Vánek ve větvích vrb - kapitola 10

Tma byla stále příliš neproniknutelná pro nubelorský zrak, avšak hvězdné nebe na východě začínalo blednout a kde zcela nestály v průhledu stromy, bylo možné zahlédnout tenký žlutorůžový proužek, konturující linku horizontu.

Salix kulhal lesem. Nerozhlížel se na východ ani na západ, i kdyby měl oči otevřené, Průvodcovská maska by znatelně omezovala jeho zorné pole. Orientoval se především čichem. A také vnitřním zrakem, svojí mocí, která se vlnila kolem něj, jemně klouzala po okolí a utvářela obraz prostoru, kterým procházel. Byl to spíše energetický, nežli vizuální vjem, zdaleka nebyl stálý ani trojrozměrný. 

Ve zdejších kopcích pořád ještě rostly staré stromy, některé pamatující i svět, po kterém nechodili nubeloři, a bylo příjemné pod nimi procházet a vnímat jejich až k neuvěření pomalu proudící životní sílu.

Průvodce nesl přes rameno dva vaky z hrubé konopné síťoviny, do kterých sbíral pryskyřici z plačících stromů. V druhé ruce třímal kostěný srp, konec jehož rukojeti byl upravený pro její seškrabávání. Na poutcích brašen se také kývalo několik svazků bylin, které po jeho návratu budou, zavěšené při stropu jeskyně, schnout několik cyklů nad vychládajícími těly.

Čich Salixe dovedl k trsům plicníku, strakatým lístkům rostoucím na ochlupených stoncích, prodírajících se příkrovem odumřelých loňských rostlin a spadaného listí. Vzduch byl suchý; lesní půda si udržovala svou stálou vlhkost, ovšem ranní rosa ještě nepadla. Termentant obrátil srp a uťal pár lodyh. 

Byl to elegantní nástroj, umě vyrobený nubelorem, kterého Salix neznal. Přesto však se zdálo, jakoby jej právě pro jeho drobnou ruku s dlouhými, kostnatými prsty, někdo vyvážil a vytvaroval. Tenká čepel byla zbroušeným, roky užívání dohladka vyhlazeným žebrem. Soudě dle téměř polokruhového oblouku zajisté jedním z posledních z hrudního koše nějakého roky mrtvého býložravce. Rukojeť byla dřevěná, pravděpodobně ne původní, ovinutá řemínkem vařené kůže a zakončena plochým bodcem. 

Průvodce si srp nepřítomně prohlížel, zatímco mechanicky svazoval byliny a věšel je k jednomu z vaků. Vnímal, jak se vlhkost vzduchu s pokradmo přicházejícím svítáním zvyšuje. Odvážněji se projevovala i denní zvířata, pohyb v podrostu byl hlasitější, ptáci začínali hvízdat a čiřikat. 

Salix se nemotorně zdvihal z karpů, když jeden z drobných opeřenců přeletěl natolik nízko nad jeho ramenem, že na okamžik protkl jeho ducha. V tu chvíli Salix letěl a cítil vítr v peří a viděl les v přemnoha barvách. A v zápětí byl opět těžkopádným nubelorem, kulhavým a neduživým. Chvíli mu trvalo zcela převzít zpět kontrolu nad svým nitrem a stabilně se uzemnit. Byl opravdu stále tak slabý? Nevybavoval si, že by jej podobný stav senzibility někdy takto překvapivě zasáhl. 

Pták se polekal a skryl se do větví stromů. Salix však viděl i bez očí, jak se krčí mezi rašícími listy a jeho načepířené tělíčko se chvěje v prudkých nádeších. Drozd.

Salix pevněji stiskl srp. Někde hluboko, někde tam v zapřených zákoutích jeho vědomí se stále ještě povalovala vzpomínka na všechna ta zcestí Písně vesmíru, která mu byla kdysi odhalena. Na ten pocit… Mít moc nad cestami druhých.

Drozd zapomněl pro svou omezenou paměť a opět třepotavě vzlétl. Protentokrát Salix popřel rozumné uvažování. Impuls vyslal vědomě. Pod maskou zaplály dva jantarové body a Termentant se bezvládně zhroutil na zem.

Odvykl. V prvotním šoku jej stálo nemálo úsilí uklidnit vyděšené zvíře do té míry, aby nenalétlo proti nejbližšímu kmeni a neroztříštilo o něj své tělíčko. A poté následoval okamžik, ten pocit, a on nyní nedovedl pochopit, že na něj téměř zapomněl. Zapomněl, jaké to je. 

Pomalu, zvolna jako letní vánek nad klasy trav, vytlačil ducha z ptačího těla, až do přetržení posledního vlákénka pouta. Drozd byl mrtev. Salix letěl nad korunami prastarých stromů.

Samozřejmě byl omezen možnostmi ptačího mozku a smyslů. Zachytil pár podstatných vzpomínek, místa výskytu potravy, hnízdiště, nebezpečné zvuky, které znamenaly podmíněný reflex úniku. Ovšem zrak… ptačím zrakem byl fascinován. Za šera byly ptáci prakticky slepí, narozdíl od nubelorů s mnohem vyvinutější šerovým, nežli denním viděním, ovšem se stoupajícím sluncem se les oděl do barev tak rozsáhlého spektra, v jakých nubelorům nikdy nepřipadne vidět.

Nejen že zřetelně viděl linie všech stromů, míhajících se kolem něj, náručím jejichž větví se proplétal, jež zdravil a nechával daleko za sebou. Každá větev, každá vráska borky a ploška listu sama zasahovala, ohýbala a měnila nafialovělé spektrum světla, jakoby vše obklopovala proměnlivá aureola. Čtvrté barevné spektrum. Předměty, které pokládal za šedivé a nevýrazné, náhle vířily tolika barvami, že zdaleka ani většinu z nich nedovedl pojmenovat. 

A také vnímal vítr, způsobem, jakým jej necítil již dlouho. Tento vjem se poněkud podobal jeho osahávání terénu mocí nitra, když hledal bezpečnou cestu. Vzduch byl plný cest větru. Neustále se pohybovaly; vlnily, stýkaly, rozpojovaly, zanikaly a vznikaly, v neustálé změně rychlosti a síly. Drozd v nich uměl číst a Salix se nechal pozorováním natolik zaujmout, že ani nepostřehl, v jak krátkém čase se vzdušnou cestou dostal za hranici lesa. 

Prve se nechtěl nad rozsáhlou pustou plání zdržovat a mínil vrátit se zpět mezi stromy, prolétání mezi nimiž jej bavilo. Taktéž ptačí instinkt mu velel vyhnout se otevřenému porstranství. Ovšem útlé pramínky kouře z ohnišť, nubeloři shluklí kolem hromádek doutnajícího popela, pach ležení a ticho příhodné velké skupině tvorů krčících se v raním chladu, jej přilákalo ještě blíž, jakmile si jednou uvědomil, že opustil les právě tam, kde ležel tábor. 

Ten pohled, snad i vinou toho, jak jej zjednodušovalo ptačí vnímání, v něm vyvolal již dlouho nepocítěnou sounáležitost, snad i zájem o skupinu, vždyť ne nepodobnou Lacertině kaedru. Již předlouho nebyl ve společnosti jiných nubelorů, než čtyř vitalonů thermentali a mrtvých těl.

Drozd sklouzl po vzdušné spirále níž. 

Planina pod kopcem se proměnila z podoby, jakou si Salix zapamatoval při svém příchodu, v rozlehlou beztravnatou pustinu bahna a louží. Nubeloři stříhali ušima a ohlíželi se ve směru, jakým proletěl nad jejich hlavami drobný hnědokropenatý pták. 

Tábor se stále rozrůstal. Uvěřil by, že čítá o polovinu více členů, než při jeho příchodu, i když bylo vrtkavé spoléhat se na ptačí vnímání prostoru. Jeho největší podíl stále tvořili slerii, nubeloři s primitivním smyslem pro vnímání pouze nejnižší z písní; Písně hvězd. Opravovali zde své zbraně, opeřovali nové šípy, odpočívali, léčili svá zranění a nemoci, krmili se po dnech hladovění, hlídkovali a vydávali se dál. Většina bojovníků se v táboře nezdržela ani přes půl cyklu. Směřovali dál na jih, kde se shromažďovali pod velením samotného suprimiona Eurytióna a kam měla také mířit hlavní síla latejských vojsk. Tolik Salix bez zájmu vyslechl, když při několika ojedinělých příležitostech opustil termentantskou jeskyni. 

I nyní se nemalá skupina chytala k odchodu, mezi jasanovými ostěpy a luky ozbrojenými vojáky prozrazovaly obrazce na kůži několik vitalonů saeni. Nubeloři odcházeli a o to větší počet jich do tábora každým dnem přibýval. 

Drozd se nechal vynést vzdušným vírem výš, sklouzl po jiném a po krátkém kroužení usedl do větví jednoho z ojedinělých trsů křovin, které zde ještě zcela neudusala kopyta. Salixe zaujal způsob, jakým se prsty ptákovy nožky obemkly kolem větévky, reflexem nevyžadujícím vědomé použití svalů, vyvolaným pouhým dosednutím. Zaujaly ho také již téměř odrostlé pupeny a začal je uždibovat. Již dříve pocítil, jak se malí ptáci rychle vysilují a ztrácejí tělesnou teplotu a je pro ně tedy nezbytné se často krmit. 

Byla potřeba sílit po zimě. Zaimponovat silnému partnerovi. Nalézt příhodné hnízdiště. Vyvést silné potomstvo...

Vyplašil jej až dusot kopyt cvalem se blížícího nubelora a rozruch mezi v blízkosti hlídkujícími bojovníky. Přibyvší měl štíhlou postavu běžce, po předních nohou mu stékala pěna, vsakující se do bandáží zpevňujících prst a záprstí a kresby na srsti poukazovali na starší, již zaschlý pot. Pot mu vlhčil i spletené vlasy, ale dýchal zhluboka a nikterak příliš zrychleně. Salix si maně vybavil, že i k Laureciině kaedru občas přicházeli poslové se zprávami od jiných skupin či pokyny k přesunům. Do tohoto tábora přicházeli a zpátky se vraceli běžci mnohem častěji. Poslední dobou převážně z jihu. 

Ptačí myšlení nedovedlo porozumět jazyku nubelorů. Salix chvíli prázdně sledoval jejich komunikaci, než ostře se rýsující stíny připomněly jeho nubelorskému vědomí v drozdím těle plynutí času. Z nejistého proužku narůžovělých mraků náhle nad kopci na horizontu vyvstával téměř celý narudlý kotouč ranního slunce.

Taktéž nubeloři si toho povšimli a vystřídali se na hlídkovacích pozicích. Někteří si také všimli drozda, vzlétajícího z křoví, mířícího do lesů, kde se zanedlouho ztratil mezi stromy.