Přišel jsem tě zkontrolovat, zda jsi v pořádku,“ odvětil a ležérně se opřel o chladný kámen zábradlí. Rozhlédl se po tom výhledu a absolutně s ním nic neudělal.

Jako kdyby ten pohled znal.

„Tak to je hezký, že sis vzpomněl,“ utrousím spíše ironicky a též se opřela o zábradlí. Pohlédla jsem na černé nebe, na kterém zase zářily miliony krásných hvězd. Byl to stejný pohled, na který jsme koukali spolu, před pár dny.

„Král mi svolil zůstat u dvora, abych na tebe dával pozor,“ pronese po chvilce tiše, do mé hlavy, aby mě znova nevystrašil. Ačkoli jsem chtěla být sama, sama se svými myšlenkami, které mi způsobovaly bolest hlavy, byla jsem ráda, že za mnou přišel.

Abych na tebe dával pozor.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se přes mé mlčení.

„Jsem strašně unavená, ale nemůžu spát, v hlavě toho mám…tolik,“ přiznám tiše s důvěrným přiznáním. Srozuměle přikývl a zlehka se odpíchl od zábradlí. Několika krátkými kroky přešel až ke mně a pohlédl do mých očí. Černota jeho očí byla opět tak pohlcující, jako kdyby tam měl dvě červí díry, které mě nabádaly a lákaly se nechat vtáhnout.

„Můžu ti pomoct usnout, pokud chceš,“ pronese s nabídkou a nakrčí obočí vzhůru. Přeměřila jsem si ho podezřelým výrazem a úplně nechápala, jak to myslí. Nabízel mi sex až do únavy?!

„Jak?!“ zajímá mě, kdy mě záhy na to vzal za ruku a pomalu mě pobídl jít zpět do komnaty. Prošly jsme plápolajícími závěsy, kdy příjemný vánek prostoupil celým pokojem a Reese mě dovedl až k posteli. Každý můj krok byl těžší a těžší a celé mé tělo se napínalo od očekávání co přijde. Nebo co nastane.

„Lehni si, jak je ti pohodlné a zkus se soustředit jen na spánek,“ pokyne mi jeho hlas v hlavě, kdy jsem byla jen maličko, opravdu jen maličko, zklamaná, že v tom nebylo nic víc. Jistě mínil provést nějaké to své kouzlo a uspat mě. Což…byla taky příjemná představa.

Udělala jsem, jak mi pokynul, deku jsem si strčila až pod bradu a pohodlně spočinula tváří na polštáři. Dívala jsem se na Reese, který si přisedl na okraj postel a svou teplou dlaň mi položil na temeno hlavy. Jeho vřelý a jemný dotek mnou projel, až mi zacukaly palce u nohou. Bojovala jsem s pocitem, že by se mi líbilo, kdyby na mě sahal i na jiných místech těla.

„Soustřeď se na spánek,“ nabádal mě o něco razantněji v mé hlavě, jako kdyby věděl, na co myslím. A pak mě napadlo…co když ten parchant umí číst i myšlenky?!

„Reese, počkej, ještě,“ šeptnu tiše, kdy na mě spočinul pohledem, ačkoli ve tmě pokoje mu nebylo moc vidět do tváře, „Zůstaneš tu se mnou? Myslím v paláci?“ má otázka byla naléhavá a jeho tělo bylo strnulé.

„Ano, zůstanu, říkal jsem ti, že mám svolení zůstat u dvora,“ odpoví po chvilce, jako kdyby hledal vhodnou odpověď.

„A zůstaneš tu se mnou, dokud neusnu? Prosím?“ nabádám ho zůstat u mě, přeci jen, jeho přítomnost mě uklidňovala a za poslední tři noci mi vždycky ležel po boku. Ale pocitem to bylo jako kdyby ležel po mém boku celý život. Důvěřovala jsem mu.

„Jistě,“ odvětil mírným tónem hlasu a druhou rukou se natáhl na má záda a cítila jsem jemný tlak, jakousi energii, která sálala z jeho rukou, „A teď už spi, Leio,“ šeptne mi jeho hlas, kdy byl svým obličejem tak blízko, až jsem měla tendenci zvednout hlavu a políbit ho, ale Říše spánků mě volala, Reesova magie mě pohlcovala a já usnula hlubokým a poklidným spánkem.