Vánek ve větvích vrb - kapitola 9

Napříště jej probudil pouze chlad.

Ležel na boku, ve vlhku a blátě. Pach půdy se však po mnohých a mnohých dnech změnil. Necítil již tlející listí. Vůně zeminy se mísila s pachem pošlapané trávy. Padala rosa.

Pozvolna začal vnímat nerovnosti povrchu, na kterém ležel, kamínky a hrudky pod svým tělem, vlhký chlad, od špiček prstů po řídkými rousy pokryté korunky. Ať již byl někým položen, či ulehl sám, zaujímal nepřirozenou polohu s nohama rovně propnutýma a břichem zranitelně odhaleným. 

Když pozvedl oči, spatřil pouze řídkými stébly lemovanou linku blízkého horizontu, jako by se nacházel na nějakém ostrohu, za nimž se rozpínala jen nekonečně šedá a pustá obloha.

Najednou jej ochromil úlek, že je stále ve starém tábořišti, že okolo planou ohně Latejců a vedle něj leží ryzá lučištnice. Vzápětí ho však obranné mechanismy jeho mysli uchlácholily. Čím více se probouzel, tím více vnímal rozlehlé tóny Písně vesmíru. Byla všude, kolem něj i v něm. Ujištovala ho o nedávných událostech. Objasňovala mu jeho situaci. Ucítil také tepající bolest v levé zadní končetině, mnohem silnější, než jaká byla při útoku na tábor.

Vnímal však také moc svého nitra. Dosahovala daleko za hranice jeho tělesné schránky, a pokud se dosud rozvolněně přelévala po zemi kolem něj, nyní se zkoncentrovala a zformovala v ochrannou, druhou kůži obklopující jeho fyzické tělo. Vířila, chvěla se a vibrovala. Každým nádechem stabilnější a senzitivnější.

Obezřetně se vztyčil na rukou a hlava se mu roztočila. Před očima se mu zatmělo, a proto je zavřel. V blízkosti spatřil skupinu nubelorů. Nikoly prchající léčitele, ke kterým se připojil. Těchto bylo více, mnohem více a jejich nitra nebyla vnímavá pouze k Písni ducha. Cítil však i další emanaci, jež ho zaujala podstatně víc. Společenství vitalonů thermenthali. 

Na okamžik se mu podařilo odmyslet bolest a postavit se. Byla to stěží popsatelná chvíle, ale měl pocit, jakoby použil vlastní moc, aby udržela jeho tělo pohromadě.

Pohnul se vpřed s bolestí, malátně a belhavě. Po chvíli zjistil, že stejně není s to pohybovat se jinak, než po třech. Každý poskok mu hrozil ztrátou rovnováhy a z otřesů mu jektaly zuby. 

Dokulhal na okraj ostrohu a shlédl pod sebe svým fyzickým zrakem. Šedé nebe bylo stále stejně nekonečné. Jeho pustinou se však klikatil tenký proužek o něco bělejšího kouře.

Ostroh byl ve skutečnosti pouze mírně se svažujícím náspem, nízkým zvrásněním krajiny. Hradba lesa se tyčila za jeho zády. Od něj až k úpatí kopce, který ohraničoval pláň z druhé strany, se pohybovala skupina nubelorů. Probouzeli se, rozdělávali ohně, střídali na hlídkách, hovořili, ohřívali se navzájem. Na bahnité, trsy nejistě rašící jarní trávy pokryté louce jich tábořilo zhruba čtyřicet, z většiny bojovníci. Třebaže mezi nimi Salix vnímal i vitalony saeni, žádného z šestice léčitelů ani scaldku, kteří jej sem donesli, nikde v okolí nespatřil. Nepátral po nich. Jeho tělu již léčitelé pomoci nedovedli. Namísto k táborovým ohňům vratce zamířil k Termentantské jeskyni. Cestu znát nepotřeboval.

Salix se během útěku z napadeného tábora Laureciina kaedru, zvláště v jeho poslední části, nejednou zabýval myšlenkou, že by své nynější tělo opustil. Byl však Salixem již dlouho, přicházel na to, že svým způsobem navykl na tohoto vzrůstem malého, hubeného nubelora se všedně hnědou srstí a špičatým obličejem. Byl až k uzoufání slabý, ovšem. Jakémukoli nově přijatému tělu by však trvalo spoustu let, než by dospělo a dozrálo k znovuobjevení a plnému ovládnutí schopností, jakými Salix disponoval nyní. Nemluvě o délce čekání na samostatné nové zrození, zvláště za těchto nepříznivých časů. Salix se rozhodl přežít. Žít. Především teď, když měl poprvé v životě dojem, že úkolem jeho bytí je něco vykonat.

A tak kulhal dál.

Termentanská jeskyně, stejně jako ta při Laureciině ležení, nebyla opravdovou jeskyní, pouze rozsáhlým přístřeškem z větví a kůží, důmyslně situovaným kolem kmenů a spodních větví několika stromů na okraji lesa. K místu neomylně naváděla silná vibrace několika energetických siločar, cév země, které se zde proplétali v hned několika uzlech. Směřovaly sem však i síly vrtkavějších aspektů, zvětšiny jako výsledek práce Průvodců. Stezka zde však byla klidná a netečná.

Termentanté odnášeli těla dovnitř až poté, co se od nich duch zemřelého s jejich pomocí odpoutal a nikdo již nevěnoval pozornost obřadům, které nad nimi v temnotě a tichu vykonávali. 

Bylo však třeba připustit, že během války se několikadenní tradiční rituály omezily na nejnutnější úkony. Neživé schránky navraceli vitaloni thermnethali lesu. I tento obřad byl zjednodušen pro nedostatek času. Salix nepochyboval, že ani zde, stejně jako ve většině válečných ležení, ve kterých sloužil, vůbec není Strom duší. 

Každý krok byl pro Salixovo tělo obtížnější. Než dospěl na dohled nízkého vchodu do přístřešku, musel se přidržovat stromů a hledat odhodlání před každým dalším pohybem. 

Pod portálem ze spletených větví jej vyčkávala dvojice Průvodců. Nehybní, tiší, s tvářemi zakrytými černými kožešinami a zrůdnými maskami. Ani jedna z nich neměla krátký zahnutý zoban.

Tedy ses rozhodl dnes nezemřít. Bylo to spíše přivítání, než zbytečná konstatace. Rozeznali jej i bez masky, nebyli tak lehce ošálitelní, jako léčitelé.

Salix se přemohl k dalšímu kroku. Jsme vitaloni. Saenii jako thermenthali, všichni tu máme ještě spoustu práce. 

Termentanté se rozestoupili a vybídli ho k pokračování do tmy za nimi. Salix bez zaváhání vstoupil. Ovinula jej známá vůně bílé šalvěje a pryskyřice. 

Vstoupil do jeskyně a její temnota ho pohltila.

 

***

 

Ponořil prsty do nádoby s aromatickou pastou, rozetřel si ji po masce v blízkosti průduchů a opět uchopil do ruky kostěnou jehlu. Ránu vycpal rašelinou, kterou tělo očistil. Šít začal z vnitřní strany odchlípené tkáně, zevnitř ven a zvenku dovnitř. Čich mu otupoval pach mateřídoušky a fenyklu. Po obou stranách těla doutnaly svazky bílé šalvěje.

Kůže byla studená a nabobtnalá, ale on vedl stehy záměrně ze široka, aby ji střívko při stahování neprořízlo. Mívali nitě ze zpracovaných střev býložravců, které nubelři primitivnějších kastil lovili pro svou obživu. Nyní bylo v lesích zvěře málo, kusy, které nevybilo latejské vojsko, prchaly do klidnějších oblastí na severu. S nedostatkem materiálu se však dokázali vypořádat. I tento nubelor měl protrženou břišní stěnu. Zdali ránu utržil při střetu s Latejci, zranil se nešťastnou náhodou, či jej potrhali divocí psi, kteří se pro nedostatek kořisti stahovali k jejich táborům stále blíž a blíž, Salixe příliš nezajímalo. Svému účelu však střeva posloužila.

Propichoval kůži a stahoval její části k sobě. Pracoval automaticky. Zevnitř ven a zvenku dovnitř. Uzlík udělal velký a ledabylý, zbytek střívka odřízl a i s jehlou odložil do další misky na pracovním stole. Pracoval poslepu, ale přes sešitou ránu přejel prsty. Celá byla nevzhledná a krabatá, s mezery mezi vpichy příliš velkými a zbytky rašeliny čnějícími mezi suturami. 

Pamatoval si časy, kdy svojí práci takto nevykonávali. Že jej to kdysi naučili úplně jinak. Ale takové časy byly už pryč.

Natáhl se k nádobě stojící vedle misky s fenyklovou pastou a nabral plnou dlaň s vodou smíseného jílu. Zcela jím pokryl obličej mrtvého, strnulé, nepovědomé rysy, aby si jej žádný duch, který by ho případně našel, nemohl splést s živým. Na holou kůži trupu a paží však tolika jílem neplýtvali, pokryl je pár šmouhami, jak si otíral ruce. 

Zapřen dlaněmi o stůl, proutím propletený dřevěný rám postavený na vysokých plochých kamenech, na chvíli odlehčil pravé zadní noze. Maně jej přitom napadlo, jaké by to bylo, kdyby mrtvý opět vstal. Kdyby, nemaje již svého ducha, prostě následoval přání a myšlenky jiných. Šalvěj v mělkých kamenných miskách doutnala dál. 

Salix uchopil dvě lana z širších pruhů kůže, navlékl smyčky na konci každého z nich na háky upevněné při obou koncích pracovní desky a na zem spuštěná lana natáhl rovnoběžně směrem od stolu. 

Věděl, že mu vcelku nesejde na tom, jaké by to bylo. Že to jsou úvahy, kterými nemá smysl se zabývat. Kterými je pohodlné se nezaobírat příliš.

Přivolal dalšího vitalona thermenthali, aby obejmul mrtvého pod pažemi, zatímco Salix jej uchopil za zadní končetiny pod tarsy. Společně překlopili tělo z proutěné desky na zem, tak, že s tupým úderem dopadlo na natažená lana. Za oba konce lan, provlečených pod hrudníkem a ve slabinách mrtvého, odtáhli tělo na hromadu u dalšího z východů z přístřešku, obráceného k lesu. Ani tento Průvodce nenosil masku se zahnutým zobanem.

Hromada byla menší, než bývala bezprostředně po střetech vojsk, tvořena nyní nemocnými, uhynulými z nedbalosti nebo na následky starších zranění. Přesto však byla větší, než v dobách, kdy se mladý Salix učil průvodcovskému umění. Kdy o jediného mrtvého pečovali celé dny a pohřební obřady trvaly od rozbřesku do setmění. 

Všechno zevšední, je-li toho mnoho, napadlo ho při pohledu na pomalu se rozkládající těla. I samotná smrt.

Vrátili se zpět do tmy jeskyně. 

Hroby zvládli vyhloubit slerii. Nubeloři neslyšící vyšší Písně vykonávali tuto činnost i v dobách, kdy se samotných mrtvých směli dotýkat opravdu pouze vitaloni thermenthali. 

Pach doutnající šalvěje se mísil s fenyklem, mateřídouškou a pryskyřicí.

Salix poklidil pracovní stůl.

Došlapoval již plně na všechny čtyři končetiny, třebaže stále kulhal a byl občas nucen si odpočinout. Byl nemotorný, došel závěru, že klouby od hlezna dolů už nikdy plně neohne, ovšem zánět ustoupil a jeho tělu se opět pomalu navracela síla. Ovšem, stále zůstával neduživý a slabý, nikoli však o příliš více, než kdy dřív. Termentanté dovedli odvést ducha od těla, ve kterém již nemohl přetrvávat nadále. Dovedli však zřejmě i navrátit život tam, kde mohla následovat smrt. 

Salix si maně pamatoval nejasné obrazy z útržkovitých stavů vědomí, které se mu během počátku léčby v jeskyni navracelo jen zřídka. Neměl ponětí, kolik dní uplynulo od jeho příchodu po dobu, kdy shledal sám sebe, jak mechanicky a bezmyšlenkovitě opatřuje mrtvé, jakoby to bylo to jediné, co dělal po celé věky.

Dostal masku. Již se s ní probudil, s ušklíbající se šelmí mordou se šikmýma očima a přímými, špičatými slechy, ne nepodobnou jeho předchozí. Kožešina navazující na čelo masky a spadající mu až pod hubená ramena byla zatuchlá, kůže masky tuhá a popraskaná.

Při skupině, ke které se dostal s pomocí Gynostemy a dalších uprchlíků, jich, spolu s ním, bylo pět vitalonů thermenthali. Salix si pomaloval hruď znakem jejich saenar-kaedru, znakem zdejší skupiny léčitelů, které neznal. Vně přístřešek Salix téměř nevycházel, o dění venku se nezajímal. Trávil dny ve tmě, dělaje práci, pro níž jej určovala vnímavost jeho ducha ke Stezce a Písni vesmíru. Dělal ji podle nových metod, ovšem neměl důvod nedělat ji nejlépe, jak dovedl. Opatřoval těla a dlouze nepřemýšlel nad ničím, co se stalo předtím. Zlhostejněl. Cítil správnost v tom, zabývat se pouze tím, čím před útěkem z napadeného ležení. A bezpečnost.

Salix připravoval těla k navrácení do země, zbylí Průvodci však nikdy nažádali jeho pomoc při cestách po Stezce.

Beliott mezi nimi nebyl.

--------------------

Zdravím věrné čtenáře u další části. Opět se budu těšit na vaše názory!