Mijorewell - 10.kapitola

 

 

10.kapitola

Ráno jsem se vzbudila ještě dřív, než slunce prostoupilo okny do komnaty a já se ohlédla s úděsem za sebe, zda Reese se mnou ještě leží v posteli. Ale nebyl tam.

Uvědomila jsem si, že se mnou usínal v náručí po našem dalším milování, kdy jsem ho našim poutem k sobě vábila a on se pokradmu přemístil do mé ložnice. Ovšem někdy nad ránem musel mou postel opustit, alespoň že on byl v tomto naprosto uvědomělý a dokázal se přimět odejít. Já to celé prospala.

Protáhla jsem si celé tělo a pocítila ten zvláštní osten v žaludku. Nervozita.

Nervozita z dnešního setkání s Velekněžkou, které mě čekalo. Vtíravý a zcela vlezlý pocit mi podnítilo i zbytek orgánů a já krom nervozity pocítila i vnitřní strach. Nevěděla jsem, zda mít strach je zcela oprávněné, přesto mi naskočila husí kůže po těle a do mysli se mi vetřelo několik nevybíravých otázek.

Vstala jsem z postele a upravila druhý polštář tak, aby to nevypadalo, že tu se mnou někdo byl přes noc. Byl to pouhý marnotratný pokus o to, aby to ty dvě klepny nepoznaly, ačkoli jsem tušila, že i tak to nějak prohlédnou.

Přešla jsem do koupelny a opláchla si obličej v umyvadle. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a viděla své oči, které zářily životem. Byla jsem plná všeho, krom té značné nervozity a strachu z dnešního setkání, mi tělem kolovalo i zdaleka nepoznané.

Jako kdyby to byla láska a něco mnohem víc.

Byla jsem okouzlena Reesem, jeho kouzly, jeho úsměvem, jeho láskyplnou náručí a věděla, že jsem našla právě to, po čem jsem bažila ve svém světě. Vždyť jsem netoužila po ničem jiném, než abych k někomu cítila přesně něco takového.

A teď to tu bylo…A já najednou nevěděla, co vlastně budu dělat.

Co když Velekněžka najde způsob, jak mě poslat zpět do mého světa.

Co když existuje způsob, jak se vrátit domů.

Co když se nechci vrátit domů…

Nadskočila jsem úlekem, když jsem slyšela, jak se rozevřely dveře do komnaty a hned jsem pocítila přítomnost Merry a Liy. S údivem si něco špitaly, až přešly za mnou do koupelny, kde mě obdařily širokými úsměvy.

„No ne, kdo by to byl čekal, že pro jednou naše paní vstane tak časně z rána,“ zvolá kousavě Merra, jak ji bylo vlastní, přesto věděla, že si ten tón ke mně může dovolit. Mluvila jsem s ní často stejně a tento náš „sestersky kousavý“ vztah nám vyhovoval.

„Přejete si ranní lázeň?“ zeptá se Lia s milým tónem, kdy za mnou přešla a poukázala na prázdnou vanu.

„Ne, nasnídám se a půjdu za mláďaty do stájí, vykoupu se až potom,“ odvětím stejným tónem, kterým ke mně promlouvala a ona jen srozuměle přikývla.

Po snídani jsem se navlékla do úboru, který mi byl nejmilejší, a to jednoduchých černých kalhot, černé haleny, a přesto si přetáhla kožený delší kabátec, který jsem si vyprosila od švece. Toto oblečení mi bylo daleko příjemnější na cvičení boje s mečem než v těch hloupých šatech. Nazula jsem se do kožených vysokých bot a vlasy si upravila jen do obyčejného drdolu.

Opustila jsem komnatu, kdy se ty dvě pustily do úklidu.

Procházela jsem nádvořím, když jsem najednou pocítila zvláštní pocit.

Jakýsi neklid a ohlédla se instinktivně doleva, kde vedlo schodiště k blízkému dvoru v trůním sále. Zrovna tam procházel Král, ověnčený několika dalšími vznešenými Elfy, kteří do něj hučeli jeden přes druhého.

Zpomalila jsem v chůzi a cítila jeho vlastní rozčarování.

Jako kdyby si opět nehlídal své Nitro a povolil svou ostražitost před světem.

Nebo možná jeho bariéry chřadly, spolu s jeho tělem.

Vypadal opět tak krásně, nesmrtelně, nebojácně, a přesto jsem dokázala prohlédnout skrz, na ty jeho unavené oči.

Byly to oči věčnosti a nadcházející se smrti. Jako kdyby se s tím už srovnal.

Král se zhurta zastavil a zcela uvědoměle se otočil na mě. Jeho zlatý pohled byl ostrý jak břitvy jeho šípů a meče, až mě zapíchalo v hlavě. Ostře jsem uhnula pohledem a hned se dala na odchod, co nejdál od něj.

Byla jsem zmatená, co jsem vůči němu cítila a taky, jak jsem to vnímala. Nedalo se to vysvětlit. Bylo to krajně podobné mému poutu s Reesem, ačkoli jsem to prostě nedokázala pojmout slovy. Možná i na to mi Velekněžka bude schopna dnes odpovědět.

 

-

 

Když jsem vešla do Starých stájí, Reese už tam byl a věnoval se mláďatům. Obě hladil po hřívách a já se zastavila v kroku. Uvědomila jsem si, že mláďata zase nějak povyrostla. Nyní už byly pomalu skoro stejně velká, jak někteří koně z královských stájí. Křídla neměla ještě zcela vyvinutá, spíše to připomínalo jakési jelení pahýly. Jejich srst byla více nazlátlá a hřívy měly husté hnědé barvy.

„Dobré ráno,“ zvolám na Varysse a strážné, kteří tam lačně postávali. Všichni na mě přikývli a Reese se na mě otočil. Jeho tvář byla netečná, ne-li chladná, ale díky našemu poutu jsem cítila, jeho jemný dotek v mém nitru. Jakési polaskání. Motýli se mi rozletěli v břiše až jsem mírně klopýtla.

„Dobré ráno, Leio,“ pozdraví mě jeho vřelý hlas v mé mysli a já se držela, abych se na něj neusmála před zraky ostatních. Zastavila jsem se u Karaffaxů, kteří mě vroucně přivítali a začali do mě strkat čumáky, abych se s nimi řádně přivítala. Společně jsme je nakrmili a poté je vyvedli ven. Udržet je na řetězech dalo velkou práci nám všem, ačkoli jsem k nim promlouvala starým jazykem, na který slyšeli. Byla na nich však vidět, že chtějí volnost, jen tak se proběhnout.

Protáhnout si tlapy a cítit vítr ve hřívách.

Měla jsem silné nutkání je pustit a tu volnost jim zanechat. Zastavila jsem se a silně semkla řetěz tak, aby se Thoz, kterého jsem vedla já, zastavil. Zakroutil hlavou a oklepal se, až řetěz zařinčel, jako kdyby mi tím dával nesouhlas.

„Pusťte ten řetěz,“ nakážu na strážného, který mi pomohl držet Thoze v poklidu. Ihned řetěz pustil a já přejela Thozovi po dlouhého srsti na boku. Přistoupila jsem k němu a přikázala mu, aby si lehnul. Ihned splnil můj příkaz a já se chytla jednoho pahýlu v podobě nedorostlých křídel.

„Co to děláte, má paní?!“ zaslechla jsem ustaraný hlas Varysse, jenž se vlekl společně s Reesem za Fezem, který je svou silou táhl dál.

„Projedu se na něm,“ opáčím jednoduše, kdy jsem slyšela úděsný výdech Varysse.

„To ale není bezpečné, prosím, nedělejte to!“ zaúpí nesouhlasně, kdy jsem se vyšvihla na hřbet Thoze, jež zavrněl, jako kdyby to byl jeho souhlas. Jako kdyby mě sám vyzýval v to, že dělám dobře.

Přebrala jsem si celý řetěz na jeho hřbet a ohlédla se na Reese, který udělal to samé a usadil se na Feze. Fez netrpělivě začal tlapami prohrabovat půdu pod nohami, jako kdyby se už nemohl dočkat až vyrazíme vpřed. Reese se na mě podíval.

„Jsi si tím jistá?!“ jeho hlas byl vyzývavý a plný krajního vzrušení. Nic jsem neřekla a jen se pousmála. Byla to odpověď na všechno.

Vybídla jsem nohama Thoze, jež se zvedl rychle v nohách a odrazil se z místa. Vyběhl v tak šíleně rychlém tempu, až jsem se musela sehnout, jak mi vítr šlehal do tváře.

„Má paní! Buďte opatrná!“ slyšela jsem Varysse za sebou, kdy jsme se od nich vzdalovali velmi rychle, až jsme se jim ztratili z dohledu. Cítila jsem pod sebou celé Thozovo tělo, jak se mu napínal každý sval, každá šlacha, jeho obrovské tlapy se otiskovaly do země a jeho dech byl hutný a rychlý. Vítr mi rozčísl vlasy, které mi pozvolna vlály ve vzduchu a nechaly se ošlehat tou rychlostí, jenž Karaffax běžel. Zvedla jsem se v zádech o něco výš, dál od jeho hřívy, která mě šlehala do obličeje a pohlédla přes jeho hlavu vzhůru před nás.

Běžel, běželi jsme.

Napříč stromy, kterým se s ladností vyhýbal, přeskakovali husté porosty keřů až vyběhli na mýtinu, kde mě Reese učil s mečem. Ohlédla jsem se po něm, kdy jsem ho spatřila. Bylo to jako kdyby se zpomalil čas jen na pár sekund. Přikrčený seděl na Fezovi, držel se ho za úponky křídel, vypadl tak majestátně, neporazitelně, jako kdyby na takovém stvoření jezdil každý den.

A přitom asi nebyl ještě nikdo…kdo by dokázal takové zvíře osedlat a ochočit.

Reese na mě natočil tvář a usmál se. Byl to úsměv, který mi opět podryl srdce a já se nechtěla koukat na nic jiného. Vybídla jsem nohama Thoze ještě k rychlejšímu běhu, a ten mocně zařval, jako kdyby chtěl vykřičet do světa, že je volný.

Cítila jsem se stejně.

Volná.

Svobodná.

Neskutečně svobodná.

 

Když se Karaffaxové dostatečně vyběhali, vrátili jsme se do Starých stájí, kde nervózně přešlapoval Varyss společně se strážnými, kterých najednou bylo poněkud víc. Bylo jich šest a dva z nich byli na koních. Zastavila jsem Thoze před nimi a vnímala, jak si Thoz obezřetně očuchával koně. Byly ve stejné výšce a koně před ním ústrašně ustupovaly. Zatáhla jsem Thoze silně za obojek a ukonejšila ho slovy, aby se uklidnil. Hravě jsem z něj seskočila a Varyss ke mně hned přistoupil, aby si přebral řetězy od mláděte.

„Má paní, čeká tu na vás Králova stráž,“ obeznámí mě ustaraným hlasem a já přiměla Thoze odejít s Varyssem do stájí. Pohlédla jsem krátkým výrazem na Reese, který též seskočil s Feze a táhl ho stranou.

„Co se děje?“ zeptám se strážných na koních, kteří na mě upínali zrak.

„Máte se dostavit ke Dvoru, Králův rozkaz,“ pravil vysoký Elf, se zlatou helmicí na hlavě. Jeho tón byl tvrdý a dost nevybíravým způsobem mi dal najevo, jak mu není po chuti se mnou mluvit.

„Dobře,“ hlesnu pouze a vyšla k nim, aniž bych se ohlédla na Reese, který na mě upíral zrak. Přes naše pouto ke mně vyslal jemné pohlazení a jakési ubezpečení, ať jsem přeci jen opatrná.

Jeden ze strážných přistoupil blíž a přivedl ke mně osedlaného Královského bělouše, na kterém jsem jela na první hon. Kůň si mě obezřetně prohlédl a nozdry očuchal můj pach. Jistě jsem mu smrděla jako Karaffax. Nesouhlasně zahřál a odfrkl si.

Poplácala jsem ho po bělostném krku, aby se uklidnil a přešla k sedlu. Vyhoupla se na něj a přitáhla si otěže blíž k sobě. Stráž vyjela od stájí a já je následovala rychlým poklusem. Všichni byli napjatí, nikdo se nesmál a nedíval se na mě přívětivým pohledem.

Dojeli jsme až na nádvoří, kde ke mně přispěchal podkoní a převzal si uzdu mého koně. Seskočila jsem ze sedla a vyšla hned za strážnými. Bolel mě zadek a stehna z té celé dopolední projížďky, ale nedala jsem nic najevo.

Stráž mě doprovodila až do paláce, kdy mě dovedla až do trůnního sálu, kde nebyla ani živáčka. Rozhlédla jsem se kolem a pak vzhlédla k trůnu, který zel stejnou prázdnotou. Pronikavé ticho mnou prostoupilo a navodilo v mém těle určitý chlad.

Pak jsem cosi zaslechla. Bylo to jako tiché cinkání zvonečku. Malý jemný zvoneček v mém nitru, který zacinkal a vábil mě svým zvukem. Mé kroky se stočily ke schodišti k trůnu a já šla za cinkáním, které jsem však pociťovala ve svém nitru. Přišlo mi, jako kdyby mě někdo volal. Jako když pán cinká zvonkem na svého sluhu.

Schody jsem vyšla ani nevím jak a snažila se soustředit na bariéru svého nitra. Opět jsem si představila dřevěnou truhlici se zlatým komplikovaným zámkem, který jsem pomyslně zamknula. Jen jsem pomyslela na uzamknutí klíče v zámku, to zaklapnutí kovu o kov, cinkání zvonečku v mé mysli pominulo. Jako kdybych tím utnula naprosto všechny vjemy kolem mě. Vyšla jsem k trůnu a obešla jej. Chodbou jsem se řítila až do sálu a zastavila se přesně na jeho prahu, kde jsem pohlédla na Krále Aranela, jež stál u svého vševědoucného zrcadla Živé vody a z druhé strany stála žena v rudé kápy.

Chlad mnou projel, od hlavy až k patě a zcela přesně jsem cítila její moc. Velekněžka, ač měla kápy a její vlasy byly schované, její tvář byla naprosto nádherná. Byla jsem uchvácená její krásou. Její oči byly tmavě hnědé, uhrančivé a přímo koukající do mého nitra. Měla jsem pocit, jako kdyby mi zaklepala na truhlici, jako kdyby chtěla nahlédnout jen kousíčkem své prozíravosti do mého nitra, ale já ji to nedovolila.

Rozhodným krokem jsem vyšla k nim a pohlédla krátce na Krále, jenž si mě prohlížel. Jistě jsem byla špinavá, umouněná, vlasy ošlehané větrem a smrděla jako stáj. Prostě jsem byla člověk…a ne pozlátko se špičatými uši.

Velekněžka zvedla ladně ruce a stáhla si kápy z temene hlavy. Dala na odiv tak své černo černé vlnité vlasy, na uších měla dlouhé náušnice posázené drahokamy. Drahé kameny měla i kolem svého krku a já už chápala, proč byl Reese poslán pro drahokamy za úplňku.

„Jmenuji se Tiandel, Velekněžka z Amor-sull,“ představí se krásným ženským hlasem plné vášně, „A ty budeš Leia, člověk, jezdkyně na Karaffaxech a má nová přítelkyně,“ dodá s vlídným úsměvem. Vlídnost se ji však neodrážela v očích.

Byla to pouhá maska, úpěnlivě nacvičená, mnou však lehko prozřelá.

„Těší mě,“ odpovím pouze a zastavila se až u Živé vody. Vnímala jsem pohled Aranela na sobě, vnímala jsem, jak se pokouší dostat se do mého nitra a když si povšimnul, jak pevně jsem proti němu ucelená, přestal. Možná se chtěl jenom ujistit, možná ne.

„Jsi krásná bytost,“ zhodnotí uvědoměle Tiandel, když se podívala na mé oblečení. Natáhla svou ruku, kterou mi vložila kamsi nad mé rameno a z vlasů mi vytáhla list ze stromu. Zaťala jsem všechny svaly a svůj pomyslný zámek zamkla raději ještě na dvakrát. Ohlédla jsem se na list, který svírala ve svých prstech, kdy se ze zeleného lístku stal oranžovo žlutý, až zhnědnul a mezi jejími prsty se rozsypal.

Měla moc. Silnou moc, kterou jsem jistě nedokázala plně pochopit.

Ale to, že byla mocná, bylo znát na první dobrou.

„Jsem pouhý člověk,“ odseknu ji, aniž bych se hnula z místa, nebo dala na sobě vědět, jak moc mě její přítomnost a blízkost znervózňuje.

„Tvá krása netkví v tom, kdo nebo čím jsi, nýbrž v tom, jaké máš srdce, mysl a duši,“ pronese hřejivým tónem, kdy se poté líbezně pousmála a podívala se na Aranela. Těkala jsem mezi nimi pohledy, kdy mi přišlo, jako kdyby si telepaticky povídali, až Tiandel odstoupila ode mě a krátkým krokem se navrátila k zrcadlu Živé vody, kolem kterého jsme stáli.

Svou dlaň podzvedla nad vodu, skoro se dotýkala svou kůží hladiny a následně pronesla tichá cizí slova v nějakém ladném jazyce. Jako kdyby ho zaklínala, kouzlila, nevím, co přesně dělala, ale voda pod její dlaní se mírně zvířila. Dlaň stáhla k tělu a voda se záhy uklidnila, až byla zcela netknutá.

„Nahlédni do vody, pohlédni a uvidíš to, co ti Živá voda je schopna prozradit. Uvidíme, zda ti prozradí pravý důvod, proč tu jsi,“ nadhodí Tiandel a ladným gestem poukáže na zrcadlo. Suše jsem polkla a přistoupila k okraji zrcadla.

Cítila jsem na sobě pohled Aranela a měla chuť se na něj podívat, cosi mi říkalo, ať se na něj podívám, jako kdyby mě jeho pohled měl uklidnit, ale nakonec jsem tak neudělala. Nahlédla jsem na hladinu vodu a viděla svůj odraz.

Jen svůj odraz a ničí jiný. Jako kdyby ti dva tam vůbec nebyli.

„Vidíš něco?“ protne Tiandel svým hlasem to ticho kolem nás, kdy mi srdce bilo až ve spáncích.

„Nic…nic nevidím,“ utrousím zmateně a pohlédla na ni. S jakýmsi očekáváním ve tváři na mě pohlížela a pak se podívala na vodu.

„Pohlédni blíž, těsně nad hladinu Živé vody,“ pošeptá mi, až mě z toho zamrazilo. Sklopila jsem tvář a podívala se ještě blíž na svůj odraz.

Pak mě to lapilo.

Byl to jako silný nápor cizí moci, jež mě zcela ochromil v celém těle a před očima jsem měla pouhé výjevy.

Království Mijorewell celé v plamenech. Na úpatí zdejší hory, s výhledem na zkázu a chaos někdo stál.

Byla jsem to já, v černé kápy, s obličejem potřísněný krví, která však nebyla má a v ruce držela zlatý meč, jenž se v plamenech žáru ruce třpytil.

Sama ve svém srdci jsem cítila tu bolest, jenž jsem pociťovala, když jsem pohlížela na hořící palác. Byla to má bolest, přesto nebyla ještě mou vlastní. Nebyla procítěná tou chvílí, která měla zřejmě teprve nastat.

Vize, nebo vjem se přesunul, kdy jsem kráčela temným hvozdem v hojném počtu jezdců na koních, ověnčený zbraněmi. Mihotavé světlo jejich pochodní a ohňů, které drželi byly jako lucerny, jež udávaly směr a já se podívala vlastními oči té vize po své pravici. Spatřila jsem muže, který jel vedle mě na koni. Měl silné brnění hodné generála, nárameníky z černých šupin, po boku dlouhý meč s černým jílcem a zvláštním znakem uprostřed. Jeho hnědé vlasy byly špinavé, tvrdá ostrá řezaná tvář obrostlá několika denním strništěm špinavá šmouhami nevlastní krve, kdy od spánku až po okraj brady mu šla dlouhá bledá jizva a jeho uši…byly lidské. Byl to člověk.

Všichni…to byli lidé.

Byla to armáda.

Armáda pochodující ke zvláštní hranaté hoře.

Zalapala jsem po dechu, jako kdybych nemohla popadnout dech a pak jsem si to uvědomila, hlavu jsem měla pod hladinou Živé vody. Zděšeně jsem otevřela pusu a zalykala se vodou. Chtěla jsem odtáhnout hlavu zpod hladiny, ale nešlo to. Voda mě stále vtahovala, jako kdyby mi neukázala ještě všechno. Pak přišla další vize.

Mé stříbrné, naprosto skvostné dlouhé šaty, vyšitými těmi nejjasnějšími drahokamy na světě se třpytily ve svitu noční oblohy. V dlaních jsem svírala cizí ruku osetou velkými prsteny. Pohled šel výš a výš, kdy se mé stříbro prolínalo se zlatem a já upínala zrak na sebe samu, jenž jsem byla v náručí Krále Aranela. Na hlavě jsem měla stříbrnou korunu, stejnou jako měl on, jen ve zlatě.

Líbal mě. Líbal mě tak jemně a láskyplně a já pocítilo horkost v celém svém těle. Žár se mi rozlil do krve a zaplnil mě tak celou. Aranel mě hladil jednou rukou po šatech, až zajel na mé větší bříško.

Byla jsem těhotná.

Čekala jsem dítě.

Jeho dítě…

Voda mě vyšvihla prudce z její hlubiny, až jsem o krok ustoupila a spadla na zadek.

S úděsem v očích jsem se rozkašlala a snažila se popadnout dech.

Aranel s Tiandel ke mně hned přiskočili a snažili se mi pomoci nabrat kyslík do plic. Aranel mě plácal po zádech, aby mi pomohl vykašlat zbylou vodu, kdy Tiandel odříkávala smířlivým tónem jakási hesla.

Šokovaně jsem pohlédla na Aranela, který zvedl ruku a setřel mi mokré vlasy z čela. Jeho oči, jeho zlaté oči byly najednou plné všeho a zcela by mě ochromily, kdyby mě z toho nevytrhla Tiandel, jež mě zvedala v lokti, aby mi pomohla vstát na nohy.

Pohlédla jsem na zrcadlo Živé vody, ze kterého se kouřilo a lehce zavrávorala na nohou. Aranel mě pevně chytl pod paží a Tiandel na mě upírala zrak v dalším očekávání.

„Tak cos viděla? Našla si odpovědi na své otázky?“ zeptá se planoucím žárem vědění.

„J-já, já…“ vydechnu zmoženě, kdy mě zabolely plíce smrtelníka. Vzpomněla jsem si na varování Aranela, abych neříkala před ní tu Pravdu. „Já nenašla odpovědi na to, proč se tu nacházím, jen jsem viděla…budoucnost, to, co se ještě zřejmě nestalo,“ dodám v hlase a snažila se utišit můj vnitřní rozpor, který ve mně vřel jak rozbouřené moře.

„A cos viděla v budoucnosti?“ zajímá se dychtivě, kdy její oči ještě víc potemněly.

„Letěla jsem na dospělém Karaffaxovi a ovládla nebe,“ odpovím zcela bezmyšlenkovitě a pohlédla pevně do jejích oči. Cítila jsem, jak se mi vkrádá do duše, jako kdyby chtěla zkusit pevnost mého nitra a zjistit, zda mluvím pravdu.

„A dál?“ zeptá se pevným tónem.

„Vydala jsem se pryč z tohoto Království…do cizího kraje…kde…kde byl…velký bílý strom,“ vydechnu a z paty si tahala lži, kterým by mohla uvěřit. Možná jsem si mohla připravit nějako daleko uvěřitelnější lži. Vůbec mě to předtím nenapadlo.

„Velký bílý strom?!“ zopakuje nevěřícně Tiandel a pohlédne na Aranela. Zase jistě došlo k jejich vnitřní telepatii.

„A jak se cítíš, jsi v pořádku?!“ zeptá se mě o něco starostlivěji, kdy mávnutím ruky okamžitě vysušila mé mokré oblečení a vlasy. Už jsem ani nebyla špinavá z vyjížďky

„Cítím se…zvláštně,“ přiznám popravdě, kdy se Aranel pustil mé ruky a přistoupil k zrcadlu, ze kterého se stále doutnalo.

„To je normální,“ ukonejší mi shovívavým tónem, kdy se pousmála. Byl to polovičatý smích, přesto tak úsečný, že by tím dokázala zlomit každého muže, napadlo mě.

„Mám slabé tělo, myslela jsem, že mě to rozdrtí pod tou vodou,“ utrousím zmoženě a cítila značnou slabost těla. Jako kdyby má tělesná schránka začala vypovídat službu.

„Stále si jen člověk,“ podotkne Tiandel a pustí mě ze svého držení, „Už jen, že máš tak pevně střežené Nitro, do kterého jsem se nedokázala dostat je naprosto fascinující,“ dodá užaslým tónem a já se nejistě na ni podívala, „Kdy ses to naučila?“ zajímá se a její pohled se do mě zabodal jako tisíc mečů.

„Od té chvíle, co jsem tady, poradily mi to, abych ukrývala své pocity, aby se mi tam nemohl někdo vloudit a číst si ve mně jako v knize,“ odvětím s další lží, kdy se tomu horoucně zasmála.

„No jistě, to je ta prozíravost a umanutost Elfů,“ zvolá zvonkovým smíchem a následně se podívala na Aranela, který jako kdyby nás už nevnímal.

„Nikdy jsem se nesetkala s takto silným člověkem,“ pronese Tiandel spíše k němu než ke mně, „Říkal si, že má výjimečné schopnosti,“ podotkne, kdy Aranel k ní vzhlédnul a jen tiše přikývnul. Tiandel se podívala na mě a nakroutila hlavu do strany.

„Co ještě umíš?“ zajímá ji, kdy se jí v očích zase zablýsklo.

„Dokážu se dorozumět s různými stvořeními,“ odpovím, kdy mi záhy na mé nitro cosi dopadlo. Nebo poklepalo. Jako kdybych ve svém vlastním nitru zaslechla nesouhlasný tón Aranela.

Jako kdyby říkal…Nic ji neříkej!

„To dokáže polovina Elfů v tomto Království a přeci jen ty jsi člověk, jak je to možné…“ pronese si pod nosem, jako kdyby tu otázku pokládala sama sobě. Zamyšleně se podívala vzhůru do průrvy nad námi, kde se upíralo slunce.

„Možná se zeptáme večer hvězd,“ dodá po krátké odmlce a pak pohlédne na mě, „Běž si odpočinout, večer si ještě promluvíme, zdržím se tu a pomohu ti dozvědět se, proč se tu opravdu nacházíš.“

„Děkuji ti,“ utrousím zádumčivě a cítila své vlastní nohy, jež se mi roztřásly v kolenou. Jako kdyby mě opouštěla fyzická síla. V tom ke mně přistoupily Merra s Liou, které se tu znenadání objevily, stejně jako při mé první návštěvě zrcadla s Živou vodou. Obě mě chytly v rukách, jako kdyby mi měly pomoci v chůzi.

Tělem mi prostoupil chlad a fyzická námaha se na mě valila jak balvan.

„Odpočiň si, Leio, lidská ženo a bude ti lépe,“ zaslechla jsem ještě hlas Tiandel, kdy jsem se zcela podmanila té silné únavě.

 

-

 

Když jsem se probudila, cítila jsem se o něco lépe. Pohlédla jsem k oknu, kdy bylo zcela očividné, že slunce právě zapadá a nastává večer. Protáhla jsem si nohy a záda a přetočila se na bok, čelem k oknu. Ihned mě napadlo, kde je asi Reese. Nutně silná potřeba ho vidět, byla najednou jak silný pocit samotného sebe přežití a já ho v duchu přivolávala k sobě.

Ani jsem se nestihla třikrát nadechnout, když před dveřmi na balkón se zamihotala temnota, kdy se záhy objevil černý portál, ze kterého Reese vystoupil. Pohlédl na mě, jak jsem ležela na posteli a hned poznal, jak jsem byla zesláblá. Portál se za ním rozplynul a on rychlým krokem přistoupil k posteli.

„Jsi v pořádku?!“ zeptá se zaskočeným tónem, pohladil mě jemně po tváři a několik pramenů vlasů strčil za ucho. Jeho pohled byl pátravý.

„Jsem jen hrozně unavená, jako kdybych byla po nemoci,“ přiznám tichým tónem a přitáhla si ho k sobě, abych ho mohla políbit. Nic jiného, krom jeho samotného, jsem v tu chvíli nepotřebovala. Horoucně, a přesto láskyplně mě políbil. Vštípil mi ještě několik dalších polibků do koutku úst, a další dva na nos a na čelo. Usmála jsem se pod jeho péči a podívala se do těch jeho černých očí.

„Jaké to bylo?“ optá se a hladil mě po rameni.

„Ta Velekněžka, je strašně silná. Cítila jsem její moc už když jsem vstoupila do trůnního sálu,“ zhodnotím uznale, kdy jsem si všimla, jak Reese mírně pozvedl zrak, jako kdyby ho zrovna tato odpověď moc neuspokojila.

„Dozvěděla ses něco? Řekla ti něco?!“ zajímá ho, kdy jeho hlazení bylo uklidňující.

„Co se týče mého návratu domů…tak nic,“ odpovím a on si oddychl. Možná tíhou, možná úlevou.

„Měla jsem však vize…budoucnosti, teda myslím, že to byla budoucnost,“ utrousím s jakousi hrůzou, která mnou prostoupila jen při té vzpomínce na všechny tři vize.

Na Království v plamenech.

Na armádu lidí.

Na mě a Aranela.

Reese se už nadechoval, že něco řekne, ale pohlédl směrem na dveře, jako kdyby cítil přítomnost někoho jiného.

„Někdo sem jde, uvidíme se v noci? Přijdu zase za tebou,“ nadhodí Reese, co mi vštípil rychlý polibek na rty a já zvládla v té rychlosti jen přikývnout. Lusknutím prstu zmizel, kdy se za ním zamihotala temnota a v tu chvíli se ozvalo krátké klepání na dveře. Houkla jsem dále a dovnitř nakoukla Lia společně s Merrou a zvídavě si mě přeměřovaly.

„Cítíte se lépe, má paní?“ zeptá se opatrně Lia, když vstoupila dovnitř a hned se usadila na postel. Merra přešla kolem postele a přimhouřeným pohledem si mě přeměřovala.

„Je mi už lépe,“ uznám a posadila se do sedu.

„Měla byste se připravit na večeři,“ obeznámí mě Merra a rozhlížela se, jako kdyby ji tu něco nehrálo. Možná cítila Reese. Těžko říct, i ona mohla mít nějaké speciální schopnosti.

„No, tak vzhůru na přípravy,“ zvolám, abych ji rozptýlila a přivedla tak na jiné myšlenky.

 

 

„Budu ráda, taky bych chtěla dneska nějaké velice pěkné šaty,“ nadhodím, abych se na tu příležitost s Velekněžkou patřičně oblékla. Vlastně jsem ani nevěděla, co se ode mě čeká, kdy se s ní setkám zase u večeře, jak mi bylo prozrazeno Liou.

„Samozřejmě,“ usměje se Lia a začne napouštět teplou lázeň, do které přidala několik bylin a okvětních lístků.

Po koupeli jsem usedla ke stolku se zrcadlem, kdy si ty dvě se mnou povídaly, mezitím co mi uklízely pokoj a zahrnovaly mě největšími drby, co se dozvěděly přes den v kuchyni. Po jídle mě připravily, vlasy mi spletly do několika copů a spletitě je sčesaly dohromady. Vložily mi do nich několik čerstvých květů a oblékly do příjemných a lehkých šatů krémové barvy, které byly dlouhé až na zem, s dlouhými průsvitnými rukávy, které mi spadaly kolem ramen. Vypadala jsem spíše jako víla. Nazula jsem se do sametových střevíců světlé barvy a zhodnotila se v zrcadle, že jsem vypadala opět působivě. Ta krémovost šatů ladila k mým plavým vlasům a celkově jsem vypadala jako hodná Krále. Nad tou myšlenkou jsem se okamžitě pozastavila. Hodná Krále Aranela…

Celé tělo mi strnulo, jak jsem byla zaskočená, že mě vůbec něco takového napadlo.

Mysl jsem měla zřejmě ještě poblouzněnou a očividně rozptýlenou od té vize, co jsem spatřila nás dva. Jistě to bylo jakési semínko, které mi nyní vyklíčilo v hlavě a podněcovalo mou mysl a vnímání k tomu, nad tím více přemýšlet.

Vzápětí mě napadlo, co když ty vize nebyly mé vlastní.

Co když mě chtěla jen Velekněžka vyzkoušet. Očarovala mou mysl.

Ale to by musela překonat mou ochranu nitra. A třeba to dokázala a já to nepoznala.

A co když to byla práce Aranela…

Z toho úpěnlivého myšlení mě rozbolela hlava.