Mijorewell - 14.kapitola

 

 

14.kapitola

 

Co bylo daleko horšího, než nevědí, co se děje kolem mě a jestli se těžkosti mého bytí nějak vyřešily?

Samota!

Ač se mi Merra s Liou snažily věnovat svou pozornost, přes všechny jejich snahy, měly i své povinnosti vůči dvoru a často musely odcházet. Když jsem nepočítala stráž před dveřmi a za dveřmi, byla jsem sama.

Sama jsem i snídala, obědvala, večeřela.

Krále jsem viděla jen projít jednou těmi obrovskými pozlacenými dveřmi, které navazovaly ke dvoru a vícekrát už jsem neměla šanci jej spatřit.

Byla jsem jak na drátkách. Jak na trní.

Byla jsem s nervy v koncích a ta zatracená samota mě užírala daleko víc než uvědomění, že Tiandel zabila má síla. Má potlačovaná nově nabitá síla, kterou jsem neměla sebemenší chuť znova okusit. Všechnu magii jsem v sobě potlačila na minimum a nechtěla jsem s tím mít nic společného.

V zahradě jsem si už vychodila pěšinku kolem do kola, z jednoho keře očesala všechny chutné plody v podobě broskví a začínala nabývat dojmu, že se ze mě stává blázen.

Byla jsem tu zavřená už tři dny a krom služebných s nikým nemluvila.

Hloupě jsem civěla na nebesa, kde se střídalo modré nebe s oranžovou září slunce, které se pozdějšího odpoledne překlenulo do rudých červánků, až okolí prostoupila tma a svit barevných hvězd.

Nehnutě jsem ležela na lenošce, kterou jsem si přetáhla doprostřed zahrady a vnímala jen život kolem sebe.

Slyšela jsem dunění návalu vody pod vodopádem.

A taky nedalekou konverzaci nějakých elfů, kteří se smáli a zpívali, jako kdyby je nic netrápilo.

Cinkání zbroje mých strážích, kteří mě úpěnlivě střežili na každém kroku.

A svůj tlukot srdce. Jako kdyby ani ten už mi nepatřil.

Cítila jsem se hrozně.

Rozpolcená na všechny možné způsoby a byla si jistá jedním, jestli se zítra nedostanu z těchto komnat ven, praskne mi cévka. Zešílím z toho všeho, co se kolem děje.

A jakože se nyní nedělo vůbec nic.

Měla jsem tolik nezodpovědných otázek, které mi zaplavilo mysl jako horečka.

Stýskalo se mi po Reesovi a chtěla ho mít u sebe.

Přála jsem si spočinout v jeho náruči, přimknout se k němu a políbit jej.

Sebevíc jsem se snažila jej přivolat, ať už vnitřně myslí, nebo úpěnlivým prosením, aby se objevil portálem. Každá snaha vyšla nazmar.

Neobjevil se. Neodpovídal.

Ačkoli jsem nebyla žádná plačka, slzy mi nelítostně kanuly po tváři a já popotahovala, jako malá holka.

Bylo toho jednoduše moc.

Byla jsem na to sama.

Sama.

 

-

 

„No to se podívejme, nevidím vás pár dní a vy jste stihla vykvést, má drahá!“ zvučný hlas Celduina se otřese div ne v základech a já se na něj rychle otočím přes rameno, když jsem opět stála uprostřed zahrady a tupě čuměla do vykvetlého keře.

Asi nikdy jsem ho neviděla raději než právě teď.

„Celduine!“ vyslovím jeho jméno ohromeně, když ke mně došel v celé své přítomnosti.

Byl oblečený do jakési lovecké dvoukombinace zelené barvy, s vysokým hnědým límcem, které mu splývaly s delšími hnědými vlasy. Vypadal lehce nedbale neupraveně a zároveň tak vznešeně. Usmál se na mě širokým úsměvem a položil mi ruce na ramena.

„Co si takhle vyrazit na projížďku, hm?“ vyzve mě přátelským tónem a v očích mu zažehly plamínky. Vytřeštila jsem na něj nevěřícně oči.

„Můžete mě vzít na projížďku?“ udivím se, div se mi nezastavil dech.

„Ano, mám svolení samotného krále,“ mrkne na mě jakýmsi vítězným pohledem, zahákne se do mého rámě a už mě vede zpět do komnaty.

Nechala jsem se vést. Bylo mi to jedno.

Já. Chci. Pryč.

Pryč z této komnaty.

Z tohoto hradu!

 

-

 

„Ach Bože,“ utrousím líbezně, kdy jsem seskočila zmoženě z koně a nechala jej, aby se šel pást opodál. Celduin dunivě, přesto ladně seskočil z koně, přehodil mu uzdu přes hlavu a jemně ho poplácal po krku.

Usadila jsem se na okraj louky, do jetelového podduší, kde jsme zastavili a natáhla bolavé nohy před sebe.

Ne nadarmo jsme zastavili tady.

Před námi se tyčilo jezero, ke kterému mě vzal Aranel při mém prvním lovu.

Opět se nádherně blyštilo při svitu slunce a v jeho samotném odrazu se tyčily majestátné hory nad ním.

Celduin se uchechtl, zřejmě shledával můj počin zde úsměvným a usadil se vedle mě.

Chvíli jsme mlčeli. Nebylo v tu chvíli nic třeba říkat.

Ta krása kolem.

Bylo to až neuvěřitelné.

Nabrala jsem čerstvý vzduch do plic a připadala si zase o něco více na živu než před pár hodinami. Prostě jsem to potřebovala.

Potřebovala jsem se nadechnout někde jinde než na hradě.

„Jak se cítíš?“ zeptá se mě pohodovějším tónem hlasu, daleko důvěrnějším než tím svým obvyklým strojeným.

„Teď už lépe,“ přitakám a podívám se na něj. Vzal si dlouhé stéblo trávy a vložil jej do úst.

„A děkuji Ti, že jsi mě vzal na projížďku,“ dodám záhy. Byla jsem mu opravdu vděčná.

„No, jsem rád, že ti to udělalo takovou radost,“ ušklíbne se a nadechne se pokračovat, „Ale přeci jen, udělal jsem to na příkaz Krále,“ dodá a zahloubaně se podívá na obzor nad jezerem.

„Na příkaz Krále?“ udiví mě.

„Ano, tedy, byla to spíše prosba,“ upraví svou odpověď.

„Aranel chtěl, abys mě vzal na projížďku?“ stále se divím.

„Poprosil mě o to. Věděl, co ta komnata a osamocení s tebou dělá. A jelikož je zatím klid a nic závratného se nestalo, tak uvolil k tomu, abych tě vzal k jezeru.“

Tak nějak mi to dávalo smysl a zároveň ne.

Pamatovala jsem si jeho slova, která mi kladl na srdce.

A zároveň jsem chápala, že věřil Celduinovi. Jako svému příteli.

Dokázal mě ochránit, i bez stráží, kteří k mému údivu zůstali na hradě.

„Nic závratného se nestalo? Takže přeci jen se už něco stalo?“ chytnu se jeho slov, toužící se něco dozvědět.

„Jooo,“ utrousí trochu nevábně, kdy si uvědomil svou chybu, „No vypukly jisté nepokoje na Dvoře,“ vysvětlí neurčitě.

„Jaké nepokoje?“ naléhám. Celduin si dlouze oddychne a svěsí ramena.

Byl to předem prohraný boj s mou otravnou zvědavostí.

„Potom, co se stalo s Velekněžkou, se samozřejmě vše dostalo dál a ve Dvoře je pár zlojazyků, kteří požadují, abys už nesetrvávala na hradě. Stojí před vstupem do hradu a skandují tam hesla jako Vyžeňte lidi ze dvora anebo Horečka se vrátila,“ odpoví neblaze.

„Aha,“ utrousím přiškrceně. Na tváři se mi udělala nová vráska.

Měla jsem jich nespočet nových, nasbírané za poslední dny.

„Ale z toho si nemusíš dělat starosti, jsou to jen Elfové, kteří si všude musí najít něco k nelibosti. Vždycky tomu tak bylo, vždycky tomu tak bude. Vždy se najde někdo, kdo bude dělat maximum pro nelibost Krále,“ snažil se mě ukonejšit Celduin a vyhrábl další stéblo trávy, se kterým si začal hrát.

Jeho slova mě neuklidnila. Možná naopak.

„Nikdy by mě nenapadlo, že tohle všechno zažiju,“ řeknu po chvíli ticha, kdy mě přepadla určitá melancholie. Rozhlédla jsem se po jezeru a zahleděla se nad hory.

„Věřím, že to musí být těžké,“ praví Celduin tiše, přesto se do mě jemně opřel loktem, na důkaz opory.

„Je to neuvěřitelně na hovno,“ utrousím rozhořčeně a ihned na to zaslechnu hrdelní smích Celduina. Být takhle vedle sebe, v tichém prostranství přírody a sdílet alespoň malý kousek toho břímě – no bylo to osvobozující.

„Přesto bych nikdy neviděla tohle. Tohle krásné jezero, ty hory, nebo to hejno ptáků,“ poukážu na černý mrak utvořený nad skalistými horami, jenž utvořilo nespočet mihotavých křídel. Celduin zvedl zrak a nahlédl mým směrem.

Pak sebou vystrašeně cuknul.

Přimhouřila jsem oči a uvědomila si, že se přibližují vcelku rychle a čím víc se blížili, tím víc jsem si dokázala představit, jak asi byli velcí. Byli to obrovští ptáci!

„Leio, okamžitě uteč do lesa!“ vyzve mě znenadání Celduin a už mě vytahoval na nohy.

Střelila jsem po něm rychlým pohledem a viděla, jak vytáhl svůj meč, jenž mu utkvíval na boku. Vzduch rozčísnul skřehotavý křik ptáků, který připomínal orla nebo sokola.

Celduin do mě několikrát strčil, než mě přiměl se konečně rozeběhnout, až jsem vzala nohy na ramena a vyběhla po louce k nejbližším stromům, pod které jsem se mohla ukrýt.

Běžela jsem, co mi nohy stačily a slyšela, jak Celduin začal zaříkávat nějaké kouzlo.

Zcela jasně jsem slyšela burácivý šum obrovských ptačích křídel a ohlédla se spěšně přes rameno.

Byli tak blízko, že jsem zcela jasně viděla, že jich je minimálně tucet a rozdělili se.

Obrovská těla zbarvené hnědočerným peřím, pařáty zářivě oranžové a zobáky temně černé a ostré, že by sluply i naše koně, kteří se samozřejmě rozutekli zpět do Království.

Nabrala jsem na rychlosti a blížila se k prvním stromům.

Věděla jsem však, že když zaběhnu dál, tam mě ukryjí hustší koruny stromů a mohla bych se dokonce ukrýt ve změti vzrostlých kořenů.

Vyhýbala jsem se zhoustlému keři, přeskočila přerostlé úponky kořenů a zahnula do hlubiny lesa. Prodírala jsem se mezi kmeny a nahlížela nad sebe, dokud mě nezastínily koruny stromů.

Slyšela jsem křídla, ptačí hvizd a poryv větru, jak nade mnou přelétali ti ptáci.

Přikrčila jsem se u jednoho kmene a zády se přimknula do ostré kůry.

Zaposlouchala jsem se do lesa.

Slyšela jsem vlastní tlukot srdce a z duše si přála, aby Celduin byl v pořádku.

Nutnou, přesto nekonečnou chvíli jsem vyčkávala na místě, až jsem se uvolila přemístit k dalšímu kmeni stromu. Takhle ještě několikrát po sobě, jsem se snažila neslyšně přesunout a přitom poslouchala les.

Zvuk křídel se vzdaloval, stejně jako skřehotání ptáků.

Neslyšně jsem klečela na zemi, zarývala kolena do vlhkého mechu a snažila se uklidnit mysl.

Těkala jsem pohledem ze stromu na strom, nahlížela do korun listí nade mnou, až jsem nebyla pocitu, že ptáci odletěli.

Možná to vzdali. Mohli být na lovu a tím, že jsme se rozdělili a prchli do lesa, jsme je setřásli.

Zavřela jsem oči a snažila se vnitřně pátrat po Celduinovi.

Byla to jakási nutná myšlenka, která vysílala jako maják.

Dokázala jsem to udělat s Reesem, stejně tak i s Aranelem.

Mohla jsem to vyzkoušet i nyní a pokusit se navázat spojení s Celduinem.

Než jsem se však stihla plně soustředit a ponořit se do ticha mého Nitra, zaslechla jsem zakřupání několika větví opodál.

Splynula jsem s kořeny stromů a tep mi vyletěl ústrašně vysoko.

Použij plamen. Použij svou moc. Magie.

Ve skrytu duše jsem odolávala tomu pokušení přeci se bránit svými silami, ale věděla jsem, že je nedokáži plně použít, aniž bych si nedokázala ublížit. Bylo to jako vkročit do neznámé vody, ve které bych se mohla okamžitě utopit.

Slyšela jsem, jak se někde za mnou ozývaly kroky, jež byly prozrazeny křupáním listí a větví.

Taky to mohl být Celduin. Mohl mě tu hledat.

Otočila jsem se pomalu přes rameno a vytáhla krk zpoza stromu.

Zahlédla jsem muže. Vysokého tak dva metry. Se zjizvenou tváři se obezřetně rozhlížel po okolí a v ruce držel malý meč.

Prudkým pohybem jsem se vrátila za strom a domnívala se, že když tu budu nadále sedět, tak mě přeci jen najde. Šance na útěk tkvěla v tom, že se okamžitě rozeběhnu a pokusím se mu zmizet mezi hustým porostem stromů.

V tu chvíli jsem se odpíchla od stromu a vyběhla z místa, kdy mě však z druhé strany překvapila žena, která mi zamířila na hlavu svým šípem v napnuté tětivě. Stejně jak jsem rychle vyběhla, tak jsem se i zastavila.

„Spěcháš někam?“ ušklíbne se pobaveně, kdy její úsměv protáhla dlouhá ošklivá jizva. Měla špičatý nos, zrzavé dlouhé vlasy spletené do takového vikingského stylu, a tak nějak mi připomínala lišku. V očích se ji zračila vychytralost a prohnanost.

Ten vysoký chlap nás rychlým krokem došel a postavil se za mě, abych neměla moc šancí na útěk.

„Co chcete?!“ snažila jsem se znít pevně a že mě jejich meče u pasu a šíp mířící do obličeje nezastraší, no, ale opak byl zřejmě pravdou.

„Oh, princezno, nemusíš se bát, my ti neublížíme,“ zavrčí muž, o jehož slovech jsem měla okamžité pochyby a vnímala, jak se pomalu přikrádal blíž.

Měla jsem silné nutkání setnout dlaně v pěst, ale nabývala jsem dojmu, že každý pohyb byl podnětný k tomu, aby mi ublížili.

„Půjdeš s námi!“ zavelí žena pevným tónem a konečně skloní luk s šípem.

„A kam?!“ vytane mi myšlenka na jazyku.

„To se dozvíš na místě,“ praví nekompromisně a na zádech jsem cítila blízkost toho muže.

Nevěřila jsem jim ani jejich křivé nosy mezi očima.

Byli to cizí lidé.

Byli…

Byli to lidé.

Nevěřícně jsem koukala na ženu, jejíž uši byly jak dvě plácačky, protože ji odstávaly, ale nebyly špičaté. Nebyly to elfí uši.

Než jsem se stihla vůbec nadechnout, abych ji něco řekla, muž přiskočil a snažil se mi chytnout ruce za záda. Začala jsem se vzpouzet a jednoduše se v zákrutu přiklonila a zprudka se otočila. Tenhle fígl mě naučil Reese, při našem asi druhém cvičení.

Aniž bych dlouze nad tím přemýšlela, pravím hákem jsem se ohnala a zasadila přímý zásah do obličeje toho muže. Ostré klouby mu narazily do kořenu nosu, který zakřupal.

Muž ustoupil několika kroky vzad, kdy po mně skočila pro změnu ta žena a obtočila mi svoji paži kolem krku.

Přepnula jsem na jakýsi automat. Pud sebezáchovy mi prostoupil tělem a já se začala jednoduše bránit. Aniž bych se dlouze musela snažit, přehodila jsem si ženu přes rameno, a přitom ji vytáhla meč po jejím boku. Rozmáchla jsem se mečem proti ní, avšak stihla se postavit na nohy a vyběhnout proti mně. Podebrala mě v pase a přirazila ke stromu, za kterým jsem se schovávala.

Hrubě mě uhodila do žeber a následně do brady.

Rvaly jsme se hlava ne hlava, až k nám přistoupil ten muž, kterému z nosu tekl proud krve. Hrubě mě vzal pod krkem, narazil do ostré kůry zády a žena mi začala svazovat ruce k sobě.

Zmítala jsem se, zuřivě chroptila a snažila se jakkoli bránit.

A pak to přišlo…

Bylo to stejné jako tehdy s Aranelem.

Hněv mě pohltil. Zachvátil mé útroby.

V žilách mi kolovala horká krev, až pomalu bublala.

Záhy na to jsem cítila ten žár. Vnitřní požár, který se rozlil do celého mého těla a dlaně mi začaly zářit.

„Co to dělá?!“ zavrčí muž, který si všiml mých dlaních.

„Nevím,“ zahučí zaskočeně žena, kdy mi zavazovala druhý uzel, až se samým překvapením zastavila v pohybu. Oba překvapeně shlíželi k mým zářícím rukám, ze kterých začaly šlehat malé plameny.

„Malekin neříkal, že umí kouzlit!“ vyjekne žena, upustí mé ruce, kdy se povolí i stisk muže kolem mého krku a oba dva se dají na útěk. Jako kdyby věděli, co je čeká.

Jako kdyby věděli, že je upálím za živa.

Spálím je na prach.

A nic z nich nezbude.

Z rukou mi vytryskla neuvěřitelně silná rudá koule plná energie a zamířila na muže, jenž byl pomalejší v běhu než ta žena. Koule se ohnivě rozprskla o strom, který muž zrovna minul, až ho popálila několika jiskry. Celý strom splanul, stejně jako keř vedle, na který dopadly další jiskry.

Zuřící plameny jsem vzala za své, okamžitě se otočila a rozeběhla se na opačnou stranu, co nejdál od nich. Vnitřní žár mě poháněl v tom běžet a nezastavovat se.

Utíkala jsem, nebrala jsem ohledy na to, zda za mnou běží nebo ne.

Chtěla jsem jenom přežít a nenechat se zajmout.

Hbitě jsem přeskočila spadlý strom a děkovala bohu, že přeci jen ve mně ještě něco bylo.

Blížila jsem se rychle ke konci lesa, kdy jsem se začala rozhlížet, zda neuvidím Celduina.

Zpomalila jsem a ostražitě hledala nějaké známky o jeho osobě.

Pak jsem zahlédla jeho koně. Osedlaného šedáka, který nervózně stál ve vysoké trávě, jako kdyby čekal na svého pána.

Ani na vteřinu jsem neváhala a vyběhla z lesa za ním.

Kůň mě zmerčil a netrpělivě zahřál. Jako kdyby říkal Pohni sebou ženská.

Běžela jsem, co mi dech a nohy stačily, kdy jsem najednou zaznamenala přibližující se stín, jenž zastřel příliv slunce, a aniž bych stihla zareagovat, už se kolem mě ovinul obrovský pařát a vyzdvihl mě nahoru

S úděsem je vzhlédla a zadívala se na obrovského ptáka jenž se mnou prudce vzlétnul, až se mi zhoupl žaludek. Zajíkla jsem se, zadušeně vykřikla a sklonila hlavu pod náporem prudké otočky, jenž pták udělal a svižně vylétl do výšin.

Pařáty jsem měla obemknutá kolem paží a trupu tak blbě, že jsem nemohla vůbec nic. Pouze pohlížet na mohutnost opeřence, který mě nesl.

Ač jsem se snažila kroutit jak žížala, nezmohla jsem nic.

Byla jsem bezmocná.

Mohla jsem jenom křičet.

Rozkřičela jsem se do vzduchu, co mi hlasivky stačily, ačkoli to bylo k ničemu.

Rozhlížela jsem se kolem, mhouřila oči do větru a zaznamenala další ptáky kolem, které se zařadili do jakéhosi obranného šiku kolem nás.

A pak jsem si ji všimla.

Té ženy, co se mě snažila zajmout.

Seděla na jednom z opeřenců, držela se jeho peří a dívala se na mě pohrdavým výrazem plný vítězství. Zrzavý ohon jejích vlasů ji vál ve větrů a na zádech měla pevně usazený luk s boltcem a šípy. Zákeřně se usmívala od ucha k uchu.

„Za to zaplatíš!“ vykřiknu na ni bez nutné myšlenky, aniž bych domyslela, zda mě v tom větru uslyší. Poslala mi vzdušný polibek a já zatnula zuby.

Začínala jsem si uvědomovat, jak moc Aranel chtěl, abych se vyhnula všem problémům.

A teď jsem byla namočená v dalším.

Teda…byla jsem v pěkných sračkách.