Střípky magie - 4. kapitola

V osadě Borlan byl, jako vždy touhle dobou, klid. Děti byly uložené k pravidelnému odpolednímu spánku a dospělí, shromážděni u velkého ohniště, si vychutnávali svoji každodenní obřadní dýmku s trochou orlánského koření. 

Stála opodál ohniště, dostatečně daleko, aby ostatní nerušila v jejich tradičním rituálním odpočinku, ale natolik blízko, aby je mohla pozorovat. Snažila se alespoň z dálky načerpat sílu předků, naučit se zvyky, které dokázaly spojit minulé s přítomným. Obřadu se nemohla zúčastnit. Dospělou už, alespoň podle počtu let, kterých strávila v tomto světě, jistě byla. Její kmen ji však za plnoletou nepovažoval. Vždy byla podle nich něčím mezi. A v posledních dnech se bála, že tomu bude tak napořád.

Dívala se na ně, jak si dlouze potahují z dřevěné dýmky, která kolovala už podruhé, a v hloubi duše jim záviděla. To jak si s úctou předávali dýmku, slastně zavírali oči, když vdechli kouř a poté ho zase vydechli s tak velkou úlevou, jako by se zrovna zbavili všeho špatného. Vypadaly skoro stejně jako ona. Snědá pleť, tmavé dlouhé rovné vlasy, šlachovitá těla bíle pomalovaná symboly jejich kmene, ale přece jen to podstatné ji chybělo. Ty majestátní parohy, které se tyčily nad jejich hlavami a větvily se do různých tvarů a velikostí. Mnozí z nich je měli ozdobené provázky, korálky nebo různými květinami a lístky. Podle míry zdobení bylo hned jasné, jak pyšní na ně jsou a jak velké postavení v kmenu zastávají.

Sáhla si do vlasů, stejně jako každé ráno, ještě předtím než vůbec otevřela oči. Vždy s nadějí, že dnes už přece! Jenže jakmile se dotkla těch malých hrbolků její naděje se zase zmenšila. Ve svém věku už měla mít paroží dostatečně velké na to, aby mohla zasednout k ohni, ale něco s ní bylo špatně. Na hlavě měla jen dva malé výrůstky, které ve vlasech vypadaly jako malé houby klubající se z mechu. 

Odevzdaně spustila ruku dolů. Třeba zítra, připomněla si v duchu svoji mantru, která jí držela nadále v optimismu, pro někoho možná už spíše bláhovém. Zvedla bradu výš na znamení hrdosti. Sama se před několika lety rozhodla, že malé skoro neexistující paroží neovlivní jejího ducha a nedovolí, aby podkopali její hodnotu v kmeni, ať už byl proti ní skoro každý v osadě, kromě její rodiny. 

“Psss, psss, Gezo!” Uslyšela za sebou známý hlas. “Hej, Gezo, pojď sem, prosím!” ozval se hlas znovu s ještě větší naléhavostí. 

Otočila se ke své sestře, která byla schovaná za stromem. Zpoza kmene vykukovala jen její hlava. “Co tu děláš? Proč nespíš?” zeptala se Geza a rychle k ní přistoupila. “Jestli tě tu uvidí, víš co tě čeká?” trochu ztišila hlas, aby na ně zbytečně neupozornila. 

“Já vím, týden bez příběhů před spaním” řekla se skloněnou hlavou, ale vzápětí ji zase zvedla rychle nahoru. “Ale ty zase víš, že musím jít nakrmit Velkou tlapku.” 

Ta dětská fantazie její sestry ji stále udivovala, ale někdy, pomyslela si, byla spíše na škodu. Asi tři měsíční fáze její sestra s nezlomným přesvědčením tvrdila, že chodí krmit do lesa felaquala. Jedinou vadou na kráse v tomto příběhu byl fakt, že tuhle bájnou kočku s orlími křídly nikdo neviděl dobrých sto let. S úbytkem magie postupně vymíralo spoustu nadpřirozených bytostí. V jejich kmeni se snažili udržet znalosti o světě “Před Pádem Bohů”, většinou tak, že rodiče svým dětem vyprávěli různé příběhy před spaním a vplétali do nich pravdy z minulého světa. Tyhle příběhy její sestra milovala, a když se na to podívá zpětně, nemůže se divit tomu, že si část z nich vzala do reálného světa. 

Geza zakroutila hlavou a přistoupila blíž k sestře. “Vrať se k ostatním dětem. Velká Tlapka to den vydrží.” 

Jenže sestra byla neoblomná, to viděla hned z jejího postoje a nakrčeného obočí. “Nevydrží,” pronesla vzdorovitě. Kdyby si ještě vztekle dupla, Geza by se tomu zajisté zasmála. Nikdy ji nepřipadalo nic rozkošnějšího než trucovitá dětská tvář sestry.

“Když rodiče zjistí, že jsi pryč, skončí to špatně,” zkusila to po dobrém. 

“Gezo,” řekla s přehnaným vzdychnutím, “moc dobře víš, že to nezjistí, když mě budeš krýt.” 

“Tobě zatemnil měsíc hlavu? Proč bych tě měla krýt?” řekla s pobavením Geza.

“Ani nezjistí, že jsem tam nebyla. Nakrmím Velkou Tlapku, trošku ji podrbu a vrátím se dřív, než skončí obřad,” smutně na Gezu vzhlédla, “prosím!”

Do nejhlubší Propadliny, pomyslela si Geza. Dala se od ní vždy přemluvit, ta malá potvůrka věděla, že nebylo na světě nic, co by pro ni neudělala.

Geza si klekla. Vzala sestru za ruku a jemně ji k sobě přitáhla. “Slib mi, že budeš pryč jen chvíli!” Stiskla ji ruku, aby podtrhla důležitost těch slov. Sestřiny oči se rozzářily. Dala Geze rychlou pusu na tvář a rozběhla se k lesu. 

Geza se za ní chvíli dívala. Už ve svém dětském nízkém věku byla rychlá a obratná. Geza se ji snažila cvičit už od malinka. Ještě pár lekcí a přidá k výuce i bojovou hůl. 

Za pár chvil její sestra zmizela v lese. Věděla, že se nemusí ničeho bát. Les v okolí jejich osady znala odmala a cítila se v něm vždy v bezpečí. 

Zbytek odpoledne strávila Geza na cvičišti, nedaleko Cypřišového háje, který byl přesně na opačné straně osady než byl její domov. Několik hodin trénovala správné výpady s holí a na závěr zařadila balanční cviky. Bez paroží nemohla plně využít schopnosti, které byly její rase dány. Nejenže nemohla posilovat svoje tělo a mysl kmenovými rituály, ale nemohla si ani vytvořit pouto s žádným zvířetem. A tak jako každý den, Geza trénovala až do západu slunce. Vytrvale a bez přestání, aby alespoň něčím vyvážila svoji jinakost. 

Pár Parožníků cvičilo vedle ní se svými zvířaty a byly tak živou připomínkou toho, že ona toto mít nikdy nebude. Byla tu Kas se svým velkým, na první pohled nebezpečným, psem. Sahal ji vysoko nad pas a Geza si byla jistá, že v dohledné době přidají do tréninků a jízdu na psím hřbetu. Na druhé straně cvičiště stála šestnáctiletá dvojčata, Bohden a Lohen, jednomu nad hlavou kroužil orel, druhý měl po svém boku mládě medvěda. Až všichni vyrostou, a pokud bude potřeba, dokáží neuvěřitelné věci. V Geze se tato holá pravda přeměnila na malý osten bodající do srdce. Rychle zahnala známý pocit meditačním cvičením, který jí pomáhal zklidnit mysl a unavené tělo po náročné fyzické námaze.

Když ho dokončila, zvedla se ze země, sebrala své věci a zamířila domů. Šla pomalu, vychutnávala si svěží večerní větřík, který jí mírně čechral vlasy a příjemně ji chladil na těle. Dívala se, jak se celá osada ukládá k večernímu klidu, ženy uklízely před stany nebo chystaly večeři pro své rodiny, muži si hráli s dětmi, které neúnavně pobíhaly všude kolem. Jenže jak Geza šla a poslouchala večerní zvuky osady, cítila, že je něco neskonale špatně. Zastavila a podívala se na děti kolem, několikrát si otočila dokola a s každým rozhlédnutím se jí zmocnila větší panika. Ne, ne, sestra bude, určitě se rodiče dozvěděli, že zase utekla a teď je s nimi doma a za trest pomáhá matce s domácími pracemi. Geza se takto ujišťovala celou zbývající cestu domů. Snažila se udržet klidnou mysl, ale domů skoro běžela. 

Do stanu jejich rodiny skoro vpadla. “Je tu Lola?” zeptala se matky, která seděla uprostřed stanu a připravovala kukuřičnou kaši na večeři. Matka vzhlédla od své práce, v jejích zelených mírně šikmých očí proběhl stín zmatení a strachu. 

“Ne, Gezo. Proč by měla? Po odpoledním odpočinku si přece všechny děti hrají a dorazí až na večeři.” Lehce naklonila hlavu do strany, jakoby čekala, že ji Geza potvrdí to, co právě řekla. 

“Mami, Lola tam není.” Ruka ji vyletěla k puse, oči doširoka otevřené, vyděšené.

Její matka prudce vstala, chytla ji za ramena a zatřásla s ní. “Gezo, co se stalo?” 

“Odpolední spánek vynechala, šla do lesa. Chtěla za Velkou Tlapkou,” řekla tiše.

Matka vyběhla ven.

 

Hledali malou Lolu celou noc. Každý, kdo mohl, se vydal do lesa s nimi. Volali její jméno, prolézali křoví, šplhali do korun stromů, ale její sestra nikde nebyla. Nikde v širokém okolí lesa nebyla ani stopa, která by naznačovala, kde by mohla Lola být. S každou další chvílí byla Geza zoufalejší a zoufalejší. Jak mohla být tak hloupá a naivní? Jak mohla nechat svoji šestiletou sestru toulat se po lesích? Hnát se za nějakou dětskou fantazií.

Měla jí to zakázat. Měla jít za rodiči a klidně na ni žalovat. Měla jí popadnout za ruku a dotáhnout ji do stanu k ostatním dětem. Měla jít s ní. Měla být s ní. Měla, měla, měla…

Několik metrů od ní, blíže zpátky k vesnici, uslyšela zapískání. Rozběhla se za zvukem. Když dorazila na místo, viděla svoji matku jak nehybně stojí a dívá se do země. Přistoupila blíž k ní. Napadané listí bylo rozházené dokola, půda byla zrytá, byly zde stopy, které musel udělat jedině velký těžký člověk. Ale nejhorší byly ty druhé stopy. Stopy toho, jak ten člověk táhne za sebou malé tělo. 

Geza zavrtěla hlavou. “Ne, ne, to nemohla být Lola.”

Matka se k ní prudce otočila. V očích měla slzy, smutek a zlost. Nikdy se na Gezu nepodívala s takovou zlostí a odporem. “Jak si to mohla dovolit? Jak můžeš být pořád tak..” Zarazila se, stiskla zuby pevně k sobě. 

“K ničemu,” dořekla za ní Geza a odešla. 

 

Už svítalo, když se Geza vrátila domů. Do tlumoku rychle naházela pár kusů oblečení a trochu jídla. Vzala si svoji hůl a vyrazila zpět do lesa, k místu kde sestru unesli. Byla k ničemu, celý svůj život byla k ničemu. Její matka měla pravdu, její kmen měl pravdu. Byla hříčkou přírody. Ale to ji nezastaví. Sestru najde, i kdyby měla obrátit svět vzhůru nohama.