Vánek ve větvích vrb - kapitola 11

Salix byl zkřehlý zimou, třebaže na jeho tělo již skrz baldachýn listoví dopadaly sluneční paprsky. 

Zřejmě byl pryč déle, než prve předpokládal, kterážto mylnost odhadu jej udivila. A mírně znepokojila. Cestuji bez Beliotta, napadlo jej. Bez toho, aniž by mne někdo hlídal.

Léta praktikovanou technikou si začal znovuuvědomovat své fyzické tělo, postupně prodýchavaje každou jeho část, od středu hrudníku až po konečky prstů na rukou i na kopytnatých končetinách. Prochladlé a částečně odkrvené akrální části jeho těla lehce brněly, mravenčily v probouzení se zpět k životu a pohybu. Specifická tupá bolest, která Salixovi za léta služby zvláštně zeslastněla. 

Ovšemže to byl jednodušší proces, než kdyby opustil své tělo za účelem vstoupení na Stezku či Rozhraní. Dnes se pohyboval v prostoru stejné vibrace, do jakého se nyní probouzel. Jeho opuštěná schránka však i tak vykazovala prožití mělké smrti, jak Průvodci stav terminizovali.

Jako poslední zmobilizoval své smysly, hmat, čich a sluch, které pro Termentanty představovaly postačující prostředky vnímání.

Téměř se vyděsil, když si po jisté chvíli uvědomil váhu na své hrudi. Nevnímal emanaci života svým vnitřním zrakem, rozevřel tedy oči a pohlédl do korálového oka drozda. Pták stál na jeho hrudi. Dýchal a stál na napnutých nožkách. 

Salix pomalu vztáhl ruku nad opeřené tělíčko, ale ducha drozda nevycítil. Prudce se napřímil na loktech a pták spadl do listí po jeho boku. Zůstal ležet. Mrtvý, třebaže jeho fyzická schránka dále jevila veškeré známky života. Jeho nitro bylo prázdné. 

Termentant věděl, že veškeré ostatní ptáky, které kdy použil, zabil svojí přítomností i fyzicky. Alespoň doposud si tedy myslel, že to tak bylo. Zpřetrhání pouta mezi tělem a duchem zničí životní pochody ve hmotné schránce, takový byl závěr, jakého po útěku z ošetřovacího tábora došel. 

Zapřemítal, zdali tentokrát neudělal něco jinak. Pamatoval si, že předešlé letce často neovládl natolik, aby přistáli na jeho těle, nechával je padat ze vzduchu. Některé záměrně. U jiných se vlastně nikdy nezaobíral zkontrolovat, zdali je zvíře opravdu mrtvé. V jeho mysli se začaly promítat prazvláštní úvahy. Protentokrát je zahnal.

Znovu se podíval na hnědokropenatého ptáčka, viditelně dýchajícího, mrkajícího… ale bez jediné zjevné snahy o volní pohyb. 

Nubelor se od něj začal podvědomě odsunovat, než dlaní narazil na hladkou, chladnou čepel. 

Uchopil srp za rukojeť a zvedl si jej před oči. Nástroj byl zhotoven pro sběr bylin. Byl do jisté míry naplněn vibrací záměru svého stvořitele, která zajisté posilovala i nasbírané rostlin v míře jejich léčivých účinků, byly-li sklizeny správně a ve správný čas, jak vycítil nyní, když se na srp jako takový více zaměřil. A přesto se středem čepele táhl tenký žlábek, zbytečně hluboký pro to, aby jím odtékaly pouze přebytečné šťávy sečených bylin. 

Salix se postavil na čtyři končetiny a ještě chvíli srp pozoroval zrakem nitra. Byl opravdu zvláštně tvarovaný, jakoby se tvarem hodil nejen pro jeho ruku, ale i emanací pro jeho moc. 

Sebral ptáka, uchopil ho za hřbet a složená křídla, obrátil břichem vzhůru nožkami k sobě a lehkým kmitnutím čepele směrem od těla mu odťal hlavu. Třebaže užívaný ke sběru bylin, srp byl opravdu velmi ostrý. 

Salix sebral své vaky a sesbíral do nich zpět největší z rozsypaných krůpějí zaschlé pryskyřice, upravil bylinné svazky a pomalým kulhavým krokem se vydal lesem zpět k termentantské jeskyni. Rukojeť srpu svíral ve volné pěsti. Nevěnoval pozornost tomu, že ze stružky v čepeli odkapává krev. Vůbec se snažil na srp nemyslet.

Namísto toho si při chůzi vybavoval zpět obrazy, které mu poskytl ptačí zrak jako svědectví dění v ležení. Věděl již dříve, že bojovníci přicházejí a odcházejí neustále. Byly to však stále početnější skupiny, které se v poslední době vypravovali na pomoc jiným jednotkám. A to převážně na jih. Ani běžci dříve nenosili zprávy zřídka. Nyní však přicházeli frekventovaněji a přicházeli téměř výlučně z jihu. 

Více poslů znamenalo více přesunů. Salixe napadlo, že od svého příchodu vlastně neuvažoval nad tím, zůstane-li v této termentantské jeskyni do konce války… či do konce svého fyzického bytí, či do definitivního konce všeho. Jak bylo nubelorům vlastní, neuvažoval příliš ani o zítřku.

  *

Když míjel navršená mrtvá těla, na chvíli se zastavil. Mrtví na něj hleděli zpoza jílových masek.

Z temného vnitřku přístřešku k Salixovi doléhaly tlumené zvuky vláčných, rozvážných pohybů rukou omývající chladnou pokožku. Slyšel toto monotónní klouzání houby po těle tolikrát, ze dovedl po sluchu bez zaváhání určit, kdy se Termentantovy ruce přesunuly z paží k hrudníku, i kdy houbu odložily a uchopily střívko s jehlou. V táboře zemřel další nubelor. A jako mnohých před ním, i jeho pouto pojící ducha s tělem bylo přerušeno nepřirozeně, přetrhnuto nepatřičným procesem příliš předčasné smrti. 

Salix shlížel na hromadu těl, poslouchal škrábání jehly prodírající se zvoskovatělou kůží a náhle věděl, ze se zmýlil, když tu stál naposledy. Že smrt nikdy nemůže zevšednět, nehledě na to, v jaké míře s ní přichází do styku. Ať již je vitalonem thermentali, vitalonem saeni, nebo bojovníkem.

Pocítil nečekanou úlevu, když si toto připustil. 

Namísto návratu pod přístřešek se vrátil o pár kroků mezi stromy a přes štíhlé kmeny se zahleděl k táboru. V lese stále zcela neprostoupeným světlem slunce na něj poukazovaly pouze přibývající pramínky kouře, Salix však neměl potřebu hledět na nic konkrétního. Více poslů znamenalo více přesunů… A méně návratů.

Salix obrátil pozornost za svá záda, když zachytil telepatickou myšlenku, v očekávání, že jej následoval některý z Průvodců. 

Ještě než tak učinil, však věděl, že žádný z Průvodců s ním právě nehovoří.

Víš ty vůbec, za co bojují?

Tentokrát se již Salix otočil, zprudka, až malém klopýtl na zraněné noze a doširoka rozprostřel svoji moc po okolí.

Nechovej se, jako by sis až nyní povšiml mojí přítomnosti a namísto toho si odpověz na otázku. Napadlo tě někdy, proč válčíme?

Salixovo nitro v chaotických spirálách vířilo okolo jeho hmotného těla, již se však nepokoušel jím pátrat. Věděl, že je opět sám. Pouze nedaleko pod přístřeškem obstarávali čtyři Termentanti dalšího mrtvého.

Prolomil snad nějakou bariéru ve své mysli pouze tím, že se opět dovolil zmocnit cizího těla? Nebo mu jen vyvstalé souvislosti náhle opodstanily, proč nevytěsňoval to, o čem již dlouho věděl, že tam někde je?

Opřel se bokem o kmen a odlehčil zadní noze. Nevěděl. A neznal ani odpověď na otázku. Náhle mu to přišlo zvláštní. Dosud ho však nenapadlo se tím zaobírat. Neměl přece potřebu ptát se, proč dělá, co po něm jeho služba vyžaduje. Vitaloné thermentali pobývali na stejné úrovni jako zbytek nubelorského lidu příliš zřídka, než aby se zabývali jejich záležitostmi. Tak proč by měl on?

Salix dál nehnutě stál a byl si nejistý svými myšlenkami. Vitaloné thermentali přece neměli důvod se zajímat; přečkávali, sloužili Stezce a vraceli se zpět v nekončícím koloběhu. Tak ostatně Salix dosud žil. Tak žili všichni Průvodci, se kterými se kdy setkal. 

Nenávazně jej vzápětí napadlo, že od okamžiku, co procitl v této jeskyni, mu zdejší Termentanté nedovolili vydat se na Stezku. 

Salix si nevybavoval zcela jasně, co následovalo poté, co zřejmě omdlel, jakmile jej zasáhla silná emanace termentantské jeskyně. Nyní si však uvědomil, jaká hloupost dlela v jeho předpokládaní, že ostatní Průvodci nevycítili nic z jeho předešlých činů. Zřejmě jim byly víceméně lhostejné. Ovšem vstoupit na Stezku mu při jejich spolupráci nedovolili.

Salix stál a naslouchal pomalému proudění životní síly stromů. Pomalému, klidnému a lhostejnému. Vybavil si pařezy jiných stromů, které míjel cestou za uprchlíky. Stoleté stromy přečkávající nejkrutější zimy a nejzuřivější bouře neodolaly několika málo Latejcům s železnými zbraněmi a ohněm. Sílu lesa neohrozila ztráta jednoho stromu, třebaže zanechala ránu, stejně jako nubelorský lid neoslabila ztráta jednoho člena. Ovšem Salix viděl celé planiny mýtin a žářišť. A tak pomalu, jako vzrůstaly z podrostu mladé stromky do mohutnosti svých druhů, podobně zřídka přicházeli na tento svět noví nubeloři.

Také si vzpomněl, že když poprvé, kulhaje a opíraje se o stromy, přicházel ke zdejší jeskyni, myslel si, že jeho bytí na této úrovni s sebou nese význam nějakého činu. Specifického, smysluplnějšího než jeho dosavadní služba. Byla to mihotavá vzpomínka na matnou a nejasnou myšlenku. Vzpomínal si však.

Toho rána učinil Salix další rozhodnutí, které následně znatelně ovlivnilo několik generací budoucích nubelorů.

Opět se po něm pocítil poněkud uvolněněji. Odstoupil od stromu, opatrně přenesl váhu i na zraněnou končetinu a poté se kulhavě vydal zpátky k přístřešku. Za jeho zády stoupalo po obloze slunce. Salix přeložil cíp své brašny a využil jej k pečlivému očištění srpnu.

Tak vidíš, přeci jen jsi vitalon. Nesejde na tom, jakého přívlastku. 

Salix to věděl. Náhle pevně věděl, že je třeba uzdravil tento rozdrásaný svět.

 

***

 

Do několika dnů se v táboře, za neustálého přinášení a předávání nových zpráv, zformoval další přesun na jih. Dosud největší, jaký se zatím uskutečnil. Odchozí skupina měla čítat téměř padesát hlav; bojovníků, průzkumníků, sběračů, výrobců a léčitelů, představujících dobrou polovinu síly celého ležení. Bylo zřejmé, že tak početnou skupinu bude následovat i patřičný počet vitalonů thermentali. 

Salix ležel na plecích na okraji lesa, s pravou pánevní končetinou volně nataženou podél těla, a z povzdálí sledoval rušné hemžení na planině zalité měkkým nachem zapadajícího slunce. Po mnohých dnech surových jarních dešťů se obloha pročistila a třebaže louže v tábořišti ještě zdaleka nestačily vyschnout, do černé kůže termentanské masky paprsky příjemně hřály. 

Salix šetrně odložil srp, jež dosud třímal v na prsou zkřížených rukou a sebral ze země kamínek, který jej již před jistou dobou upoutal mezi bující trávou a spadaným loňským listím. Byl nápadně oblý, jako by jej vyhladil spíš vodní proud, než vítr a deště, světlý, s rudou žilkou jiné horniny na jedné plošce. Vzdáleně mu připomněl oblázek, kterým s Beliottem losovali o to, kdo se vydá na Stezku. 

Salix zaťal ruku v pěst a položil kamínek mezi ukazovák a druhý článek palce. Aniž by otevřel oči, cvrnkl palcem a rotující kamínek vyletěl vzhůru, dosáhl vrcholu své dráhy a dopadl zpátky do nubelorovy nastavené dlaně. Salix jej překlopil na hřbet druhé ruky a teprve tehdy se podíval. Po horní straně oblázku se klikatila rudá žilka.

Stále nevěříš svým vlastním rozhodnutím? Losuješ o svůj osud?

Běž pryč, zamručel Salix telepaticky.

Nemáš zdání, jak rád bych za takovou možnost byl.

Salix s povzdechem stiskl oblázek v dlani.

Nazítří odchozí skupina opouštěla ležení. Ještě toho večera se Salix přihlásil dobrovolně.