Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Epilog

Epilog

 

„Proč jsem vám pověděl ten příběh? Proto, abyste věděli: Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím dalekém světě. Doma. Ve svém srdci. A ve své duši.“ (Ivan Olbracht český československý politik, novinář, politický spisovatel, publicista, romanopisec a spisovatel 1882–1952)

 

 

Nemocnice Svatého Munga, Londýn, Anglie…

 

Zdálo se to jako včera, kdy se Severus dozvěděl, že bude otcem. Radost střídala obavy a nejistotu jako na houpačce. Přišel listopad, venku za oknem poletovalo listí, zvolna se snášelo k zemi. A nejistota byla pryč, vítr ji odvál někam do zapomnění. Stačilo k tomu jediné, pohled na malou Eileen, která byla tak neskutečně krásná, že se Severus znovu zamiloval. Tmavé oči a vlásky měla po něm, v obličeji ovšem, to byla celá matka. Ale nejlepší na tom bylo, že najednou přesně věděl co dělat. Bylo to snadné jako facka. Stačilo dělat přesný opak toho, co dělali jeho rodiče.

Marylin v polosedu na lůžku chovala jejich dceru, něžně se u toho usmívala. Severus se posadil k ní. Jejich světy se v tu chvíli smrskly jen na to jedno, na toho malého človíčka, který je potřeboval. Zázrak života ve své nejprostší podobě.

„Smím?“ zeptal se, náruč rozpřaženou.

„Samozřejmě.“

Severus holčičku opatrně převzal takřka s posvátnou úctou. A pocity vytryskly nečekaně intenzivní. Nebylo to jako chovat Ignotuse, ne tohle bylo mnohem větší. Nějak správné, jakoby všechno najednou dávalo smysl, v konečné dokonalosti zapadlo do sebe. Jako když celý svůj život pouze tápete, motáte se v kruhu sebelítosti a obviňování a pořád dokola se ptáte proč. Pak najednou naleznete odpověď skrytou v těch dětských nevinných očích. Pro tohle osude! Asi takový to byl pocit.

„Na co myslíš?“ zeptala se Marylin sledujíc tu hru emocí, která se mu odehrávala ve tváři. Naprosto nezávislá na vůli.

„Na tebe, na ni. Na všechno.“

„Jsi šťastný?“

Pátravě opatrný výraz v obličeji prozrazoval, že na té odpovědi jí velmi záleží, zároveň se však bála. A ne, nebylo těžké uhádnout čeho. Vždyť tohle všechno se stalo kvůli ní, to ona od začátku chtěla kompletní rodinu, prostě proto, že to tak má být. Teď se potřebovala ujistit, zda to přeci jen nebyla chyba, tlačit na něj. Co když si to rozmyslel a bude mě chtít opustit? Ptaly se její oči.

Na Severusovi bylo dobrých několik věcí. Především však to, že nikdy neutíkal a samozřejmě jeho odvaha čelit vlastnímu strachu, zarputilá snaha nekřičet a zůstat i přes veškerou nepřízeň osudu. To z něj dělalo silného člověka ve všech ohledech. To vše ale Marylin dávno věděla. Ona potřebovala slyšet jen ta čtyři prostá slůvka ujištění.  A tak je vyslovil:  

„Nikdy jsem nebyl šťastnější.“

Nevěděl jak, ale najednou skončili v objetí. Tři klubíčka, která už nesměl nikdy nikdo rozmotat. Jedno klubíčko Severus, jedno klubíčko Marylin, třetí klubíčko Eileen. Dokonalá kompletní rodina. A tak tomu mělo zůstat NAVŽDY.

 

KONEC

 

 

Slova závěrem:

 

A je to tady milý čtenáři, příznivci Severuse. Dostali jsme se na konec příběhu. Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří se mnou došli až sem. Severus přežil, skrýval se, pomohl vyhnat démony, zamiloval se, oženil, zlomil kletbu a získal to nejcennější, co v životě lze získat. Rodinu. A mi bez nejmenších pochybností víme, že si ji zaslouží. Tak mu to pojďme všichni přát a zároveň si vážit naší vlastní.

 

Pokud se vám zdá, že linka Hermiony je neukončená, je to tak schválně. Ona a Draco si měli v tomto příběhu především vzájemně pomoct pochopit, že v lásce většinou nezáleží na tom, co je rozumné a správné, nebo co očekává rodina, ale pouze na tom, co cítíme v srdci. A uvědomit si něco takového je hrozně těžké. Někdy to trvá i celý život. Ruku v ruce s tím jde také mé motto: „Poslouchej své srdce a věř svým instinktům. Vždy si pamatuj, že všechno v co uvěříš, je možné.“

 

Než se rozloučíme, myslím, že zbývá už jen poslední věc. Odhalit, proč jsem to vlastně napsala po tolika letech. Odpověď je snadná. Nijak neskrývám, že jsem příznivcem Severuse. Všichni kdo mě znají, to ví. Co už ale ví málokdo, je můj vnitřní problém s jeho koncem tak jak jej napsala původní autorka, čímž nechci nijak snižovat její kvality to vůbec ne. Jde o to, že jeho smrt byla zbytečná, on nebyl pánem bezové hůlky, zemřel pro nic. Každý rok, když dávají HP si to říkám, každý rok si kladu otázku jak to v sobě vnitřně uzavřít. Fénixova šance je odpověď, dala jsem tím Severusovi šanci a sobě taky. Takže jsem to zcela sobecky psala hlavně pro sebe. Přesto si vážím všech, kdo si můj příběh přečetli. Děkuji těm, kteří mě celou dobu podporovali, a doufám, že vám to třeba také něco dalo. Ať už to bylo cokoli, protože i malé věci se počítají. Takže ještě jednou děkuji.

 

Vaše Marry