Svět Aris Kapitola XXI

Bylo to další nádherné jitro, které svými slunečními paprsky zasvítilo elfce Samithiel přímo do tváře.
Začala vnímat kokrhání sousedovic kohouta, i první rány kladiv a řezání pilou místních stavitelů a řemeslníků. Na její tváři se rozprostil spokojený úsměv, doslova zářila štěstím.
Protočila se na posteli a protáhla ruce, poté se snažila nahmatat svého milého.
Ten už v loži nebyl. Potom si uvědomila, že vyrazil s několika místními do Geldu, pro další zásoby a stavební materiál.
Po oblečení do šatů se Samithiel postavila před zrcadlo, pohladila si své těhotenské bříško.
Bylo ji už sice přes čtyřista let, přesto to bude poprvé, kdy bude
v nejbližších dnech rodit.
Její první potomek! Nemohla se svého dítěte už dočkat.
Při odchodu z domu ucítila mírný pohyb v bříšku.
Hned ve dveřích ji přátelsky pozdravili místní osadníci, z nichž jedna farmářka rovnou nabídla Samithiel košík s ovocem.
Pro elfku a jejího přítele byla zdejší komunita hotovým darem, snad
i požehnáním samotnými bohy.
Dvojici elfů trvalo téměř sedm let, než se jim podařilo usadit.
Doposud je totiž lidé z měst či vesnic nevítali zrovna v dobrém, nejednou museli utíkat před davem.
Stále totiž smrtelníci žili v domněnce, že za příchod Dragothů můžou elfové.
Naštěstí zde, v nově založené vísce s téměř šedesáti obyvateli takové myšlení nikdo neměl.
Samithiel si získala srdce zdejších, jako felčarka. Což se v těchto končinách
v Severní provincii hodilo.

S košíkem ovoce se tedy vydala mimo vísku na zdejší pastevecký kopec, odkud byl výhled na okolní lesy. A samozřejmě i na jejich nový domov.
Pohodlně se usadila na kraji lesa, kolem ní pobíhali ovce, které dnes působili poněkud neklidně.
Samithiel jejich rozrušení ignorovala, byla utopena v myšlenkách na blízkou budoucnost.
Těšila se na dítě, zároveň měla strach, jak bude svoji novou úlohu zvládat.
Opět na její tváři se vykouzlil úsměv. Vzpomněla si na nabídku pomoci od ostatních lidí z komunity s výchovou, i možnými radami.
Dokonce uronila i slzy štěstí. Bylo to neuvěřitelné. Téměř sto mil jižně ji hnali smrtelníci karabáčem, pomalu byli schopni ji oběsit a tady? Tady ji berou mezi sebou jako rovnocennou členku komunity.
Přesto měla Samithiel strach z toho, že jednoho dne se jejich dobrosrdečnost obrátí proti ní.
Přece jen, lidé jsou smrtelní. Elfům nesmrtelný život záviděli a proto její rasu nenáviděli.
Viděli v tom jistou nespravedlnost. Tyhle černé myšlenky o možném konci krásné etapy jejího života na tomhle místě okamžitě vyhnala z hlavy.

Poté zahlédla pohyb na vrcholku dalšího kopce z druhé strany vísky. Asi divoké zvíře? Vypadalo to tak. Nevěnovala tomu plnou pozornost, protože ucítila další pohyb svého nenarozeného dítěte.

,,Neboj se maličký!" láskyplně zašeptala směrem k bříšku ,,Nebo maličká?!" dodala s úsměvem.

Bylo pro Samithiel neuvěřitelné, jak se změnili v životě její priority. Dříve se považovala za nebojácnou elfku, která dříve patřila k lučištnickému oddílu, který při bitvě s Dragothy byl téměř smeten z povrchu.
Přežila z pěti set jen ona a dalších osm elfů. Během boje byla těžce raněna a byla převezena do lazaretu, kde potkala svého budoucího milovaného muže.
Po zotavení ze zranění byla uvolněna za zásluhy v boji ze služeb elfí radou, aby měla možnost ze svým nastávajícím se usadit, a zachránit svým možným potomstvem jejich téměř vyhynulou rasu.
Ten nemilý střet s Dragothy ji vždy připomněla jizva, kterou měla na své levé ruce. Očima přejela až ke konečkům prstů již zmíněné ruky, kde ji chyběl malíček.
Hluboce si povzdechla. Tuto etapu svého života chce konečně vytlačit ze svých vzpomínek.
Jenže pořád se ji vracejí. Pořád vidí ten masakr, kdy nepřítel z jiného světa seká a drtí její bratry a sestry ve zbrani.
Pravou ruku si položila na bříško.
Ne! Teď už Samithiel čekají jen a jen dobré věci! Ať se děje cokoliv, její dítě bude tím nejcennějším co kdy bude mít. A dle toho bude jednat! Aspoň v tohle doufala.

Z jejich myšlenek ji vytrhl zpět do reality zvuk signálního rohu, vycházející
z lesu. Samithiel jen vyděšené pohlédla směrem k místu, kde předpokládala odkud se zvuk ozval.
Otevřela ústa dokořán, když spatřila dva tucty jezdců v plné rychlosti svých koní směrem do vísky.
Náhle se ozval další roh z opačné strany vesnice, odkud vystartovala další skupina jezdců. Z vísky se začali ozývat výkřiky, i zvuky boje.
Když spatřila první kouře, zapálených stodol a domů, měla tendenci se rozběhnout a pokusit se ostatním pomoci.
Její snaha o pomoc skončila velice rychle. Uviděla nebohou farmářku, jenž se snažila utéct z vesnice. Byla pokrytá krví a řevem utíkala před jedním jezdcem.
Ten ji koněm srazil k zemi a donutil svého oře, aby nebohou ženu svými kopyty rozdupal.
Samithiel začala krokem ustupovat, začala přemýšlet, kde se nejlépe v lesích schovat. Jenže pozdě....

,,Copak, Copak? Ztratila ses?" zaslechla chraptící hlas za svými zády.
Bála se otočit a spatřit jednoho z nájezdníků.
,,Seš snad hluchá?! Otoč se čelem ke mně, když s tebou mluvím!" zavrčel muž za jejími zády.
Samithiel se pomalu se slzami v očích pomalu otáčela. Začala tušit, že tento den nejspíš nepřežije.
Mohla už jen doufat, že ji nájezdníci unesou a poslouží jim jako hračka.
Tohle by dokázala snést. Její prioritou je teď udělat cokoli, aby své nenarozené dítě mohla zachránit.

Na tváři nájezdníka, jenž měl na hlavě pár chomáčů zbývajících dlouhých černých vlasů a opuchlý obličej ďábelský úsměv ,,Hele! Elfka a v těchle končinách?! Vy jste snad všude! Jak švábi nebo štěnice!" zasmál se. Poté jeho pohled klesl směrem na spodní část Samithielina těla.
Jeho pobavený úsměv se změnil v úžas ,,A dokonce je tahle krysa těhotná!".
Nájezdník pobídnul svého koně a přijel blíž k překvapené elfce.
To už vesnice hořela téměř celá. Někteří nájezdníci začali drancovat, jiní začali věšet mužské zajatce na nejbližší stromy. Zajaté ženy začali vláčet doprostřed vesnice, kde je svazovali k sobě. Osud si pro mě nachystal ještě něco horšího, než byla smrt.

Nájezdník chytil Samithiel za její blond vlasy a přitáhl ji k sobě ,,To je nemilé, že máš v sobě parchanta! Víš, co budeme muset udělat?! Budeme tě muset toho nádoru zbavit!" zasmál se nájezdník.

Samithiel vykřikla, co nejvíce ji hlas dovolil, rukama se začala ohánět.
Během toho zavadila o nůž, jenž mě nájezdník přidělán k botě. Podařilo se ji zázrakem vytasit a bodla s ním nájezdníka do stehna.
Ten bolestí vykřikl a pustil Samithiel. Ta neváhala a využila možnost k útěku.

,,Ty podělaná děvko! Za tohle tě dostanu!" křičel zabiják a vytáhnul si nůž
z nohy. Samithiel uběhla za tu dobu velkou vzdálenost. Chybělo ji ani ne dvacet metrů do lesa, kde měla vysokou možnost, že svému pronásledovali uteče.
Jenže byla to naivní tužba. Po pár vteřinách slyšela přibližující dusot kopyt.
Netrvalo dlouho a nájezdník plnou rychlostí svého koně srazil elfku na zem.

,,Snad sis nemyslela, že mi upláchneš!" zavrčel nájezdník a začal kolem elfky jezdit v kruhu. V momentě, kdy Samithiel se vzpamatovala a snažila se za velkých bolestech postavit zpět na nohy, nájezdník pobídnul svého koně, jenž si stoupl na její kotník.
Samithiel zakřičela bolestí.

,,Myslím, že jsme si kvit!" řekl se zlomyslným úsměvem její trýznitel ,,A nebo možná ne!" dodal a sesednul z koně. Dvakrát kopl elfku do hlavy a šlápl poté na ruku. Přitom ve své ruce si pohrával s nožem, jímž jej Samithiel předtím bodla.
,,Jsem zastáncem oko za oko, zub za zub!" pronesl nájezdník a začal si zakrvácenou, ležící elfku prohlížet.

,,Ale jak bych ti to měl vrátit? Hmm? Poradíš mi?!" řekl Samithiel přímo do očí.
,,Jo!" vykřikl náhle vítězoslavným tónem ,,Už vím!"
Svou nohou zaklekl Samithiel jednu ruku, druhou přidržoval tak, aby se nemohla nijak bránit. Napřáhnul se a veškerou silou bodl elfku do břicha.
Samithiel řvala bolestí, cítila jak její dítě sebou několik vteřin škube.
Z očí ji vyhrkli slzy, když si uvědomila, co se stalo.
Nájezdník s úsměvem a rukama od krve podíval přímo do očí Samithiel ,,Nuže! Vypadá to, že jsme tě zbavili toho hnusu! Teď je na čase jej vyřezat ven!" řekl pobaveně, vychutnával si přitom svůj triumf.
Samithiel v bolestí brečela a čekala, kdy tohle utrpení a zlý sen v jednom konečně skončí.
Znovu začala křičet, když nájezdník začal její břicho kuchat. Trvalo to sice několik vteřin, ale umírající Samithiel to utrpení přišlo jako věčnost.
Než její duše opustila tělo, stihla ještě zavřít oči....



,,Tohle má doprdele být zase co?!" zavrčel Zuckermann, když Haxmannova družina stála na lesní křižovatce. Skupina se dívala na devět oběšených mužů, jejichž těla byla pokryté mnoha bodnými a sečnými ranami.

,,Vypadá to na nájezdníky." odvětil Stass ,,Vyvrhelové, dezertéři a vrazi." dodal.

,,Bezva! Takže se tady potlouká ještě banda vrahů! Že já vůl nerisknul raději tu kastraci!" zalitoval sám sebe Zuckermann a poodešel stranou.
Vedle Haxmanna se postavil Allastar, hledící jen na jednoho konkrétního oběšence.

,,Tenhle je z mé rasy." pronesl vážným tónem. Byli to jeho první slova směrem k Haxmannovi poté, co porazili Měniče. Což bylo před dvěma dny.
Zorid bolestivě zasténal ve voze, při snaze se otočit, aby se mohl také podívat.

,,Haxmanne?" řekl Allastar, přitom nespouštěl oči z oběšence.

,,Ano?"

,,Nebude vám vadit, když se vydáme po stopách těchto nešťastníků do jejich vesnice?"

Haxmann povytáhl překvapeně obočí. Takovou žádost od toho elfa rozhodně nečekal.
Hlavně poté, co se událo u Měniče.

,,Nebude." odvětil Haxmann ,,Je možné, že se vydali směrem k vesnici. Když budeme mít štěstí, přijdeme včas je varovat a pomoci jim v obraně."

Allastar položil na jeho rameno svou ruku ,,Děkuji" pronesl mág a bez dalšího slova se vydal
v doprovodu svých strážců směrem, odkud skupina osadníků přišla ke křižovatce. Přitom se neohlédl a ani nečekal na zbytek družiny.




,,Podle stop a dohořívajících chatrčí to vypadá, že útok proběhl před více jak pěti hodinami." řekl svůj názor Axtell, když byl skloněn nad jedním ohořelým tělem. Zbytek družiny procházel místo masakru doufajíc, že najdou někoho ještě naživu. Byla to marná snaha, nájezdníci byli hodně důslední.

,,Co teď?" zeptal se Zuckermann

,,Určitě vzali zajatce. Tedy spíš zajatkyně." pronesl Stass ,,Měli bychom pokusit se je zachránit, nemyslíš Haxi?"

,,Kde je Hax?" přidal se Bhörn. Haxmannova družina se začala rozhlížet všemi směry.
Nakonec ho zpozorovali, jak kráčí směrem do kopce za Allastarem, který klečel nad jedním tělem....


Haxmannovi se udělalo zle, když viděl tu zrůdnost, která tady proběhla.
Viděl, jak Allastar držel v rukách nenarozené dítě, upřeně hleděl na bílou tvář zavražděné elfky.
Vůbec nevnímal Haxmannovu přítomnost, jen hleděl na mrtvá těla, a palcem své ruky hladil mrtvé dítě po hlavičce.
Haxmann byl v rozpacích, nevěděl co měl teď udělat.
Promluvit na něj? Určitě hned v zápětí by Allastar na něj poslal jedno ze svých smrtících kouzel. V lepším případě by si vyslechl hromadu nadávek o ubohosti
a podřadnosti smrtelníků. Rozhodl se nakonec jen stát se sklopeným zrakem
k zemi za Allastarovými zády.
Muselo uběhnout dobrých pět minut, než Allastar položil mrtvé dítě vedle své matky. Ruku mrtvé elfky naaranžoval tak, že to vypadalo, jako by dítě objímala.
Allastar se naklonil k tváři elfky a zašeptal něco ve svém jazyce.
Poté se postavil na nohy a zamířil zpátky do vesnice. Přitom plně ignoroval Haxmanna, prošel kolem něj, jako by tam nebyl.
Mezitím se k Haxmannovi připojil Stass s Bhörnem, jenž mlčky sledovali tu hroznou scenérii, která se před nimi naskytla.

,,Pohřběte je společně." řekl nakonec Haxmann, otočil se na podpatku a zamířil za Allastarem.
Ten mezitím u povozu přes sebe přehodil starý, potrhaný plášť.
Jeho strážci se začali navlékat do svých zbrojí.

,,Jdeme po těch bastardech?" zeptal se Haxmann, když došel k mágovi.

Allastar se udiveně podíval na Haxmanna ,,My?" zopakoval.

,,Samozřejmě! Přece si nemyslíte, že takovou ohavnou nespravedlnost a ohavnost necháme jen tak. Ty svině, které tohle provedli si nezaslouží žít." odpověděl lítostivým hlasem Haxmann.
Potom sklopil zrak, připomnělo to i jeho minulost, kterou celé roky vytěsňoval z hlavy. Nakonec se začali znovu připomínat.

Allastar vážným obličejem jen díval na Haxmanna, beze slova se vydal se svými strážci po stopách, jenž nájezdníci za sebou ledabyle zanechali.
Haxmann přispěchal vedle mága ,,Nemusíte být sami! Podle Axtella tady bylo nejméně čtyřicet nájezdníků. To je chcete všechny pozabíjet jen vy tři?" zeptal se Haxmann s naději v hlase, že by přiměl Allastara ke spolupráci.

,,Podívejte se na sebe." začal Allastar ,,Vaši muži jsou raněni, potřebují nějakou dobu na zotavení. Ani sám nejste na tom dobře."

,,To vím, ale i takovém stavu jsem nadále bojeschopní." nesouhlasil s názorem Haxmann.

,,Jen byste nám překážel." procedil skrz zuby už otrávený Allastar ,,Tohle je čistě osobní záležitost, kterou se my tři chceme vypořádat sami. A tohle je hodně osobní!" dodal a ukázal na své odhodlané válečníky, jenž mu byli v patách. Allastar se zastavil, nadechnul se a poté položil Haxmannovi ruku na rameno.
,,Děkuji za vaši nabídku." pronesl tentokrát přátelským tónem ,,Cením si ji, ale zdejší mrtví by si zasloužili, aby byli aspoň pohřbeni." dodal mág.

,,Jen vy tři proti čtyřiceti?" zavrtěl nechápavě Haxmann.
Allastar nad jeho připomínkou se pousmál ,,Ano, bude jich víc. Jenže nás požene kupředu duše padlých, jenž budou stát při našem boku.... a navíc!" odmlčel se Allastar a zašeptal Haxmannovi do ucha ,,Nejsem zas tak bezbranný, jak si myslíte."

Haxmann jen povzdechl a uznal Allastarovo odmítnutí pomoci.
,,Jen doufám, že víte co děláte." řekl si Haxman sám sobě, když trojice elfů zmizela v lesích...