Mijorewell - 6.kapitola

Anotace: Noc úplňku bude jistě nezapomenutelná!

 

 

 

6.kapitola

 

K mému překvapení oslava ubíhala velmi příjemně.

Do sytosti jsem se najedla, vypila tři poháry vína a cítila se uvolněně do doby, než jsem dostala první nabídku k tanci od neznámého Elfa.

Slušně jsem odmítla, že neznám jejich tanec a nemínila se ztrapnit. Nebo jeho.

Když to přišel zkusit druhý, odmítla jsem se slovy, že netančím.

Třetího jsem odbyla, že mě bolí celé tělo z jízdy na koni a když mě vybídl sám Celduin, odevzdaně jsem vydechla.

„Varuji Vás Celduine, nejsem dobrá tanečnice,“ pousměji se na něj, kdy mě vzal pevně za ruku, když mě vedl od stolu a on se tomu zvonově zasmál.

„Já varuji Vás, má drahá, jsem dobrý tanečník, a ještě lepší učitel,“ zazubí se, kdy mi hned došlo, jak to myslel. Dotáhnul mě na parket mezi ostatní tanečníky, kdy započala nová hudba a on mě opravdu schopně vedl svými kroky. Připomínalo mi to náš valčík, jen s více úklony a otočky.

Nohy jsem měla po vínu vláčné, stejně jako mysl se mi uvolňovala a najednou mi bylo jedno, že bych se mohla ztrapnit mezi ostatními. Elfové kolem nás tančili, bavili se a nikdo si mě nevšímal. Jako kdyby mě přijali mezi sebe a já se začínala konečně bavit a uvolňovat se od celodenního napětí.

Smála jsem se, kdy mě Celduin vykrucoval do nemožných otoček, dělal na mě vtipná gesta a opravdu se snažil o to, abych se cítila dobře, za což jsem byla vděčná. Ačkoli to byl namyšlený panák a nadutec, měl snahu.

Hudba skončila a my se všichni zastavili.

Zrychleně jsem oddychovala a on ke mně přistoupil blíž.

Započal zvuk flétny, tak podmanivý až mi naskočila husí kůže. Vzal mě zlehka kolem pasu a stejně jako ostatní Elfové přistoupili ke svým tanečním partnerkám, mě vyzval k dalšímu, tentokrát pomalému tanci.

Nechala jsem se vést a jeho blízkost mi už zase nebyla tak příjemná, jako když jsme před chvíli spolu tancovali celým parketem. Pevně mě držel u pasu, druhou ruku mi svíral vzhůru, jako při klasickém lidském tanci a pouze jsme se houpali do tónů flétny a harfy. Koukala jsem raději pohledem jinam, protože jsem zcela jasně vnímala jeho pohled na sobě, blízko mého obličeje. Znervózňovalo mě to a nechtěla jsem být za úplnou mrchu, která by ho hrubě odstrčila.

Pohledem jsem těkala po ostatních Elfech, kteří se dobře bavili, pili, smáli se, až můj pohled zastavil na Králi, kterého jsem za celou dobu neviděla.

Opět jako kdyby to vycítil, pohlédl na mě a jeho zlaté oči se zúžily. Jako kdyby ho pohled na mě rozčiloval, tak zase pohled sklopil a bavil se dál s nějakou mladou Elfkou po jeho boku.

„Víte, drahá Leio, od chvíle, kdy jsem Vás spatřil, jste se mi líbila,“ pronese najednou Celduin a já v duchu zakňučela. Ale neeeee…

„Byl bych rád, kdybychom mohli pro tuto noc spolu sdílet lože,“ dodá a já se chtěla hanbou propadnout do země. Snažila jsem se tvářit děsně nad věcí, že tahle nabídka mě za nic nerozhodí a mírně se od něj odtáhla.

„Těší mě Váš zájem, drahý příteli, ale já myslela, že styk mezi Elfy a lidmi je…zakázaný, nebo nečestný,“ napadne mě vytáhnout těžký kalibr starých zákonů, o kterém se jednou zmínil Reese při našem putování do Království.

„Král vydal pro dnešní oslavný den soumilost, že si můžete vybrat partnera do lože,“ informuje mě a ve mně se všechno zadrhlo.

„Cože prosím?!“ zastavím se v pohybu a upřela na Celduina svůj tvrdý pohled.

„Jste náš čestný host a Král se uvolil, že k oslavě návratu Člověka do dvora vydá nový zákon, že i člověk se může zúčastnit oslav hojnosti a plodnosti, aniž by to bylo…nezákonné,“ vysvětlí poklidně a když viděl můj naprosto koncentrovaný výraz, dlouze si oddychl, „Jednoduše řečeno, dneska se můžete vyspat s kým chcete!“ dodal daleko uvolněnější mluvou, která mu náležela daleko víc než ta strojená.

„Já-, já ale nechci s nikým spát,“ vypadne ze mě a zároveň doufala, že se to ode mě neočekává.

„Nemusíte, není to povinnost,“ zasměje se Celduin a znova mě vybídl k tanci. S naprostým šokem jsem pohlédla na Krále, který se usmíval od ucha k uchu, kdy s ním zcela okatě flirtovala ta Elfka. Nevěděla jsem, z jakého přesného důvodu to udělal, povolil a co se za tím opravdu skrývalo. Jako ano, mohla bych mu být vděčná, že dovolil, abys si to s někým rozdala, ale o to tu přeci nešlo…nebyla jsem tu kvůli tomu!

Jako kdyby zase vycítil můj pohled a otočil se na mě. Zamračila jsem se, kdy on se vítězoslavně usmál a stočil pohled zase na tu kráskou Elfku. Zcela naschvál ji pohladil po jejích dlouhých vlasech a ve mně by se krve nedořezal.

Nevěděla jsem proč.

Na té louce mezi našimi koni, kteří se napájeli, jsme měli takový moment, ale to bylo tak všechno.

Neměla jsem jediný důvod proč žárlit, přesto ten osten žárlivosti mi pobídl mysl.

Král pronášel nějaká vřelá slova plná medu k té Elfce, která se přímo rozplývala, přičemž se natáhl ke stolu ke svému poháru vína. Upil z něj a mě napadla myšlenka, co by se stalo, kdyby tu tekutinu vdechl a zakuckal se. A tak se stalo…

Víno mu zaskočilo, až se rozkašlal a tekutina mu vylítla nosem.

Užívala jsem si ten pohled, jak mírně zbledl a zároveň ta panika ostatních kolem něj, jako kdyby nikdy neviděli Krále, který se zakuckal vínem. Sevřela jsem pevně rty k sobě a sklopila tvář, abych schovala svou pobavenou tvář.

Karma je zdarmaaaa…hlásilo mi podvědomí.

Hudba ustala a Celduin se ode mě odtáhl. Pohlédl na mě přívětivým pohledem a mě napadlo, že jsem si nedokázala ani koutkem mysli představit, že bych se s ním měla vyspat.

Nebyl ošklivý, ani nebyl starý, ale prostě mě to k němu netáhlo…jako k jiným.

„Do půlnoci budu čekat na Vaši odpověď, drahá Leio, pokud se nevyslovíte, najdu si jinou partnerku,“ stiskne mi jemně ruku, přičemž v jeho očích se blýskalo. Tak nějak jsem ho prokoukla a doopravdy bych mu spíše věřila slova typu, pokud mi neřekneš do půlnoci, že mi dáš, najdu si jinou na ošukání.

Pouze jsem přikývla a nechala se vyvést z parketu, kdy mi však cestu zastoupil Král. Dech se mi zatajil, když jsem k němu vzhlédla a všimla si mokrého fleku na jeho košili, která se mu zřejmě vytvořila tím nedopatřením s vínem. Pff haha!

Smích z tváře mi sešel, když jsem spatřila, jak se v jeho očích zlověstně blýskalo, přesto v přátelském gestu mi nastavil ruku, že mě vyzývá v tanci.

Přenesla jsem ruku z Celduinovi dlaně do té Královi a už mě táhl zpátky na parket.

Celé mé tělo se napjalo a neušly mi pohledy ostatních.

Harfa hrála prim při dalším tanci a Král mě zkušeně vedl parketem. Pevně mě držel u svého těla, ruku natisknutou na mém pase.

„Díky za svolení k dnešní noci, je z čeho vybírat,“ syknu pohrdavě, abych mu dala najevo, co si o tom myslím, kdy jsem slyšela jeho hrdelní posměšek.

„No, alespoň si na někom můžeš spálit žáhu a oslavit tak dnešní hojný den,“ pronese tak tiše do mého ucha, až mi naskočila husí kůže na zátylku. Možná mi stály i všechny vlasy na hlavě.

„Nemám jediný důvod k oslavám…“ zamručím odměřeně.

„Jak to, že ne? Ulovilo se tolik zvířat, že to naplní žaludky celého dvora minimálně na dva týdny, nemluvě o záchraně mláďat Karaffaxe,“ jeho medový hlas byl tak úsečný, že jsem si uvědomila, že on bude stejně tvrdohlavý a neústupný, jako já.

Byla to hlava proti hlavě.

Ego proti egu.

„Umřelo tolik nevinných zvířat, jen pro samolibost krále,“ pronesu jízlivě a opět velice opovážlivě, ale to bych nebyla já. Opět jeho pevný stisk kolem mého pasu zesílil, kdy zpomalil ve svých krocích a sklonil ke mně hlavu. Zahýbal dolní čelistí, jako kdyby byl v pokušení mi říct něco špatného a jeho zrak se zúžil jako šelmě.

„Jsi neskutečně drzá, a to já nemám rád,“ šeptne tiše, důvěrně, jako kdyby to mělo být mezi námi. Provokativně jsem zvedla hlavu a zadívala se do jeho tváře.

„Zvykej si, prostě jsem taková,“ pronesu s úsměvem.

„Akorát tě ta tvoje nevychovaná pusa přivede do problémů,“ varuje mě skřípavým zvukem.

„Vyhrožuješ mi?!“ naježím se, přesto na něj pohlížela vyzývavě.

„Možná bych si pro dnešní večer měl vybrat tebe, a uvidíme, jestli by tě ta tvá opovážlivost nepřešla,“ zavrčí výhružně a mně z jeho slov poskočilo srdce.

Na hrudi mě zahřálo, stejně jako v klíně.

„Ne díky,“ ceknu jedovatě, „Já partnera na večer už mám,“ dodám zarputile sledující jeho reakci, kdy se uchechtl a zastavil se v tanci, protože hudba zrovna ustala.

Odtáhl se a poklonil se mi.

Potměšile se však na mě zatvářil a následně odešel k hloučku postávajících Elfek v podobě jeho fanynek. Kriste…

Otočila jsem se na podpatku a zcela zřetelně vnímala, že bych potřebovala čerstvý vzduch anebo ledovou sprchu, protože vlna horka mi zaplavila celé tělo.

Vyšla jsem terasou ven, která byla přímo u vodopádů a kochala se pohledem.

Pocítila jsem známý vjem a ohlédla se do stínů dveří, kde postával Reese.

Vyšel ze tmy, jako kdyby mu tam bylo nejlépe a já si ho udiveně prohlédla, jak dobře vypadal. Byl celý v černé, což mě nepřekvapilo, ale vypadal tak okázale, jako kdyby byl zdejším pánem.

Vlasy měl čisté a umyté, mírně sčesané dozadu a vousy precizně zastřižené.

Pohlížel na mě tím svým ostražitým pohledem a já uznale na něj kývla.

„Páni…dneska ses tedy vyfikl,“ uznám nahlas a opřu se zády o zlaté zábradlí.

„Neznám význam tvých slov, ale předpokládám, že jsi mi sklonila poklonu,“ praví uštěpačně v mé mysli a já se tomu musela pousmát.

Postavil se vedle mě k zábradlí a lokty se o něj opřel.

Oba dva jsme zase pohlédli na ten božský výhled. Voda, která spadala vodopádem se zrcadlila a třpytila a vyvolávala dojem, jako kdyby z něj padaly kousky drahokamů.

„Dnes ti to taky sluší,“ skloní mi poklonu po chvíli a já se na něj podívala.

„Děkuji,“ přikývnu s mírným začervenáním, „No a proč si tady schovaný ve stínu a neslavíš s ostatními?“ zajímám se.

„Nepotrpím si na oslavy,“ pronese mírně otráveně, jako kdyby ho to spíše obtěžovalo, že tu musí vůbec být.

„Tomu rozumím,“ přikývnu a zadívala se za nás, kdy na terasu vkročil mírně podnapilý pár. Schovali do rohu terasy a začali se bezostyšně líbat. Nehledě na naši přítomnost.

Pobaveně jsem si povzdychla a podívala se zase na vodopád. Napadlo mě, jaké by to asi bylo se v něm koupat nahá.

„Dostala si už nabídku?“ protne ten klid v mé hlavě.

Podívala jsem se na Reese krátkým pohledem, který byl výrazem zase netečný, přesto přímí jak kudla do srdce.

„Jo, dostala,“ přikývnu, aniž bych se nemusela ptát, jakou nabídku přesně myslel. Bylo mi to jasný. Jistě to všichni věděli, že se mě jejich oslavy týkají taky, a v podstatě jsem se mohla vyspat s kýmkoli svolným.

„A?“ nabádá mě k odpovědi.

„A co?!“ nechápu.

„Souhlasila jsi?“ zněl najednou tak naléhavě.

„Jistě že ne!“ vyprsknu na něj, „Moje myšlenky jsou momentálně někde jinde, než aby mi záleželo na tom, s kým si večer zašukám,“ dodám horkokrevně a uvědomila si, že si na něm neprávem spaluji žáhu.

Všimla jsem si toho jeho pohledu, jako kdyby se stáhl sám do sebe a ohlédl se na pár, který si to tam začal pomalu rozdávat, kdy si jich však všiml jeden ze strážných a vybídl je ke slušnému chování.

„Omlouvám se, nechtěla jsem být tak neurvalá,“ omluvím se vzápětí. Nic na to neřekl, jen se odtáhl trochu dál.

„Chápej, není den, aby se něco nestalo, aby mi nešlo pomalu o život,“ snažila jsem se vysvětlit, ačkoli jsem zcela zřetelně vnímala, jak se stahuje daleko ode mě pryč.

„Ano, já to chápu,“ odvětil ačkoli v jeho tváři a očích bylo jisté napětí.

„Jsem ti tolik vděčná za tolik věcí,“ pronesu s nutnou potřebou to říct. Především za nespočet záchran života.

Zadíval se na mě jaksi zvláštně, nedokázala jsem přečíst jeho pohled.

Pak se podíval na vodopád a následně se odpíchl od zábradlí.

Otočila jsem se na něj celým tělem a doslova vnímala jeho rozpoložení.

Jistě se mě chtěl zeptat…měla jsem jisté tušení, že se mě chtěl zeptat, zda bych s ním neulehla pro dnešní večer. A já to svým přístupem všechno zabila.

To cosi nepojmenovaného, co mezi námi vzniklo za první dny našeho poznání se prohlubovalo samo od sebe a mě to k němu táhlo stejně jako k tomu zatracenému Králi.

„Reesi,“ oslovím ho prosebně, aby neodcházel ačkoli se uklonil v mírný úklon a pak zmizel do sálu mezi slavící Elfy.

Mírná panika mi podebrala útroby a já si uvědomila, že jsem to naprosto projela. Někdy bych měla víc držet jazyk za zuby a poslouchat svůj vnitřní hlas, který nyní hlásil, že jsem pěkná hlupačka, že jsem si nechala ujít takovou…příležitost.

Odpíchla jsem se od zábradlí a vydala se zpět do sálu s jasným úsudkem se vrátit do svých komnat, protože oslava se začínala zvrhávat a skoro všichni už byli zabředlý v párech. Zahlédla jsem Merru, která visela na pěkném mladém Elfovi, který na ni nemohl oči nechat a Lia byla opodál v závěsu mladíka, jenž ji vedl ze sálu pryč. Jo, dneska to bude chtít špunty do uší, protože tenhle palác se bude otřásat v základech!

Najednou hudba ustala a sálem se ozvalo zahoukání na roh, kdy všichni přítomní se utišili a vzhlédli k samotnému Králi, který začal kráčet po schodech vzhůru ke svému trůnu.

Držel za ruku mladičkou Elfku s dlouhými rovnými vlasy šedé barvy, která se do široka usmívala a byla zachvácena v úžasu, že si vybral zrovna ji.

Vyšli až k trůnu, kdy se otočil do davu a s úsměvem zahlásal, ať se všichni dobře baví.

Pak krátkým pohledem stanul na mě, zavčas však uhnul a zmizel i s dívkou chodbou za trůnem.

Dlouze jsem se nadechla a vykročila ze sálu pryč. Vydala jsem se ke schodišti, o kterém jsem věděla, že vede k mým komnatám ovšem, jen jsem vyšla vzhůru po nich, už jsem si nebyla jistá, jakou chodbou se vydat. Na rohu schodiště jsem narazila na další pár, který se oddával tužebnému líbání a osahávání sebe sama, až mi z toho bylo poněkud horko.

Vydala jsem se teda doprava, na opačnou stranu od nich a šla dál a dál, doufající, že najdu konečně své komnaty. S naprostou úlevou jsem došla až ke svým dveřím a divila se sama nad sebou, že jsem je opravdu dokázala najít.

Vpadla jsem dovnitř a zavřela za sebou těžce dveře. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a svěsila hlavu mezi ramena. Byla jsem zklamaná sama sebou.

Oklepala jsem se však zavčasu a odpíchla se zadkem od dveří, kdy jsem si to namířila k posteli, ovšem můj krok se zastavil, jen co jsem pohlédla na postel.

Na mé posteli, v mých peřinách, ležel nahý mladý Elf.

Jeho vypracované břišní svaly mě uhodily do očí, nemluvě o jeho spodním prádle v podobě jen takového bílého přehozu přes klín, který se mu značně vzdouval, jen jsem se tím směrem podívala.

„Zdravím tě, Leio, lidská ženo,“ pronese sametovým hlasem, kdy pomalu zapředl jak mlsná kočka a já byla zbavená všech slov.

Byl krásný, sexy, bez chyby, ale neznala jsem ho a představa jeho holého pozadí na mé dece, mě znepokojovala. Bože můj…

„Zdravím tě, nahý neznámý…krasavče,“ vykoktám ze sebe a přejdu ke dveřím.

Vzala jsem za kliku a otevřela mu dveře, „Sbal si své saky paky a svůj stan místo klína a běž uspokojit nějakou jinou!“ vyzvu ho smířlivě a cítila se rudá až na zadku.

Elf si nesouhlasně odfrkl a odhrnul si to jediné, co bránilo ve výhledu na jeho erekci a já stočila hlavu stranu, abych se na to nemusela koukat, ačkoli jsem spatřila celou jeho délku.

„Kriste, proč si to udělal!“ vyhrknu na něj rozpačitě a on se ještě naschvál víc obnažil, kdy jsem si povšimla, že se osahával.

„Nelíbí se ti, jak vypadám?“ vábil mě svým sametovým hlasem.

„Jo, jo, jasně, jsi krásný, ale já o to nestojím!“ zvolám úsečně a znova mu naznačila, aby se pakoval pryč.

„Uvítala bys raději společnost Elfské ženy?“ slyším v jeho hlase údiv.

„Neee, bože, jen to ne!“ osopím se na něj a cítila se neskutečně trapně. Celá ta situace, byla až směšná. „Prosím, buď od té dobroty a běž pryč, nestojím prostě o tvou společnost, ve své posteli!“ dodám o něco rozhodněji.

„Ale já nemohu jen tak odejít, dostal jsem nařízení od Krále tě uspokojit!“ namítá Elf trochu zděšeně a já se na něj zhurta podívala.

„Cože, prosím!“ vyjeknu rozčíleně. Ten královskej parchant!

„Jsem tu na příkaz Krále,“ zvolá výmluvně a ve mně by se krve zase nedořezal. Snažila jsem se dívat do tváře Elfa, aniž by mi pohled ujížděl do jeho rozkroku a horkokrevně se rozkročila.

„Běž za Králem a vzkaž mu, že opovrhuji jeho dárkem!“ procedí důkladně skrz zuby.

„Nemůžu za ním jít a říct mu, že jsem nesplnil jeho příkaz!“ pohodí významně rukama, jako kdyby mu šlo o život.

„To ale není můj problém!“ zvolám příkře a dalšími gesty jsem ho vyháněla dál pryč.

„A-ale ale,“ namítal, ale zpražila jsem ho přísným pohledem. Nahrbila jsem se v ramenou a ukázala prstem směrem ke dveřím.

Nakonec nelibně vstal, upravil si oblečení, teda tu skromnou dečku kolem klínu, která mu velikostí moc nestačila a vyšel ke dveřím.

„A nechceš to alespoň zkusit, mohu tě třeba namasírovat ve vaně!“ žadonil mezi dveřmi.

„Ven!“ okřiknu ho a jen co prošel futry, zabouchla jsem za ním horkokrevně dveře.

Málem jsem praskla vzteky a vnímala svou frustraci zcela zřetelně. Udělal to naprosto naschvál, protože moc dobře věděl, že mi to nebude po libosti. A že jsem doopravdy neměla s nikým v plánu strávit noc…

Zuřivými kroky jsem si to zamířila do koupelny, stáhla ze sebe to oblečení, opláchla se rychle vodou, odlíčila se a vlasy si rozpletla. Převlékla jsem se do noční košile a těch nohavičkových kalhotek a přešla zpět do ložnice.

Užuž bych vykročila k posteli, když jsem si usmyslela v naději, že by na balkóně mohl být zase Reese anebo bych ho sílou vůle dokázala přivolat. Rozevřela jsem balkónové dveře a vstoupila na čerstvý vzduch.

Rozhlédla jsem se po celém balkóně a vzduchem se nesl zvuk vodopádu.

Jinak bylo ticho. Žádný křik, žádné vzdychání, žádné známky oddávání se sexu desítky Elfů v tomto paláci.

Zkroušeně jsem se opřela o chladný kámen zábradlí a svěsila hlavu. Usmyslela jsem si, že opravdu vyzkouším Reese zavolat. Měla jsem dojem, že to mezi námi kolikrát opravdu tak fungovalo a v nejvyšší nouzi, jsem dokázala přivolat jeho pozornost.

Narovnala jsem se v zádech, zavřela oči a dlouze vydechla.

Nevěděla jsem pořádně co dělám, ale snažila jsem se alespoň soustředit.

Zabředla jsem myslí na Reesovi oči, na tu černotu jeho tmavě hnědých duhovek a zkoušela se zkoncentrovat pouze na to, abych ho dokázala oslovit, nebo ho k sobě přilákat.

„Reesi,“ oslovila jsem ho ve své mysli a jako kdybych ho hledala ve tmě. Pravidelně jsem dýchala, držela se kamene, který mě studil v prstech a v mysli pátrala po jeho očích, nebo nějaké známce o něm.

„No tak, Reesi,“ oslovila jsem ho znova a najednou něco jako kdybych vzdáleně zaslechla. Soustředila jsem se na ten zvuk a v mysli ho následovala, šla jsem za ním v temnotě a čím blíž jsem se mu přibližovala, tím víc jsem začala vnímat jakési záblesky před očima.

„Reesi?!“ oslovím ho víc nahlas, daleko prosebněji, když se mi před očima objevily jeho oči. Jako kdyby mě spatřily a najednou se můj pohled stal jeho, kdy jsem pohlížela na nahou Elfku, na kterou upíral pohled a miloval se s ní.

Rozhořelé tváře, chtíč v očích a pootevřené naběhlé rty.

To ona vydávala ty zvuky, jak nahlas vzdychala!

S úděsem jsem uskočila, otevřela zprudka oči a spadla na zadek. No do prdele!

Rozhlédla jsem se kolem sebe s vyjeveným výrazem, kdy jsem právě měla před očima Reesovu soulož a cítila se naprosto trapně.

Vyhrabala jsem se rychle a neohrabaně na nohy a zapadla do pokoje. Srdce mi bilo na poplach a když už jsem si říkala, že dnešek by nemohl být divnější a debilnější, do zdi nad mou postelí začalo něco bouchat. Ne něco, ale někdo. Někdo vyloženě si to rozdával za zdí za mou postelí. Ach…můj…Bože.

 

-

 

„Vstávat, vstávat, je čas vstávat!“ zapěje Lia, která vrazila do mé komnaty jako čerstvý vítr a hned v závěsu měla Merru, která aniž by něco řekla, předstoupila před postel a stáhla ze mě deku. Zavčasu jsem ji však zachytila a nemínila se jí vzdát. Sotva jsem odlepila oči od sebe a cítila se neskutečně unaveně.

„Sakra, musíš mi tu deku furt brát!“ vyštěknu na ni rozčíleně, kdy si ji umanutě ještě víc přitáhla k tělu. Byly jsme spíše jako dvě sestry, než jako paní a služebná.

„Dostaly jsme příkaz, má paní, Vás dostat na snídani do zahrady!“ zamručí Merra a deku mi přebrala. Vytáhla mě tak do sedu a já si zase nesouhlasně lehla. Už jsem měla dost těch příkazů a strojených úsměvů a toho, že jsem musela skákat, jak si ten parchant pískal!

Frustrace mi opět projela celým tělem a já se cítila snad ještě více unaveněji než po dnech, kdy jsem toho moc nenaspala.

„Špatně jste se vyspala, má paní?“ zajímá se Lia, když roztáhla závěsy. Jistě ji neušla má nálada a rozpoložení.

„Ano, špatně jsem se vyspala,“ zasyčím rozčíleně a svěsila nohy z postele.

„Náročná noc, hm?“ ušklíbla se Merra hříšně.

„Jo, náročná noc pro mé sousedy, bušili mi do zdi asi až do brzkého rána!“ štěknu uštěpačně v naději, že by mě vedle slyšeli. Merra s Liou se tomu pobaveně zasmály.

Přešla jsem bosky po chladné podlaze a zapadla do koupelny, provést ranní očistu. Odmítla jsem jejich pomoc v úpravě zevnějšku, kdy jsem si vlasy vyčesala sama do vysokého nedbalého drdolu a navlékla se do béžových kalhot a lehké blůzky, která byla nově v mém šatníku. Nenamáhala jsem se s nějakým líčením, nebo strojením se pro Krále, chtěla jsem mu dát patřičně najevo, že ani tentokrát si z něj na zadek nesednu.

Za zvučného vyprávění Lii, kdy mi vyprávěla o její vášnivé noci, jsem se jimi nechala zavést do zahrady, kde uprostřed vzorně upraveného trávníku a nespočet vykvetlých keřů, byl menší kulatý stůl ze dřeva a u něj seděl pouze Král. Za ním postával jeho pobočník, podával mu nějaká lejstra k přečtení a vzdálená Stráž postávala v okolí.

Přistoupila jsem ke stolu, kdy ke mně oba vzhlédli, vyrušeni od jejich hovoru.

„Dobré ráno, Králi,“ utrousím strojeně a poklonila se jen tak krátce, aby se neřeklo. Viděla jsem ten jeho samolibý pohled, kterým si mě prohlížel a neušel mi ten jeho provokativní pošklebek.

„Dobré ráno, Leio, prosím, posaďte se a posnídejte se mnou,“ vyzve mě milým formálním tónem, který jsem však prohlédla, že nebyl upřímný.

„Bude mi ohromným potěšením,“ sarkasmus ze mě jen čišel a posadila jsem se na volnou židli poblíž něj.

Pohlédla jsem na prostřený stůl jídlem a rozmýšlela si, co si nabídnu jako první.

Mezitím Král podal ruličky papírů, co se válely na stole, svému pobočníkovi a poslal ho pryč. Když jsme byli sami, stočil na mne svůj pohled.

„Tak jak sis užila svou první noc úplňku?“ zeptá se tak vyzývavě, že hned jsem měla chuť mu ten jeho hřebínek setnout. Ačkoli byl Král, který se nesl a vyzařovala z něj noblesa a velkolepost, zároveň to dokázal být patřičný hajzl s prořízlým jazykem.

A já nevěděla…co mě přitahovalo víc.

„Náramně!“ zvolám ironicky a nandala si na talíř několik kousků jídla.

„Vy lidé si nepotrpíte na zábavě v podobě sexu?“ podiví se a tu otázku pronesl tak ledabyle, jako kdyby se mě zeptal, jaké je dnes počasí. Nechtěla jsem se jím nechat rozhodit.

„Ale jo, potrpíme, jen v případě naprostého uvolnění. Ne, když mi jde každý den o život, ne s lidmi, oh teda pardón, s Elfy, které neznám, a ne v naprosto cizí říši!“ odvětím monotónně a nadechla se hned pokračovat, „Nepřišla jsem do tohoto Království, abych tu šukala, nýbrž přišla jsem za moudrým a mocným Králem, který mi měl pomoci přijít na to, co se stalo a proč se tu nacházím!“ utrhnu se na něj frustrovaně, kdy mě jen jeho výsměšný pohled rozčílil.

„Naprosto jasně si uvědomuji tvou situaci, Leio,“ zvážní Král a natáhne se po kousku ovoci na talíři. Hravě si ho hodil do úst a pohlédl znova na mě, kdy jsem se na něj mračila.

„Schvaluji ti trénink s mečem, po včerejšku jsem zhodnotil, že by se ti přeci jen hodil,“ dodal ledabyle a já se v duchu podivila.

„Vážně?“ optám se ujištěním.

„Ano, budeš trénovat každé dopoledne,“ uvede na pravou míru a napřímí se v zádech, „A tvou situaci dál prošetřuji, nemysli si. Už od té doby, co vím, že jsi tu, že ses tu objevila, pátrám po všem, co by mě dokázalo dovést k nějakému vysvětlení, či pravdě. Nehodil jsem to za hlavu,“ dodal důvtipem, kdy si zachoval pevný výraz.

„Kontaktoval jsem jednu velmi vznešenou Elfku z mého rodu, která ovšem žije na druhé straně pobřeží. Je velmi mocná, znalá a mohla by nám ve tvé záležitosti pomoci,“ odvětil po krátké odmlce, kdy jsem si nacpala plnou pusu jídla, abych se raději umlčela, než pronesla něco hloupého. Když jsem sousto dojedla, podívala jsem se na něj.

„Děkuji ti, můj Králi,“ pronesu vážně, aby věděl, že to myslím opravdu vážně. Pokud mluvil pravdu a stále to řešil, aniž by se nechal rozptýlit od lovu, honu a sexu, pak jsem mu možná křivdila.

„No a teď, když dovolíš, musím tě opustit. Volají mě další povinnosti,“ promluví posléze a povstane od stolu. Pohlédla jsem na začátek zahrady, kam vstoupila Elfka, jeho nová milenka a vyzývavě pohlížela na Krále. Vypadala stále tak krásně a možná ještě víc zářila poté jejich noci. Odkašlala jsem si a nasadila netečný výraz.

„Sejdeme se u večeře,“ dodá tím svým medovým tónem hlasu a pak odkráčel, aniž by čekal na mou odpověď. Ohlédla jsem se na něj a viděla, jak ji objal kolem ramen a kráčel s ní do útrob paláce. Vydechla jsem přebytečný vzduch plic a usmyslela si, že musím nějak zaměstnat mozek.

 

-

 

„Proč jsou přivázaní tak na pevno?!“ zvýším hlas na muže, jenž hlídal mláďata Karaffaxe ve starých stájích. Pohled na jejich železné obojky, a ne moc dlouhý kokový řetěz ve mně vyvolal jasnou dávku nevole.

„Aby neutekly, má paní, navíc…ráno se pokusili zaútočit na muže, jenž jim přinesl jídlo!“ brání se hned. Prohlížela jsem si mláďata, jež mě se zájmem sledovala a naprosto kopírovala očima každý můj pohyb.

„Co jste jim dali za jídlo?“ zajímá mě.

„Chytili jsme pár ušáků navíc, slupli je, ani je nerozžvýkali,“ odpoví mi muž, který se držel ve značné dlouhé vzdálenosti, na rozdíl ode mě.

„Co je známo o tomto druhu Stvoření? Víte to?“

„Jsou to posvátná zvířata, ale jinak, krom toho, že to jsou krvelačné bestie v dospělosti, se o nich moc neví, možná ve starém Inventáři by mohli vědět něco víc,“ odvětí muž a zamyšleně se podrbal ve vousech, „Držet tato stvoření v zajetí, není dobrý nápad,“ dodá úzkostlivě.

„To ani je zabíjet,“ konstatuji hořce a měla tendenci si mláďata pohladit, ačkoli jsem viděla, jak tasí ta svá zubiska. Ustoupila jsem krok vzad a zacouvala až k muži, který na mě pohlédl.

„Udržujte je v bezpečí, krmte je třikrát denně a já zkusím zjistit něco víc, předpokládám, že Inventář je jakási knihovna?“ nadhodím svou domněnku.

„Ano, je to knihovna,“ souhlasí udiveně.

„Fajn, kdyby něco, tak se obraťte na mě,“ zdůrazním a věděla jsem, že jsem si vcelku vyskakovala bez nějakých pravomocí, ale vzhledem k tomu, že Král na mě uvalil jejich zodpovědnost, mohla jsem si to dovolit. Muž srozuměle přikývl a já odešla ze stájí. Jen co jsem vyšla ven, pocítila jsem ten známý pocit a ohlédla se do strany, kde se o vrata opíral Reese. Zase opět schovaný ve tmavém stínu, aby se na něj neupíralo slunce.

Jen se mi vybavil včerejšek, kdy jsem ho přistihla s tou Elfkou a začalo mi být zase horko.

A trapně.

Odvrátila jsem tvář a vydala se cestou dál, směrem do paláce.

„Král svolil k tvému tréninku,“ pronese mi Reese suchým tónem do mé hlavy, kdy jsem zaslechla, jak se jeho kroky vydaly za mnou.

„Ano já vím, mluvila jsem s ním,“ řeknu stejným tónem, jako on. Jeho kroky mě dohnaly, až kráčel vedle mě a byl velmi blízko.

„Mám tě trénovat, někde na okraji lesa, tak aby to nikdo neviděl,“ sdělí mi bližší informace.

„Super,“ hlesnu jízlivě a dál si hleděla svého, než abych se na něj podívala.

„Kam máš namířeno?“ zajímá se, přesto jeho tón byl takový nezáživný.

„Do Inventáře, potřebuji zjistit něco o Karaffaxovi,“ odpovím mu popravdě.

„Pomůžu ti s tím, stejně nevíš, jak se do Inventáře dostat,“ zhodnotí jednoduše a já pouze přikývla. Ačkoli mi bylo trapně, jeho pomoc jsem potřebovala. Hodila se mi.

 

-

 

Návštěva zdejší knihovny nebyla tak nezáživná jako u nás, tyhle prostory byly obrovské, nalézaly se ve spodní části paláce. Vysoké sloupy připomínaly spíše říši trpaslíků a knihy byly od podlahy až po strop. Těmi prostory se neslo tak pekelné ticho, až to bylo strašidelné. Na každém kroku byla lucerna a kdyby jedna z nich nedej bože spadla a roztříštila se, jistě by to byl velký požár, ne-li devastující. Reese požádal zdejší ženu, která to tu vedla a měla na starost celý Inventář, o pomoc, aby nám pomohla najít nějaké knihy o bájných Stvořeních. Po dvou hodinách, kdy jsme hleděli do knih a hledali nějaké informace, Reese našel zmínku o Karaffaxovi, které jsem však vůbec nerozuměla.

„Neexistuje nějaká encyklopedie o všech stvořeních v jedné knize?“ nechápu zmoženě, kdy jsem vyskládala staré knihy na sebe.

„Encyklopedie?“ vysloví to slovo, jako kdyby ho neznal.

„No prostě naučná kniha, kde je všechno pohromadě,“ snažím se vysvětlit.

„Jediné knihy, které udávají informace pohromadě jsou příběhy a legendy,“ praví zamyšleně a pak se zadrhne v úklidu knih.

„Možná by nám mohly něco prozradit starobylé legendy, přeci jen, Karaffax je bájné Stvoření, ještě z dávných časů,“zauvažuje mi do mysli, jako kdyby se o ty myšlenky chtěl se mnou podělit. Byla jsem ráda, že spolupracoval a nemuseli jsme se babrat ve včerejšku, který byl pro nás oba dva velmi trapný.

„No…tak se pusťme do legend,“ souhlasím s jeho myšlenkou.

 

Po dalších několika hodinách, po hodině jsem to přestala jsem to vnímat a počítat, jsme narazili na bájnou pověru, kterou mi Reese přečetl ve starém jazyce, kterému jsem samozřejmě nerozuměla.

„Píše se tu, že Karaffax byl stvořen z hvězd Siluinn a Rhighal-Dhal, což jsou ohnivé hvězdy. Stvořila je Světlonoška Rwen, pro Krále, jež si přál ovládnout zem i nebesa pomocí ohně,“ přeloží mi Reese do mysli a já tomu samozřejmě nerozuměla.

„A to je celé? To všechno se tam píše na celé jedné stránce?“ nechápu pohledem na starobylé runy po celém listě velké staré knihy.

„Jo, to je celé,“ přitaká Reese a listoval knihou dál, „Pak už tu jsou jen draci a Mádrové,“ dodá spěšně, kdy jsem zahlédla na celé jedné stránce vykresleného černého draka.

„Počkej, počkej,“ zarazím ho, kdy jsem vložila ruku do knihy a vrátila několik listů zpět na kresbu draka, „Chceš mi říct, že draci tu existují?“ podívám se na Reese, který na mě vzhlédne.

„Jo, kdysi dávno, ale už je to taky několik desítek let, co nikdo žádného nikdo nespatřil,“ odvětí a já se opřela do opěradla židle, „Znáš draky? Jsou taky ve vašem světe?“ zeptá se udiveně.

„Jo, ale jen ve filmech a knihách,“ utrousím kousavě, kdy se Reese zamyšleně zadíval na knihu.

„Ve filmech? Co je to?“ nechápe.

„Haaaach, to je jedno, no oukey, takže tu jsou i draci, paráda,“ zabrblám si pod nosem, že mě to vlastně už nemohlo ani překvapit.

„Takže jak se o ně starat a krmit je, se z knih asi nedozvíme,“ konstatuji, když se pustím do urovnávání dalších knih do vzhledných komínků.

„Ne, budeme to muset prostě zkusit. Zřejmě ještě nikdy nikdo, žádný Elf ani Člověk, si neochočil Karaffaxe.“

„Budeme?“ podivím se krátkým pohledem na něj, „Takže mi s nimi pomůžeš?“ optám se, abych to dobře chápala.

„Ano, pomůžu ti, možná bude zapotřebí starobylá řeč, kterou ty nemluvíš,“ pronese to tak ledabyle a též se pustil do uklízení knih.

„Vidíš, to mě třeba vůbec nenapadlo,“ podotknu, „Možná bych se s nimi mohla spojit telepaticky,“ dodám a snažila se hned změnit úsečně téma, jen jsem si vybavila včerejšek, kdy jsem to zkoušela na Reesovi. Jeho ostrý pohled byl zcela očividný, i když jsem se snažila koukat jinam.

„S tím ohnivým stvořením jsem taky mluvila a nemusela jsem použít telepatii,“ upomenu se ve vzpomínkách, kdy se Reese zadrhl v pohybu a knihy, které držel, zaduněly o stůl.

„Ty si s ním mluvila?!“ jeho otázka byla ostrá.

„Jo,“ přikývnu a zadívala se do zmateného výrazu jeho tváře.

„U všech světel na nebesích, tady jste! Celou dobu jsme Vás hledaly, má paní!“ zvolá Lia na div ne celou knihovnu, kdy k nám spěchala rychlým krokem v závěsu Merry. Ty dvě snad všude chodily spolu.

„Jo, byla jsem tady, studovala jsem,“ opáčím s pokrčením ramen, když se po mně Merra sápne snažíc mě odvléct od stolu s knihami.

„Musíte se co nejdřív připravit, večeře je už za chvíli!“ popožene mě.

„Večeře? Vždyť nebyl ještě ani oběd!“ nechápu, přičemž jsem si uvědomila, že v knihovně ten čas neskutečně utekl. Ohlédla jsem se ještě přes rameno na Reese, který urovnával zbytky knih a nechala se odvést svými služebnými.

„S tím Silenciálem byste se neměla stýkat o samotě,“ zdůrazní Merra důležitě, když už jsme stoupaly schodiště do patra mé komnaty.

„Proč ne?“ střelím po ní otázkou.

„Řekněme, že jsou nebezpeční,“ praví Lia před námi.

„Jsou to vyhnanci, vrazi, bývalý lordští páni, nyní to jsou muži bez pána, nikoho neposlouchají a jednají jen ve vlastním zájmu,“ dodá Merra a mě to snad zajímalo ještě víc. Teda hlavně ohledně Reese.

Co udělal, že se nedobrovolně musel stát řádem Silenciálů.

„To, že ho tu Král Aranel nechal, je čistě jen na jejich společné minulosti, jinak by ho tu určitě nestrpěl,“ zamyslí se Merra zádumčivě, kdy jsme vešly do mých komnat a já se na ni podívala.

„Chci vědět o tom všechno,“ zdůrazním důležitě. Merra se hříšně usmála, tak jak to uměla jen ona a Lia si nadšeně minimalisticky zajásala. Byly to klepny tělem i duší!

„Fajn, budeme povídat mezitím, co se budete připravovat a teď šup do vany, smrdíte jako starý Inventář!“ pobídne mě Merra a já se jejímu tónu přeci jen zasměji.

 

„Ještě před tím, než Reese byl vyhnán k Silenciálům, dlouhá léta předtím žil na tomto dvoře. Patřila mu část říše, která zanikla s jeho vstupem do řádu. Říkali mu Stínovlas, protože nosil dlouhé černé vlasy, oči temné jako samotná hloubka temného nebe a celé to sedělo k jeho rodu, rodu Temných elfů ze severu, kteří však už před dávnými lety uzavřeli mírovou dohodu s Lesní říší a naším Královstvím,“ pustila se Merra do vyprávění, mezitím co mě rychle drhla vlasy a já se pustila sama do drhnutí zbytku svého těla. Pečlivě a tiše jsem poslouchala, každé její slovo.

„Stínovlas se však zamiloval do jedné z Elfek z našeho dvora. Měli spolu divoký románek, ovšem když si jedno novoluní onu Elfku vybral náš Král, jako svou novou milenku, strhla se mela! Stínovlas to těžce nesl a snažil se přimět Elfku, aby spolu utekli na opačnou stranu světa, kde mohli žít v utajení, ale v lásce a míru. No, ale ta koza to prozradila Králi a ten si to vzal osobně, že ho chtěl Stínovlas zradit. Vyhnal Stínovlase z dvora a přikázal mu vstoupit k Silenciálům, jako trest. Kdyby však odmítl, musel by si sám vzít život, což je pro Elfa nepředstavitelná porážka a hanba. Není nic horšího, než sebevražda!“ rozohní se ve vyprávění Merra, kdy mě rychle dostala z vany a vysoušela vlasy.

„Stínovlas přišel o své dlouhé vlasy, vstoupil do řádu, jenž zakazuje mluvení a normální život. Silenciálové slouží pouze řádu a jejich zájmům, mohou však na vyžádání spolupracovat s kýmkoli, kdo si jejich služby řádně zaplatí.“

„Jak je to už dlouho?“ zeptám se, kdy mi zaplétala vlasy a Lia mě mezitím líčila.

„Už je to nějakých dvě stě let?“ protáhne Merra rty, jako kdyby se nedokázala dopočítat.

„Dvě stě let?!“ uchechtnu se, kdy jsem si uvědomila, že pro elfa to bylo jako deset let sem, deset let tam.

„Jo tak nějak to bude. No staré křivdy se nezapomínají a nepromíjejí, to že tu ten Silenciál je, je jen otázkou času, než se stane zase něco špatného,“ zdůrazní Merra tónem a upřeným pohledem na mě, jako kdybych v tom měla mít prsty já.

„Něco špatného?“ osopím se, „Ve finále bojoval jen za dívku, kterou zřejmě na tolik miloval, že byl odhodlaný se vzdát všeho,“ nabádám je to pochopit i z té druhé stránky.

„Král je velmi majetnický, co se týče jeho…milenek, tudíž to bral jako zradu,“ utrousí výmluvně Lia, když mi nanesla na tváře trochu růže.

„Chlapi…“ procedím nechápavě a ty dvě se tomu uchechtnou, jako kdyby rozuměly mé prosté poznámce.

 

-

 

Zcela upravená jsem vstoupila zase do sálu s trůnem, kde byla připravena hostina u poněkud kratšího stolu, stejně jako prvního večera, u kterého už všichni seděli. Přišla jsem jako poslední a slušně se omluvila za svůj pozdní příchod.

„Kde jste se tak zpozdila, má drahá?“ zeptá se mě žena, opět sedící naproti mně, její vlídný úsměv bylo to nejpříjemnější u stolu. Uvědomila jsem si, že ani neznám její jméno.

„Zdržela jsem se v Inventáři, hledala jsem nějaké informace o Karaffaxovi,“ opáčím a hned jsem se pustila do jídla, protože jsem málem šilhala hlady. U stolu se pod mou odpovědí mírně zaševelilo a samozřejmě jsem tím na sebe upřela všechnu pozornost, včetně Krále.

„Slyšel jsem, že ráno zaútočili na jednoho z podkoní,“ nadhodí rýpavým tónem.

Narovnala jsem se v zádech a podívala se na něj velice strojeným výrazem. Rezervovaným.

„Bylo to nedopatření, které jsme vyřešili,“ opáčím strategicky a mínila využít své zkušenosti z práce, kde jsem jednala s podobnými arogantními blbečky, no možná i horšími!

„Oh vážně? A jak? Od zítra se jim bude podávat Elfí roštěná?!“ pokračuje dál v tom svém tónu, jako kdyby nebyl v dobré náladě.

„Hmmm, co já vím, možná nějaká ta kotletka, nebo špičaté ucho, by jim zlepšilo náturu!“ použiju stejný tón a Elfové u stolu zatajily dech.

Naše pohledy mezi sebou bojovaly.

Byly to zlaté temné oči proti mým modrým.

Pak se Aranel odtáhl a zvonově se rozesmál, aby to převedl celé jako vtip. Ustoupil z této hádky a předvedl, jakým dobrým hercem dokáže být před svými poddanými. Strojeně jsem se usmála a ostatní se uvolnili a hned se začali smát.

Ha ha ha…kretén!

Konverzace u stolu dál plynula a já se po chvíli ostudně zeptala Elfky naproti mně, na její jméno, protože jako jediná měla tu péči a opravdový zájem se mě ptát na normální otázky, aniž by na mě pohlížela skrz Elfí prsty.

Její jméno bylo Rhyssa a tak nějak to sedělo k její moudré tváři. Po jejím boku seděl její manžel Silmarr a mladší Elfka po jejím druhém boku, byla její dcera, jejíž jméno jsem zapomněla hned jak mi ho sdělila.

Když jsem se najedla do sytosti, zapila jsem to pohárem vína, kterému jsem začínala den ode dne více přicházet na chuť. Nejdřív mi přišlo poněkud hořké, nyní jsem vnímala chuť bylin, hroznů a nějaký květů. Možná i med?

Ne nadarmo jsem si vzpomněla na Aranela a vzhlédla k němu, kdy upíral zrak na svou novou milenku tohoto měsíce, která seděla po jeho levici. Ona na něm nemohla oči nechat a div nepředla uspokojením. Pálilo mě z toho až v očích, jak to bylo otravný a zadívala se raději na Rhyssu, která se na mě usmívala.

„Kdybyste měla zítra čas od pilného studování, byla bych ráda, kdybychom se zítra v zahradách mohly spolu projít, co myslíte?“ nabídne mi mile a já neváhala nesouhlasit.

„Jistě, budu ráda za Vaši společnost,“ pousměji se upřímně a těšila se tak na další den.