Mijorewell - 15.kapitola

Nezvykle krátká kapitola, ale věřím, že i přesto potěší.

Přeji příjemný víkend! :)

 

15.kapitola

 

Ačkoli se pták snesl k zemi celkem pomalu, pustil mě na tvrdou zem asi ze dvou metrů a já to nečekala.

Těžce jsem dopadla bokem do hutné hlíny a snažila se polknout bolest, která mi projela celým tělem.

Neměl jsem sebemenší tušení, kde bychom mohli být. Anebo kam jsme měli namířeno.

Ostražitě jsem se ohlédla po dalších dvou ptácích, které ladně přistáli opodál a když jejich jezdci hbitě seskočili z jejich křídel, zase prudce vzlétli do nebes.

Začali nad námi kroužit, jako hejno supů nad svou kořistí.

Podívala jsem se po ženě, která si to rovnou ke mně namířila, kdežto muž se držel v pozadí.

Všimla jsem si jeho sežehnuté paže a opálené tváře, který mu zřejmě způsobil oheň mnou způsobený.

„Co po mně chcete!“ vyhrknu na ni a rychle se sbírala na nohy, „Vždyť jste lidé!“ osočím ji, jako kdyby byl zločin jít proti vlastnímu druhu.

„No právě!“ ušklíbne se žena, aniž by se zastavila. Postavila jsem se do obranného postavení, když najednou zvedla dlaň a foukla na ni. Teda potažmo, vyfoukla jakýsi fialový prášek, který měla na dlani, a to přímo na mě.

Aniž bych se nadála, do nosu se mi dostaly částečky prášku a já upadla do okamžitého zapomnění.

 

-

 

 

Probudit se a ocitnou se na cizím místě, se stávalo mým denním chlebem.

Teda ne zrovna denním, ale příliš častým.

Uvědoměle jsem se okamžitě posadila a rozhlédla se kolem sebe.

Ležela jsem na futonové skládací posteli s tlustou matrací, která pode mnou mírně zaskřípala. Nacházela jsem se v jakémsi velkém stanu.

Připomnělo mi to podobou párty stan, kdy jsem byla na jednom hudebním festivalu a tam jsem měla pronajatý přesně takový. Se dvěma postelemi uprostřed, malou koupelničkou v pozadí, elektrikou, wifi připojením a malou mini ledničkou naplněnou alkoholem a sladkostmi.

Tento stan měl od toho daleko, nic méně, nebyl o nic míň zajímavý.

Na stropě visely tři lucerny, každá jiná, a přeci jen hojně zdobená bronzem. V každé z nich se mihotaly dlouhé svíce a pohledem vábily k vnitřnímu klidu.

Látkové stěny byly ve vínových barvách, doplněné jakousi hnědou mozaikou, na kterou když jste se dlouho zadívali, začala se vám motat hlava.

Naproti mně byl dlouhý stůl z masivu a jedna židle. Deska stolu byla obsypaná ruličkami, dopisy, nespočtem knih a několika psacích husích per.

Rychlým pohledem jsem zkonstatovala, že se uvnitř stanu nacházím sama, a tak jsem se umínila vstát.

Už jen při tom pohybu jsem přišla na to, že mé ruce jsem svázané. Přesněji uvázané v kožených poutech, kdy jsem mohla dát od sebe ruce maximálně na nějakých deset centimetrů. Zašermovala jsem rukama od sebe, v jakémsi naivním domnění, že by pouta mohla povolit.

„Do hajzlu,“ zanadávám si tiše pod nosem a svěsila nohy z postele.

Dlouze jsem nabrala dech do plic a postavila se ztěžka na nohy.

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem byla mimo.

Nohy jsem měla ovšem velmi zdřevěnělé, tudíž jsem usoudila – že dlouho.

Pomalu jsem se rozešla ke stolu a obezřetně si prohlížela věci na stole.

Nedohořelé svíčky, vyteklý vosk, změť tvrdých papírů přeházených přes sebe.

Vyteklý inkoust, prázdná ampule od inkoustu, několik pracích brk všemožných barev.

A mapa.

Zvědavě jsem se po ní natáhla a jasně starou mapu na omak jsem vzala mezi prsty.

Ihned první, co jsem vyhledala pohledem, bylo království Mijorewell.

Na mapě byly vykresleny tři věžičky hlavního hradu a pod ním název království v runách.

Děkovala jsem Rhysse za to, že mě runám naučila.

Těkala jsem očima po mapě, a spatřila další zmíněná místa, která mi však vůbec nic neříkala.

Pustá Země. Tarruin. Zkosená víska. Blash-aratt.

Amor-sull. Ihned se mi vybavila Tiandel a její zkřivená tvář.

Lupnutí jejího vazu, když umřela.

Její město bylo vekresleno dlouhou černou věží se zářícím kamenem na samém vrcholku. Dokázala jsem si to představit jako město plné drahokamů.

Od čtení v mapě mě odtrhne průvan čistého vzduchu a když vzhlédnu, všimnu si u vstupu postávat tu ženu, která mě zajala.

Byla převlečená do čistého oblečení a kolem trupu měla ženské brnění.

Vypadla v něm jak božská bojovnice.

Valkýra. Vikingská královna. Štítonoška.

„Tak si vzhůru,“ okomentuje můj bdělý stav a obezřetně se rozhlédla po skromném nábytku stanu, jako kdyby snad mělo něco zmizet, nebo nebýt na svém místě.

„Kde to jsme?!“ zpražím ji otázkou a zacinkám přitom důležitě pouty na zápěstích.

„Vše se včas dozvíš,“ pomlaskne si a dál stála na hutném zápražovém koberci s další mozaikou. Upustila jsem mapu na stůl a dál ji propalovala pohledem, čímž jsem ji vyzývala, aby ze sebe začala klopit odpovědi.

„Až se Malekin vrátí, vše ti vysvětlí,“ zamručí bez výrazu, přičemž dvakrát klepne do klopy stanu na jakési znamení.

„Kdo je sakra Malekin?!“ vyhrknu na ni, přesvědčená, že tentokrát se s ní párat nebudu. A jestli mi bude chtít něco fouknout do ksichtu, fouknu ji jednu já.

Na to konto dovnitř zpoza klopy vešla mladičká dívka, oděná do prostých béžových hadrů. Oblečením se to nedalo nazývat, protože ty hrady, které měla na sobě, byly špinavé, otrhané, značně onošené a ledabyle na ni visely. Měla plavé suché vlasy, smotané do neúhledného culíku a zpoza vlasy ji vyčnívaly špičaté uši. Byla to Elfka.

V ruce nesla podnos s talířem plným jídla a džbánem čehosi. Aniž by se na mě podívala, odložila tác na stůl, otočila se rychle na patě a zase zmizela za průchodovou klopou.

Zamračila jsem se víc a už vůbec nechápala, co si o tom všem myslet.

„Ptala ses na něco?“ utrousí otráveně ta žena, která tam celou dobu stála a sledovala mou reakci.

Semknula jsem rty, zatnula zuby, dlaně setnula v pěst a počítala do deseti.

Dobře, tak do pěti.

Na tři.

„Jestli nechceš, abych podpálila tenhle stan, tak mi řekni, kde se to nacházím a proč jste mě unesli, a kdo je do prdele Malekin!“ vyhrknu na ni zcela rozhořčeně. Mínila jsem dát najevo svou bojovnost. Svou zarputilost a horkou krev.

A ona se mi začala smát. Přímo do ksichtu.

„Malekin je král,“ zazubí se pobaveně, poté co se dosmála a setřela si pomyslnou slzu z oka, „A jak už jsem říkala, až se vrátí, odpoví ti na všechny tvé debilní otázky. Teď se najez a čerpej síly, protože je budeš ještě potřebovat,“ praví, kdy změnila tón v nepřístupný a otočila se na vyvýšeném podpatku. Snažila jsem se pobrat její slova a zároveň si je přebrala jako jasnou výhružku.

Zanechala mě tam v osamocení a já obešla stůl.

Nahlédla jsem na tác s jídlem a uvědomila si, jak velký hlad mám.

Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposled jsem jedla.

Chopila jsem se cínové hubené vidličky a zapíchla ji do kousku masa, které bylo bůh ví z čeho. Přičichla jsem si k tomu a zhodnotila jej jako chutně vábivý.

 

Po tom, kdy jsem snědla celý talíř jídla a vypila celý džbán vody, jsem se dál potloukala po tom stanu, který měl asi čtyři na čtyři metry.

Velká postel, velký stůl, jedna židle, jeden velký futrál naplněný pánským oblečením.

Truhlice plná knih a dopisů.  

Pár nezavěšených obrazů, protože je nebylo na co zavěsit.

Ošuntělé koberce zanesené zrnky prachu a písku.

V rohu bylo provizorní umyvadlo, na kterém bylo ladně opřené oválné zrcadlo a na zemi poležené dvě dřevěné kádě. Jedna na vodu a ta druhá…zřejmě na vykonání potřeby.

Začínala jsem být nervózní.

Pouta na mých rukách to ještě umocňovaly, až jsem si nakonec sedla na postel a snažila se zaposlouchat do ticha.

Sem tam jsem zaslechla vítr, který se opřel do látky stanu, nebo zahřání koně.

Semkla jsem pevně oči a snažila se spojit s kýmkoli.

Aranelem. Celduinem. Reesem.

Bože, hledá mě Reese?

Ví, co se stalo?!

V mém Nitru bylo až strašidelně prázdno.

Ticho. Tma. Samota.

Žádná zlatá nit našeho Pouta.

Znepokojeně jsem se natáhla na postel a položila si hlavu do měkkého polštáře, který mi přišel, jako kdyby voněl po levandulích a heřmánku. Možná uvnitř něj byly sušené byliny.

Chvíli jsem se tak převalovala a přemýšlela.

Přejímala jsem nad slovy té ženy a snažila jsem se vzpomenout, zda mi Rhyssa vyprávěla o nějakém dalším králi na tomto území.

Ovšem na celém tomto kontinentě byl jen Elfí Král Aranel.

Žádný jiný.

Žádný, který by vládl lidem. Lidem, kteří podle všeho už neexistovali!

Nepokoj mnou panoval i nadále, kdy jsem si uvědomila, že je zřejmě noc.

Slyšela jsem jen cvrlikání cvrčků, či cikád. Prostě těch brouků, které jsou hlasití jen v noci.

Nebyla jsem nikdy člověkem, který by vyčkával na příležitost.

Naopak. Šla jsem vždycky příležitosti naproti.

Tiše jsem přešla po koberci na opačnou stranu stanu a klekla si na kolena.

Vzala jsem za okraj několika vrstvené látkové stěny a snažila se ji odkrýt.

Byla těžká, místy navlhlá od země.

Kradmo jsem zahlédla světlo a poznala, že je krátce před svítáním.

Znova jsem zvedla všechny látky a snažila se rozpoznat prostor kolem.

Naproti stál další stan, asi o tři metry dál. A opodál jsem viděla koruny uschlých stromů.

Usmyslela jsem si jediné. Utéct.

S pouty na rukách to šlo těžko a přeci jen. Vyzdvihla jsem těžké vrstvy látek a první vystrčila ven hlavu. Plně jsem se rozhlédla do všech světových stran, zda nezahlédnu nějakou stráž, nebo někoho na hlídce. Když byl vzduch čistý, začala jsem se plazit pod látkou, jak nějaký malý červ, nebo voják při výcviku.

Těžkost zmáčené látky mi usedavě tlačila na záda, pak na bedra a když už jsem měla i nohy venku, cítila jsem neskutečný pocit. Vyskočila jsem neslyšně na nohy a rozhlédla se mezi desítky dalších, avšak o něco menších stanů. Nebyly tak zdobené, hojně ověšené bronzem a nevím, čím ještě. Vykročila jsem po navlhlé půdě a vydala se k nejbližšímu okraji lesu.

Málem jsem se přerazila o vlastní nohy, když jsem tiše prošla kolem vojáků, kteří pospávali kolem skoro vyhaslého ohniště. Všichni to byli lidé.

Do jednoho měli vyholené hlavy a jejich zakulacené uši tak vynikly.

Srdce mi tepalo na spáncích, hučelo mi v hlavě a adrenalin ze mě doslova cákal. Propletla jsem se mezi dalšími stany, až jsem zapadla za první strom. Čím víc jsem zacházela do lesa, tím byly mé kroky ráznější, rychlejší, až jsem se plně rozeběhla.

Běžela jsem se svázanýma rukama, a přesto se nevzdávala.

Vyhýbala jsem se všemu, co mi stálo v cestě.

Cítila jsem vlhkost lesa. Vzduch tu byl těžký, až nepříjemně sedavý na plicích.

A čím víc jsem běžela, tím víc jsem to cítila.

Naběhla mi husí kůže, studený pot mě polil po zádech a já se zastavila.

Ztěžka jsem popadala dech a rozhlížela se.

Opět jsem měla ten děsně vlezlý špatný pocit.

Něco bylo špatně. Něco bylo jinak.

Najednou vzduchem zaburácel řev.

Ale kdyby zvířecí řev. Tohle bylo…tohle bylo jak…

Rozeběhla jsem se nejvyšší rychlostí a cestu si proklestila vzrostlým ostružníkem, jejíž plody už byly shnilé. Cítila jsem čpělost přezrálého ovoce a hnilobu. Popínavé rostliny se mi motaly pod nohy a pořezaly na několika místech na kůži. Ale mně to bylo jedno.

Běžela jsem dál.

Z dálky už jsem slyšela křik a možná štěkot psů. Měli jistě psi ke stopování!

Panika se drala na první místo v žebříčku mysli a vystrnadila tak adrenalin, který mi pumpoval v žilách. Najednou jsem zakopla o cosi, co jsem nestihla přeběhnout, až jsem zahučela mezi kořeny stromů. Spadla jsem do měkkého, avšak slizkého mechu.

Hniloba z něj jen čpěla, až mi z toho mírně navalilo.

Ztěžka jsem se zvedla na svázaných rukách, vyběhla a cítila zraněné koleno.

Ale bylo mi to sakra jedno.

Já. Musím. Přežít.

Musím. Se. Zachránit.

Prostě musím.

Doběhla jsem na okraj, kde se přede mnou ocitl útes a taky konec lesa. V širém okolí nebylo nic než jen skály, útesy a zšedlé lesy bez známek života.

A pak mě to znova ochromilo.

Ten úděsný pocit, jenž mi rozvibroval každý nerv v těle.

Strach. Úděs.

Vzduch se zprudka rozvířil, vítr mě šlehl do tváře spolu s několika úponkami keřů a klestí, až jsem si zakryla tvář svými pažemi. S přivřenými víčky jsem se snažila zachytit dění přede mnou, co se to právě odehrávalo, až mi vynechal jeden úder srdce.

Dech se mi zadrhl a celá jsem zkoprněla.

Černá temnota.

Černé ostré šupiny, dlouhé vzrostlé rohy v té nejtemnější šedé barvě. Oči tak hluboké, jak samotná galaxie. Smradlavý chřtán osazený několika desítkami zubů. A křídla, jež se ladně houpala ve větru, jako kdyby to ani nic nebylo.

Byl to drak.

Přede mnou byl zasraný drak…