Mijorewell - 16.kapitola

 

 

16.kapitola

Do žil se mi rozlil strach.

Zastudil mě až v konečcích samotných konečcích prstů a zmrazil tak můj pohyb.

Nebyla jsem schopna se hnout. To, co bylo přede mnou, co se ladně vznášelo na místě pomocí svých obřích křídel, mě dokázalo přimrznout na jednom místě.

Zírala jsem do očí té obrovské černé bestie a cítila, jak mi po páteři stéká studený pot.

Byly to možná milisekundy, mně to přišlo, jako kdyby se zastavil samotný vesmír.

Ten chlad.

Tak skličující, strašidelný až omamný.

Ucítila jsem, jak mi srdce vynechalo. Jednou. Dvakrát.

Dlouze jsem vydechla bolestí, až se mi z úst vydral obláček páry. Co to sakra…

„A mám tě!“ zahřmí za mnou rozlícený hlas, jehož majitel mě záhy na to povalí na zem.

Ten prudký pohyb a následný náraz do vlhké země mě přiměl se rozvzpomenout, že jsem byla na útěku. Začnu se smýkat, až mi to bylo prd platné, protože ke mně přistoupili další dva muži a za flígr vytáhli na nohy. Jeden z nich, ten, co mě předtím pronásledoval v lesích, si mě přehodil přes rameno jak pytel brambor.

Sklíčeně jsem se mu zmítala na rameni, kdy jsem zvedla bradu, abych viděla na draka, který se zvedl výš do vzduchu, až udělal prudkou otočku a snesl se podél útesu níž.

Hned jak se ztratil z dohledu, muži, kteří mě ulovili jako svou kořist, se rozešli lesem zpátky do tábora.

 

-

 

„Co sis myslela ty náno pitomá?!“ vyjede na mě ta žena se zrzavými vlasy při návratu do tábora „Nemůžeš utíkat do začarovaného lesa, mohla ses tam ztratit!“ dodá náležitým důsledným tónem, když mě dovedli zpět do tábora a náležitě natiskli k velkému ohořelému pařezu.

„Copak jsem mohla vědět, že je začarovaný?!“ vykřiknu na ni rozčíleně.

„Říkala jsem ti, ať počkáš ve stanu!“ okřikne mě žena, když mě brala za loket a pomohla mi vstát. Chtěla jsem se jí vyvléknout, uštědřit ji ránu hlavičkou nebo loktem, počastovat ji sprostými urážkami, když v tom zaburácel vítr a několik mužů začalo odbíhat stranou.

Všichni jsme se ohlédli stejným směrem na mýtinu před táborem.

Právě tam přistál ten drak.

Nevraživě máchal ostnatým ocasem, jako kočka.

Jeho oči se opět upřely mým směrem a já ani nedutala.

Zase mě ten jeho pohled úplně uzemnil. Ochromil mé tělo i duši.

V tom sklonil mírně hlavu k zemi a podél jeho krku se objevil muž.

Z jeho hřbetu slanil dolů po drakových šupinách až seskočil dolů a drak si spokojeně odfrknul.

Oči mi údivem div nevypadly. Prostě jezdce na dracích, a draci jako takový, existovali jen ve filmech. Zatracených filmech a seriálech, kruci!

Muž se napřímil a vyhledal naši skupinku pohledem.

Vykročil rozhodným krokem a já se přiměla k pohybu.

Vyškubla jsem se ženě z jejího stisku a napřímila záda.

Malekin. Král lidí.

Určitě to byl on, kdo jiný.

Čím víc se k nám blížil, tím víc mnou rezonovala nervozita. Už na první pohled bylo jasné, že tenhle chlap je král. Uzurpoval si pro sebe všechen vzduch, prostor, realitu a čas.

Autorita z něj sálala i na takovou dálku a každý kolem koho prošel se uklonil.

Lidé na něj zírali, stejně jako já.

Jako kdyby on byl posraný zázrak. Nebo spasitel.

Byl vysoký, oblečený do jakéhosi jezdeckého kroje s koženými výztuhami.

Pak mi zatrnulo. Ty jeho šupinové nárameníky. Ty jeho delší hnědé vlasy.

Jeho jsem viděla v té vidině!

On, jeho armáda a hranaté hory!

„Malekine,“ oslovila ho ta žena vedle mě a pokorně se tak napůl poklonila, když k nám přistoupil. Letmo se na mě podíval, až jeho pohled zůstal na muži, který mě přivedl z lesa.

„Fredericku, chci okamžité hlášení,“ praví strohým rozkazem a rozešel se dál, aniž by mi cokoli řekl.

Aniž by mi vysvětlil celou tuhle situaci.

Otočila jsem se přes rameno stejně nechápavě, jako ta žena.

„A co s ní?!“ křikne po něm, jako kdybych tam ani nebyla.

„Odveď ji zpátky do stanu,“ mávne Malekin nedbale rukou v těsném závěsu několika jeho dalších mužů.

Užuž jsem se nadechovala, že něco řeknu, kdy do mě ta zrzka strčila a nelíbivě si zamumlala něco pod nosem. S pouty na rukách jsem toho nemohla nic moc dělat, a tak jsem se uráčila se jí nechat odvést zpět do stanu.

Stále jsem byla konsternovaná jím samotným, a taky drakem, který mě sledoval.

Pohled na něj samotný mi naháněl strach.

Strach v podobě chladu na srdci a na duši.

Byl to strašně zvláštní pocit.

„Tentokrát tady opravdu zůstaň!“ prskne na mě zrzka, když mě dostrká do stanu, ze kterého jsem uprchla. Tvrdohlavě jsem zůstala stát uprostřed a otočila se na ni. Spoutané ruce jsem svěsila k tělu a zakroutila hlavou.

„Kdy mi konečně někdo vysvětlí, co se tady děje a jestli mě chcete zabít, proč jste to už dávno neudělali?“ syknu nevraživě. Zrzka se pouze otočí na podpatku, zanadává si tiše pod nosem a vyprovodí se ze stanu.

Zvenčí je slyšet hluk v podobě řinčení zbraní, dusot kopyt koní, broušení kovu a nekončící ševelot lidí. Nervózně začnu přešlapovat z nohy na nohu, po hutném koberci se nakonec začnu procházet a zkoušet se uklidnit.

V hlavě mi rezonovalo milion myšlenek, otázek a nezodpovězených odpovědí.

V tom se do stanu přikradla ta dívka. Elfka, která mi přinesla jídlo a vodu.

Stejně oblečená, se stále stejným strhaným zjevem.

Pomalými kroky došla ke stolu a položila na něj občerstvení.

Daleko honosnější než toho večera.

Misky s ovocem a pečeným masem. Bochník voňavého pečiva a korbel tekutiny připomínající pivo. Když vše vyskládala na stůl, pomalu se otočila a mínila zase odejít, ale přistoupila jsem rychle k ní a uchopila ji za chladné zápěstí.

„Řekni mi, kde to jsem?!“ naléhám na ni tišším tónem.

Dívka na mě otočila svůj nepřítomný pohled a strnule na mne pohlédla.

Její oči byly nepřítomné. Zšedlé a bez života.

Těkala jsem očima po její tváři a víc ji stiskla ruku.

„No tak, řekni něco,“ naléhám na ni, ačkoli jsem v duchu věděla, že ona mi zřejmě nijak nepomůže. Připadala mi úplně mimo. Možná očarovaně.

„Ekayo, odejdi,“ ozve se najednou od vstupu a já sebou cuknu.

Můj rychlý pohled padne na Malekina, jenž stál v popředí a jednou rukou držel klopu vyhrnutou tak, aby ta dívka mohla projít.

Aniž by na něco čekala, elfí dívka Ekaya se rozešla a zmizela jak pára nad hrncem.

Ostražitě jsem se napřímila a pohlížela na Malekina, který pustil těžkou látku vchodu a pomalu se ke mně přibližoval.

Opět se do mě vkrádal ten jistý strach a neklid, stejně jako z toho draka.

Na jazyku mě pálilo tolik otázek, a přeci jen, nedokázala jsem vyslovit ani jednu z nich.

Malekin se zastavil asi až metr ode mě, kdy mi i tak narušil můj osobní prostor.

Zarýval do mne svůj tvrdošíjný pohled a já si uvědomila, že přeci jen byl člověkem.

Nebyl tak krásný a dokonalý jako Aranel, nebo Reese.

Jeho tvář hyzdila velká jizva od spánku až k bradě. Několika denní strniště ho dělalo ještě drsnějším. Vlasy tmavé, delší, ne však zářivé a zdravé jako ty elfí.

Byl však statný, vysoký a jeho modrošedé oči byly tak přísné.

Stejně jako já si prohlížela jeho, on si prohlížel mě.

„Tak je to přeci jen pravda,“ řekne tichým tónem. Napětím jsem ani nedutala. „Lidská žena odněkud, a přesto jsi oblečená jako dvorní dáma elfího národa z Mijorewellu,“ konstatuje příkře, kdy zvedne pomalu ruku až k mému rameni.

Zvedl mi natrhnutou látku šatů, kterou jsem měla spadlou podél ramene a vrátil mi ji zpátky.

Suše jsem polkla a chtěla říct nějakou štiplavou poznámku, ale vzal mi všechno z úst.

„Jsem Leia,“ vytlačím ze sebe tlumeně až jsem nepoznávala samu sebe.

„Já vím,“ odvětí tajuplně a pak konečně odstoupí. Jen co se ode mě vzdálil, jsem se dlouze nadechla. Přišlo mi, že mě okrádal i o dech, krom toho prostoru kolem.

„Pojď se posadit a najíst.“

„Nemám hlad,“ odpálkuju ho hned a zarachotila s pouty. Sledovala jsem jej, jak se pohodlně usadil na dřevěnou židli a natáhl se po kousku pečeného masa. „Chci vědět, proč jsem tady, proč jste mě unesli, prostě chci odpovědi na všechny otázky!“

„Samozřejmě, na to máš plné právo,“ odvětí a zakousl se do masa.

Stála jsem tam, zírala na něj zcela beze slov a snažila se mít situaci pod kontrolou.

Ale bylo tomu naopak. Začínala jsem v tom plavat.

Všechno rádoby vybrané chování bylo pryč, stejně jako má nekonečná zarputilost a horkokrevnost. Právě mě dohnal strach, zmatení a čirá úzkost za poslední dny.

Hledala jsem vhodná slova, v paměti si přebírala otázky, jež jsem potřebovala nutně zodpovědět a zároveň se cítila tak…prázdně.

Malekin si povšiml mého vzdorovitého postávání při stolu a sjel mě přísným pohledem. Spolknul sousto, protřel si mastné vousy a sáhl po korbelu pití. Hluboce se napil, aniž by ze mě pustil zrak. Šeď v jeho očích se přísahám bohu zaleskla, až jsem najednou cítila, jak mu povolila pouta kolem rukou a těžce dopadla na zem. Zaskočeně jsem shlédla dolů na pouta, která rozevřená ležela před mýma nohama a pak jsem obrátila pohled na Malekina.

Dokázal mi povolit pouta pomocí vůle? Pomocí magie?!

„Ta pouta zůstanou tam kde jsou, dokud se budeš chovat slušně. Pokud jen zkusíš něco vyčarovat, přísahám, že ti je nasadím zpátky, aby bylo jasno.“ Stručné a jasné.

„Neovládám svou magii, tak jako ty,“ vytanou mi ta slova na jazyku dřív, než bych si to stihla jakkoli srovnat v hlavě. Malekina má slova zjevně pobavila, protože jsem viděla jeho dlouhý úšklebek, který mu protáhl zbledlou jizvu na tváři. „Nejsem schopna to ovládat,“ vydechnu tíživé přiznání. To uvědomění, že bych to však chtěla dokázat, jsem však neřekla nahlas.

Viděla jsem sama na vlastní oči, co bych mohla dokázat a zapřísáhla jsem se, že už nechci vidět nikoho trpět. Ani nikoho hořet.

Nebo se skládat jako origami. Prostě…

„Ten Chaos, co v sobě máš není tvůj, tudíž to znamená, že jej nikdy doslova neovládneš,“ vytrhne mě Malekin tvrdým tónem, až se mi po něm naježily všechny chlupy. „Ale můžeš se s ním sžít, ztotožnit, vcítit se do něj.“

Nemusela jsem hádat, jak o tom věděl.

Prostě to věděl.

„Už mi řekneš, proč jsem tady?“ odkašlu si trpce a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Ačkoli jsem byla bez pout a spadlo ze mě určité napětí, i tak jsem byla jak na drátkách.

Ten chlap za stolem, který si debužíroval na pečeném mase mě znervózňoval ze všeho nejvíc.

Šel z něj strach. Přirozený respekt.

Sakra, ani z Aranela nešel nikdy takový respekt jako z Malekina.

Malekin si olíznul mastné prsty od masa, znova se napil, utřel si ruce do kalhot a opřel si lokty o desku stolu. Pozoroval mě a s odpovědí si dával na čas, jako kdyby ji promýšlel.

„Uzavřel jsem dohodu s Aranelem,“ odpoví konečně, čímž mě už vůbec neuklidnil.

Cože sakra?!

„Aranel o tomhle ví?!“ vyhrknu nevěřícně a nonšalantně roztáhnu ruce, abych poukázala na tohle všechno. Na stan s lidským králem, lidmi, draky, prostě sakra vším, co nemělo původně existovat!

„Ano, byl to náš plán.“

„Plán unést mě?!“ zvednu netrpělivě hlas.

„Rozumím, že způsob nebyl zrovna dvakrát příjemný, ale muselo to tak být. Musela si zmizet z Mijorewellu a tak jsem se vydal s mou družinou na nebezpečnou cestu. Vyslal jsem Orly a jejich jezdce, aby tě odchytli.“

Zírala jsem na něj a v hlavě si přemítala jeho slova.

Takže…takže, … takže sakra, ta vyjížďka s Celduinem byla jen zástěrka, jak mě dostat z království, aby mě mohli odchytnout. Několikrát za sebou jsem otevřela pusu a zase zavřela. Zhurta jsem se nadechla a projela si rukou zašmodrchané ušmudlané vlasy, které jsem měla nedbale smotané v copu.

„Aranel tě chtěl ukrýt mezi lidmi a věděl, že zde s námi, budeš v bezpečí,“ řekl Malekin a pomalu vstal od stolu, „Zítra se vydáme do mého Království, kde jsme izolovaní po celý čas a tam budeš rozhodně v bezpečí. Nemusíš mít strach.“

Otočila jsem se na něj, kdy se zastavil naproti mně. Shlížel na mne z té výšky a díval se mi do očí, jako kdyby z nich chtěl něco vyčíst.

„Začínám se v tom všem ztrácet,“ utrousím popravdě. Upřímně. Možná i zraněně.

Malekin byl lidský král, pro mě naprosto cizí člověk, a přesto mi nedělalo problém se před ním takto otevřít. Pokud nebyl mým věznitelem, byl mým přítelem.

Spřáhl se s Aranelem a ve společném zájmu mě chtějí ukrýt do bezpečí.

Ale před čím?! Vždyť já jsem Chaos. To já…jsem nebezpečná.

„Tomu rozumím, ale věř mi, chceme tě pouze ochránit,“ odvětí poklidným tónem a dál tam stál. Díval se na mě a četl z mých očí jak z knížky.

„Chci odpovědi,“ pronesu naléhavějším tónem, ovšem ne tak zoufalým, jak jsem zněla uvnitř sebe.

„Máš je mít,“ přikývne Malekin, „Ale ze všeho nejdřív, se najíš, umyješ, převlékneš se z těch elfích hadrů a pak ti něco ukážu.“ Hořkost jeho slov byla lehce hmatatelná. Ačkoli byl v nějakém tolerantním vztahu s Aranelem, neušlo mi, jak krčil nos při každé zmínce o elfech.

Vykročil z místa, kde stál, prosmýkl se pomalu kolem mě, až mi jeho šupinaté nárameníky škrtly o čelo a zastavil se až u východu. „Pošlu ti sem Ekayu, ale s menším varováním,“ řekne přes rameno, jako kdybych mu opět nestála za pohled, „Je očarovaná. Odpykává si tu trest za velezradu, tudíž nemáš šanci ji k čemukoli přesvědčit. Slouží pouze mě a nikomu jinému. Poslechne jen můj rozkaz a ničí jiný. Nesnaž se s ní jakkoli komunikovat.“

Suše jsem polkla a nejistě překročila.

Na mysl mi vytanula vzpomínka. Přesněji ta vidina.

Jak s ním a jeho armádou mířím k hranatým horám.

„Měla jsem o tobě vidinu!“ vyjde mi z úst a nervózně si olíznu spodní ret, který jsem měla pomalu vyschlý až na prach. Slyšela jsem, jak se uchechtl a zvedl ruku, aby si odkryl klopu východu.

„Taky jsem měl o tobě vidinu,“ přitaká a otočil se směrem na mě, přičemž držel ve vzduchu zvednutou látku. Šeď v jeho očích se znova zaleskla, jen co jsme se setkali pohledy.

„Co si viděl?“ naléhám na něj, jako kdyby to bylo to nejnutnější vědění, které jsem potřebovala znát.

„Spasila si můj lid. Zachránila si ho. A pak ses stala královnou,“ odpoví s jakousi lehkostí v hlase, jako kdyby ani on sám tomu nevěřil. V zírání na něj už jsem byla machr a ani tentokrát jsem neuhnula pohledem. Můj výraz se pouze změnil v zaskočený, ne-li šokovaný a ani jsem nedutala. Neměla jsem k tomu co říct, protože jednoduše jsem těm vidinám už nerozuměla.

„Královnou tvého lidu?“ zeptám se pouze, v domnění, že mi to začne dávat smysl.

„Ne, ty hloupá,“ sykne uštěpačně, „Královna celé Říše,“ dovysvětlí a s těmi slovy i zmizel za mozaikovou látkou vchodu.