Mijorewell - 11.kapitola

 

 

11.kapitola

 

Když jsem vešla do trůnního sálu, žaludek se mi málem obrátil na ruby. V hlavě mi tepalo, krev se mi snad probublala v žilách. Můj zrak padl na bohatě prostřený stůl, kolem kterého seděla naše klasická skupina při večeřích, ti nejurozenější Elfové se samotným Králem Aranelem v čele, kdy po jeho pravici seděla Velekněžka a vedle ní, nějaká další dívka ve stejně rudých šatech, jako měla ona.

Panovala tu tak silná moc, že mě to táhlo k zemi, ale taktak jsem se došourala ke svému místu ke stolu, který se zvětšil o několik dalších míst. Pohlédla jsem na Rhyssu, která mě počastovala jakýmsi polo úsměvem a tiše večeřela. Natáhla jsem se po poháru s vínem, abych zpražila v sobě ten zvláštní pocit, ovšem ničemu to nepomohlo.

„Naše drahá přítelkyně, včera jste nám u večeře chyběla,“ špitne na mě Celduin, který jako obvykle seděl po mé pravici. Tíživě jsem se na něj podívala. Tvář jsem měla zkřivenou tíhou, která na mě dopadala a on si toho všiml. Odložil příbor ve své levé ruce a zlehka mě uchopil za rameno.

„Jste v pořádku?“ zeptá se tiše, obezřetně sledoval popředí stolu, kde se ubírali v tiché konverzaci.

„Je to taková tíha…ta moc…panuje, panuje tu něco divného,“ přiznám a vnímala na sobě pohled Rhyssi a jejího manžela.

„To si jenom velké hlavy přeměřují síly, zkuste to prodýchat a nenechat si to vstoupit do svého nitra,“ pošeptá Celduin a smířlivě mě pohladí po kloubu ramene.

 Cítila jsem, jak do mě proudí jakási jeho síla a ta ve mně potlačovala ten tíživý neklid.

Po chvíli ruku odtáhl a já se pustila do jídla.

Měla jsem co dělat, abych každé sousto v sobě udržela, žaludek mi vypovídal službu, stejně jako mé tělo. Ne nadarmo jsem pohlédla na Aranela, který se tvářil neutrálně a poslouchal, co mu Velekněžka vypráví.

Byla v nádherných rudých šatech, ve kterých vypadala velmi žensky a dávala tak na odiv své bujné poprsí. Vlasy měla ladně položené na ramenou a opět byla ověnčená bohatými a blyštivými drahokamy. Její mladší kopie, možná dcera, nebo jen nějaká schovanka, měla též rudé šaty, ale ne takového střihu nýbrž, látka ji zahalovala skoro celé tělo, včetně dlouhých rukávů, které plandala po stole, když se snažila jíst. Její obličej byl velice mlaďounký a zdaleka nebyla zaopatřenou takovou silou, jako byla sama Tiandel.

Nedokázala jsem posoudit, zda ta ohromná síla šla z Tiandel, anebo Krále.

Byla to hustota vzduchu, táhnoucí síla, kdy jsem seděla jak přibitá na té židli a já si tak vzpomněla na své začátky v této říši, když jsem na každém kroku sotva popadala dech. Snažila jsem se sníst ještě několik soust, ale když se mi po páté po sobě zvedl žaludek vzdala jsem to. Zmoženě jsem odložila příbor, látkový třpytivý ubrousek si odložil z klína a opatrně se opřela do židle.

Nechtěla jsem na sobě dát znát, jak mě ta síla naprosto odzbrojuje, ale pořád jsem byla jen člověk.

„Můj pane Králi,“ osloví Celduin Krále, kdy zřejmě chtěl využít příležitosti, že Velekněžka do něj přestala hučet. Upírala jsem zrak na skoro plný talíř před sebou, a přitom vnímala pozornost Krále, kterou na sebe uvalil Celduin, „Rád bych se Vás zeptal, jaké plány máte o letním slunovratu. Přeci jen, je to nejdelší den v roce a je potřeba se chopit náležitých příprav, rád bych se toho ujal,“ dodal a jako mávnutím proutku ta mocná síla ustala a já se decentně svezla po židli ohromným výdechem.

„Jsem rád, že jste se zmínil příteli,“ odpoví poklidným tónem Král, jenž jeho medový hlas se rozezní v duši jako jemné pohlazení. Hladil mé rozbolavělé tělo, mé útroby, které se nesnesitelně kroutily a uklidňovaly mou duši. „Oslavy bychom započaly už předchozího večera a byl bych rád, kdybyste se jako pokaždé, ujal příprav. Spoléhám na Vás a Vaši náležitou péči.“

„Bude mi potěšením,“ přikývne s úsměvem Celduin.

„Oh, budete mít oslavy Slunovratu? Jsou vždycky tak kouzelné, jak se říká?“ zajímá se Tiandel nahlas ke Králi a ten ji začal vyprávět o jejich tradicích. Začala jsem vypouštět jejich konverzaci a natočila se k Celduinovi. Zlehka jsem se dotkla jeho paže navléknuté v zelené košili a mírně jí poklepala.

„Děkuji ti, příteli,“ utrousím tiše, kdy mi došlo, že ta otázka ke Králi bylo pouhé rozptýlení od té jejich moci. Možná si Aranel všiml, jak vypadám, co to se mnou dělá a tu moc zmírnil. Nebo to byla Tiandel, která mě ždímala a zkoušela, co ještě vydržím.

Tak či onak, Celduin je dokázal rozptýlit.

„Není za co,“ špitne Celduin a upil ze svého poháru vína.

Poté jsem dokázala do sebe ještě nasoukat několik dalších soust, aniž by se mi to vrátilo zpátky do krku, zapila to vínem a tiše si povídala s Rhyssou o formálních věcech. Nikdo se u stolu nedovolil zasmát, nebo se projevit nahlas. Asi po hodině, se Velekněžka zvedla od stolu i s tou její mladší verzí a slušně se poklonily ke Králi. Omluvili se od stolu s tím, že se ještě musí zajít pomodlit ke svatým hvězdám. Při odchodu se na mě Tiandel usmála, ovšem ne přátelským výrazem, nýbrž jakýmsi si přidrzlým, možná vyzývavým.

Jen co ty dvě vyšly z trůnního sálu, u stolu si všichni nahlas oddychli a normálně se bavili hlasitě, tak jako vždycky. Spadl ze mě všechen ten osten divného pocitu a sžíravé nervozity a protáhla jsem si až palce u nohou v těch těsných botách.

Když bylo po večeři, Král Aranel vstal jako první od stolu a s přáním hezké noci odešel se svými strážnými do svých komnat. Já jsem ještě chvíli zůstala a horlivě se napila poháru vína, který mi začal zase rozvazovat jazyk.

„Ustála jste to naprosto skvěle, má drahá,“ pochválí mě Rhyssa smířlivým tónem.

„To byla její síla?“ zeptám se neurčitě a ona jen přikývla.

„Drtila mě ze všech stran, jako kdyby mě chtěla úplně zbavit všech sil,“ utrousím starostlivě.

„To ona dělá, dává tak najevo, že ona může, že jen ona má takovou sílu,“ ucedí Celduin otráveně, „Proto ji tu nikdo nemá rád. Její návštěvy jsou vždycky jen…o přečkání, než zase odjede,“ dodá kysele a usrkl z poháru vína.

„A to ji Král nemohl zastavit? Je to jeho Království, nemůže tu oplývat svou mocí přeci jen tak,“ syknu uštěpačně, ne-li pobouřeně.

„Ale on ji brzdil,“ oponuje mi Celduin a zaopatřil mě významným pohledem, „Celou tu dobu kolem Vás byl ochranný štít, copak jste to necítila, už jak jste vstoupila do této místnosti?“

Jeho otázka mě vcelku zaskočila. Poposedla jsem si na židli a pohlédla na Rhyssu, která souhlasně přikývla jeho slovům.

„Nepoznala jsem, že by mě něco chránilo, bylo mi zle, jen co jsem sem vstoupila,“ přiznám nechápavě.

„My jsme na tu sílu zvyklý, nic nám nedělá, protože jsme urození, ale Král jistě věděl, že Vás její síla rozdrtí, jen co vstoupíte sem, tak Vás zaopatřil ochranným štítem a jen kouskem té síly dovolil, aby do Vás vstoupila. Aby ji neodhalil, že Vás přitom chrání,“ vysvětlí mi Celduin a já si jeho slova přemítala v hlavě pořád dokola.

„Ale proč to dělala?!“ nechápu záměr Velekněžky.

Chtěla si opravdu přeměřit mé schopnosti?

Nebo vydráždit Krále?

Vydráždit mě?

„Je to prostě prohnaná čubka, která se modlí k hvězdám a nikdo nezná její záměr!“ mírně se rozohní Celduin a já málem vyprskla víno, když jsem se odhodlala napít. Podívala jsem se do jeho brunátné tváře a držela se, abych se nerozesmála, jak vlastně vtipně vypadal.

„To byla velmi silná slova, na někoho tak…urozeného,“ neodolám si rýpnout a on se na mě potutelně usměje.

„Nemám ji jednoduše rád, stejně jako všichni tady u stolu, takže to, jak jsem ji nazval, je ještě slabý odvar!“ zazubí se nebezpečně a já srozuměle přikývla.

Po večeři se naše cesty rozešly, kdy jsem se rozešla do svých komnat v doprovodu Merry a Liy, ovšem cestu na schodiště nám zastoupila Zlatá stráž neboli Králova osobní garda.

„Král si přeje, abyste ho ještě teď navštívila,“ osloví mě pevným tónem ten nejpovolanější z nich a mně vyletělo obočí vzhůru, stejně jako jsem slyšela údiv za mými zády od těch dvou.

„Teď? Vždyť je skoro půlnoc,“ utrousím nechápavě a poukážu na velké hodiny v předsálí.

„Ano, teď!“ zamručí strážný a ukáže mi cestu na opačnou stranu Paláce, ve které jsem ještě nikdy nebyla. Podívala jsem se přes rameno na ty dvě a jen srozuměle na ně kývla.

Rozešla jsem se tedy za osobní gardou Krále a dokázala si představit, co po mně chce.

Jistě chtěl vervo mocí vědět, co jsem viděla v zrcadle Živé vody.

Nedokázal by usnout, aniž by se to nedozvěděl.

V tichosti, jen za cinkání zlaté výzbroje gardy, jsme kráčely ohromnými chodbami s klenutými sloupy a obrovskými tapiseriemi nádherných barev a vzorů. Do chodeb proudilo měsíční světlo otevřenými sloupci místo oken a jejich bílé závěsy vlály v mírném vánku. Došly jsme až k ohromným vratům, které byly pozlacené v různých ornamentech stoupajících vzhůru od země. Zámek na nich hlasitě zaklapl a křídla obou dveří se otevřela dovnitř.

Prošli jsme do předsálí, bohatě zdobeného, ještě snad bohatějším stylem a zlatem, než byl samotný trůnní sál.

Ihned mě obklopila jakási magie. Byla hřejivá, zrnila mi v hlavě a já se obezřetně rozhlédla. Všimla jsem si vypsaných zářivých run nad dveřmi.

Garda se zastavila u dalších dveří a jeden z mužů mi otevřel dveře.

Gestem ruky mi pokynul dovnitř a já se suchostí v hrdle prošla dovnitř. Spatřila jsem obrovskou dlouhou komnatu s výhledem na vodopád, který šuměl v pozadí. Všude svítily zapálené svíce a lucerničky.

Ve vzduchu jsem cítila příjemnou květinovou vůni, čerstvost vody a vnitřní teplo se mi rozlilo tělem, jen jak jsem spatřila Aranela postávat u terasových dveří.

Celé to tu působilo daleko magičtěji, vše bylo hodné krále, včetně toho nádherného výhledu na město a vodopád. Podívala jsem se znova na Aranela, který se ramenem opíral o sloup, byl oblečený v ležérním stylu oblečení. Světlé volnější bílé kalhoty z nějaké lněné látky, která byla prošitá zlatou nití a k tomu měl obyčejnou košili, kterou měl volnou až do půli hrudi. Byl bos a jen tak ledabyle se tam opíral, jako kdyby prožil těžký a náročný den a rozjímal nad krásou své říše.

„Dáš si něco k pití?“ pronese tu otázku tak tiše a neformálně, až mu to pomalu nemohlo jít přes pusu.

„Ne, děkuji,“ špitnu a zastavila jsem se někde mezi ním a blízkou lenoškou sametové látky, „Chceš vědět, co jsem viděla v Živé vodě, mám pravdu?“ přejdu hned k věci, než abychom chodili kolem horké kaše.

Slyšela jsem, jak se uchechtnul a odpíchl se ramenem od sloupu. Otočil se čelem a s určitou lehkostí se rozešel ke mně. Napřímila jsem se v zádech a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Ano, chci to vědět, ale nejdřív mě zajímá…jak ti je?“ pravý, když se zastavil jen pár kroků ode mě. Jeho rozpuštěné vlasy mu splývaly kolem ramen a zad. Bez té zlaté koruny, vypadal tak zvláštně a zároveň o něco přirozeněji. Jeho zlaté oči se na mě dívaly, a přitom jsem měla pocit, jako kdyby mi zase pronikal až do duše. Mé Nitro bylo zaopatřené několika zámky, ovšem věděla jsem, že by mu nedalo moc velkou práci jej odemknout a spatřit vše, co jsem v sobě nosila.

„Už dobře, ta její síla mě málem rozdrtila,“ přiznám bezostyšně a použila i náležitý kousavým tón.

„Snažil jsem se tě ochránit, jak jen to bylo možné,“ utrousí tiše, kdy si založil ruce na prsou a tím mu vyskočily svaly na jeho pažích, jež se mu napínaly pod tenkou látkou průsvitnější košile. V koutku mysli mě napadlo, jestli to nebyl jeho spací úbor. Takový ležérní a sexy…

„Proč takhle předváděla svou sílu, to mě jako chtěla vyzkoušet co vydržím? I když jsem jenom člověk?!“ opomenu se v sekundě a zeptala se.

„Nevidím ji do hlavy a neznám přesně její záměr. Prostě taková je, možná tě chtěla prozkoušet a nahlédnout ti do Nitra, aby tě zmáčkla a odhalila tvé pravé já, možná bys to měla dovolit,“ nadhodí a já sebou cukla.

„Měla bych ji dovolit, aby do mě nahlédla?!“ zeptám se přímo, zda to dobře chápu.

„Možná díky tomu, dokáže prohlédnout na tvou podstatu a zjistí tak, jak je možné, že obyčejný člověk vládne takovou silou,“ odvětí Aranel, aniž by se nijak hnul z místa.

Byla jsem ještě nervóznější a suše polkla.

Nechtěla jsem, aby se mi někdo hrabal v duši a mysli, nechtěla jsem, aby někdo spatřil mé nejniternější pocity a tužby.

„Nechci, aby se mi hrabala v hlavě,“ syknu obranně a Aranel pouze srozuměle přikývne. Následně mírně odstoupil a poukázal na lenošku, abych se posadila.

„Teď mi pověz o tom, co jsi viděla v zrcadle,“ vyzve mě a posadí se na protější lenošku naproti. Jeho vlasy se mi svezly po ramenou a třpytily se v tom všem mihotavém světle, které tu panovalo.

„Nedokážu říct, jestli to opravdu byla budoucnost,“ utrousím popravdě a husí kůže mnou projela, jen co jsem si na to vzpomněla.

Aranelovi se zúžil pohled a pečlivě sledoval každý můj mimický sval v obličeji.

Trpělivě čekal, co řeknu.

„Měla jsem tři vize,“ započnu své vyprávění a nervózně se ošila, „Stála jsem na úpatí nějaké hory, na okraji jeskyně, měla jsem na sobě černou kápy a v obličeji cizí krev. Pohlížela jsem na tohle Království, celé hořelo,“ vydechnu tíživě a pohlédla na Aranela, který nehnul ani brvou. Jen poslouchal.

„Druhá vize byla…že jsem jela na koni, uprostřed velké armády, která táhla k takovým zvláštním hranatým horám, všichni…to…byli lidé,“ pravým a snažila se poznat nějakou známku překvapení v Aranelových očích, ale nic se nedělo. Jen se netečně na mě díval, jeho obličej byl neurčitý a poslouchal. Suše jsem polkla a v krku se mi udělal jakýsi knedlík.

„A ta třetí vize…no…“ zadrhnu se v řeči a cítila sílu, která se kolem mě rozprostřela, takové neviditelné zlaté pařáty, jež mě začaly svírat, protože Aranel už byl netrpělivý. Ačkoli se ani nepohnul, jeho síla mi dala patřičně najevo, abych se už vymáčkla.

„Viděla jsem nás dva, drželi jsme se za ruce, líbali, oba jsme měli koruny na hlavě, já stříbrnou, ty svou zlatou…a…byla jsem těhotná. Hladil si mě po bříšku a já měla pocit, že jsem se stala tvou královnou,“ vysoukám ze sebe rychle na jeden nádech a cítila, jak síla ustala. Tentokrát jsem si všimla v jeho obličeji drobné změny. Byl to šok.

Náležitou reakcí bylo zamračení a pak jakýsi potměšilý výraz.

„Stala ses mou Královnou?!“ vyprskne hořce a nahrbil se v ramenou.

„Ano…“ špitnu a dívala se na něj, jak se mi právě vysmívá do ksichtu.

„To je vcelku ubohý pokus, jak mě dostat do postele,“ zvolá úsečně a vstane z lenošky. Přehrála jsem si jeho slova ještě dvakrát v hlavě, než jsem byla schopna na ně reagovat.

„Co, cože prosím?!“ zavrčím netečně a dívala se na něj, jak přecházel zase k zárubním a pohlédl na ten výhled.

„Tvé vize, nemusely být vizí do budoucnosti,“ protne ticho svým medovým hlasem, „Mohla to být Pravda, mohl to být Chtíč, který ti ovlivňuje srdce a mysl. Ukázalo ti to, co bys sama chtěla,“ dodá jaksi pohrdavým tónem. Vstala jsem z lenošky na nohy a pevně se postavila na paty.

„Za nic na světě bych nechtěla, aby tohle Království bylo celé v plamenech!“ vyhrknu na něj a dovolila si k němu přejít, až jsem zastavila asi na tři kroky od něj, „A už vůbec netoužím ani nechci, abych se stala tvou…Královnou!“ vyprsknu dostatečně důsledně. Aranel se na mě otočil a pohlížel na mě tou svou maskou, kterou jsem u něj často viděla.

Čišela v ní moc, pohrdání a síla.

„Že ne?! Copak si myslíš, že si nevšímám těch tvých pohledů?! Toho, jak vnímáš mé Nitro a občas do něj bezostyšně nahlédneš? Jak mě propaluješ pohledem, nebo jak tvé tělo reaguje na mé. Pokaždé slyším, jak se ti zběsile rozbuší srdce, když mě spatříš. Copak to není pravda?!“ vyjede na mě ostrými slovy jako břitvy. Zatnula jsem ruce v pěst a zvedla hrdě bradu.

„Stále si jen domýšlivý, nabubřelý a samolibý idiot!“ syknu na něj, aniž bych se bála, že mě rozdrtí na padrť.

V jeho obličeji se toho odehrálo velmi mnoho, kdy byl vyloženě uražen mými slovy až následně zbrunátněl v obličeji. Ve vteřině překonal tu vzdálenosti mezi námi a chytl mě silně pod krkem. Zalapala jsem po dechu, kdy jsem se chtěla bránit, ovšem on překonal mou ochranou bariéru a rázem odemkl všechny zámky mého Nitra a spatřil to.

Všechny tři vize mi přejely před očima, stejně jako jemu.

Království v plamenech.

Armáda lidí pochodující k hranatým horám.

Já a on.

Zakřičela jsem hrdelním výkřikem a snažila se ho vyhnat z mé hlavy. Pocítila jsem neznámou moc, která ve mně jako kdyby vzplanula a nezkrotný žár mi projel od prstů na nohou až po konečky prstů na rukou a já hrubě strčila do Aranela.

Vložila jsem do toho všechnu nabytou sílu, až se mi ruce samy vznítily. Vykročila jsem vpřed a Aranela strčila znova s takovou brunátností, až mou sílu neustál a dopadl na zem. Doklouzal se po hladké podlaze opodál, čímž se snažil hned vyhrabat na nohy. Zůstal pokrčený v kolenou, jako kdyby vyčkával v obrané pozici a pohlížel na mě s jasně překvapeným výrazem.

Shlédla jsem ke svým rukám, který pokrýval rudý plamen. Strach, který mě zachvátil plameny rázem uhasily a plameny zmizely, stejně jako ten vnitřní žár, který jsem cítila. Zmateně jsem se podívala na Aranela, zpátky na své ruce a zase na něj.

Nevím, který z nás byl zmatenější, překvapenější, ne-li šokovanější.

„Já…já,“ vydechnu tíživě, až se mi hlas roztřásl.

„Omlouvám se Leio, nechtěl jsem,“ utrousí tiše Aranel a vstal ze skloněné polohy.

„Já už musím jít…“ vyhrknu, otočila se rychle na patě a dala se na úprk z jeho komnat. Samotné dveře se přede mnou rozevřely, jako kdyby mě nedokázaly zadržet a já vešla do předsálí, kde postávala Zlatá stráž. Rychlými kroky jsem prošla dalšími těžkými dveřmi, nad kterými světélkovaly velké runy a já tíživě popadala dech.

Až když jsem přešla celým palácem a stoupala schody ke své komnaty, snažila jsem se uklidnit. Mé nitro bylo zase zamčené na tři zámky, ovšem značně pochroumané Aranelovým výpadem. Byla jsem vystrašená a zároveň rozčílená.

Jak si to mohl dovolit?

Proč to udělal?!

Zapadla jsem do své komnaty, zamknula se aspoň pro ten trapný pocit, že se dovnitř nikdo nedostane a přešla rovnou do koupelny. Vysvlékla jsem se z šatů, povolila si copy a z vlasů vytahala všechny ty květinky. Přešla jsem k vaně a začala ji napouštět horkou vodou. Měla jsem silné nutkání ze sebe zase smýt všechny ty pocity, jenž mě obklopovaly a svíral jako ve svěráku.

Připadala jsem si zrazená Aranelem.

Napadl mé nitro a rozbil ho v pouhé vteřině, co na mě sáhl.

Hrubě mě chytl pod krkem.

Zradil mě a naprosto ztratil mou důvěru.

 

-

 

„Jsi v pořádku?“ oslovil mě Reese, kdy se objevil mezi futry koupelny a já nadskočila úlekem. Teď to bylo poprvé, kdy jsem necítila ani koutkem duše jeho přítomnost. Byla jsem však zahloubaná v mé mysli a neustále přemýšlela, co se vlastně odehrálo.

Všechny ty detaily, momenty, sekundy.

Aranelovy zlostné oči, jeho hrubou dlaň kolem mého krku, jeho vpád do mého Nitra.

Stále jsem ležela ve vaně, měla mléčnou vodu až po prsa a cítila chlad studené vody, která vychladla už před dlouhou dobou. Svěsila jsem mírně ramena a zadívala se na Reese, jež mě propaloval tím svým temným pohledem.

Nic jsem neřekla, pouze se chytla okrajů vany a vstala. Vystoupila jsem z vany, zcela nahá, kdy voda po mně stékala na zem a pomalu se rozešla k Reesovi. Jeho pohled stanul na mém nahém těle, kdy temnota pohltila jeho oči, když spatřil má nahá prsa a když se podíval ještě níž, do mého klína, ostré rysy tváře mu vystoupily.

Zastavila jsem se až o něj, kdy jsem se nalepila na jeho horké tělo a dravě ho políbila. Ihned mi obklopil ruce kolem pasu a natiskl na druhou stranu futer. Rázně mě přitiskl zády o dřevo, které pode mnou zaskřípalo. Vášnivě jsme se líbali a svýma rukama putoval po mém těle. Mnul mi obě prsa, laskal je ve svých horkých dlaních, dráždil bradavky a já se pod ním rozplývala.

Chtěla jsem víc, potřebovala jsem víc.

Hbitě jsem mu vykasala košili vzhůru, až se odtáhl od mých rtů a košili si přetáhl přes hlavu. Nalepil se zpátky svou hrudí na mě a já pocítila jeho vůni.

Voněl jako les. Nezkrotný hluboký temný les.

Slíbával mi krk a holá ramena, mezitím co jsem mu rozepínala opasek u kalhot. Jen jsem se dostala dlaní do útrob jeho kalhot, vzala jsem si celé jeho tvrdé mužství do ruky. Chtivě jsem mu přejela po celé délce a zaslechla jeho hrdelní zvuk.

Ta pomyslná nit mezi námi se zlatavě zatřpytila a jako kdyby zesílila. Pulzovala a tahala.

Táhla mě k němu, k jeho duši, k jeho uzavřenému Nitru.

Vyhledala jsem zpátky jeho rty a přiměla ho zároveň si sundat zbytek oblečení. Vysoukal se z kalhot, aniž by uhnul rty z mých a pak mě zvedl za zadek. Opřel si mě o zárubeň a bez okolků do mě pronikl. Pojala jsem celou jeho délku až po kořen a vzrušeně vyhekla slastí. Chtěla jsem ho tak mít v sobě pořád.

Nepřála jsem si nic jiného.

Začal se ve mně pohybovat, lačnil svými rty po mých, opět si nárokoval celé mé tělo a dobýval jej, jako kdyby to bylo poprvé a naposled. Drtil mě svým klínem a tělem, jak si mě přidržoval. Zanechával si minimální odstup, čímž jsem vnímala jeho zběsilé srdce, jeho přerývavý dech.

Po chvilce mu ta poloha zřejmě dostatečně nevyhovovala, a tak pevně chytl a přenesl do ložnice. Položil mě zlehka do postele, znova se vtěsnal do mě a začal mě milovat s určitou brunátností a rychlostí, která se převalila v nezkrotné šukání.

Jeho nezkrotnost byla skoro hmatatelná. Dravě mě líbal, dravě do mě přirážel a jeho oči byly plné temnoty.

Plně jsem se mu podmanila a cítila v sobě ten neúprosný cíl, který se blížil opět jak přílivová vlna. Vyvrcholili jsme současně a bylo to naprosto kouzelné.

Jako kdyby se naše Nitra spojila, splynula v jedno. Reese se zhroutil vedle a přitáhl si mě hned k hrudi. Políbila jsem ho zmoženě na hruď, kdy vyhledal můj pohled a zvedl mi bradu směrem k němu.

Věnoval mi další sladký polibek a pak se mi zahleděl do očí.

Černota se vkrádala do mé duše a mě v mysli vytanula dvě slova.

„Miluji Tě,“ pravil mi Reese do hlavy, kdy ta dvě slova doputovala až do mého srdce.